Chci dělat to, co dělat chci, a né to, co bych dělat měla

Beru za krásnou kovanou kliku těžkých dveří v kamenném rámu. Vcházím do rozlehlé hodovní síně. Dlouhý stůl se prohýbá pod mísami plnými jídla. Je tu spousta lidí. V čele sedí on, můj muž, hradní pán. Cpe se masem. Starý, tlustý, omastek mu stéká po bradě. Cítím k němu téměř odpor. Jsem jeho žena. Možná, kdybych se narodila v chudé chaloupce, mohla bych jít za touhou svého srdce.  Tady to  ale chodí jinak  – sňatek nemá nic společného  s láskou, je to obchodní smlouva. Nic víc.

Tam v rohu stojí. Toho miluju. Rytíř. Můj poddaný. Slíbila jsem víc, než jsem mohla splnit. Zradila jsem ho. Zavřel se ve svém smutku. Stýkáme se tajně dál. Ale je tam cítit ta beznaděj bezvýchodné situace. Nikdy nebudem spolu. I když pod srdcem nosím jeho dítě. Můj muž to tuší. Nemám chuť žít tenhle život dál. Při porodu umírám. Za trest! Potrestala jsem se smrtí… a nebo zbaběle utíkám…

„A co si z tohoto života odnášíš za ponaučení do toho současného? Co je tu stejné? Co se máš učit? Z čeho poučit?“ přerušila mé vyprávění Venda – průvodkyně mým prvním výletem do minula.

Oči mám plné slz – vidím tu podobnost: „Můžu si dělat, co chci! Nemusím poslouchat ostatní! A být za to trestána… Můžu jít za svým srdcem. Dělat co chci já, a né to, co po mně chtějí druzí. Nemusím se nikomu zavděčovat a ničemu obětovat“

Nevím, jak to máte vy. Ale já to fakt dělala. Nejenom v tom středověku, ale i teď – v tomto životě! Vyrostla jsem jako hodná holčička, co se snažila dělat radost druhým. Co toužila být přijímaná. Měla strach z jakékoli kritiky či jen náznaku nepřijetí. Bála jsem se někoho rozzlobit. Dokonce jsem se bála říct i obyčejné „ne“ – takové jednoduché slovo. Tento můj strach měl opravdu fatální dopad – ale o tom zatím psát nechci.

Svoji hodnotu jsem hledala v ostatních, v jejich přijetí, v jejich pozornosti, v jejich vděku… Nevěděla jsem, že je na tom něco špatného. Dlouho jsem tak žila – pro ostatní. I když ono to nebylo pro ostatní, jejich prostřednictvím jsem získávala hodnotu. Falešnou hodnotu. Prostě jsem se neměla ráda taková jaká jsem. Jen tak. Bez zásluh.

Teď se učím mít se ráda taková, jaká jsem. Být sama sebou. A dělat věci, které dělat chci, a né ty, které bych dělat měla. Tak, jak jsem to pochopila při výletu do středověku.

Prvním krokem bylo naučit se vůbec rozpoznat, co chci já, a co dělám pro jiné. Co je srdce a co rozum. Co chci opravdu já a co dělám, abych se někomu zavděčila, zalíbila nebo aby se na mě ti ostatní nezlobili. A pak taky – celý život jsem byla vedena, že pomáhat jiným se má, že nemám být přece sobecká. A tak jsem hledala hranici – ta hranice byla děsně tenká. Tady se mám ráda a dělám věci pro sebe, ale jen malinko vedle už jsem sobecká  a bezohledná. Tady se zavděčuju a tady už jsem zneužívána. Dalo mi velkou práci udržet se v té teňounké lince.

Dneska je mi velkým pomocníkem má intuice, poslouchám své pocity. „Šla jsem po niti“ zpátky ve svých vzpomínkách a všímala si zážitků, kdy jsem v minulosti udělala něco pro jiné a neměla z toho dobrý pocit:

První vzpomínka mě dovedla na jedno z prvních rande s mým mužem. Tenkrát mě přemluvil, ať ještě nejezdím domů –byl to poslední spoj a já věděla, že když si ho nechám ujet, bude se mi domů těžko dostávat. Ale udělala jsem to pro něj – i když jsem to já chtěla jinak – brzo ráno jsem vstávala do práce, do postele jsem se dostala fakt pozdě, poté co jsme obvolali pár známých, jsem nakonec vysypala obsah peněženky taxikáři. Nestálo to za to. Už tenkrát jsem si uvědomila, že byla chyba neposlechnout sama sebe, ale nijak jsem se z toho nepoučila.

Další vzpomínka mě dovedla k mamčiným návštěvám v Kralupech. Měla jsem malou Kamilku, byla krátce na mateřské a bydleli jsme docela daleko od centra, mamka tvrdila, že ji bolí nohy a že se k nám nepovleče. Takže pokaždé, když jela do Kralup (něco si zařídit), zavolala, že jede, a já běžela! Možná to tak ani nemyslela, třeba to bylo tak: „Jedu do Kralup, nejsi náhodou někde ve městě? Nechceš se se mnou potkat?“ Ale já to chápala takhle: „Mamka přijede, ony ji bolí ty nohy, nemůže k nám přijít. A ráda by viděla vnučku. Tak to já musím přiběhnout!“ Mamka většinou volala až z autobusu, takže jsem na to přiběhnutí měla asi 15 min. Takže jsem okamžitě změnila směr a plány a utíkala k nádraží. A pak se divila: mamka totiž nepřijela za mnou a Kamilkou (my byly jen taková přidaná hodnota) – ona si obíhala svoje nákupy, úřady… a já běhala s kočárem za ní.  Pak jí zamávala a zklamaně se blížila k domovu. A příště zase znovu. Vždyť je to moje povinnost, když ta babička má ty bolavé nohy…

Až jednou – došlo mi to u popelnic! :-) 

