Bouračka

„O čem budu psát teď, po všech těch porodech?" honilo se mi hlavou. Ale nechala jsem to být, ono to nějak dopadne. Počkám, až mě zas políbí nějaká múza... Včera večer jsem se vracela z chalupy. Byla tma a hustě pršelo, po dálnici jsem jela max. 90km/h. Kašlala jsem na moje vlastní ego, které upozorňovalo, že mě předjíždějí i kamiony a autobusy. Na zadních sedačkách jsem vezla to nejcennější, co mám a vpředu na mostě nápis: „Někdo se závodníkem narodí, někdo umírá“ a já najednou věděla, co je teď na řadě.  O čem mám psát:

Je to 4 roky zpátky. Po přečtení knížky od Z. Jordánové Souvislosti jsem začala odhalovat a zamýšlet se nad tím, co se mi v životě děje a proč. Na co mě to má upozornit, před čím varovat, kam navést. Přemýšlet nad synchronicitou a různými „náhodilostmi“.

Také jsem se učila řídit. Okolnosti mě donutily oprášit téměř 15 let nepoužívaný řidičák. I s tímto mi pomohla Z. Jordánová a její knížka Já řídím, která se mi „náhodou“ či „omylem“ („řízením osudu“?) dostala do ruky. Pomohla mi překonat strach a taky mi dala zvláštní pohled na řízení. Zdeňka zde přirovnává řízení auta k řízení života. Prostě někdo řídí a někdo se veze. A já se vozila – odjakživa. Můj muž zas od 18 let jen řídil.

Až do této chvíle. Abych se „vyjezdila“, začala jsem řídit já, pořád. Najednou se ocitl v úplně neznámé situaci. Otočili jsme si role. Po 10 letech předal „kormidlo“ své ženě a sám se vezl.

Bylo to v době, kdy jsme začali podnikat. Podnikali jsme už 4 měsíce, já pořád řídila a náš bar pořád nevydělával. Zrovna jsme byli ve fázi, kdy jsme do něj nacpali úplně všechny peníze, na zaplacení nájmu na další kvartál jsme vymetli všechny dobře schované rezervy a do obálek s nápisem „Kamilce od babiček“  a „Julince od babiček“ jsme vložili „dlužní úpisy“, na účtě byla 0 (můj rodičák přesně pokrýval náklady na byt). Takhle blbě jsme na tom ještě nikdy nebyli.

Já pořád věřila v obrat, čekala jsem ho každou chvíli. Ale Tomáš už to bral jako osobní prohru. Začal se chovat divně, nebyla s ním řeč, odsekával mi, nebo mi vůbec neodpovídal. Hlídala jsem si, co řeknu, aby ho to nepopudilo a nevedlo to zas k nějaké hádce. Pak mě začal obviňovat, že s ním manipuluju, že je všechno podle mě, že on nemá právo na svůj názor, že nemůže být nic podle něho… Jenom jsem zírala! Vůbec mi to tak nepřipadalo. Naopak! Bývala jsem taková, ale on byl první, kdo mě naučil dělat kompromisy, ustupovat… A pak mi to docvaklo! Ta situace přesně odpovídala tomu, co se psalo v knize Já řídím. On teď neřídil, řídila jsem já! Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale neposlouchal mě, nevěřil, opovrhoval tím, co jsem četla, co jsem žila, opovrhoval vším, co bylo mezi nebem a zemí.

Jednoho dne se mi svěřil, že má občas sebevražedné myšlenky. Lekla jsem se a chtěla mu pomoct, ale odmítl ji, nechtěl se mi svěřit, nechtěl ode mě nic… Tak jsme tak žili vedle sebe, radši jsem na něj ani nemluvila, abych předešla konfliktům. Kšefty pořád nic, žádné zlepšení na obzoru…

Moje teta z Moravy nás pozvala na oslavu 50. narozenin. Rozhodli jsme se, že to je důvod k tomu, abychom poprvé na víkend zavřeli a užili si ho i jinak než pracovně. Pátek jsme ale obětovat nechtěli. Tak jsme naše děti poslali jako předvoj s babičkou a strejdou. A my jsme ještě páteční den strávili v práci, večer pršelo a moc hostů (opět) nepřišlo – ještě míň než jiné dny. (Klidně jsme mohli zavřít) No nic, před půlnocí jsme nasedli do auta. Byla tma, pršelo, dlouhá cesta před námi, já byla unavená, tak jsem s radostí po dlouhé době pustila k volantu manžela.

