Intuice

Možná bych měla spíš psát o imigrantech, to je teď takové moderní téma. Ale necítím se k tomu dost kompetentní. A Mileně dlužím pořád tu intuici. Tak, Milu, začala jsem to psát pro tebe, a ono je to spíš pro mě...

„Evi, nenapíšeš o té Škole intuice něco na blog?“ zapípala mi zpráva na FB ještě ten večer po návratu ze Šumavy, kde jsem se s některými spolužačkami školili a rozvíjeli svou intuici (píšu měkké i, protože jsme tam měli i jednoho muže ;-)

Ty totálně nabité 4 dny, kdy jsme se i 10h denně učili, vstřebávali a zažívali, poznávali…, se asi do jednoho článku shrnout nedají. Bylo to náročné. Ale tak příjemné! Báječná parta lidí, zkušená moudrá lektorka Marci, krásná příroda šumavské samoty, nádherné počasí. A těch 10h učení denně – to vůbec nebylo tak, jak to znáte z opravdové školy: myšlenkami bůhvíkde, silou vůle posouváte ručičky na hodinkách a těšíte se, až zazvoní. Marci to má zmáklé. Je vidět, že tuhle Školu provozuje už skoro 20 let. Skvěle vyvážený program, kde se střídá teoretický výklad, praktická cvičení, předávání životních mouder, společné rozbory, sdílení s ostatními, a když už jsme hodně unavení, tak i zábavné hry, které ovšem patří k tématu. To jen taková malá reklamička na úvod.

Po návratu se mě mnozí „zvědavci“ ptali, co to vlastně je ta intuice. „To je takovýto, jak ti to řekne,

abys nenastupovala do toho letadla. Ty teda nenastoupíš a to letadlo pak spadne. To je vono?“ Já myslím, že to je taky intuice. Ale že je to jen ta nejhornější špička ledovce. Intuice má totiž daleko širší použití. Můžete ji využívat každodenně, při běžných činnostech i důležitých rozhodnutích.

Ono to nejde moc popsat. Je to takové nenápadné bliknutí myšlenky. V normálních případech se hned ozve mozek a tohle „bliknutí“ zaplaší. Kdo už ale ví, tak si ho všimne, tím ho zvědomí. A klidně až o něco později se dostaví „aha-efekt“, kdy člověku dojde, jaký to předchozí bliknutí mělo smysl. Asi to vysvětluju trochu složitě, co?

Přihodím příklad, který se mi stal zrovna cestou na tento seminář:

Přišlo mi neekonomické a neekologické, abysme na Šumavu jeli každý zvlášť svým autem. Tak jsem se domluvila se spolužačkou Mirkou a jejím manželem, kteří jeli ze Severních Čech takřka okolo, aby mě vyzvedli u nás doma. Dlouze jsem jim vysvětlila cestu a poprosila, aby mi dali vědět, až vyjedou. Odhadla jsem, že by u nás mohli být cca v 11h. Tak jsem v 10h30 naložila do auta Staníčka a vezla ho do vedlejší vesnice k mamce do práce na hlídání. Cestou mi utkvěl zrak na protijedoucím autě a v hlavě mi blikla myšlenka: „Jé, já ani nevím, jaké oni mají auto! Co když se minem!“ Rozum to hned začal řešit: „Neminem, mají přijet až za půl hoďky. No a kdyby, tak mají mobil, zavolají. No ale to spíš budou volat, že se někde ztratili“ Ještě jsem to ani nedomyslela a zvoní mobil a rozum na to: „Dyť to říkám, ztratili se!“ – No, neztratili! Čekají před barákem. A já přesně věděla, jaké auto tam bude stát. To, na kterém mi utkvěl zrak a napadla ona myšlenka. A bylo to tak! Vystoupila jsem z auta a volala na ně: „Já už jsem připravená, intuici mám nastartovanou J“ a vyprávěla tenhle „divný“ zážitek. Takhle intuice pracuje ve zcela běžných situacích (nejen při těch životunebezpečných)

