Tenhle článek mám rozepsaný už několik týdnů a pořád mi ho
něco kazí. Pořád se objevují nové skutečnosti (úhly pohledu?), které mi ničí
pointu a narušují plánovaný obsah. Vznikla z toho zase taková slátanina L A já tu slátaninu buď otisknu, nebo hodím do koše…
Volím áčko
Chtěla jsem psát o tom, jak je důležité podívat se na věc i
z jiného úhlu. Je to můj slogan ke
A v tom se mi ozvala jedna dobrá
kamarádka a taktně mě upozornila na né moc šťastně zvolenou kombinaci tohoto
sloganu a mé fotografie, kde je na první pohled zřejmé, že mi nefungují správně
obě oči. „Vždyť to zní jako černý humor!
Předělej to! Odradí ti to zákazníky…“ radila mi. Nepředělala jsem to. Tohle
jsem prostě já – ve své nedokonalosti.
(Vím, všichni jsme dokonalí! Zrovna takoví, jací jsme. Stačí to jen
přijmout a já se snažím „to přijmout“) A ten slogan přesně vystihuje to, co
kabelkovky dělají, ten taky nejde nahradit.
Ale brouček pochybníček začal hlodat: Můžu já jen s jedním funkčním
okem vůbec nabízet druhým, že jim pomůžu podívat se na věci z jiného úhlu?
Jsem k tomu kompetentní?
Posouzení nechám na vás… Těsně předtím, než se mi ta kamarádka ozvala, jsem
si řekla, že to moje oko je takový čarodějnický symbol – místo bradavice na
nose ;-)
Pak se ozvala klientka. Předtím jsme se osobně neznaly.
Vybrala si mě sama – i přesto jaký mám slogan a fotku na úvodní straně. Teda v tomhle příběhu je hlavně důležitý
ten slogan. Přišla totiž s problémem:
Před nedávnem zašla k jiné kolegyni-terapeutce a ta jí poradila podívat se na svého potenciálního nápadníka z jiného úhlu. Ona někde v sobě přepla vypínač a najednou
se do „nic moc motajícího se kolem“ chlapa zamilovala, vdala se za něj a
zplodili spolu dítě. Dítě je v bříšku a v klientce se někde uvnitř vypínač
přepl do původní polohy a přestal fungovat. Najednou zírá, co se to těch pár
měsíců dělo, jak je to možné?? Poslechla terapeutku, podívala se z jiného
úhlu a zkazila si život? Žije a čeká dítě s někým, koho by si za
normálních okolností vůbec nevybrala! Na
terapeutku je naštvaná: „Jak něco takového vůbec může lidem radit??“ Na sebe je naštvaná, že ji poslechla. A za
mnou se přišla poradit, co s tím. Za mnou??!! Která má ve sloganu to samé?? Trochu
jsem se uvnitř usmívala tomu paradoxu a trochu jsem se děsila. Zase jsem
dostala zpětnou vazbu a pro mě jiný úhel pohledu. A zas jsem měla o čem
přemýšlet a možná zase i pochybovat…
A jak jsem tak o tom přemýšlela, napadlo mě vyměnit výraz
„jiný úhel“ za „nadhled“ , nebo aspoň „širší úhel“ . Došlo mi, že je důležité
nejen se podívat „odjinud“, ale zároveň nezapomenout ten pohled původní.
Prozkoumat objekt ze všech stran a vědomě se rozhodnout, kterou polohu si
zvolím.
(V případě výše zmíněné klientky si myslím, že to tak
zařídila příroda – že ona prostě měla ten starý úhel na čas zapomenout, aby se mohlo narodit právě
tohle dítě – a nebo je to možná všechno jinak – smysl se vyjeví třeba později)
A o čemže jsem to vlastně chtěla původně psát?
Zaujal mě tenhle obrázek. Realita v různých úhlech.
Dávám ho příkladem i svým dětem, když se hádají o to, kdo má pravdu. Jeden vidí
čtverec, druhý vidí kruh a přitom se oba dívají na ten samý předmět. Můžou se
do krve hádat, kdo má pravdu. Nedohodnou se, pokud se na předmět nepodívají
z nadhledu.
Taky jsem se dřív do krve hádala za svoji pravdu. Měla jsem
potřebu lidi kolem sebe přesvědčovat. Neměla chuť si ani vyslechnout jiný
názor. Moje pravda byla nad vše. Vůbec jsem netušila, jak je přínosné občas se
na věci podívat jinýma očima. Vyslechnout si jiný názor. Jak je to obohacující.
Vzpomínám si na několik příkladů. Třeba když jsem čekala
Kamču a s holkama Prosincovkama jsme probíraly těhotenské přípravy.