V Praze u Muzea se na palubce zničehonic rozsvítila kontrolka zatažené ruční brzdy. Jak jsem se zmínila, díky Z. Jordánové, jsem si podobných věcí všímala a přemýšlela nad nimi. Co mi to má ukázat? Jakou to má symboliku? Brzda = brzdi! Tvar kontrolky: vykřičník v trojúhelníku = pozor! Dej si pozor!  Manžel jel opravdu rychle, na to jaké bylo počasí. „Tomáši, zpomal. Jeď opatrně!“ – Zase mě neslyšel, neposlouchal, nechtěl slyšet, nevěří žádné symbolice, jsou to kecy, jede opatrně, má to pod kontrolou… Ok :-(

Dojeli jsme až na 21. km D1. Tam jsme dostali smyk (aquaplaning). Naše auto se stalo neovladatelným. Ve vysoké rychlosti jsme narazili do svodidel, auto se začalo točit dokolečka. Z jedné strany byla svodidla, z druhé strany jedoucí kamion. Čekala jsem, kdy mu vjedem pod kola, jestli teď, a nebo až při další otáčce. Byla jsem připravena zemřít. Opravdu zajímavá zkušenost. Vůbec jsem nemyslela na svoje děti, které by tu zůstaly jako sirotci. Vůbec jsem nehledala mobil, pro případ, že bysme to přecejenom přežili, abych mohla ihned zavolat záchranku. Vůbec jsem nebyla vystresovaná, necítila žádnou paniku. Byla jsem neuvěřitelně klidná, se vším smířená, připravená… Jen jsem čekala na to „teď“. Takže vůbec netuším technické detaily: jak dlouho jsme se točili, jakým směrem, kolikrát jsme narazili do svodidel, jestli jsme měnili směr točení, jak se měnil počet jízdních pruhů, co ten kamion vedle…

…Ale najednou jsme se dotočili a byli živí!!!! Viděla jsem naše strážné anděly, jak si utírají pot z čela :-) Z auta byl vrak, ale nám se nic, vůbec nic, nestalo!!!

Zajeli jsme ke krajnici a manžel šel posbírat kousky našeho auta rozeseté po vozovce. Vrátil se, zhroutil se za volant a začal brečet. Já brečela taky. Najednou z něj vypadlo: „Na tom místě, kde jsme poprvé narazili do svodidel, je křížek, pomníček kluka, který se narodil ve stejný den jako já (jen jiný rok) a když se zabil, tak mu bylo tolik, co teď mně... Ono mi to chtělo říct: „Tohle sis přál?“ Néé, tohle nechci! Bylo to varování!“ – Každé přání se splní. Ale před některými se život zeptá, tak jako počítač: „Opravdu si přejete tento soubor vymazat?“

Teta oslavila 50 bez nás. Zavřeno v baru zůstalo. A my jsme víkend probrečeli, ale našli si čas i na takové obyčejné věci – procházky do přírody, a taky už jsme dlouho (sami bez dětí) nezašli „na jedno“ – užívali si každičkou chvíli a radovali se z maličkostí. Neřešili jsme materiálno a existenční problém, tohle všechno zkusili ještě odložit, tenhle víkend byl ve znamení vděčnosti, pokory a přítomného okamžiku.

Až pak vytanula otázka: Co teď? Na účtě nula, ve skříni mezi prádlem, ani pod matrací už žádné rezervy nezbyly, předpokládaná cena opravy auta byla vyčíslena na 60tis (pokud se neobjeví nějaké další skryté závady), auto k podnikání je nezbytné. Podnikání nemůžeme ukončit, protože nájemní smlouva byla sepsána tak, že nelze vypovědět dříve než za 1 rok… Vypadalo to jako neřešitelná situace :-(

Ale jak jsme byli v té euforii "vděčnosti za život", tak jsme se z takové „prkotiny“ nehroutili. Však ono to nějak půjde.

Najednou jsme zjistili, že do baru můžem jezdit i vlakem (ty 2 přestupy nejsou zas až taková trága), dodavatelé jsou schopni nám zboží přivézt (je to malinko dražší, ale za benzín jsme dali víc), a po šichtě se sice domů už nedopravíme, ale spát se dá i v baru na rozkládacím gauči a domů jet ranním vlakem. Takže i bez auta to jde. A v ten moment se ozvala ségra, že jí stojí v garáži 1 nepoužívané auto (že na něj platí povinné ručení, aby si mohla dát náklady do daní, ale vůbec ho nepoužívá a bude moc ráda, když někomu poslouží a nebude jen chátrat) No a tak jsme dostali auto!

A to je právě ono! Řešení každé situace, každého problému existuje, i když ho nevidíte. Všechno se vyřeší, dokonce líp, než si dokážete představit. Stačí jen důvěřovat, nemít všechno nutně pod kontrolou, otevřít se všem možnostem, odhodit hranice... Nebojte se, „vesmír“ vás v tom nenechá, postará se o vás. Vždycky budete mít to, co potřebujete. Všeho je dost pro všechny.

