Úhly pohledu

Tenhle článek mám rozepsaný už několik týdnů a pořád mi ho něco kazí. Pořád se objevují nové skutečnosti (úhly pohledu?), které mi ničí pointu a narušují plánovaný obsah. Vznikla z toho zase taková slátanina L A já tu  slátaninu buď otisknu, nebo hodím do koše… Volím áčko

Chtěla jsem psát o tom, jak je důležité podívat se na věc i z jiného úhlu. Je to můj slogan ke

kabelkovým konstelacím: „Pomůžu vám podívat se na váš problém z jiného úhlu“.  

A v tom se mi ozvala jedna dobrá kamarádka a taktně mě upozornila na né moc šťastně zvolenou kombinaci tohoto sloganu a mé fotografie, kde je na první pohled zřejmé, že mi nefungují správně obě oči.  „Vždyť to zní jako černý humor! Předělej to! Odradí ti to zákazníky…“ radila mi. Nepředělala jsem to. Tohle jsem prostě já – ve své nedokonalosti.  (Vím, všichni jsme dokonalí! Zrovna takoví, jací jsme. Stačí to jen přijmout a já se snažím „to přijmout“) A ten slogan přesně vystihuje to, co kabelkovky dělají, ten taky nejde nahradit.  Ale brouček pochybníček začal hlodat: Můžu já jen s jedním funkčním okem vůbec nabízet druhým, že jim pomůžu podívat se na věci z jiného úhlu?  Jsem k tomu kompetentní?

Posouzení nechám na vás…  Těsně předtím, než se mi ta kamarádka ozvala, jsem si řekla, že to moje oko je takový čarodějnický symbol – místo bradavice na nose ;-)

Pak se ozvala klientka. Předtím jsme se osobně neznaly. Vybrala si mě sama – i přesto jaký mám slogan a fotku na úvodní straně.  Teda v tomhle příběhu je hlavně důležitý ten slogan. Přišla totiž s problémem:  Před nedávnem zašla k jiné kolegyni-terapeutce a ta jí poradila podívat se na svého potenciálního  nápadníka z jiného úhlu. Ona někde v sobě přepla vypínač a najednou se do „nic moc motajícího se kolem“ chlapa zamilovala, vdala se za něj a zplodili spolu dítě. Dítě je v bříšku a v klientce se někde uvnitř vypínač přepl do původní polohy a přestal fungovat. Najednou zírá, co se to těch pár měsíců dělo, jak je to možné?? Poslechla terapeutku, podívala se z jiného úhlu a zkazila si život? Žije a čeká dítě s někým, koho by si za normálních okolností vůbec nevybrala!  Na terapeutku je naštvaná: „Jak něco takového vůbec může lidem radit??“  Na sebe je naštvaná, že ji poslechla. A za mnou se přišla poradit, co s tím.  Za mnou??!! Která má ve sloganu to samé?? Trochu jsem se uvnitř usmívala tomu paradoxu a trochu jsem se děsila. Zase jsem dostala zpětnou vazbu a pro mě jiný úhel pohledu. A zas jsem měla o čem přemýšlet a možná zase i pochybovat…

A jak jsem tak o tom přemýšlela, napadlo mě vyměnit výraz „jiný úhel“ za „nadhled“ , nebo aspoň „širší úhel“ . Došlo mi, že je důležité nejen se podívat „odjinud“, ale zároveň nezapomenout ten pohled původní. Prozkoumat objekt ze všech stran a vědomě se rozhodnout, kterou polohu si zvolím.

(V případě výše zmíněné klientky si myslím, že to tak zařídila příroda – že ona prostě měla ten starý úhel  na čas zapomenout, aby se mohlo narodit právě tohle dítě – a nebo je to možná všechno jinak – smysl se vyjeví třeba později)

A o čemže jsem to vlastně chtěla původně psát?

Zaujal mě tenhle obrázek. Realita v různých úhlech. Dávám ho příkladem i svým dětem, když se hádají o to, kdo má pravdu. Jeden vidí čtverec, druhý vidí kruh a přitom se oba dívají na ten samý předmět. Můžou se do krve hádat, kdo má pravdu. Nedohodnou se, pokud se na předmět nepodívají z nadhledu.

Taky jsem se dřív do krve hádala za svoji pravdu. Měla jsem potřebu lidi kolem sebe přesvědčovat. Neměla chuť si ani vyslechnout jiný názor. Moje pravda byla nad vše. Vůbec jsem netušila, jak je přínosné občas se na věci podívat jinýma očima. Vyslechnout si jiný názor. Jak je to obohacující.