Intuice je totiž nelineární, neempirický proces sbírání a interpretace informací pro odpovědi na naše otázky. Toť oficiální definice. Když nám ji Marci přečetla, tak jsme se smáli. Pak nám vyprávěla příběh, jak jednou vedla rozhovor v rádiu a paní moderátorka se pořád dokola ptala, co je to ta intuice a pořád to nemohla pochopit. A když Marci už z nouze odříkala tuhle definici, paní moderátorka se rozzářila a úplně vážně bez špetky sarkasmu či ironie říká: „Už to konečně chápu!!“

Cestou na seminář se nám stal ještě jeden zvláštní zážitek. Nevím teda, jestli souvisí s intuicí, nebo je to jen ukázka správné synchronicity.

Prostě tak vjíždíme do Českých Budějovic a Mirka najednou začne zjišťovat a počítat, jak to je ještě daleko, v kolik že tam máme být a dojde k závěru, že to nemůžem stihnout (Udělali jsem si takový italský piknik na benzínce a nějak se zdrželi). Odpovídám: „Neboj, to stihnem, tip ťop, ale stihnem!  No a když ne, tak se nic neděje. Asi jsme tam prostě neměli na ten začátek být“ Neuběhlo ani 10 minut a ozval se nějaký divný zvuk, a neustával. Lukáš zastavuje a jde obhlídnout auto. Vrací se s vážným výrazem ve tváři: „Upad nám vejfuk“ – Aha. Co teď? Hledáme vhodný servis. Nejdřív v docházkové vzdálenosti, pak nám nezbývá než popojet o něco dál i s výfukem drhnoucím o zem.  Když konečně najdem, řeknou, že opraví, ale až tak v 19h, dřív nemají čas. A sakra. Tak to přijdem o celé dnešní vyučování L. Jsme smutní, rozčarovaní, Lukáš zřejmě cítí vinu a zodpovědnost i za nás, za ztracenou výuku. A já si uvědomuju, co jsem pronesla nahlas chvilku předtím, než se nám to stalo: „No a když ne, tak se nic neděje. Asi jsme tam být neměli“ Jak bylo důležité, abych tohle řekla nahlas! A pak si na to následně vzpomněla!! Usmívám se. Asi to má nějaký smysl. Máme nečekaných 

cca 5h volného času na periferii ČB. Tak co s tím? K Mekáči prý ne. Tak do támhletoho obchodního centra? V ČB v Globusu jsem ještě nikdy nebyla!! Poznávám nová místa – skvělé!! Koupíme si zmrzku a ovocný fresh. Super, už jsme zabili 20minut. Tak ještě 4,5h… A co kdybychom šli do hračkářství, koupili si tam nějakou společenskou hru (nejlépe nějakou po které už dlouho toužíme) a pak si sedli do nějaké kavárny a tu hru si zahráli??!! No tak to byl naprosto úžasný nápad!! (Lukášův?). Dlouze si prohlížíme hračky v hračkářství, studujeme pravidla her, povídáme si s prodavačkami a vybíráme. Máme čas. Spoustu času!! Užíváme si to! Kupujem a přesouváme se do kavárny. Rozbalujem a studujem pravidla. A zvoní telefon… Sakra, oni už to mají opravené. Takhle brzy?? Vždyť jsme si vůbec nestihli zahrát… ;-) Přijeli jsme o pouhé 3h později, možná ani ne. Co se dělo v úvodu, proč jsme se toho zrovna my neměli účastnit, na to jsem zatím nepřišla.

Hned po našem opožděném příjezdu, přivítání a představení jsme si dělali takový testík. Vraceli jsme se do dětství a zapisovali 3 vzpomínky. Pak je rozebírali. Mělo nám vyjít naše současné hlavní téma k řešení. Rozebíráme moje 3 vzpomínky. „No a jaké je teda tvoje téma?“ ptá se Marci. – „Bezpečí? Láska?“ odpovídám nejistě. – „Ano, Láska!“ Smutně pokývám.