Nevím, jestli tohle bylo to dno, od kterého bylo potřeba se odrazit, abych tohle všechno pochopila. Po materiální stránce určitě – zanedlouho nastal v podnikání obrat k lepšímu.

Vztah s manželem se tímhle zážitkem také spravil a stmelil (aspoň na nějaký čas). V jeho životě sehrála tato příhoda asi ještě větší roli: „Nevěřící Tomáš uvěřil“ – ale to si pak přečtěte, až to sepíše sám (už na tom pracuje ;-) …několik týdnů :-)

 Vaše Efka

Staníkův porodní příběh

Po Julčině porodním příběhu, mám prý sepsat i ten Standův, tak já to zkusím… Ráda bych ho věnovala Ivaně Königsmarkové (zkušené porodní asistence, propagátorce  přirozených porodů, která v současné době čelí obvinění z těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti – jeden z mnoha porodů, u kterých asistovala prostě nevyšel L) v projektu Příběhy pro Ivanu.

Ráda bych takto vyjádřila, že stojím na její straně. Nikdy jsem sice neplánovala žádný porod doma, naopak si zpočátku ťukala na čelo, když některá moje kamarádka o něčem podobném přemýšlela…  Ale člověk se tak nějak vyvíjí, nakukuje pod pokličku, mění úhly pohledu… K porodu doma jsem zatím odvahu nesebrala, ale díky dvěma předchozím porodům už jsem věděla, jak to nechci, a to je nejlepší předpoklad k tomu, srovnat si v hlavě, jak to chci.

Každopádně jsem zastánkyně svobodné volby místa porodu a mediální kampaň vedená proti porodům doma a záměrná dezinformovanost, vyvolávání strachu a taky nenávisti (vůči těm, co tak „lehkovážně hazardují s životem nevinného miminka“) mi silně připomíná totalitní protizápadní agitku.

Stejně tak jako totalitním politikům, tak i těm současným, se prostě hodí vychovávat tupé stádo – a k tomu patří i to, že si někdo lehne v porodnici, nechá si píchnout epidurál a zcela se odevzdá do rukou lékařů. A pak maximálně, když se něco stane, tak křičí a podává žaloby. Politici se bojí toho, že se tu přemnoží lidé, kteří se nebojí převzít zodpovědnost za svůj život. Proto tak hlasitě „honí čarodějnice“ - křičí a ukazují prstem a zakazují (pod záminkou, že to myslí dobře)…

Nechci v žádném případě znevažovat nebo nějak snižovat ty maminky, které se porodu bojí a chtějí vědomě předat zodpovědnost lékařům a rozhodly se, co nejvíc snížit bolest a využít výdobytky dnešní doby, je to jejich volba, mají na ni právo. Ale stejně tak ty ženy, které se rozhodly toto všechno nevyužít a  zcela důvěřovat vlastnímu tělu a svému miminku, by měly mít právo zase na toto.

Během posledních několika málo let se mi zcela změnil pohled na život. Nemusíte se mnou souhlasit, ale já to tak mám. Věřím, že miminka si své rodiče vybírají. Že přicházíme na svět, abychom se tu něco naučili, dávali a dostávali lekce, co nás posunou. Vím, že žádné náhody neexistují, že se stane právě to, co se stát má. Že tomu nijak nezabráníme. Takže pokud má miminko zemřít, tak prostě zemře – a je jedno, jestli v porodnici, doma, nebo v autě cestou z porodnice… (ono si dokonce takový osud vybralo, mělo si něco odžít, možná tím něco naučit své rodiče, mělo to tak být…). Takže nějaká procenta pravděpodobnosti a „kdyby“ pro mě fakt nemají smysl.

Také jsem se naučila dívat na svět z různých úhlů, nejen z toho svého. Zkuste se vžít do miminka: Vznikne a vyrůstá v maminčině bříšku, žije tam dlouhých 9 měsíců, je tam tma, teplo, voda, takový pravidelný rámus (maminčino tlučící srdce a pohybující se střeva), taky občas slyší mámin hlas, houpe se to, když chodí… - tohle je pro miminko známé prostředí, tady žije. Pak se najednou stane něco divného: divné tlaky se miminko snaží vypudit z „domova“ někam ven, velmi úzkým tunelem, moc to nejde… (porod z pohledu dítěte můžeme třeba přirovnat k smrti z pohledu našeho – naprosto netušíme, do čeho jdeme) Co se to děje? A venku je sucho, světlo, ruch, zima… Miminko nechápe, kde je, proč tu je... Jediná jistota je známý zvuk matčina srdce, její vůně a příp. její hlas. Proto se miminko přikládá po porodu na břicho či k prsu, aby se uklidnilo: „Neboj, jsem tu pořád s tebou“.  A jak se asi cítí miminko, které hned po porodu chytne sestřička a honem ho odnese do inkubátoru!!?? Vezmou mu i tu poslední jistotu (mámu!) To se stalo při obou mých předchozích porodech. Kamilka se narodila ve 36+0 (přesně v den, kdy už nebyla dle tabulek zaškatulkovaná jako nedonošená), ale stejně mi ji sebrali, nenechali ani ty 2h na porodním sále. Já vlastně nevím ani proč? Asi proto, že se „to tak dělá“ L