Vzpomínám si na několik příkladů. Třeba když jsem čekala Kamču a s holkama Prosincovkama jsme probíraly těhotenské přípravy. Tenkrát jedna maminka (která dokonce čekala dvojčata) napsala, že přemýšlí o tom, že bude používat látkové pleny. Psal se rok 2005 moderní látkovky tu teprve začínaly a já měla v sobě zakořeněný porevoluční pohled, kdy papírové plínky přinesly velkou úlevu všem maminkám. Nemusely prát (dokonce vyvařovat!!), sušit a žehlit a skládat… Tady se asi někdo zbláznil, že by se chtěl dobrovolně do tohohle kolotoče vracet a ještě s dvojčaty! Nějak tak jsem jí to napsala. A ťukala si na čelo. Znala jsem totiž jen jeden úhel pohledu. Jenom kolečko. A vyvařování plen jsem si samozřejmě představovala na sporáku ve velkém hrnci s obří vařečkou :-D

No netrvalo ani týden a já dostala šanci se podívat i z druhé strany (na čtvereček) Setkala jsem se osobně s jinou budoucí maminkou a ta z tašky vytáhla moderní látkovou plínu. Byla krásná. Ukázala mi, jak funguje. Asi si taky v duchu ťukala na čelo, když mi vysvětlovala, že plíny se vyvářejí tak, že se na pračce zmáčkne  příslušný knoflík. Pověděla mi i o tom, kolik nevyprodukuju odpadu a ušetřím ropy, když budu používat látkovky, místo papírovek. A to už mě měla. Moje ekologické srdce zaplesalo a já se stala propagátorkou látkovek. Všechny 3 děti jsem v nich odchovala. V duchu jsem se omlouvala kamarádce s dvojčaty  za ten můj výlev. A snažila jsem se přesvědčit všechny kolečkáře, že čtvereček je fakt lepší. Ten nadhled mi tenkrát ale asi ještě chyběl – válec jsem neviděla.

Další příklad je z nedávné minulosti. Týká se těch čísílek, co kazí estetiku jídelního lístku. Dívala jsem se na problematiku z pohledu kolečka a sdílela názory mých „gastronomických“ přátel: „Kraviny. Buzerace z Bruselu. Je to k ničemu. Jen nám to přidělává práci“ A pak jsem zas měla možnost podívat se „ze čtverečku“: Ve škole jsme se učili o nemocech střev, např. o celiakii. Povídali si a spolužačka, která trpí nejen nesnášenlivostí lepku, ale i kravského mléka, vyprávěla o tom, jak je pro ni těžké se najíst třeba v restauraci. Paní profesorka se zeptala, jestli pomáhá to nové opatření s těmi symboly. A ona se rozzářila: „Jo, to byl opravdu dobrý nápad. To pomáhá moc!“ A já jen vyvalila oči. To nařízení, které všichni moji gastronomičtí známí tak shazují? A ono někomu pomáhá? A moc?? Tohle už vidím z nadhledu. Vidím pohled restauratérů, vidím pohled alergiků. Vidím celý válec!

Snažím se vždycky prozkoumat co nejvíc úhlů a podívat se zhora. Na všechno. Není to tak těžké, stačí jen být otevřený novému, vnímat, dívat se a poslouchat. A nestát si tvrdohlavě za svým starým názorem (i my Berani to dokážem, když chcem ;-)

Ve škole jsme měli také mj. přednášku o bioetice, kterou vyučovala skvělá žena (bývalá nemocniční kaplanka) a ta také dávala důraz na úhly pohledu. Povídali jsme si a pouštěli nějaké dokumenty o různých bioetických tématech a snažili jsme se na věc dívat z co nejvíce úhlů:  z pohledu pacienta, lékaře, příbuzných (pozůstalých), ale i  třeba z pohledu pojišťoven a farmaceutických firem. Pochopit problém jako celek. (Vzpomněla jsem si u toho na příhodu s panem primářem  pří plánování Staníkova porodu. Tam se mi povedlo podívat se na věc očima pana primáře, ale i naopak – myslím, že se pan primář dokázal podívat zase mýma očima – viz můj článek)

Tenhle způsob výuky se mi moc zamlouval. Přeju si, aby se takto učilo na všech školách. Tak jako my jsme se dívali na bioetické problémy z mnoha úhlů. Nehodnotili, který je ten správný. Jen se snažili pochopit a zamyslet. Bylo by fajn, kdyby se i naše děti se neučily nazpaměť jen jeden pohled, který někdo označil jako jediný správný.  Ale zkoušely nahlížet pod pokličku a povídat si o tom, hledat nová  řešení (i když třeba nebudou ideální). Ale učily se tím přemýšlet a vytvářet si své vlastní postoje a názory.