Zase telefon: „Jedu do Kralup“ – vzbudila jsem a oblíkla Kamču, ještě rychle nakojila a utíkám na nádraží. Venku prší, ale fakt hodně. Doběhla jsem k nejbližšímu úkrytu – byl to přístřešek na popelnice - a tam se schovala. Stála tam schoulená na tom nedůstojném místě a přemýšlela jsem nad tím, co to dělám a proč? Zvedla jsem telefon a zavolala, že prší, že nepřijdu. „Jasný“ řekla mamka. NIC SE NESTALO!! Ale moje výčitky byly vyváženy deštěm. Kdyby tak moc nepršelo, určitě bych to nesvedla…

Vzpomínky na tyhle zážitky mi pomohly si vůbec uvědomit, že vlastně dělám něco, co úplně tak dělat nechci. A dělám to, abych se zavděčila. A  taky možná i to, že když to neudělám, že se zas tolik nestane. Ale ještě pořád jsem se bála to (ne)udělat…

Až po prožití té v úvodu zmiňované regrese jsem věděla, že už fakt musím něco změnit… 

A tahle událost byla další stěžejní bod:

Bylo to v době, kdy už to mezi námi s manželem moc neklapalo. Měla jsem odjet strávit společný víkend  s dětmi a několika dalšími rodinami. Moc jsem se tam těšila. Manžel měl zůstat doma (resp. v práci). Všechno jsem zabalila, nakoupila zásoby, napekla buchty, nastudovala cestu, naskládala do auta všechny děti a vyrazila. Protože cesta vedle přes Mělník, zastavili jsme se za manželem v baru – rozloučit se, ještě něco naložit… Manžel měl pro mě „překvapení“ -  zařídil si to, našel si za sebe záskok, může jet s námi! – Ale já nechtěla!! Já se těšila, že si to užiju sama s dětmi a s ostatními. Věděla jsem, jak to s manželem dopadne. Jako vždycky… Prostě blbě. Už už jsem chtěla spadnout typicky do pozice oběti. Nafouknout pusu, udělat místo v autě a víkend s ním přetrpět. Ale najednou v mé hlavě zablikala kontrolka – „Dělat, to co chci, a né to, co bych měla!“ No a co, že se manžel naštve. No a co, že si to zařídil. Ale to jáááá si tenhle víkend zorganizovala, všechno připravila. On se mě nezeptal předem. Není to můj problém. Já si tenhle víkend prostě užiju! - Zhluboka jsem se nadechla, slzy mi začaly stékat po tváři, hlas se klepal, ale já to řekla! Řekla jsem, že nechci, aby jel s námi. -  A on to pochopil! Zase to bylo stejné jako u těch popelnic: NIC SE NESTALO.  Teda stalo: Už to umím! Umím dělat to, co chci dělat, a né to, co bych měla. Vidím ten rozdíl a jdu si za tím. Učím se mít se ráda. Já sama sebe. Kašlu na to, co si o mně myslí ostatní.

 Teda – snažím se… Ten návyk je tak silný… Sem tam ještě nějakou tu upomínkovou „facku“ dostanu…

Zvu vás i na mé profesní stránky: www.evastropova.cz

Z deníku zoufalé matky

Uuuuuuuuuuuuuuuááááááááááááááááá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Deníčku můj, ty to sneseš. Chce se mi brečet, křičet… 

Odnesly to děti L Tak, že v Norsku by mi je nadobro sebrali.

Už týden jsou nemocní. Všechny tři. A já už taky. No, bylo by to idylický: všichni čtyři zachumlaní pod peřinou sledující pohádku. Ale oni jsou nemocní postupně a v různých poměrech! Takže pořád je tu někdo, s kým musím „spoluležet“, s kým musím provozovat domácí školu a koho musím vyzvedávat z kroužků, s kým jezdit po doktorech, komu utírat nos, zadek a převlíkat 3x za noc znečištěné pyžamo… Do toho vařit, uklízet, starat se o zábavu, aby jen nečučely pořád na telku…

Asi je to normální, ale my matky abnormálně zdravých dětí na tohle vůbec nejsme zvyklý!!

Dneska jsem nenastartovala auto. Nechala jsem přes noc běžet rádio.  Běžně rádio nepouštím, ale včera jsem měla potřebu přehlušit křičící a hádající se děti.

Včera jsem měla jít poprvé „do práce“ – a nějak to nevyšlo L

Zítra mám jet na školení – s celou rodinou na pracovně-relaxační víkend na Vysočině – nejede mi auto a rodina je nemocná.  A já tam musím! A i s mým (velkým) autem (mám si tam převzít několik velkých beden)

Absolutně nejde nic plánovat. Všechno se boří a točí jenom kolem aktuálního zdravotního stavu mých dětí a ten je navíc absolutně nepředvídatelný.

A manžel si někde medituje ve tmě!!  Před týdnem, když jsem ho tam „vypravovala“, jsem ho obdivovala a vzhlížela k němu za to, do čeho se rozhodl jít. Dneska se na něj dívám, jako kdyby si válel šunky někde na pláži.

Ale jsem ráda, že tam je. Nemůžu zvednout telefon a rozbrečet se, že to nezvládám, nebo mu vynadat za to, že se někde fláká. Prostě si to musím vyřešit sama a nést si ten díl odpovědnosti. Ok. Chceš se rozvést? Tak si to vychutnej se vším všudy. Tak nějak...

Tak dobrá, podívejme se na to zase z jiného úhlu: To je ale „náhoda“, že se tu včera zrovna stavil brácha před odjezdem na hory a nechal tu zaparkované auto se slovy: „Nechávám ti tu i klíče a techničák, kdyby něco…“ V duchu jsem sice odpověděla: „to ani nemusíš, já mám auto funkční“ -  A dneska jak se hodilo!!

Takže jsem vděčná za tyhle  „náhody“

Jsem vděčná za sousedy, kteří mi ochotně pomohli s nabíjením baterky (snad bude do zítra ok)

Jsem vděčná za Kamču, která, když viděla, jak jsem zoufalá, tak naprosto sama uvařila dnešní oběd.