Julča se narodila ve 34+3, a ač měla stejnou porodní hmotnost jako Kamča, apgar-score 10-10-10, byla prostě nedonošená, tak v inkubátoru strávila téměř  14 dní (byla dokonce převezena i do jiné nemocnice – beze mě) – já jen bezmocně přihlížela, jak mě mele zdravotnická a tabulková mašinérie a nemohla nic dělat… L

Takže když jsem byla těhotná potřetí, nenechala jsem nic náhodě. Spojila se s kamarádkou, která měla za sebou několik přirozených porodů, zkušenost s porodem doma, i v porodnici. A společně jsme začaly vypracovávat porodní plán „na míru“ – srovnávala jsem si priority, co chci určitě, co jsem ochotná oželet, co určitě nechci a sepisovala. Celé jsem to měla zaměřené na to, že je pravděpodobné, že se opět miminko narodí dřív. Chtěla jsem nějak vysvětlit lékařům, že já mám prostě „kouzelné tělo“, které dokáže vypěstovat miminko rychleji, že mi k tomu stačí o měsíc míň, než jiným. Ale miminko je v pořádku. Že nechci, aby mělo speciální nedonošeneckou péči, jen proto, že v břiše strávilo o pár týdnů míň, než jiná miminka. Chtěla bych, aby k mému nedonošenečkovi (pokud bude zdravý!!) přistupovali jako k donošenému. Kromě toho jsem samozřejmě chtěla přirozený porod, nechtěla jsem žádné urychlující (či zastavující) injekce, nechtěla jsem umělé vyprázdnění (tělo je chytré, umí se v tomto případě přece vyprázdnit samo), nechtěla jsem ani píchnutí vody,  či zbytečné nastřihnutí (pokud to nebude nevyhnutelné a budu s tím souhlasit). Chtěla jsem, aby se mnou konzultovali všechno, co se mnou chtějí dělat (žádné „někdo přijde, něco mi píchne a zas odejde a neřekne ani „bú“ – jak se mi to stalo při minulých porodech, nebo: „Vy jste mě nastřihli? Proč? Proč jste mi to neřekli? Nezeptali se, jestli s tím souhlasím?“ – odpověď: „Prvorodičky nastřiháváme vždy“ atd. atd)

Vybrala jsem si porodnici na  Mělníku, mám ji nejblíž, rodila jsem tam Kamču, tenkrát jsem nebyla moc spokojená (hlavně s poporodní péčí, s nedůstojným chováním k maminkám), ale prý se tam toho od té doby hodně změnilo, jsou přístupní přirozenému porodu a může se tam rodit už od 34. týdne. Všechno jsem si zjistila, a to nejen z webu (tam se totiž vždycky hodně přikrášluje), ale i od jiných maminek, co tam rodily nedávno a při Dnu otevřených dveří jsem si nenechala zacpat pusu „krásným novým porodním sálem“, ale pěkně jsem se na všechno zeptala, na každé „co kdyby“. (a nad krásným novým porodním sálem jsem si jen povzdychla: „když já rodím tak rychle, že si tuhle místnost ani neužiju. Škoda L)

12.12. v 1h ráno mi praskla voda (byla jsem zrovna 34+3 přesně jako jsem rodila Julču). Manžel zrovna jel z práce, tak cestou naložil babičku (aby pohlídala holky), doma naložil mě a jeli jsme. V autě začaly lehké kontrakce. (Probíhá to jako vždy)

Ale přijeli jsme tam a nic. Kontrakce začaly slábnout, plodová voda netekla… (byla jsem zvyklá, že teče a to dost, tak mě ani nenapadlo přivézt vložku na analýzu) Plodový vak dle UTZ neporušen. Prý jsou 3 možnosti: a) jsem se počůrala (prý to je klidně možné a není se za co stydět) b) plodový vak praskl jen malinko někde nahoře (proto už voda neteče. Ale je tam díra.  A kvůli riziku infekce je nutné, aby se do 24h dítě narodilo) c) byl plodový vak dvojitý a praskla jen vnější vrstva a vyteklo trochu vody, co bylo mezi.