Vlastně když jsem tenkrát odcházela od manžela a měla vůči svým dětem velký pocit viny, že jim ničím jejich zázemí, stabilitu a pocit bezpečí. A těch pozitiv pro ně v jejich nové situaci moc neviděla. Pomohl mi už dříve zmiňovaný webinář o rozchodech, kde Stáňa Mrázková vypráví o výhodách, které dětem rozvedené manželství přináší. Ty výhody spočívají právě v tom, že se už od mala učí dívat se ze 2 úhlů. Vidí, že u maminky se něco dělá jinak než u tatínka. Že maminka má na věc takový názor, tatínek jiný. Mají možnost díky pobytu ve 2 rozdílných domácnostech zjistit, že se stejná věc dá dělat několika způsoby, mají možnost vidět i dopady, samy si to zpracovat, porovnat…  A pro svůj budoucí život si z každého přístupu vybrat to nejlepší. Nemusí jen tupě kopírovat jeden model. Mají možnost se už v dětství samovolně naučit to, co já jsem horko těžko přijímala v dospělosti ;-)

(Tím samozřejmě nechci nikoho navádět, aby se rozváděl. Nebo říkat, že děti rozvedených rodičů jsou na tom líp. Prostě jen, že kromě spousty nevýhod to má i nějakou výhodu ;-)

Pokud jste dočetli až sem, můžete si se mnou i trochu zavzpomínat... O úhlech pohledu se zmiňuju  i v jiných článcích:

Klekla mi simka 

Luxusní snídaně 

Karma není jen průtokový ohřívač 

Z deníku zoufalé matky 

atd.

O mých kabelkových konstelacích se dozvíte víc tady

Marmelády s příběhem

Tak už finišujem. Skleničky opět došly. Ovoce už pomalu taky. Malujem etikety a ze starého povlečení vystřihujem kolečka. Lepíme, gumičkujem, skládáme do krabic. Taková malá manufaktura… A čímže to celé prázdniny žijem?

Hanku znám necelý rok. Je to moje spolužačka z Přírodní medicíny. Vlastně jsme spolu promluvily jen párkrát, ale ta holka mě baví. Kromě zájmu o přírodní medicínu a barvy vlasů, máme i další společné znaky např. obě píšeme blog a obě rády pomáháme. I když proti Hance jsem fakt máslo. Když se poprvé zmínila o charitativní akci, kterou na konci prázdnin spolupořádá, Sunday Music Jamu a jeho nové doprovodné akci Džem festu, bylo mi jasné, že do toho jdu! Vařit marmelády a pak je prodávat a část výtěžku z prodeje věnovat na léčbu holčičky s Rettovým syndromem. Nahlas jsem sice řekla něco ve smyslu „Uvidíme. Ještě podle toho, jaká bude úroda a jak budu mít čas a jestli se ty marmelády vůbec povedou…“ Ale stačilo jen převyprávět to doma a bylo jasné, že z tohohle už nevycouvám. Kamilka miluje nejen vaření, vyrábění a různé tvoření, ale hlavně prodávání na trhu. 

Ukázala jsem holkám fotky malé Zuzky (na jejíž léčbu výtěžek poputuje), vygooglily jsme si něco o její nemoci a povídaly si tak obecně o nemocných dětech, o šancích na uzdravení, o jejich rodičích o začlenění do společnosti a jejich úkolech a smyslu jejich života…  I tahle stránka celé akce je pro holky důležitá. Příběh Zuzky si můžete přečíst zde.

Další fáze spočívala v tom přesvědčit mamku, že opravdu není potřeba jahody přihnojovat Kristalonem a obsypávat záhonky jedem na slimáky. Když mám prodávat marmelády, tak chci, aby ovoce v nich bylo chemií nedotčené. Povedlo se. Nejen přesvědčit. Ale i sklidit. Nehnojené a sdílené se slimáky a stejně jich bylo tolik, že jsem je ani nestíhala sbírat. První várka jahodové se povedla. Ale tehdy mi došlo, že na Džem festu bude asi velká konkurence, že tam těch stánků s marmeládami bude moc. Budou tam prodávat zřejmě zkušené džemařky. Já sice už nějaký ten rok vařím, a prý i dobře (říkají kamarádi). Ale za mistra se nepovažuju. Chce to nějaký nápad. Něčím se odlišit. Tak co třeba do další várky přihodit pár snítek máty? Zkusila jsem a ono to chutnalo výborně. Tak, že první várka se snědla a porozdávala během pár dní. Takže kromě klasických jednodruhových jsem pouštěla uzdu fantazii a u našeho stánku najdete např. i malinu s mátou, broskev s jablkem a levandulí, meruňku s mrkví, nebo mix rajčat, broskví a jablek atd.

Každý rok vařím marmelády. Ale vždycky tak pár a až jako poslední možnost zpracovnání ovoce. Letos to bylo jiné. Vařila jsem pořád a ze všeho. Vařila jsem dokonce i na dovolené u ségry. Sklidila jsem její zahradu. A hodila jsem řeč i s její sousedkou, povyprávěla jsem jí o Džem festu. A ona mi dovolila očesat jejich ostružiny (jako její příspěvek pro Zuzku) a taky mi pomohla posbírat špendlíky se slovy: „Moje babička vždycky říkávala, že nejlepší marmeláda je ze špendlíků, tak tu určitě uvař!“ Normálně mě k tomu donutila! Uvařila jsem. Můžete přijít posoudit, zda babička nelhala.

Marmelád máme asi 20 druhů. Vypotřebovala jsem všechny skleničky, které jsem měla doma já i všichni v mém okolí. Zase mi tu pomohl FB, stačilo napsat prosbu na zeď a ochotné kamarádky střádaly a nosily.