Jsem vděčná za postel s peřinou a za to, že jsem se v nich mohla tento týden „válet“ víc než obvykle.

Jsem vděčná za všechny překážky, které když překonám, tak vyrostu.

Jsem vděčná, že máme jen chřipku (nebo co to je) a né nic horšího.

Přijímám život se vším všudy.

A sluníčko svítí…  A já to dám!!

O vděčnosti si můžete přečíst i tento článek: Všechno ostatní je bonus

www.evastropova.cz

O smrti a umírání

V mém okolí se teď vyskytuje zajímavý fenomén: Ti, co se dávno či nedávno zbavili televize, si ji teď honem opatřují. Může za to seriál Brána smrti, který vysílají ve čtvrtek večer na ČT2. (Ba ne – je to nadsázka – telka není potřeba, dá se to zkouknout i na netu ;-) Nicméně, mě tohle téma vedlo k zamyšlení, jak se měnil a vyvíjel můj vztah ke smrti:

Jsem takový zvláštní kříženec katolického a komunistického přístupu. Takže pohádku „O dušičce, co se dostane po smrti do nebe“ jsem slýchala od dětství, ale měla ji zařazenou hned vedle té O Červené Karkulce. Nevysmívala jsem se jí, jen mě prostě nikdy nenapadlo to brát vážně.

Smrt do mého života tvrdě zasáhla dost brzo: Když mi bylo 9 let, zemřel mi tatínek. Takže přemýšlení o smrti – co je zač, proč přišla, jak se s ní dá bojovat a smířit – jsem v  té době věnovala hodně času.

Tenkrát jsem tatínka považovala za zbabělce, zrádce. To já!! Já bych se nedala!! Já bych s tou smrtí bojovala a zatočila! Nade mnou by neměla šanci!! Ten boj jsem si nepředstavovala „mečem proti kose“, ale fakt racionálně: Asi jako když po proflámované noci sedíte ve škole na nudné přednášce, zavírají se vám oči, chce se vám spát… (nebo poslední kilometry jízdy do Chorvatska), prostě ty víčka a ta hlava nesmí spadnout, musíte zmobilizovat všechny síly a zůstat bdělí.  A takhle jsem si představovala smrt – boj se spánkem (na věky). Prostě za každou cenu neusnout, protože jinak je KONEC!

Já jsem Beran, Mars, bojovník, rytíř, já musím bojovat a vyhrávat, nikdy se nevzdát. Teprve po letech jsem pochopila, že taťka po těch pár letech intenzivního boje s rakovinou, po všech těch radio a chemoterapiích, už měl na ten zasloužený odpočinek právo. (Už jsem si to s ním snad vyříkala – dluhy jsme si splatili ;-)

Ale tenhle přístup: „smrt = spánek na vždy - konečná“ mi zůstal na dlouho.

Až teprve před pár lety jsem začala slýchat takové jakoby nic pronesené a zároveň tak samozřejmé narážky na „minulé životy“ - a z mnoha různých zdrojů nezávisle na sobě. I v různých knížkách, co jsem četla, to psali, tak jakoby nic. Žádné vysvětlování, jen prostě fakt.

Nenápadně jsem se na to zeptala svojí ségry, co si o tom myslí. Její odpověď mě překvapila. Moje (dnes tak materialistická) sestra mi minulé životy nejen nevyvrátila, ale tak samozřejmě odkývala a dokonce mi začala vyprávět o tom, jak ona sama si na tak 2-3 předchozí vzpomíná. Nechápala jsem, mrkala očima a zapomínala zavřít pusu. Stejně opatrně jsem se na to zeptala jedné kamarádky a dostala podobnou odpověď jako od ségry.

Nechápala jsem, co jsem dělala těch 30 let?  Jaktože o tom všichni ví a já ne? Proč mi to nikdy nikdo neřekl? Proč se o tom neučí ve škole? Proč mi to neřekli doma? Co to je za zvláštní tajemství, že se předává jen zasvěceným? Jaktože teď o tom píší ve všech knihách a předtím ne? To se ke mně ty správné knihy nedostaly, nebo jsem to tam jen neviděla?

Probuzení?

Najednou se ke mně informace samy dostávaly. Hltala jsem je. Všechno pro mě bylo nové. Ale všechno do sebe zapadalo, všechno znělo tak logicky. Uvěřila jsem na reinkarnaci, uvěřila jsem na Nebe, uvěřila na Boha, uvěřila na Osud, na spřízněné duše, které se opakovaně setkávají, na úkol, který tu máme vykonat či se naučit…

V té době jsem měla možnost se se smrtí setkat tváří v tvář. Je to popsáno v příběhu Bouračka. Dostali jsme smyk a točili se dokolečka na D1 mezi jedoucím kamionem a svodidly. Tenkrát jsem si myslela, že tam zemřem. Čekala jsem, kdy tomu kamionu vjedem pod kola a on nás tam rozmasakruje. Jestli už teď, nebo až při příští otočce. Ale já se smrtí vůbec nebojovala, jak jsem si plánovala v dětství. Naopak. Bylo mi úplně jedno, že tu po nás zbydou sirotci. Já byla připravená, neuvěřitelně klidná, pokorná, smířená. Přesně tak, jak to píšou v těch knížkách. Když jsme přežili, byla jsem vděčná za život. Ale smrti už se nebojím. Není zlá, není špatná. Spíš naopak. Je to přerod, transformace.

Od té doby jsem se i díky regresím, ale i konstelacím podívala do spousty jiných životů. Byla jsem chudá i bohatá, žena i muž, krásná i ošklivá, zemřela jsem mladá i stará, přirozeně i násilně… Opakovaně se setkávala se svými bližními v různých rolích.