A protože kontrakce slábly, nic nenasvědčovalo začínajícímu porodu, chtěli poslat manžela domů a mě dát na normální pokoj. Protože opravdu rodím rychle a tušila jsem, že jakmile manžel dojede domů, tak zas pojede zpátky. Tak jsem přemluvila sestřičky: „Pokud máte volný porodní pokoj a pokud to nějak někomu nebude vadit, mohli bysme s manželem tady zůstat spolu?“ – Nebyl problém. Takže první splněné přání: Užila jsem si ten nový pěkný porodní pokoj. Až do 6h ráno jsem ležela na porodním lehátku a manžel pospával v křesle. Nic se nedělo. Tak jsem si po celou dobu vizualizovala svůj porod. Naplánovala jsem si, že tu potkám nějakého osvíceného neonatologa, který mi splní moje požadavky a já si konečně užiju porod, tak jak chci, i přesto že rodím předčasně.

V 6h ráno poslali manžela domů a mě na nemocniční pokoj. Celý den se nic nedělo, ležela jsem a luštila sudoku. Trošku ve mně hlodalo svědomí: „Proč jsem tu vložku vyhodila? Třeba jsem se fakt jenom počůrala. A teď kvůli tomu mi úplně zbytečně vyvolají porod ve 34. týdnu!! L Jsem fakt blbka!“

Odpoledne si mě zavolal do své kanceláře pan primář-neonatolog. Mladý sympaťák. Na stole ležel můj porodní plán, s jeho poznámkami, různě podtrhaný zvýrazňovačem. Začal vážně – představil se a začal mi předříkávat svůj profesní životopis, abych věděla, s kým mám tu čest. (Vůbec mě to nezajímalo a chtěla ho už utnout) Řekla jsem já nějaký ten úvod: „o mém kouzelném těle, co umí vypěstovat zdravé dítě o pár týdnů dřív, než ostatní“ – to zas utnul on mě: „Musím vás informovat, že je mou povinností informovat sociální odbor, případně i policii, pokud budete odmítat pro své dítě lékařskou péči“ – „Já neodmítám pro své dítě lékařskou péči, já odmítám jen zbytečnou preventivní lékařskou péči“ Chvilku jsme se dohadovali, ukazovali jeden druhému, jak to máme. On mi povídal, o jeho zodpovědnosti, o nutnosti předvídat a zasáhnout dopředu. A já o své důvěře ve vlastní tělo a své dítě, o tom, že maminčino bříško je pro dítě ten nejlepší inkubátor a sjednocení dechu dítěte s matčiným lepší než hadička s kyslíkem. Tak jsme si povídali. Připomínalo mi to obchodní jednání, kdy každý hájí svoje zájmy a snaží se dohodnout obchod (ale nemyslím to špatně, po předchozích zkušenostech, kdy se mnou lékařský personál jednal „z výšky“, kdy jsem neměla právo se nějak vyjádřit, tak tady jsme jako obchodní partneři byli s panem primářem na stejné úrovni) – Najednou já chápala jeho a zřejmě on chápal i mě. S odstupem času ho vidím jako anděla, který tam byl kvůli mně vyslán ;-) (asi za půl roku jsem ho doporučovala jiné kamarádce a prý nikdo takový tam nepracovalJ) Dohodli jsme se: „Za jistých okolností jsem schopen všechny vaše požadavky akceptovat“ – „Co jsou ty „jisté okolnosti“?“ – „Že bude dítě zdravé, bude mít přijatelnou porodní váhu, a budu u toho já osobně!“ Měla jsem chuť ho obejmout! Loučili jsme se jako kamarádi, spiklenci.

Tak kvůli tomuhle jsem měla ten zdvojený obal, který mi prasknul 24h předem, abych mohla uskutečnit tuhle „obchodní schůzku“ – to mi došlo až zpětně. Zatím jsem pořád řešila, co se mnou bude, když porod nezačíná. Ale na to, jak mi vyhrožovali, že musím porodit kvůli infekci do 24h, se mnou žádné plány neměli. Ono totiž samo…

