Do blázince

Splnilo se mi přání!

Mám homeschooling! Učím doma! Chtěla jsem to a netroufla si. Věděla jsem, že tenhle sen si ještě v tomto životě splním. Myslela si, že na vnoučatech. A ono hle: Je to tady!!

No jo! Ale takhle jsem to chtěla???!!

Ze začátku to byl šok  

Patřím do té úzké skupiny populace, co nemají nárok na placené OČR. Učitelům to ale bylo jedno:
Julii jsem vytiskla sedm „Á-čtyřek“ - seznam úkolů na jeden týden! Kromě běžného učiva, tam bylo: přečíst knihu, udělat prezentaci oblíbeného malíře, projekt na spotřebu vody v domácnosti, vyrobit krmítko, shlédnout 4 filmy, navrhnout plakát... úkoly dostali i z hudebky, výtvarky, občanky... Za pár dní se přidala i ZUŠka. Co to je? Jak se dělí desetinné číslo desetinným číslem (bez kalkulačky)? A jak násobí zlomky? Kolik měří úhel alfa (když si všechny děti zapomněly úhloměry v lavicích ve škole a papírnictví jsou zavřená)? Jaké plyny se rozpouštějí v rybníku? A který dříve a který později? Tvl!! To snad neví ani gooogle!!!

Pomóoc!!

A pak si to sedlo.

Učitelé pochopili, že tímhle tempem by to fakt nešlo.

Udělali jsme si denní rytmus:

Přesně v 9:00 začíná škola. Učím se se Standou (2. třída), Julii (6. třída) lehce asistuju, Kamile (tercie) nepřekážím a sem tam něco vytisknu. V 11h mají děti samostatnou činnost a já jdu vařit oběd.

Po obědě je polední klid. Děti se baví. Já regeneruju a uklízím v kuchyni.

Odpoledne další blok učení.

Vycházka ven.

A večer začínám další směnu – tj. svou práci.

Jedu to takhle už 3 týdny – docela to funguje.

Až dnes!! - Nějak se mi to sesypalo.

Měl to být významný den. 

Protože konečně přišla řada i na mého nejmladšího synka. Jeho poprvé!

Poprvé se měl učit on-line. Ostatní sourozenci i bratranec Ríša už se on-line dávno učili.

Dopředu avízovaný termín se blížil. Standa se moóóc těšil. Pořád se chodil ptát, jestlti UŽ?

Paní učitelka psala, že pošle odkaz 5 minut před začátkem, tj v 11:10. V tuto dobu už běžně vařím oběd, takže jsem Standovi k této významné události propůjčila svůj notebook. Už od 11 jsem mezi krájením cibule, kontrolovala mail, abychom to neprošvihli.

Standa seděl vzorně připraven, vybaven sluchátky, aby nerušil ostatní.

Odkaz přišel.

Stáhla jsem oheň pod hrnci a šla slavnostně kliknout.

„Tak už tu máme i Standu“ ozvalo se z obrazovky, kde byl nastoupen celý pedagogický sbor (na naší malotřídce je to 5 osob) „Ahoj Stando! Jak se máš?“ Zamačkávám nekompromisně Standovi do uší sluchátka. Standa cosi fňukal do mikrofonu. Prý ho neslyší. Chtějí maminku. Standa brečí, že ho bolí uši a že sluchátka nechce...

„Paní Štropová, zapněte si mikrofon“ - „Aha, a jak se to dělá?“ hledám čudlík někde na obvodu noťasu. „Né, tam né. Na obrazovce máte ikonku s mikrofonem, zřejmě je přeškrtlá, stačí na ni kliknout“ - „Jo, tu vidím, ale přeškrtlá není“ kroutím hlavou. Ale učitelky si mezitím povídají s ostatními žáky. „Jak jim to mám říct?“ „Neníííí přeškrtlááááá!!" kříčím někam, kde si myslím, že možná bude schovaný mikrofon. - „Jáchyme, jak se máš ty?“ - Nikdo mě neslyší, i když křičím. Jak jim to teda mám sdělit? Přiskakuje starší dcera. Zkušeně klikne a na obrazovce se objeví okýnko chatu a rovnou tam píše „mikrofon není přeškrtlý“ Učitelky to přečtou nahlas a radí dál: 3 tečky – nastavení mikrofonu - … tam je taky všechno ok. Standa pláče, já jsem bezradně zmatená, obě dcery střídavě rozklikávají různá okna. „Mami, asi nemáš mikrofon“ - „Proč bych neměla mikrofon? To snad má každý, ne??“ - Tohle všechno pozoruje přes webkameru celý učitelský sbor a všechny rodiny Standových spolužáků...

Co mám dělat?? 

Kamila píše do okýnka „zkusíme jiný počítač“ - Učitelky čtou nahlas...

Utíkám do vedlejší místnosti, odhlašuju Julču z gmailu a... Ono to chce moje heslo??!! Proboha, vždyť já už asi před 5 lety zaškrtla takovýto okýnko s nápisem „pamatovat si navždy“. Tak dobře, v Excelu mám tabulku s názvem „hesla“. Běžím zpátky ke svému počítači. Na monitoru se učitelky ptají „Tak co Standa?“ Já neodpovídám, stejně mě neslyší. Otvírám Excel. Mezitím Kamča dostala skvělý nápad: Nemusím se hlásit na sebe. Stačí, když mail s odkazem přepošlu Julii. - To zní dobře. Zavírám Excel. A přeposílám mail.

Jenže! Já jsem stihla Julii odhlásit. Snaží se přihlásit znovu. Píše heslo – prý správné – ale počítač hlásí „třetí neplatný pokus“ A z mého počítače se pořád ozývá „Tak už čekáme jenom na Standu“ „Stando!!! Jak jsi na tom?“ Já brečím... a zřejmě to všichni vidí. Posílám učitelky do prdele... a to neslyší nikdo...

V tom Kamila vkládá Standovi do ruky můj mobil a z mého noťasu se ozývá: „Hurááá, už je tu Standa! Stando slyšíme se?“ - Kamila mi v mezičase ukradla můj mobil, stáhla z AppStoru Hangout aplikaci, nainstalovala ji, vnikla bez dovolení do mého mailu a celé to propojila... Děkuju!! Ubrečený Standa odchází na svou první on-line výuku. Já se hroutím na zem a pláču.

Padlo to na mě 

Celé ty 3 týdny, kdy jedu na 2 směny. Nespím. Takřka nevycházím z domu. Nemám si s kým popovídat. Sleduju utahující se smyčku nesvobody...

Do toho psychická labilita prvního dne menstruačního cyklu...

Brečím a brečím...

A najednou vím, že ze všech problémů by mě mohl vytáhnout jedině alkohol.

Nasazuju si roušku a odcházím do místní sámošky.

Kupuju si tu největší... Studentskou pečeť.

A celou ji sežeru.

Zapípá mail – mamka se ptá, co chci k narozeninám:

„Relaxační pobyt v Kroměříži. Do Bohnic se totiž prý už dostat nelze – ani s protekcí“