Pozemský život přirovnávám k chození do práce (nebo školy): jeden život na Zemi je jako jeden den v práci, pak si jdeme „domů“ odpočinout, a druhý den zas nanovo. Kde jsme včera skončili, tam dnes začínáme. Když jsme se včera flákali, dnes to musíme dohnat. Když jsme včera něco zkazili, dnes je potřeba to napravit. Když jsme se včera pohádali s kolegou, je nutné se dnes usmířit. Když utečem o hoďku dřív od rozdělané práce, ona tam na nás do zítra počká, jen tak se jí nevyhneme…

Svým dětem otevřeně říkám, že si nás za rodiče vybraly, že si sami vybraly, kde chtějí žít, jakého chtějí být pohlaví, i jak se chtějí jmenovat… Že se známe už dlouho. Že až zemřeme, tak se zase setkáme, ať už v Nebi, nebo pak v dalším životě. Že příště si budou zas moci vybrat, že můžeme a nemusíme být zase spolu. Zase můžu být jejich maminka (ale to by byla trochu nuda, ne?) – co kdybychom si to příště otočili? Tak jóó! Domluveno.

Díky tomu ani oni nemají strach ze smrti.  - Uvidíme, co na jejich teorie řeknou pančelky ve škole.

Ale díky tomuto poznání i já jsem se na své děti začala dívat jinak.  Jak můžu vychovávat, poučovat někoho, kdo třeba ještě před pár lety byl vysokoškolský profesor, moudrá zkušená stařenka, nebo cokoli jiného? Co kdybych poslouchala radši já je? Oni si ještě pamatují. Nemohla bych se já od nich něco přiučit, dozvědět?

Tak co? Není to trochu kontroverzní pro vás, co teprve otvíráte oči? Každopádně, stejně tak jako jsem  psala v zamyšlení o Mikuláši: Tohle je moje teorie – tak jak to mám já teď. Objektivní pravdu my tady nezjistíme.  Prostě opět jen námět k zamyšlení, k otevření očí a přijetí jiného úhlu pohledu.

K zamyšlení vám sem ještě přihodím tento text, který koloval na FB. Moc se mi líbil, tak jsem si ho uložila. Bohužel neznám autora, takže zveřejňuju nelegálně bez jeho svolení  (ale bez zlého úmyslu):

Rozhovor dvojčat v děloze:

 - Věříš v život po porodu? 

- Určitě, něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak. 

- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat? 

- To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou. 

- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá a jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šnůra. Něco ti řeknu, život po porodu je vyloučený- pupeční šnůra je už teď moc krátká. 

- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme zvyklí. Tunel, na jeho konci světlo... 

- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí - a vůbec, život není než velká stísněnost v temnotě. 

- No, já přesně nevím jak to tam bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará. 

- Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být? 

- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom nebyli. 

- Tomu nevěřím. Žádnou mámu jsme nikdy neviděli, takže je jasné, že žádná není. 

- Ale někdy, když se ztišíme, můžeme ji zaslechnout, jak k nám promlouvá. Víš, já si myslím, že opravdový život nás čeká až potom...

Navštivte i mé profesní stránky http://eva-stropova.webnode.cz/

Proč jsme se rozešli?

To je otázka!! Většinou na ni odpovídám pokrčením ramen, případně něčím ve smyslu: „To je těžký“. Spousta lidí ji ani taktně nevysloví.

Tak jsem se rozhodla to už konečně nějak sepsat – pro sebe i pro ostatní. A přispět tím i do projektu Můj rozchod (naoplátku - Dáša Kožinová  a spol. mi svým webinářem  „Vědomý rozchod“ pomohly v těžkém rozhodování)

Proč jsme se teda rozešli?  Protože jsme to tak cítili. Protože to bylo potřeba. Protože už jsme si předali to, co jsme si předat měli, a teď je potřeba jít dál. Odpoutat se. Naučit se žít na svou pěst. Bez závislosti jeden na druhým…

Tahle odpověď většinu lidí neuspokojí, naopak je rozladí. Nechápou to. „Přece máte 3 děti! Přece máte nějakou zodpovědnost! Nemůžete se jen tak rozejít!“ Zdá se jim tohle naše rozhodnutí sobecký, nerozumný…  Připadá jim, že jsme se zbláznili. Mají potřebu se v tom šťourat, chtějí to vysvětlit pořádně… A my se jen usmíváme a krčíme rameny, nevíme, co k tomu říct víc.

Někdy si říkám, jak by bylo jednoduchý říct: „Protože chlastal“ a Tomáš by zas řekl: „Protože mi byla nevěrná“.  Tohle jsou dostatečně společensky uznatelné důvody k rozchodu. Všichni by jen chápavě pokývali hlavou, soucitně poplácali po zádech, či objali a na nic víc se neptali. Bylo by to jasný. Takhle jednoduchý by to bylo. A ani bychom nelhali. Ale já to takhle říkat nechci. Nechci hledat viníka a oběť.

My… (nebo dobře, budu mluvit spíš jen za sebe:) Já už to mám jinak – já jsem se s Tomášem nerozešla, protože chlastal. Ale pochopila jsem, že to bylo obráceně, on chlastal (a já si našla jinýho) právě proto, abychom se rozešli. Už jsme spolu být neměli.  Nebo aspoň né v takovém vztahu, v jakém jsme byli. A pořád to nedokázali pochopit. Tak jsme si museli začít dělat ošklivé věci, dokud nám to nedošlo.

Vlastně jsem naše manželství považovala za šťastné (no takové normální). Splnili jsme si společně náš sen (otevřeli bar), podnikali spolu, byla jsem za něj vděčná, bez něj bych to nedokázala, úžasně jsme se doplňovali; zplodili 3 krásné děti, zařídili si byt, prožili spoustu krásného i těžkého, co nás stmelilo…

No tak se občas opil, no! No tak jsme se občas pohádali! No tak jsem občas brečela do polštáře. Občas cítila ohromný vztek a beznaděj. Občas demonstrativně balila kufry… Ale to k tomu tak nějak patří, ne? Jednou jsem si ho vybrala za partnera, vdala se za něj, porodila mu děti. Tak přece k sobě patříme – navždy.