S holkama jsme vymyslely design skleniček. Před tištěnými etiketami jsme daly přednost ručně psaným a malovaným. Tak poslední dny píšem, malujem a finišujem.

Taky jsme se domluvily, že ¼ naší tržby (nikoli zisku) věnujeme na Zuzčinu léčbu.

Hance jsem slíbila, že udělám akci propagaci. Chtěla jsem ji dělat „postaru“, jak jsem zvyklá. Rozhazovat sítě po netu a přihazovat ji na různé weby do kalendářů akcí atd. Ale zjistila jsem, že jsem o prázdninách nějaká neflexibilní. Když jsem měla čas, neměla jsem podklady. Když jsem měla podklady, tak jsem zas byla na dovče a následně v časovým presu (dohánění restů, nefungující počítač, moje nemoc, holek nečekaný dřívější návrat z propršeného tábora…) Až jsem si řekla, kašlu na staré způsoby propagace, udělám lepší. Napíšu článek. Napíšu příběh o marmeládách s příběhem.

Tak je tu!

Srdečně Vás všechny zvu tuto neděli tj. 30.8.2015 do pražské Stromovky do areálu Tiskárny na Vzduchu (mmch. já ještě vůbec netuším, kde to je – ani jak a kudy tam mám vjet s těma blikačkama – jak jsem dostala v instrukcích pro prodejce – tak kdyby někdo chtěl poradit holce z vesnice… ;-)

Takže v neděli tam – vy tam nejezděte s blikačkama – vy radši tramvají. Dopoledne (9-12) je Džem fest. Budou se tam prodávat domácí kvalitní marmelády, ale i jiné domácí výrobky (např. sirupy, medy, sýry, pečivo atd.) Vstupné je dobrovolné. Kromě sbírky na Zuzčinu léčbu chce tahle akce upozornit i na to, že díky naší úžasné legislativě a byrokracii, se vlastně tyto výrobky ani legálně nemůžou distribuovat.

No a od 12h začíná Sunday Music Jam – multižánrový hudební festival. Zahraje spousta skvělých kapel. Line-up najdete zde. Připraveny jsou i tvořivé dílničky pro děti. Bohaté občerstvení, včetně raw food.

Já s holčičkama tam budeme co nejdýl to půjde. Ráda uvidím všechny, které jsem týdny, měsíce i roky neviděla. Jestli nemáte program na poslední prázdninovou neděli, doražte. Věřím, že tohle bude super den! Moje 2 pomocnice hravě obslouží náš stánek, i kdyby se tvořily velké fronty, a já budu mít čas si s vámi popovídat. Tak neváhejte a doražte zamlsat, nakoupit, zapařit, pokecat a pomoci. Skvěle zakončit letošní prázdniny. (A možná pak tradičně každé další ;-)

A i vy, co se osobně neznáme, přijďte se na nás podívat, podpořit nejen Zuzku, ale i naše celoprázdninové úsilí!

Děkujeme!!

Efka & Co.

P.S. Marmeládový den jsme si užily náramně. A protože jsme neprodaly zdaleka všechno, rozhodla jsem se, že zbylé marmelády budu dál nabízet (k osobnímu vyzvednutí v Kralupech, či po domluvě i na jiných místech) a stále platí, že 1/4 ceny poputuje na Zuzčinu léčbu. Takže vybírejte, objednávejte. Ať vám chutnají. 

AKTUÁLNÍ NABÍDKA:

JAHODA S MÁTOU
JOSTA + JABLKO (3:1) - josta je kříženec černého rybízu a angreštu
MERUŇKA + MRKEV (3:1)
MERUŇKA + JABLKO (2:1)
BROSKEV
BROSKEV S LIMETOU
RAJČE + BROSKEV + JABLKO (2:1:1)

Můžete si také zakoupit sušené bylinky, které jsem letos vlastnoručně s láskou sbírala a sušila. Cena 25 - 30,- Kč dle druhu

Můj dekorační pytlík proti chřipce a nachlazení nemá potřebné atesty a skutečně nemůže konkurovat paralenům a koldrexům. Takže je jen na vás, co s ním uděláte... ;-) Uvnitř najdete směs bylin: květ lípy, květ černého bezu, plod šípku, hluchavku, dobromysl, meduňku a list jitrocele.

Intuice

Možná bych měla spíš psát o imigrantech, to je teď takové moderní téma. Ale necítím se k tomu dost kompetentní. A Mileně dlužím pořád tu intuici. Tak, Milu, začala jsem to psát pro tebe, a ono je to spíš pro mě...