Přesně po 24h – tj. 13.12. někdy po půlnoci se mi rozjely kontrakce, ale vlastně to nebyly kontrakce do břicha, ale silné křížové bolesti. Ale jaké!. Šla jsem o nich říct sestřičce, ale ta právě dokončila půlnoční obhlídku a vlezla do postele, takže se jí nechtělo vstávat a odbyla mě. Já zavolala manželovi, že už. A prodýchávala, obmotaná kolem trubky od topení. Když ani po půlhodině nikdo nepřišel, šla jsem vzbudit sestřičku znovu a razantněji. To už volal manžel, že je u dveří, že ho nechtějí pustit dovnitř se slovy: „tady nikdo nerodí“ a že mu je fakt venku zima (asi -10 stupňů). Tak to už jsem sestřičku zburcovala a přesunula se na „můj“ minulé noci vyzkoušený porodní pokoj. Svlékla jsem se do naha a s balonem si zalezla do sprchy. Bolesti byly šílené, ale pořád mi nepraskla ta voda. (obal byl pěkně pevný, nabízené píchnutí jsem ale odmítla). Ulevovala jsem si teplou sprchou a měněním polohy. Když už byla bolest neúnosná (rodila jsem celý ten obrovský naplněný plodový vak), začala jsem jednat. Dřepla jsem si a ze všech sil zatlačila, ozvala se rána a po místnosti se rozstříkl gejzír vody. Manžel utíkal pro personál a už to frčelo. Pomohli mi na porodní lehátko a tam jsem během chviličky porodila našeho Staníka. A neskutečné se stalo skutečností. Ač nebyl přítomen pan primář, dostala jsem Staníka na břicho, ještě špinavého, spojeného pupečníkem se mnou, nechali dotepat pupečník, pak ho manžel přestřihl, porodila jsem placentu, celou dobu se Staníčkem na břiše. A fakt normálně lezl! Dolezl mi k prsu a sám se přisál a regulerně pil. Změřili, zvážili a umyli ho až po těch 2 hodinách a všechno v naší přítomnosti!! A zbytek noci strávil se mnou v posteli. Neskutečné. Narodil se 34+4 – jako Julča. A naprosto odlišný postoj. (Julču naložili do sanitky a odvezli o 50 km jinam a já ji viděla až za 2 dny, a pak 14 dní si ji vytahovala ze skleněného akvárka jen každé 3h na kojení)

Říkala jsem si, jak se to tu za těch pár let změnilo, i přístup personálu je jiný. O všem mě informovali, vysvětlili mi, proč mi to chtějí dát a čekali na můj souhlas. To je fakt změna! Druhý den jsem dostala spolubydlící – k té přišli, něco jí píchli a zas odešli, neřekli ani „bú“ – aha, to už jsem někdy zažila. Tak že by měl takovou moc ten porodní plán?! (a ta schůzka s panem primářem?) – Prostě v porovnání s mou spolubydlící-prvorodičkou jsem si připadala, jako když to tam mám „podplacený“ (akorát v té obálce místo peněz byl porodní plán) – takže nepodceňujte porodní plány, srovnejte si, jak to chcete a stůjte si za svým, někdy je to těžké, ale stojí to za to!

P.S. Zpětně bych tento příběh chtěla věnovat ještě jednomu člověku - a to panu primáři MUDr. Jiřímu Havránkovi - to je totiž on, který se ke mně choval tak (pro české zdravotnictví) nestandartně a kterému jsem vděčná, že jsem si mohla prožít krásný porod. Tento článek jsem napsala pouhých pár hodin předtím, než se v médiích objevila kauza "Psychicky nemocný primář týral děti". Připadá mi, že tato kauza ukazuje to samé, co v případě Ivany Königsmarkové - obrovskou manipulující sílu médií a lynčující dav, který jen tupě přebírá informace, aniž by si je nějak ověřil, přebral, podíval se na ně i z jiného úhlu... Pokud se chcete podívat na tento případ i jinak a vyslechnout druhou stranu, zde je FB-stránka

Jak naše Julinka na svět přišla aneb I porod může být groteska

V pondělí jsem slavnostně vedla do 1. třídy naši druhorozenou dceru Julinku. „Nedávno se nám tu narodila“ okomentovala její fotku na Facebooku moje spolužačka Nikola. To je pravda a tenhle příběh stojí taky za zveřejnění ;-)

 Ale musím začít pěkně popořádku (zeširoka):

Když jsem byla těhotná poprvé, bylo to pro mě všechno nové a já chtěla mít všechno ošéfované co nejlépe. A protože manžel mé sestry je gynekolog-porodník, chtěla jsem, aby mé první dítě na svět přivedl právě on. Co na tom, že jeho pracoviště je od mého bydliště vzdáleno 300km. Ale je to porodnice, kde jsem se narodila já, mí sourozenci, rodiče a vůbec skoro celá naše rodina. Takže čert vem vzdálenost. Prostě se 14 dní před termínem sbalím, odstěhuju se k ségře a porodím v Kyjově! Kamilka byla jiného názoru, narodila se o 4 týdny dřív (na Mělníku).

Ale protože poporodní péče a především chování personálu se mi až tak nelíbilo, když jsem byla za pár let těhotná znovu, chtěla jsem opět rodit na Moravě u svého švagra. Tentokrát to mám ošéfovaný líp – přestěhuju se už měsíc!!! před termínem.