A pak se znenadání v mém životě objevil člověk, který mi převrátil život vzhůru nohama. Vlastně se mi nejdřív vůbec nelíbil, ale něco mě k němu pořád divně přitahovalo. Do té doby pro mě byla nevěra něco nemyslitelného, neomluvitelného.  Nechápala jsem, co a proč se mi to děje. Bránila jsem se tomu. Až jsem neměla sílu odolávat... Prožila jsem pár měsíců plných adrenalinu na roztočeném kolotoči, ze kterého nešlo seskočit a všechno kolem se jen míhalo…

Dneska vím, že přišel, aby mi otevřel oči. Ukázal mi „jinej level“, že to, co žiju teď, není jediná možnost, že když budu chtít, může být všechno jinak. Naučil mě milovat (ač jsem si myslela, že to umím), naučil mě komunikovat (ač jsem si myslela, že to umím), naučil mě sdílet a naučil mě spoléhat sama na sebe (to když pak zas, jak se objevil, tak zmizel)

Nebylo to jednoduchý období. Žila jsem v zakletém království a čekala na prince, co mě vysvobodí. Po pár měsících štěstí, naděje a čekání to dopadlo tak, jak to v takových případech většinou dopadá: Přišel  – ale  bez koně a bez zbroje a řekl: „ Sorry, Zlatovlásko,  já tě zachraňovat nebudu. Dám přednost sám sobě. Zachráním sebe. Vrátím se ke své ženě a svým dětem“

Zhroutil se mi svět.  Zažila jsem na vlastní kůži to, co zažíval o pár měsíců dřív můj manžel, když jsem mu řekla, že od něj chci odejít.

Ztratila jsem smysl, cíl, naději…

Nesla jsem vinu za zničenou rodinu a neměla nikoho, s kým bych to mohla sdílet, o kom bych si myslela, že by to mohl pochopit… (a to je mmch. důvod, proč dnes své příběhy sdílím)

Ztratila jsem i sebeúctu, sebevědomí, sebelásku. Pořád jsem hledala, kde jsem udělala chybu. Proč jsem ta špatná, ta horší. Moc dobře jsem věděla, že to tak je v pořádku. Že je to pro mě lekce, která mě má posunout. Ale to ego!!

Po roce trápení jsem vyhledala odbornou pomoc. Začala jsem chodit pravidelně na terapie. Pomalu jsem začala chápat, proč se mi tohle všechno děje, začala jsem chápat i ostatní zúčastněné – manžela, milence, mamku, které jsem zazlívala, že mě tenkrát nechápala a dostatečně nepodpořila… Začala jsem se vymaňovat z pozice oběti a stavět se zas na vlastní nohy.

Nicméně cestu zpátky k manželovi jako plnohodnotnému partnerovi jsem už nenašla. Během té doby se střídala období, kdy jsme spolu jakž takž vycházeli, žili vedle sebe a raději se míjeli a ignorovali, období kdy jsme se nemohli vystát. Bydleli spolu kvůli dětem a kvůli tomu, že to tak je ekonomicky výhodnější – jako spolubydlící. Má to takhle budoucnost? A jak je to nejlepší pro děti? Bylo mi jasný, že nemůžu zbaběle utéct od problému. Že kdybych tenkrát utekla, tak bych si později našla jiného partnera se stejným problémem.  Takže jsem řešila, pracovala na sobě a na našem vztahu (pod vedením mé osobní průvodkyně Evy Marvánové).

Odcházela jsem ve fázi, kdy už jsem před ničím neutíkala. Už se mi nikam nechtělo...

Jedna moje část se držela „jistot“, bála se vzdát svého komfortu, začínat znovu… Vždyť on už ani nepije, už se ani nehádáme, jsme kamarádi, sdílíme, povídáme si, pomáháme si… Vždyť takhle můžem spolu bydlet, není potřeba nic měnit.

Vždycky, když jsem si tohle řekla, přišla „facka“: drsná hádka kvůli nějaké totální prkotině, nebo se manžel zapomněl v hospodě… Prostě přišla připomínka, že takhle to nechat nemůžu, že změna je opravdu potřeba. Že je to nutné pro můj vývoj. Že já musím překonat sama sebe a vykročit do neznáma. Z jistoty (kde sice nejsem šťastná, ale vím, co mě čeká), do absolutní nejistoty. Opravdu to bylo jako odhodlat se skočit bungee jumping.

Lano bylo pevné – žiju! Ještě je to moc čerstvé, nemám dostatečný odstup, abych mohla hodnotit. Nicméně ničeho nelituju. Vítám každou zkušenost. Snažím se žít přítomností. Neohlížet se dozadu a neplánovat dopředu.

A zasloužím si být šťastná a vy všichni také <3

Navštivte i mé profesní stránky http://www.evastropova.cz/

Mikuláš

„Tak co, jak se těší váš Kája?“ zaslechla jsem ráno v sámošce kus rozhovoru. Paní prodavačka se ptala paní přede mnou s natěšeným úsměvem. Až po chvíli mi došlo, na co se to ptá. A v duchu jsem vyděšeně vykřikla: „Těší??!!“ Vzpomněla jsem si na naši Julču, která se mě vloni už od půlky listopadu s obavami každý den ptala, jestli už dnes bude „čertí noc“. V jejích očích byl vidět opravdový strach. I když jsem ji každý den ujišťovala, že dnes ne a navíc, že se vůbec bát nemusí. Že si ji žádní čerti neodnesou, i kdyby zlobila sebevíc. Já ji prostě nedám.  A žádní čerti neexistují. Nevěřila mi. Síla slov paní učitelek ze školky byla asi silnější. Proboha, proč si musejí takhle pomáhat?? (Děti pak lépe uklízí, lépe jí, lépe…. , stačí je trochu postrašit. A čerti fakt fungujou i na ty největší zlobivce!)

Zjišťuju, že mi tenhle zvyk, který si zřejmě vymyslela církev, aby pěstovala ve svých ovečkách strach a poslušnost už od dětství, vadí rok od roku čím dál víc. Na církev mám pifku, mám s ní nějaké nevyřízené účty. Vadí mi poslušnost, manipulace a vyvolávání strachu, pocitu viny atd.