„Evi, nenapíšeš o té Škole intuice něco na blog?“ zapípala mi zpráva na FB ještě ten večer po návratu ze Šumavy, kde jsem se s některými spolužačkami školili a rozvíjeli svou intuici (píšu měkké i, protože jsme tam měli i jednoho muže ;-)

Ty totálně nabité 4 dny, kdy jsme se i 10h denně učili, vstřebávali a zažívali, poznávali…, se asi do jednoho článku shrnout nedají. Bylo to náročné. Ale tak příjemné! Báječná parta lidí, zkušená moudrá lektorka Marci, krásná příroda šumavské samoty, nádherné počasí. A těch 10h učení denně – to vůbec nebylo tak, jak to znáte z opravdové školy: myšlenkami bůhvíkde, silou vůle posouváte ručičky na hodinkách a těšíte se, až zazvoní. Marci to má zmáklé. Je vidět, že tuhle Školu provozuje už skoro 20 let. Skvěle vyvážený program, kde se střídá teoretický výklad, praktická cvičení, předávání životních mouder, společné rozbory, sdílení s ostatními, a když už jsme hodně unavení, tak i zábavné hry, které ovšem patří k tématu. To jen taková malá reklamička na úvod.

Po návratu se mě mnozí „zvědavci“ ptali, co to vlastně je ta intuice. „To je takovýto, jak ti to řekne,

abys nenastupovala do toho letadla. Ty teda nenastoupíš a to letadlo pak spadne. To je vono?“ Já myslím, že to je taky intuice. Ale že je to jen ta nejhornější špička ledovce. Intuice má totiž daleko širší použití. Můžete ji využívat každodenně, při běžných činnostech i důležitých rozhodnutích.

Ono to nejde moc popsat. Je to takové nenápadné bliknutí myšlenky. V normálních případech se hned ozve mozek a tohle „bliknutí“ zaplaší. Kdo už ale ví, tak si ho všimne, tím ho zvědomí. A klidně až o něco později se dostaví „aha-efekt“, kdy člověku dojde, jaký to předchozí bliknutí mělo smysl. Asi to vysvětluju trochu složitě, co?

Přihodím příklad, který se mi stal zrovna cestou na tento seminář:

Přišlo mi neekonomické a neekologické, abysme na Šumavu jeli každý zvlášť svým autem. Tak jsem se domluvila se spolužačkou Mirkou a jejím manželem, kteří jeli ze Severních Čech takřka okolo, aby mě vyzvedli u nás doma. Dlouze jsem jim vysvětlila cestu a poprosila, aby mi dali vědět, až vyjedou. Odhadla jsem, že by u nás mohli být cca v 11h. Tak jsem v 10h30 naložila do auta Staníčka a vezla ho do vedlejší vesnice k mamce do práce na hlídání. Cestou mi utkvěl zrak na protijedoucím autě a v hlavě mi blikla myšlenka: „Jé, já ani nevím, jaké oni mají auto! Co když se minem!“ Rozum to hned začal řešit: „Neminem, mají přijet až za půl hoďky. No a kdyby, tak mají mobil, zavolají. No ale to spíš budou volat, že se někde ztratili“ Ještě jsem to ani nedomyslela a zvoní mobil a rozum na to: „Dyť to říkám, ztratili se!“ – No, neztratili! Čekají před barákem. A já přesně věděla, jaké auto tam bude stát. To, na kterém mi utkvěl zrak a napadla ona myšlenka. A bylo to tak! Vystoupila jsem z auta a volala na ně: „Já už jsem připravená, intuici mám nastartovanou J“ a vyprávěla tenhle „divný“ zážitek. Takhle intuice pracuje ve zcela běžných situacích (nejen při těch životunebezpečných)

Intuice je totiž nelineární, neempirický proces sbírání a interpretace informací pro odpovědi na naše otázky. Toť oficiální definice. Když nám ji Marci přečetla, tak jsme se smáli. Pak nám vyprávěla příběh, jak jednou vedla rozhovor v rádiu a paní moderátorka se pořád dokola ptala, co je to ta intuice a pořád to nemohla pochopit. A když Marci už z nouze odříkala tuhle definici, paní moderátorka se rozzářila a úplně vážně bez špetky sarkasmu či ironie říká: „Už to konečně chápu!!“

Cestou na seminář se nám stal ještě jeden zvláštní zážitek. Nevím teda, jestli souvisí s intuicí, nebo je to jen ukázka správné synchronicity.

Prostě tak vjíždíme do Českých Budějovic a Mirka najednou začne zjišťovat a počítat, jak to je ještě daleko, v kolik že tam máme být a dojde k závěru, že to nemůžem stihnout (Udělali jsem si takový italský piknik na benzínce a nějak se zdrželi). Odpovídám: „Neboj, to stihnem, tip ťop, ale stihnem!  No a když ne, tak se nic neděje. Asi jsme tam prostě neměli na ten začátek být“ Neuběhlo ani 10 minut a ozval se nějaký divný zvuk, a neustával. Lukáš zastavuje a jde obhlídnout auto. Vrací se s vážným výrazem ve tváři: „Upad nám vejfuk“ – Aha. Co teď? Hledáme vhodný servis. Nejdřív v docházkové vzdálenosti, pak nám nezbývá než popojet o něco dál i s výfukem drhnoucím o zem.  Když konečně najdem, řeknou, že opraví, ale až tak v 19h, dřív nemají čas. A sakra. Tak to přijdem o celé dnešní vyučování L. Jsme smutní, rozčarovaní, Lukáš zřejmě cítí vinu a zodpovědnost i za nás, za ztracenou výuku. A já si uvědomuju, co jsem pronesla nahlas chvilku předtím, než se nám to stalo: „No a když ne, tak se nic neděje. Asi jsme tam být neměli“ Jak bylo důležité, abych tohle řekla nahlas! A pak si na to následně vzpomněla!! Usmívám se. Asi to má nějaký smysl. Máme nečekaných 