Naposledy jsem navštívila svého gynekologa, přebrala od něj veškerou dokumentaci, popřál mi šťastnou cestu a bezproblémový porod. A ještě před odjezdem na Moravu jsme s manželem naplánovali poslední společný víkend – v Krkonoších v penzionu mé spolužačky. Byl to pěkný relax: příjemné procházky na zdravém horském vzduchu, výborné jídlo, milá společnost… V sobotu navíc přijela i další naše spolužačka, která shodou okolností čekala také Julinku a ve stejný termín! Takže jsme porovnaly břicha, radosti, starosti a zkušenosti. A když jsem jí šla zamávat, letěl kolem čáp! Smály jsme se a volaly, že je tu moc brzo, že nám ještě pár týdnů do porodu schází…

Šla jsem si na chvilku odpočinout do našeho pokoje, lehla jsem si a najednou cítím nějaké „křup“  Tvl!! Mně snad praskla voda! Vždyť jsem teprve ve 34. týdnu!!?? Co teď?! Místo paniky se mi chtělo smát. Přišlo mi to strašně absurdní, rodit na dovolené a navíc zas pokažený plán s Moravou… A protože můj první porod byl opravdu rychlý (1,5h od prasknutí vody doma v obýváku až po narození Kamilky v mělnické porodnici), musela jsem jednat rychle:  Přivolala manžela, objasnila situaci, ten vzal Kamču a pár jejích věcí a šel vysvětlit situaci Nikole a poprosit ji o pohlídání a postarání se o naši starší dceru po dobu naší nepřítomnosti. Já jsem mezitím naházela pár nezbytných věcí do igelitky. Zároveň jsme se všemi seběhnuvšími začali řešit, kam pojedem. V okolí je porodnic několik (Vrchlabí, Trutnov, Jilemnice), v žádné z nich ale nejsou zařízeni na porod nedonošených dětí. Nejlepší by bylo jet rovnou do Hradce, ale z časových důvodů jsme to zavrhli. Vyhrál Trutnov.

Protože se trošku zabývám astrologií a vím, že místo narození hraje v horoskopu svou roli. Přemýšlela jsem cestou nad tím, jak jsme naší dceři během těchto 10 zběsilých minut naplánovali její osud. Rozhodli za ni. Jak jsem se mýlila…

Z myšlenek mě vytrhlo skřípání brzd a blikající majáček před námi – Jánskými Lázněmi jsme projeli 100km/h rychlostí.  Takže plácačka a obligátní: „Pane řidiči…“ Manžel vyskočil z auta a: „Vím, vím, jel jsem rychle. Spěcháme. Žena rodí“ A zase naskočil do auta nečekaje na reakci. Pan příslušník nakoukl do okýnka, očima přeměřil mé břicho a vyveden z míry začal koktat: „ No… tak… se tu zastavte, až pojedete zpátky…“ Manžel zařadil, šlápl na plyn… A mě se chtělo zase smát (V duchu jsem si to zakazovala: Co se směješ! To je vážná situace! Smát se můžeš, až všechno dobře dopadne!)

V Trutnově nás přivítali větou: „Tady se rodí až od 36. týdne. Vás převezeme!“ Moji stále dokolečka opakovanou větu: „Rodím rychle“ všichni ignorovali.

Takže pan doktor, místo aby se věnoval mému rození, zasedl k telefonu: „Haló, Hradec? Máte plno? Aha…“…, „Haló, Pardubice?“… „V Pardubicích by vás vzali, ale nemají sanitku s personálem, a my taky ne :-(“ …“Haló, Jaroměř?“  …“Jóooo, v Jaroměři mají sanitku. Máme vyhráno!“ Takže z Jaroměře přijede sanitka, v Trutnově mě naloží a odveze do Pardubic. Hmm… Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že mé druhé dítě se narodí v polích. Pak že jsem za něj rozhodla místo narození! Houby!

Píchli mi injekci, co zastavuje porod  a začali řešit, jestli mám zaplatit 30, 60 nebo 90,- Kč. Čekali jsme na sanitku.

Moje zeměpisné znalosti východních Čech nejsou zas až tak úžasné, takže až později doma jsem si na mapě našla trasu: Jaroměř – Trutnov – Pardubice a zjistila, že je to víc než 100km!

Možná to moje vyprávění zní trošku děsivě a beznadějně. Mně se ale opravdu pořád chtělo smát – pro mě to byla totální fraška – komedie! (Asi jsem věřila, že všechno bude v pořádku, neměla jsem strach) A ještě víc se mi chtělo smát, když konečně dorazila sanitka. Pán ze sanitky ke mně přistoupil, podal mi ruku, položil asi 5 otázek, obrátil se k doktorovi „telefonní ústředně“ a suše mu oznámil: „Paní nikam nevezu. Nejsem zařízen na porod v terénu. Nashledanou!“ – „Počkejte, počkejte… To mi dáte písemně!“  - „Klidně“ Tak to už jsem málem fakt vyprskla smíchy.

„No nic, odpojte ji, porodíme tady“ A tak se naše Julča narodila v Trutnově! – Ale já to za ni nerozhodla! To ona sama!  Možností měla spousty :-D

Tenhle zážitek mě naučil, že věci se prostě dějí správně a samy, že někdy je prostě ovlivnit nemůžeme. Zvlášť když se týkají někoho jiného. Že sice můžeš svými přáními ovlivňovat svůj život, ale jen ten svůj. Nad osudem jiných lidí (i když jsou to tvoje děti) moc nemáš.