Vloni mě kamarádka pozvala na Mikuláše do kostela. „Bude taková zábavná dětská mše s nadílkou.“ říkala.  - „Proč ne? Děti poznají zas něco jiného.“ Byla to hrůza. Pro mě. Tam se totiž strašilo jinak. Né čertem, ale Bohem!

Věřím v Boha. Ale v Boha-Lásku. Boha, co miluje, co nesoudí, nehodnotí, netrestá, rozevírá svou náruč pro každého stejně. Tak jako každá matka miluje stejně své děti, bez rozdílu a bez podmínek.

K nám (našim dětem) Mikuláš nechodí. Nikdy u nás nebyl a nikdy snad ani nepřijde. Teda chodí – stejným způsobem jako Ježíšek – jde okolo a nechá dětem balíček sladkostí (i s kouskem uhlí). Ale bez celé té „komedie“ okolo. Nejdřív to bylo proto, že jsem nechtěla přítomností cizího nebezpečného vetřelce narušovat dětem jejich zónu klidu a bezpečí. Tak jsme chodili na takovéty společné akce v mateřských centrech, pořádali Mikuláše u nás v baru, nebo jsme se domluvili s některým Mikulášem na ulici (na neutrální zóně). A rozhodně děti čertem nestrašili.

Ale dneska mi vadí už jen otázka: „Jestlipak jsi byl/a celý rok hodný/á?“ – Proboha, co to je? Co to znamená „hodný“? Poslušný? Zavděčit seostatním? Dělat to, co se líbí jiným? Být přijímán? Tzn. Nebýt sám sebou? Vy si myslíte, že děti zlobí schválně? Aby nás naštvaly? A co my dospělí? My jsme byli celý rok hodní? Jak by se nám líbilo se někde takhle zpovídat a nechat hodnotit?

A co děti odpoví na tu otázku? Mají jinou možnost, než vystrašeně přikývnout? Co by se stalo, kdyby před hrozivě vypadajícím čertem klepajícím hláskem řekly: „No, někdy jsem i zlobil/a“. To by musel být hodně osvícený čert, aby řekl: „To nevadí, občas zlobí přece každý“ Takže vlastně nutíme děti lhát. Nic jiného jim totiž nezbývá.

Je mi 36 let  a doteď, když slyším řinkot řetězů, tak se mi sevře srdce. Jinak jsem si myslela, že žádné další vážné následky z každoročních návštěv čerta a Mikuláše u nás doma naštěstí nemám. Tento týden jsem si o svém postoji k této tradici povídala s jedním kamarádem. A najednou se mi vybavila vzpomínka z doby, kdy mi bylo 4,5 roku – a dost živá a rezonující. Bydleli jsme na vesnici, tam byl vždycky jen 1 čert s Mikulášem a obcházeli celou ves, dům po domu s celým průvodem dětí. Pamatuji se, jaký jsem měla pokaždé strašný strach, když se řinčení řetězů a zvonění zvonců začalo přibližovat. Tenkrát jsem plakala, bála se, seděla na zemi, záda přitisklá ke dveřím. Odhodlaná je sem nepustit. Nevyšlo to. Ale já to zvládla! Klepajícím hlasem, se slzama stékajícíma po tváři jsem odříkala básničku a dostala balíček. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla, že mě čerti neodnesli. Druhý den ve školce jsme si o tom povídali, jak jsme to kdo zvládnul.  A protože jsem na sebe byla opravdu hrdá, že jsem dokázala překonat tak obrovský strach, tak jsem se také zařadila mezi ty, co to zvládli dobře.  V tom se ozval chlapeček, jehož starší brácha dělal Mikuláše a který měl možnost včera nakouknout do našeho domova a vidět celou situaci svýma očima. A před všema dětma tenkrát řekl, že lžu, že jsem to nezvládla a všem popsal, jak jsem se bála, brečela a nechtěla Mikuláše pustit dovnitř.  Cítila jsem nespravedlnost, hanbu a ponížení.

Dodnes cítím tu velkou úlevu, když se nám některý rok podařilo přemluvit mamku, aby k nám Mikuláš nepřišel (aby nám jen nechal balíček za oknem, až půjde okolo) Když nám vyhověla, měla jsem obrovskou radost (možná větší než z celého toho balíčku)

Takže já to svým dětem dělám taky tak. Možná jednou ony napíší blog, že trpí tím, že u nás doma nikdy nebyl Mikuláš… Kdo ví ;-)

Ale já to prostě cítím jako správné.  I když můj postoj se vyvíjel a vyvíjet bude, i já to třeba za rok, dva, pět, deset budu mít jinak.

Dneska si prostě v souvislosti s Mikulášem vždycky vybavím vystrašené dětské oči a pobavený smích dospělých. Oni se baví dětským strachem??!! A to zřejmě úplně v pořádku není!

P.S. Pokud to máte jinak, nic se neděje. Univerzální pravda neexistuje. Článek vystihuje jen můj názor (ke dnešnímu dni). Nemusíte mít výčitky, jen třeba námět k zamyšlení...

Navštivte i mé profesní stránky: http://www.evastropova.cz/

O náhodách a zhmotňování

„Náhoda neexistuje“ tuhle větu jsem najednou slýchávala stále častěji a ze všech stran. Bylo to v době mého otvírání očí, probouzení, začátku cesty, objevení, že ten život je úplně o něčem jiným, než jsem si myslela… Dobrá, takže neexistuje. Správně se tomu říká „synchronicita“ neboli „boží načasování“ Všechno má svůj důvod, proč a kdy se to stane. Bůh/vesmír (nebo prostě „to ono“, co nás tu má na starosti) je tak vynalézavý, že to tak neuvěřitelně narafičí, že náš mozek to prostě nebere jinak než:  „To byla taková zvláštní neuvěřitelná náhoda“ – kroutíme nechápavě hlavou.