cca 5h volného času na periferii ČB. Tak co s tím? K Mekáči prý ne. Tak do támhletoho obchodního centra? V ČB v Globusu jsem ještě nikdy nebyla!! Poznávám nová místa – skvělé!! Koupíme si zmrzku a ovocný fresh. Super, už jsme zabili 20minut. Tak ještě 4,5h… A co kdybychom šli do hračkářství, koupili si tam nějakou společenskou hru (nejlépe nějakou po které už dlouho toužíme) a pak si sedli do nějaké kavárny a tu hru si zahráli??!! No tak to byl naprosto úžasný nápad!! (Lukášův?). Dlouze si prohlížíme hračky v hračkářství, studujeme pravidla her, povídáme si s prodavačkami a vybíráme. Máme čas. Spoustu času!! Užíváme si to! Kupujem a přesouváme se do kavárny. Rozbalujem a studujem pravidla. A zvoní telefon… Sakra, oni už to mají opravené. Takhle brzy?? Vždyť jsme si vůbec nestihli zahrát… ;-) Přijeli jsme o pouhé 3h později, možná ani ne. Co se dělo v úvodu, proč jsme se toho zrovna my neměli účastnit, na to jsem zatím nepřišla.

Hned po našem opožděném příjezdu, přivítání a představení jsme si dělali takový testík. Vraceli jsme se do dětství a zapisovali 3 vzpomínky. Pak je rozebírali. Mělo nám vyjít naše současné hlavní téma k řešení. Rozebíráme moje 3 vzpomínky. „No a jaké je teda tvoje téma?“ ptá se Marci. – „Bezpečí? Láska?“ odpovídám nejistě. – „Ano, Láska!“ Smutně pokývám.

Po přestávce tu máme další „oživení“. Marci má pro nás nachystané lístečky s tématy. Vždy 2 stejné do páru. Spočítá nás, odpočítá témata, zamíchá a my si losujem. Přečtem si a máme hledat svého „andílka“ , který si vylosoval stejné téma. Po celý seminář budem tvořit dvojici a pracovat spolu. Brala jsem to jen jako nevinnou hru, abychom si spravedlivě vytvořili dvojice. Jen do té doby, než jsem si přečetla téma, které jsem si vylosovala. Stálo tam „Láska“ J To je ale náhoda! (Před lety jsem nechápala, na jakém principu funguje vykládání karet – tak prosím vás, přesně na tomhle – prostě si vždycky přitáhnem to, co k nám patří)

Kromě tohoto mého hlavního tématu (Lásky) jsem si během semináře našla a otevřela i další témata (mj. malá víra v sebe, v mé schopnosti, neschopnost přijímat, ohodnotit se) A protože moje intuice byla ze semináře nastartovaná, tak jsem po návratu jen zírala, jaké mi život přihrává „náhody“ a příležitosti k vyřešení těchto bolavých míst.

Tak ty nevěříš svým schopnostem a dovednostem? Neumíš přijímat? Neumíš se ohodnotit? Tak jo. Dostaneš příležitost se tohle všechno naučit. Když ti to nešlo po dobrým, když ses to nechtěla naučit v době klidu a stability, tak přitvrdíme. Sebereme ti tvůj jistý příjem - výživné na děti od manžela a zrušíme ti Liftago a zrušíme ti i tvoje kancelářské místo. A teď si poraď se 3 malými dětmi… 

Byla jsem na dně. Proklínala jsem červen. Vloni touhle dobou jsem každý večer brečela do polštáře, tak těžké bylo opustit všechny jistoty a vykročit do neznáma. Rok jsem dostala na zotavenou, a když už jsem konečně pravdivě a upřímně mohla říkat, že se mám dobře. Tak dostanu další pecku? Teda, dostanu další šanci zase posílit a posunout se dál. Takhle tomu říkáme my naivní optimisti.

Je čas nebýt na manželovi závislá ani finančně a je čas vzít trochu víc vážně to tvoje alternativní vzdělávání. V gastromonii se uživit umíš, v kanceláři taky. Ale na co navštěvuješ a investuješ do všech těch seminářů a kurzů? Není už čas, aby se ti to začlo vracet? Proč si myslíš, že ještě nemůžeš? Že toho pořád umíš málo? Vždycky tu bude někdo vzdělanější. Každý jednou začínal. Mezi přáteli jsi vyhledávaná. Radí se s tebou. Chtějí znát tvůj názor. Chtějí tvůj rozbor. Oni ti věří. Proč by ti neměli věřit i cizí? A proč neřekneš přátelům: Ok. Poradím ti. V pondělí v 15h mám čas a bude to za 300,-?