No a třetí dítě už jsme ani na Moravě nezkoušeli. Mmch. Díky předchozím dvěma porodům už jsem věděla, jak to nechci a mohla si ten třetí užít tak, jak chci! Ale to už je jiný příběh – klidný, plný „kouzel“ a splněných přání a o tom třeba zas jindy... ;-)

Já a regrese

Můj manžel se začal zabývat hlubinnou regresní terapií, já jsem byla takovým jeho "pokusným králíkem", a tak jsem sepsala, jak to mám s regresí já:

S regresní terapií jsem se prvně setkala před několika lety. Četla jsem knihu, kde terapeutka vypráví příběhy ze své praxe. Ty příběhy mě ohromily. Toužila jsem uskutečnit taky takový „výlet do minulosti“ a něco podobného prožít – ze zvědavosti a také z „vědeckého hlediska“ – zjistit, jak je to možné? Přijít tomu „na kloub“. Uměle jsem si vytvářela problémy, které bych si mohla pomocí regrese řešit a díky nim se podívat do minulosti. Asi se nedivíte, že to tenkrát nevyšlo…

Znovu jsem se s regresí setkala v situaci, kdy jsem byla takřka „na dně“, měla jsem pocit, že se motám v kruhu a nevím, kudy z něho ven, nemám směr a cíl a možná ani smysl života, všechno se mi hroutilo a problémy se objevovaly na všech frontách. Věděla jsem, že na tohle už sama nestačím. Když se objevila možnost zkusit regresi, kývla jsem. Jen jsem nevěděla, který z těch mých mnoha problémů, je ten stěžejní, na který se podíváme. Byla to těžká volba, a když jsem konečně jeden upřednostnila, moje podvědomí  mělo jiný názor a vedlo mě jiným směrem ;-)

Před vstupem do podvědomí jsem se rozbrečela, strašně jsem se bála otevřít dveře a vstoupit (můj strach vykročit do neznáma), ale dokázala jsem to.

Na základě přečtených příběhů z knížek jsem si představovala, že uvidím odehrávající se filmový příběh – nejlépe barevný a zvukový. Ale nic takového se nekonalo. Neviděla jsem nic a trvalo mi docela dlouho, než jsem identifikovala, kde jsem. Místo barevného filmu jsem viděla max. starou ošuntělou fotku – černobílou a dost rozmazanou. Zato jsem „věděla“. Na každou terapeutovu otázku jsem ihned znala odpověď. A také jsem měla dost silné tělesné prožitky – cítila jsem bolest, horečku, rostoucí těhotenské břicho, dusila se, dost autenticky rodila, mávala „křídly“ jako symbol svobody… atd.

Regresí jsem od té doby prošla několik. Tuto metodu (stejně tak jako systemické konstelace) mohu opravdu upřímně doporučit všem, kteří potřebují k řešení svých problémů pomocnou ruku. Tyto metody vám dají nadhled, můžete najít příčinu vašich problémů, pomohou vám odpustit a celý problém tak „rozpustit“.

V Tomášově metodě se mi moc líbí prvek „měnění minulosti“: Nejdřív si prožiju příběh se svými dopady, které si nesu s sebou až do přítomnosti (a které mi vadí – také pro to jsem tu a řeším si to).  A pak se vracíme o kousek zpátky, děláme malou změnu „ve scénáři“ (v mém případě je to většinou zaměnit vzdor/truc za lásku, odpustit křivdy, otevřít to zabarikádované srdce, které se chrání proti dalšími zásahu,  a rozevřít ruce k objetí a smíření) – takhle jednoduchá změna (v myšlení) a příběh se pak odehrává diametrálně jinak a končí happyendem jak z pohádky ;-)

Není žádný předem daný osud, na který si můžeme stěžovat, všechno máme ve svých rukou (teda v hlavách). V regresi je to jednoduché pochopit a změnit, v realitě už je to těžší, ale snažím se. Učím se otvírat srdce (milovat), odpouštět a nestavět se pořád do role oběti. Jde to pomalu, ale jde to.

I vám přeji hodně štěstí na vaší cestě a opravdu se nestyďte přizvat si průvodce, když se na to sami necítíte

E.

P.S. Pokud nevíte, co si pod pojmem "regrese" máte představit - tady jsem popsala malý (ale důležitý) kousek z jedné mojí terapie: http://regrese-strop.webnode.cz/news/kousek-z-jedne-terapie-odpusteni-sobe/

A článek o mém vztahu ke smrti: http://evastropova.blogspot.cz/2015/01/o-smrti-umirani.html

Informace o mojí terapeutické činnosti: www.evastropova.cz