Píšu to, protože se mi poslední dobou pár takových neuvěřitelných synchronicit v životě objevilo.

Ještě odbočím k tomu zhmotňování:

Kdysi jsem nakupovala boty tímto způsobem: Blíží se zima, potřebuju zimní boty. O polední přestávce jsem oběhla 2-3 obuvi, v každé vyzkoušela tak 10 bot, v hlavě si udělala žebříček. Druhý den jsem zase polední přestávku strávila obíháním obuví, zkoušením bot a rozmýšlením, které z nich jsou ty „nej“, po týdnu už jsem měla tak 3 favority, do kolečka si je zkoušela a čekala, jestli třeba některé zlevní, nebo naopak vyprodají, aby mi pomohli se rozhodnout. Impuls ke konečnému nákupu pak dal většinou až první sníh.

A jak to dělám dnes? Rozhodnu se pořídit si nové boty. Pár dní chodím po ulici a dívám se lidem na nohy. Sleduju při tom novinky, módní trendy a to, co se mi líbí a co rozhodně ne. Ujasním si, co potřebuju (podpatek, eleganci nebo pohodlí, nebo snad obojí?, barva, materiál a taky cena) Nevím, jak přesně mají boty vypadat, ale mám jasno  v tom, co mají splňovat. Pak vejdu do jakékoli obuvi, projdu mezi regálama a první boty, které splňují to, co jsem si „objednala“, beru. Protože to jsou oni! A kdyby tam náhodou nebyly, tak nezoufám. Je mi jasný, že na mě tentokrát čeká bonus. Tak za týden se objeví kamarádka, která si koupila boty, měla je 2x na sobě a nějak se v nich necítí a dá mi je výhodně! Nebo prostě něco podobného….

Takhle nakupuju všechno. Mmch. dobrý tip pro vás teď v době nakupování vánočních dárků.

Takže letos v létě jsem kupovala novou pračku. Dala jsem si dohromady požadavky, cenu, vybrala ji. Akorát jsem nějak zapomněla na to, že poštovné/dopravné u takové pračky není 69,- ale i 10x tolik. Takže díky ceně za dopravu jsem cenový požadavek přešvihla o 500,- . No nic – pračka se mi líbí, chci ji, s dopravou zdarma ji nikde nenabízí, tak ji prostě vezmu. Kašlu na 500,-. Objednala jsem ji. Po chvilce telefon: „Tady internetový obchod XY, paní Štropová, prosím vás, nezaplatila jste už tu pračku?“ – „Zatím ne, akorát se na to chystám“ – „To je dobře! My na ni máme tento týden akci. Nestihli jsme to ještě vyvěsit na internet. Prosím vás, odečtěte si od ceny 500,-„  Nechápavě jsem poděkovala a po zavěšení telefonu dostala záchvat smíchu.

Tohle bych ani nezveřejňovala, kdyby se mi teď na podzim nestalo něco podobného:

Chtěla jsem Kamče k narozeninám koupit kolo. Už ho má dlouho slíbené. Její staré kolo už je dávno Julči a ona nemá na čem jezdit.  Dala jsem zas dohromady požadavky, cenu jsem určila na 3500,- a řekla jsem si, že bych chtěla, aby kolo bylo už smontované, seřízené, abych s tím už neměla žádné starosti. – tohle jsem si „nastřílela jen tak od boku“, bez znalosti trhu.

Takže když jsem týden před narozeninami začala obhlížet terén, byla jsem nemile překvapena. Ceny kol v cykloprodejnách začínaly od 6tis (vyjímečně se dalo sehnat za 5 L - No, ono ani na tom internetu… Našla jsem za 3500,-  asi 3 druhy. Z nich mým dalším požadavkům vyhovovalo jen 1 – nějaké no name z Číny. Ale v recenzích psali, že má velmi dobrý poměr mezi kvalitou a cenou. Tak co? 6tis za kolo fakt dát nemůžu. Kamča není stejně žádná zdatná cyklistka, bude na něm jezdit jen kolem baráku, času nemám nazbyt, takže objednávám. Ale ouha! Kolo je vyprodané, nejen v tomto e-shopu, ale i ve všech ostatních. „Proboha, proč se mi to takhle komplikuje??!!“ nenápadně jsem pokukovala vzhůru. „Tak nic. Klid, nic se neděje. Začneme znovu“ – vynulovala jsem prohlížeč a zadala požadavek znovu – „to ne, to ne, to je drahý, to nemaj, to se mi nelíbí…“ Klikla jsem sem, pak tam, pak zas někam a najednou jsem se ocitla na stránkách e-shopu s českými koly (netušila jsem, že se v ČR ještě kola vyrábí) a tam bylo! Přesně ono a stálo 2999,-  Super cena, krásné, české, tradiční… (bez štangle). Akorát bude holt poštou. Ale to neva! Mám radost. Já si s tím poradím, případně někam sjedu, kde mi ho seřídí, pomůžou smontovat… Tak jsem objednala. Druhý den telefon: „Paní Štropová, my pojedeme v tomto týdnu okolo vás, my to kolo nebudeme posílat poštou, my vám ho osobně přivezeme – už smontované, seřízené.“ Zalapala jsem po dechu. Jak okolo?? Já bydlím v takové malé vesničce, tady ani nikdo nemůže jet okolo?? Nahlas jsem poděkovala – paní v telefonu, potichu pak tam nahoru. A zase se smála. Je tohle možný??