Tenkrát jedna maminka (která dokonce čekala dvojčata) napsala, že přemýšlí o
tom, že bude používat látkové pleny. Psal se rok 2005 moderní látkovky tu
teprve začínaly a já měla v sobě zakořeněný porevoluční pohled, kdy
papírové plínky přinesly velkou úlevu všem maminkám. Nemusely prát (dokonce
vyvařovat!!), sušit a žehlit a skládat… Tady se asi někdo zbláznil, že by se
chtěl dobrovolně do tohohle kolotoče vracet a ještě s dvojčaty! Nějak tak
jsem jí to napsala. A ťukala si na čelo. Znala jsem totiž jen jeden úhel
pohledu. Jenom kolečko. A vyvařování plen jsem si samozřejmě představovala na
sporáku ve velkém hrnci s obří vařečkou :-D
No netrvalo ani týden a já dostala šanci se podívat i
z druhé strany (na čtvereček) Setkala jsem se osobně s jinou budoucí
maminkou a ta z tašky vytáhla moderní látkovou plínu. Byla krásná. Ukázala
mi, jak funguje. Asi si taky v duchu ťukala na čelo, když mi vysvětlovala,
že plíny se vyvářejí tak, že se na pračce zmáčkne příslušný knoflík. Pověděla mi i o tom, kolik
nevyprodukuju odpadu a ušetřím ropy, když budu používat látkovky, místo
papírovek. A to už mě měla. Moje ekologické srdce zaplesalo a já se stala
propagátorkou látkovek. Všechny 3 děti jsem v nich odchovala. V duchu
jsem se omlouvala kamarádce s dvojčaty
za ten můj výlev. A snažila jsem se přesvědčit všechny kolečkáře, že
čtvereček je fakt lepší. Ten nadhled mi tenkrát ale asi ještě chyběl – válec
jsem neviděla.
Další příklad je z nedávné minulosti. Týká se těch
čísílek, co kazí estetiku jídelního lístku. Dívala jsem se na problematiku
z pohledu kolečka a sdílela názory mých „gastronomických“ přátel:
„Kraviny. Buzerace z Bruselu. Je to k ničemu. Jen nám to přidělává
práci“ A pak jsem zas měla možnost podívat se „ze čtverečku“: Ve škole jsme se
učili o nemocech střev, např. o celiakii. Povídali si a spolužačka, která trpí
nejen nesnášenlivostí lepku, ale i kravského mléka, vyprávěla o tom, jak je pro
ni těžké se najíst třeba v restauraci. Paní profesorka se zeptala, jestli
pomáhá to nové opatření s těmi symboly. A ona se rozzářila: „Jo, to byl
opravdu dobrý nápad. To pomáhá moc!“ A já jen vyvalila oči. To nařízení, které
všichni moji gastronomičtí známí tak shazují? A ono někomu pomáhá? A moc??
Tohle už vidím z nadhledu. Vidím pohled restauratérů, vidím pohled
alergiků. Vidím celý válec!
Snažím se vždycky prozkoumat co nejvíc úhlů a podívat se
zhora. Na všechno. Není to tak těžké, stačí jen být otevřený novému, vnímat,
dívat se a poslouchat. A nestát si tvrdohlavě za svým starým názorem (i my
Berani to dokážem, když chcem ;-)
Ve škole jsme měli také mj. přednášku o bioetice, kterou
vyučovala skvělá žena (bývalá nemocniční kaplanka) a ta také dávala důraz na
úhly pohledu. Povídali jsme si a pouštěli nějaké dokumenty o různých
bioetických tématech a snažili jsme se na věc dívat z co nejvíce
úhlů: z pohledu pacienta, lékaře,
příbuzných (pozůstalých), ale i třeba
z pohledu pojišťoven a farmaceutických firem. Pochopit problém jako celek.
(Vzpomněla jsem si u toho na příhodu s panem primářem pří plánování Staníkova porodu. Tam se mi
povedlo podívat se na věc očima pana primáře, ale i naopak – myslím, že se pan
primář dokázal podívat zase mýma očima – viz můj článek)
Tenhle způsob výuky se mi moc zamlouval. Přeju si, aby se
takto učilo na všech školách. Tak jako my jsme se dívali na bioetické problémy
z mnoha úhlů. Nehodnotili, který je ten správný. Jen se snažili pochopit a
zamyslet. Bylo by fajn, kdyby se i naše děti se neučily nazpaměť jen jeden
pohled, který někdo označil jako jediný správný. Ale zkoušely nahlížet pod pokličku a povídat
si o tom, hledat nová řešení (i když
třeba nebudou ideální). Ale učily se tím přemýšlet a vytvářet si své vlastní postoje a
názory.
Vlastně když jsem tenkrát odcházela od manžela a měla vůči
svým dětem velký pocit viny, že jim ničím jejich zázemí, stabilitu a pocit
bezpečí. A těch pozitiv pro ně v jejich nové situaci moc neviděla. Pomohl
mi už dříve zmiňovaný webinář o rozchodech, kde Stáňa Mrázková vypráví o
výhodách, které dětem rozvedené manželství přináší. Ty výhody spočívají právě
v tom, že se už od mala učí dívat se ze 2 úhlů. Vidí, že u maminky se něco
dělá jinak než u tatínka. Že maminka má na věc takový názor, tatínek jiný. Mají
možnost díky pobytu ve 2 rozdílných domácnostech zjistit, že se stejná věc dá
dělat několika způsoby, mají možnost vidět i dopady, samy si to zpracovat,
porovnat… A pro svůj budoucí život si
z každého přístupu vybrat to nejlepší. Nemusí jen tupě kopírovat jeden
model. Mají možnost se už v dětství samovolně naučit to, co já jsem horko těžko přijímala v dospělosti ;-)
(Tím samozřejmě nechci nikoho navádět, aby se rozváděl. Nebo
říkat, že děti rozvedených rodičů jsou na tom líp. Prostě jen, že kromě spousty
nevýhod to má i nějakou výhodu ;-)
Pokud jste dočetli až sem, můžete si se mnou i trochu zavzpomínat... O úhlech pohledu se zmiňuju
i v jiných článcích:
atd.
Žádné komentáře:
Okomentovat