Po přestávce tu máme další „oživení“. Marci má pro nás nachystané lístečky s tématy. Vždy 2 stejné do páru. Spočítá nás, odpočítá témata, zamíchá a my si losujem. Přečtem si a máme hledat svého „andílka“ , který si vylosoval stejné téma. Po celý seminář budem tvořit dvojici a pracovat spolu. Brala jsem to jen jako nevinnou hru, abychom si spravedlivě vytvořili dvojice. Jen do té doby, než jsem si přečetla téma, které jsem si vylosovala. Stálo tam „Láska“ J To je ale náhoda! (Před lety jsem nechápala, na jakém principu funguje vykládání karet – tak prosím vás, přesně na tomhle – prostě si vždycky přitáhnem to, co k nám patří)

Kromě tohoto mého hlavního tématu (Lásky) jsem si během semináře našla a otevřela i další témata (mj. malá víra v sebe, v mé schopnosti, neschopnost přijímat, ohodnotit se) A protože moje intuice byla ze semináře nastartovaná, tak jsem po návratu jen zírala, jaké mi život přihrává „náhody“ a příležitosti k vyřešení těchto bolavých míst.

Tak ty nevěříš svým schopnostem a dovednostem? Neumíš přijímat? Neumíš se ohodnotit? Tak jo. Dostaneš příležitost se tohle všechno naučit. Když ti to nešlo po dobrým, když ses to nechtěla naučit v době klidu a stability, tak přitvrdíme. Sebereme ti tvůj jistý příjem - výživné na děti od manžela a zrušíme ti Liftago a zrušíme ti i tvoje kancelářské místo. A teď si poraď se 3 malými dětmi… 

Byla jsem na dně. Proklínala jsem červen. Vloni touhle dobou jsem každý večer brečela do polštáře, tak těžké bylo opustit všechny jistoty a vykročit do neznáma. Rok jsem dostala na zotavenou, a když už jsem konečně pravdivě a upřímně mohla říkat, že se mám dobře. Tak dostanu další pecku? Teda, dostanu další šanci zase posílit a posunout se dál. Takhle tomu říkáme my naivní optimisti.

Je čas nebýt na manželovi závislá ani finančně a je čas vzít trochu víc vážně to tvoje alternativní vzdělávání. V gastromonii se uživit umíš, v kanceláři taky. Ale na co navštěvuješ a investuješ do všech těch seminářů a kurzů? Není už čas, aby se ti to začlo vracet? Proč si myslíš, že ještě nemůžeš? Že toho pořád umíš málo? Vždycky tu bude někdo vzdělanější. Každý jednou začínal. Mezi přáteli jsi vyhledávaná. Radí se s tebou. Chtějí znát tvůj názor. Chtějí tvůj rozbor. Oni ti věří. Proč by ti neměli věřit i cizí? A proč neřekneš přátelům: Ok. Poradím ti. V pondělí v 15h mám čas a bude to za 300,-?

- To přece nejde!! -  A proč ne?

Moje nastartovaná intuice a zvláštní náhody mě vedou tímhle směrem. Bojím se. Je to pro mě těžké. Radši bych šla klidně zase někam za bar, nebo i účetnictví můžu dělat. Ale to bych nerostla, nepřekonávala sama sebe. Takže: moje zbrusu nové webovky jsou zde. Budu ráda, když se na ně mrknete, pomůžete mi "vychytat mouchy" a následně budete šířit dál mezi své přátele i nepřátele. 

Já čekám na první oficiální klienty. A jestli vám řeknu, že mi za to nemusíte nic dávat, že to za to přece nestálo, tak jsem srab!!

Volejte: 604 144 927

Pište: eva.stropova@gmail.com
http: evastropova.cz