Vlastně to má společnýho jmenovatele: Vím, co chci. Když to pak vypadá, že nedostanu přesně to, že to bude mít nějakou „malou vadu na kráse“, tak mávnu rukou, nelpím, poděkuju i za to trochu jiné – nedokonalé.  A v tu ránu dostanu všechno „na stříbrném podnose“ J

Minulý týden jsem zažila další neskutečnou „náhodu“ (synchronicitu ;-):

Kamča potřebovala na divadelní představení jako rekvizitu starou aktovku –nejlépe takovoutu jako jsme nosili my v 80. letech.  No ještě před ½ rokem byla „uskladněna“ ve sklepě. V záchvatu mého čištění prostoru jsem ji vyhodila. (viz můj článek o úklidu a stěhování) Poprvé jsem pocítila lítost nad vyhozeným. Že by to křečkování přece k něčemu bylo…? Ne! Všeho je hojnost. Vždyť máme FB. Stačí napsat: „Neválí se doma někomu náhodou stará aktovka?“ – ozvala se paní. Prý má po synovi, klidně mi ji daruje. Ač jsem v inzerátu napsala, že to musí být aktovka jako aktovka, né žádný moderní batoh. Paní přinesla „aktovku“ ve stejném stylu jako mají obě naše holky. Šťouchla jsem do Kamily, která se začala nafukovat a otvírat pusu. Poděkovala jsem, vyměnila za pytlík bonbonů. Slušně vysvětlila, že takovouhle jsme si úplně nepředstavovaly, ale to nevadí, když neseženeme žádnou lepší, bude dobrá. Paní byla ráda, že ještě někomu poslouží, že ji nemusí házet do kontejneru. V autě jsem si to od Kamči schytala – že to bylo úplně zbytečný, to už si rovnou může vzít tu svojí… Vysvětlila jsem jí, že se nic neděje, že aktovku můžem klidně vyhodit a shánět znovu. O bonbony jsme snad nezchudli… Zatím jsem ji nevyhodila, nechala ležet na chodbě. Druhý den na dramaťák jiná maminka přinesla 1 starou aktovku navíc, takže zbyla i pro Kamču (bez mého přičinění). No a největší perlička: Přišli jsme domů a Kamile se rozbila ta její normální školní taška – ruplo zapínání. Jak jsem byla ráda, že mám tu „nechtěnou“ aktovku vyměněnou za pytlík bonbonů, že nemusí jít zítra do školy s igelitkou a já na rychlo shánět (a platit) novou!! Min. do vánoc může mít tuhle a pak se třeba Ježíšek postará…

A tak bych mohla pokračovat… Chtěla jsem těch příkladů napsat víc, ale asi už bych se zbytečně opakovala.

Vzpomněla jsem si, jak jsem tenkrát před lety četla tu již jinde zmiňovanou knížku Souvislosti od Z. Jordánové. Tam takové příběhy jsou. Tenkrát se mi strašně líbila. Akorát jsem si říkala: „Ty příběhy jsou samozřejmě upravený, základ je pravdivý, ale ty detaily jsou vyextrémovaný. Já to chápu, musí to mít příběh, pointu, musí to ty lidi chytit, musí to na těch příkladech pochopit… Takhle se to stát nemohlo, to je jasný“ Dneska vím, že mohlo. Protože můj život je plný neuvěřitelných příběhů...

Jsou to náhody? Splněná přání? Je to běžná věc? Stává se vám to taky? Možná, že až když jsem to přestala svádět na náhodu a začala objevovat a obdivovat božskou dokonalost a preciznost, začaly se takové věci v mém životě množit. A nebo tu byly vždy, jen jsem jim nepřikládala takovou váhu…

Přeji vám krásný neuspěchaný advent

P.S Navštivte i mé profesní stránky: www.evastropova.cz
/

Luxusní snídaně

Jen takové krátké ranní zamyšlení:

Každé ráno vodím holky na zastávku k autobusu, zamávám jim, cestou zpátky koupím v našem venkovském obchůdku housky ke snídani a hned domů – takže na sebe hodím jen tak něco domácího… 

Dneska ale autobus nejel, čekaly jsme 20 min a nic L Prý je někde nějaká velká bouračka, uzavřená silnice… ten dnes nepojede. Ok. Tak jdem pro auto. Vzala jsem jen doklady, klíče – převlíkat se nebudu, na to není čas. Holky jen vyhodím před školou a zas pojedu zpátky. 

Kralupy zasekaný jako blázen, popojíždíme v koloně, na křižovatce ke škole dopravní kolaps, semafor je tu úplně na nic, nespolupracuje s "uzavírkovým" semaforem o 50m dál. Situace jak na Balkáně, platí právo drzejšího a většího. Odbočit vlevo je nemožné… Je 7:59. Vzdávám to. Prasácky přejíždím do jiného pruhu a jedu rovně. Odbočím o ulici dál. Zaparkuju na zákazu – vždyť jen vyhodím holky a zas jedu. Ale bacha – ta situace na silnici je fakt drsná, přechod pro chodce zrušený. Lepší bude, když je do školy osobně odvedu, když už jsem tu. Nejsme samy, kdo jde pozdě do školy. Vidím utíkat dalších min. 10 dětí. 

Cestou zpátky k autu vidím, že uprostřed inkriminované křižovatky bliká modrý majáček – auta stojí na všechny 4 strany, kam jen dohlídneš. A sakra! Jiná cesta domů, než přes tuhle křižovatku nevede :-( Co teď? Uvědomuju si, jak jsem se včera radovala ze života, jak mi všechno vychází, všechno je úžasný. A teď tohle? To mám za trest, nebo co? Tak co? Můžu sednout do auta, zařadit se do kolony a popojíždět v ní. A litovat se, jak jsem to včera zakřikla a jak se všechno otočilo. A nebo můžu jít do kavárny na snídani a tam v klidu počkat, až se situace uklidní. 

Tak jo. V kavárně jsem teda lehce znejistila, když mi došlo, že mám na sobě domácí tepláky, a z mikiny si nenápadně obírám zbytky bodláků – no a co!!! Objednala jsem si kávu s mlékem a croissant – moji oblíbenou francouzskou snídani, kterou si ale dopřávám jen velmi velmi vzácně. Vytáhla z kabelky knihu a dopřála si luxusních 20 minut. Dopravní situace se během té doby opravdu uklidnila, křižovatka (alespoň v mém směru) se stala běžně průjezdnou. A já se radovala, jak mi pořád všechno vychází a občas dostanu ještě takovýhle nečekaný bonus. :-)

Všechno je jen o úhlu pohledu (Y)