- To přece nejde!! -  A proč ne?

Moje nastartovaná intuice a zvláštní náhody mě vedou tímhle směrem. Bojím se. Je to pro mě těžké. Radši bych šla klidně zase někam za bar, nebo i účetnictví můžu dělat. Ale to bych nerostla, nepřekonávala sama sebe. Takže: moje zbrusu nové webovky jsou zde. Budu ráda, když se na ně mrknete, pomůžete mi "vychytat mouchy" a následně budete šířit dál mezi své přátele i nepřátele. 

Já čekám na první oficiální klienty. A jestli vám řeknu, že mi za to nemusíte nic dávat, že to za to přece nestálo, tak jsem srab!!

Volejte: 604 144 927

Pište: eva.stropova@gmail.com
http: evastropova.cz

Nejdřív práce, potom zábava!

„Nejdřív práce, potom zábava!“ křikla rozzlobeně babička na moje děti, když už je nebavilo pomáhat nám na zahradě a odběhly si (s maminčiným požehnáním) zaskákat na trampošce.

Musela jsem se ozvat, zastat se dětí a s mamkou si dost ostře vyměnit názory (až mě to pak mrzelo:-( )

Proč mě ta věta tak vytočila? Zpětně jsem se nad tím zamýšlela:

„Sakra, proč předáváme dětem tenhle nesmyslnej model?! Proč musíme oddělovat práci od zábavy? Proč nemůže být práce zábavou?“

Nemyslela to zle, jen předává dál, co sama slýchala od svých rodičů a prarodičů. Věří tomu, že to tak je.  Neví, že to může být i jinak…

Těchhle nesmyslných vzorců máme z dětství plnou hlavu a oni pak řídí náš život. Trvá dlouho, než je objevíme, následně změníme či odstraníme. Já jsem zrovna v té fázi – dělám si inventuru v hlavě. Vím, kolik je za tím práce. A tak si dávám pozor, co říkám svým dětem (i co jim říkají ostatní)

Věřím, že práce může být zábava. Nebo dokonce smysl života. Že se můžeme živit svým koníčkem. Tím, co nás baví, co nás naplňuje… A tohle chci předat svým dětem. A to nejen teorii. Já to chci i žít. Jít jim příkladem.

Jo, kdysi jsem seděla v kanceláři Po-Pá 8-17 u počítače a telefonu. Měla tu „jistou práci“ se smlouvou na dobu neurčitou!! a pravidelným stálým platem a na vánoce prémie, dárek a vánoční večírek. Odseděla jsem si to tam. Nebavilo mě to, nenaplňovalo, ale byla to ta „jistota“ – zachránila mě mateřská (teda, ta mě tenkrát taky nebavila a frustrovala – dnes už si ji užívám jinak ;-) a následné podnikání.

Rozjíždění  baru, to bylo ono!! Zjistila jsem, že je možné práci milovat! Milovala jsem úplně všechno (teda kromě vytírání záchodů a počítání daňového přiznání). Milovala jsem všechny hosty!! (I toho kluka, na kterýho jsem musela zavolat policajty, i toho, co nám nablil pod stůl, i toho, co ukrad bílou kouli z kulečníku, i toho, co zdrhnul bez placení…) Bylo úžasné potkávat tolik různých lidí, poznávat jejich osudy, sdílet s nimi radosti, starosti… (A jestli ze mě jednou bude nějakýten terapeut, tak tuhle lekci – práci za barem – beru jako velmi dobrý základ)

Další věc, kterou mě bar (nebo podnikání obecně) naučil, je odhození hranic. Vysmát se té „jistotě“ se smlouvou a stálým platem. Je absurdní, jak se toho spousta lidí drží jako klíště! Ano, mají své jisté, ale kromě těch vánočních prémií, nikdy nemůžou mít víc!! (pokud nevyhrajou ve sportce – kterou ani nesází – jak sami říkají) V podnikání můžeš být na nule, či v mínusu (taky jsme tím prošli), ale pak můžeš mít tolik, o čem se ti ani nesnilo. Kolik vyděláváš, záleží jen na tobě! A to nejen na píli a odhodlání, ale především na tom, co máš v hlavě. Jak myslíš, kde máš hranice…

Vlastně stačilo odbourat pár dalších programů (které mi byly vloženy ale až v dospělosti), že je krize, že lidi nemaj peníze, že budou radši sedět doma, že konkurence je škodlivá, že poctivě se nejde uživit (třeba bez výherních automatů) atd.

Děkuju za tyhle lekce!

Pak jsem si šla užívat tu třetí mateřskou – bylo mi jasné, že takhle dál už to se 3 dětmi nepůjde. Bylo třeba se poohlédnout po něčem jiném – Jeden společný plán (sen) s manželem tu byl – já z něj ale zbaběle vycouvala na poslední chvíli. Asi to tak mělo být. Nelituju toho. Ale o tom teď psát nechci.

Tak kam budou směřovat mé kroky?

