Ano, přiznávám se. Patřím do
skupiny zlehčovačů. Co si myslí, že coronavirus je jen trošku
horší chřipka, že lidi zbytečně blázní a opatření jsou
neadekvátní.
Vší silou se snažím nepodlehnout
všudypřítomné panice. Televizní zprávy nesleduju už spoustu
let, ale koronavir je prostě všude!
Ťukám si na čelo, když vidím prázdné regály v obchodech.
Ale pak ve mně něco hlodá: Tak nemám
přece jenom do toho vozíku přihodit taky jeden, nebo dva balíčky
těstovin, no a tu mouku pro jistotu taky, že jo...
Strach, stres, panika...
Vím, že strach a stres oslabují
imunitu. Vím, že čeho se bojíš, to se ti stane.
Vím, že „víra tvá tě uzdraví“.
Že jediné, co skutečně léčí, je placebo.
A opakem placeba je nocebo. A nocebo
zabíjí.
Proto se bojím paniky, která se
začíná šířít. A začíná pohlcovat i mě a mé okolí. A čím
víc z ní mám strach (nemám strach z nemoci, mám strach z
paniky), tím víc proti ní bojuju.
Bojuju tím, že pohrdám lidmi, co se
bojí. Bojuju tím, že zlehčuju, vysmívám se...
Je to můj obranný mechanismus.
Nedělám to záměrně.
Došlo mi to včera.
Včera, kdy nastalo, jak řekl Dr.
Hnízdil, „stanné právo“. Zavřely se školy, zrušily všechny
kulturní akce, přerušila se činnost zájmových útvarů.
Mezi všemi těmi maily oznamujícími
rušení školy, výměnného pobytu v Německu, kroužku šachů,
výuky dramatické výchovy i tréninků horolezení se objevily 2
vlaštovky: „Akci nerušíme, pokud jste zdraví, nebyli jste v
Itálii a nebojíte se, prosím potvrďte znovu účast“. Zazářily
mi oči a odepsala jsem, že všechny podmínky splňuju a jsem ráda,
že „koronavirusová panika“ nám akci nepřerušila.
Do půl hodiny začalo mé tělo
vykazovat známky nemoci!
Sakra! Co to je?
Vyznám se v psychosomatice, znám své
tělo, umím s ním komunikovat.
A tak jsem začla první pomocí:
přitopila jsem si, uvařila bylinkový čaj s medem, zalezla pod
peřinu. Teplo, ticho, tekutiny.
Pokora!
A už jsem věděla: POKORA! Pokora a
respekt
Pokora ke všem nemocným, kteří tu
nemoc už mají a k těm co na ni zemřeli.
Pokora k těm, co jí teprve onemocní
a možná i zemřou.
Pokora k těm, co z ní mají strach.
Pokora ke všem v pomáhajících
profesích – k lékařům, sestrám, pracovníkům KHS a dalším
spoustě lidem.
Pokora i k politikům (včetně pana
premíéra) a lidem ve vysokých funkcích, protože ať rozhodnou,
jak rozhodnou, vždycky bude někdo brblat. A ta zodpovědnost je teď
na nich.
I když je to třeba jen obyčejná
chřipka
Pokora k nemoci samotné
Možná je to nepřenosné a
nevysvětlitelné: Já včera večer udělala rituál za tu nemoc –
COVID 19.
Představovala jsem si ten kulatý vir,
jak nám ho všude ukazují, když jsem zapalovala svíčku. Dávala
mu pozornost a lásku.
A pak: pokora k tomu, co nás
převyšuje. Třeba k Bohu a matce Zemi.
Získala jsem zpátky svou „moc“,
když jsem si uvědomila svou nicotnost. A přijala ji.
Děkuju
