Předem se omlouvám všem mužům, a předpisům EU – ale tento
článek bude genderově nevyvážený. Budu ho psát pro ženy (i když muže nevyháním,
nemají vstup zakázán – jen si to prostě musí trošku sami přehodit do správného
tvaru) Já to prostě budu psát s „y“ na konci a s příklady ze ženského světa
– nějak to teď potřebuju – pro sebe i pro své klientky.
Já bych přece měla...
Poslední dobou se totiž setkávám s klientkami, které se
trápí, protože by měly být takové a makové, měly by dělat tohle, měly by vědět
tohle… a ony takové nejsou, nevědí to a nestíhají to. A trápí se tím. Vždyť
všechny ostatní to stíhají, vědí, jsou hezčí, štíhlejší, moudřejší, dokonalejší…
Vážně?
Na výraz „měla bych“ „přece by se mělo“ apod. už začínám být
alergická. Kdo to řek´? Kde jsme to vzaly?
Proč nepřijímáme samy sebe, takové jaké jsme? I se svými chybami, nedokonalostmi, stíny?
To společnost na nás klade takové nároky? Myslíme si, že fakt
musíme být ty dokonalé ženy, matky,
Všechno stihnout, umět, vědět a ještě dobře vypadat a dost
vydělávat??!! A když to nedáme, tak propadáme frustraci a depresi??!
Přijímám se a mám se ráda!
Ta věta z nadpisu mi takřka změnila život. Je převzata
z metody EFT. A já, i když s EFT nepracuji, tuhle větu přesto
používám skoro při každé terapii (konzultaci). Nadchla mě. Používám ji právě k tomu,
abychom sebe přijaly i se svými chybami a nedokonalostmi.
Na začátek vždy doplním onu konkrétní klientčinu (a nebo
svoji) frustrující záležitost:
Např. „I přestože jsem dnes křičela na své děti, přijímám se
a mám se ráda“, „I přestože jsem dnes opět nestihla uklidit, přijímám se a mám
se ráda“, „ I přestože mám malá prsa (nebo velikost XXXXXXL), přijímám se a mám
se ráda“, „I přestože jsem sežrala celou tabulku čokolády a vypila sama flašku
vína, přijímám se a mám se ráda“. A zvážníme: „I přestože nedokážu odpustit své
(bývalé!!) kamarádce, přijímám se a mám se ráda“, „I přestože mám strach z budoucnosti,
přijímám se a mám se ráda“, „I přestože mám pocit, že mě nikdo nemůže milovat,
přijímám se a mám se ráda“. A nebo klidně „I přestože mi pořád nejde sama sebou
přijmout se svými nedostatky, přijímám se a mám se ráda“ (i takhle se do toho
můžem zamotat ;-)
Schválně doplňte si tam své nedostatky. Opakujte si to, nebo
si to sepište. Je možné, že některé věty, vůbec nebudete schopné vyslovit, bude
se vám klepat hlas, či do očí se hrnout slzy. V tomto případě je to známka
toho, že jsem trefily hřebíček na hlavičku. Zkuste to přesto říct a opakovat tak
dlouho, až to půjde i bez emocí. Je to léčebný proces – úspěšný lečebný proces.
Není lepší přijmout se, než se za své nedokonalosti trestat?
Jako puzzle...
Každá z nás je v pořádku. Není potřeba, abychom se
předělávaly. Představte si krabici puzzlí – 5000ks. Spoustu malinkých dílečků,
každý zde má své místo. Když se jeden jediný zatoulá, obraz už se nikdy
nesloží. Všechny jsou důležité. A všechny jsou důležité přesně takové, jaké
jsou. Jak by to dopadlo, kdyby si jeden z nich řekl, že by chtěl být radši,
jako támhleten, protože ten je barevnější, hubenější a tenhle nevzhledný
výčnělek si raději nechám upilovat?
Takže, ženy, netrapte se svými nedokonalostmi, udělejte z nich
přednosti. Najděte na sobě, čím jste jedinečné a to rozvíjejte.
Přeji vám (nám) hodně štěstí. My to prostě dáme! A když ne,
no a co??!! Ono se to nepo…
Kdybyste potřebovaly pomoc, vedení či jen ucho k vyslechnutí
a vzbuzuju ve vás důvěru, budu ráda, když se mi ozvete:
Na podobné téma můžete pokračovat ve čtení ještě zde