Ideální práce se dá docela snadno najít. Stačí si ujasnit, co chceš dělat, s jakou pracovní dobou, jak daleko jsi ochotný/á dojíždět, kolik si za to představuješ peněz, nebo můžeš jít i dál: jakého chceš šéfa, kolegy… atd. No, ale pak musíš věřit, že taková práce existuje a že si ji zasloužíš atd. (Viz můj článek o přáních) Pokud to tak máš, začnou ti samy chodit nabídky…

Já vím jistě, že už nikdy nechci sedět v kanceláři Po-Pá 8-17, chci pracovat z domu, nebo případně i vyjíždět pryč, ale sama si určovat kdy a na jak dlouho, chci být svým pánem… ale CO budu dělat?

Někde jsem četla, že ideální práce je ta, kterou můžeš dělat i zadarmo. Co já bych tak mohla dělat zadarmo? Vždyť vím!!! Když jsem byla na té frustrující první mateřské dostala jsem „vysvobozující“ nabídku: pracovat pro místní mateřské centrum – zadarmo!! Dělala jsem jim propagaci a spravovala webovky. Strašně ráda, moc mě to bavilo, přinášelo naplnění, nepotřebovala jsem za to žádnou finanční odměnu. Ty zkušenosti se mi navíc hodily později při propagaci baru. A když jsem pak byla na třetí mateřské a měla najednou spoustu času, dělala jsem stejně tak zadarmo propagaci jedné místní restauraci, které jsem moc fandila (pan majitel výborně vařil, ale nikdo tam nechodil, tak jsem to musela vzít do svých rukou ;-). Tak to je ono! Propagace, marketing, nejlépe ten internetový – to mě baví a to můžu dělat i zadarmo!

A tak mi přišlo do cesty Liftago! Nejdřív bylo ještě tajemné. Trvalo mi, než mi došlo, že to je to ono – „práce snů“. Musela jsem zažít takový zvláštní den: Odřela jsem na autě pravý bok. Ale opakovaně! Nejdřív málem. V momentě, kdy si oddychnu, že je vše ok, tak si ho odřu opravdu. A za chvilku na mě zas auto troubí zprava – a já ho neviděla!!! Pak něco večer hledám na počítači – a zas to nevidím!! To není možné - co je to za zvláštní náhody? Pořád něco nevidím! Co znamená pravý bok? Mužský princip? Práce? - Aha! Ta pracovní příležitost – kam jsem se zaregistrovala, ale nechala to plavat!! Ještě ten den jsem to zasdílela na FB, oslovila osobně pár lidí, o kterých jsem si myslela, že by je to mohlo bavit a mohlo jim to jít a pro můj tým by byli přínosem. A ono fakt! Neskutečně se to rozjelo! Velice se mi líbí myšlenka Martina Hausenblase, zamilovala jsem se do něj jako do člověka. Úžasná práce sdílet jeho myšlenky, jeho vize, pomáhat měnit svět. Naprosto s ním souhlasím, moc mu fandím… A vydělávám jen na tom, že propaguju jeho myšlenky a momentálně jeho první produkt Liftago Taxi. Pokud vás to zajímá, přečtěte si víc tady.

Liftago se navíc stalo mou srdeční záležitostí i jinak. Přišlo mi do cesty v době, kdy jsem se rozcházela s manželem a dostala se do bezvýchodné situace: Jak sebe a děti uživím s tím nejnižším rodičákem? Kdybych šla někam pracovat, musím zaplatit hlídání pro Standu a moc mi toho nezbyde. Ukázalo mi, že řešení existuje! Že můžu pracovat doma, jak jsem si plánovala, a ty hranice výdělku přece neexistují… (Né, že by mi tolik už vydělávalo, já tam vidím tu perspektivu spíš do budoucnosti – ale ukázalo mi cestu, dalo naději…) Sehrálo svou úžasnou roli.

No a pak se objevila přírodní medicína. Četla jsem někde rozhovor s Helenou Houdovou. Říkala, že vystudovala  přírodní medicínu v USA. A já vyvalila oči: “ Škola přírodní medicíny!! To je ono!! To přesně chci!! Škoda jen, že něco podobného není i u nás… Jak vím, že není u nás??!!“ Sedla jsem k počítači a dala do googlu „škola přírodní medicíny“ a našla!!! A věděla, že to je ono. Bylo to vloni na podzim, skoro rok jsem čekala. Ale dneska… Dneska jsem se dočkala!! Mám za sebou první den ve škole  a jsem nadšená. Vím, že jdu správně. Sice nevím, kam jdu, jak to celé dopadne,  ale vím, že jdu správně. Asi jako když hledáte po fáborkách poklad – vidím vždy jen ten nejbližší fáborek a ten mi dává jistotu, že jdu správným směrem. A je mi jedno, co bude na konci, já si užívám tu cestu!! 

Děkuju

P.S. Zpětně z odkazu zjišťuju, že to, co vystudovala Helena Houdová, není přírodní medicína, ale léčivá strava - nicméně můj mozek si to tenkrát přebral jinak... ;-)