Dnes ráno mi můj muž vyprávěl, jak mu zničehonic v koupelně
vystřelila žárovka, prorazila skleněný kryt, udělala v něm díru a žárovka
dopadla na podlahu mezi střepy stínítka naprosto neporušena. Vyhodilo to
pojistky, které pak nešly nahodit… Musí si na to pozvat asi nějakýho odborníka.
„A to jako elektrikáře, nebo vyháněče duchů?“ zeptala jsem se s trochou nadsázky.
Hned jsem si vzpomněla na letní tábory, kde jsme po večerce
organizovali tajné duchařské seance. Seděli jsme v kroužku, svítili
baterkou, ruce spojené, ani nedýchali a ten nejodvážnější z nás předříkával:
„Duchu Boženy Němcové, přijď mezi nás. Duchu Boženy Němcové, jsi-li mezi námi,
zablikej“ A jak jsme pak ječeli a utíkali do postelí, když baterka skutečně
zablikala. Můj dětský, ale velmi racionální mozek podobné situace vyhodnotil
jako běžnou technickou závadu, či cizí zavinění. Existence duchů byla sice lákavá,
ale zcela nereálná!
A tak šel čas.
Uběhlo 10-15 let a život
mi přinesl další klíčovou duchařskou vzpomínku. Jedna moje kamarádka si našla
nového přítele. Nadšeně mi o něm vyprávěla. A jen tak mmch. se zmínila, že ve
volném čase odvádí duchy. Vyvalila jsem oči, zaklepala si na čelo, a v duchu
si řekla něco ve smyslu: „Holka, ty máš fakt na ty chlapy smůlu.“ Představila jsem si skvadru z tenkrát oblíbeného
filmu Krotitelé duchů a pomyslela jsem si něco o totálním magorovi.
A uběhlo dalších 10-15 let.
Můj nevěřící Tomáš už nebyl po bouračce na D1 tak úplně
nevěřící. A pomalu se mu startovali jeho senzibilní schopnosti. A přišlo období,
kdy zase začal chřadnout, něco ho trápilo. A tentokrát se mi už i svěřil: „Bojím se
v baru. Po zavíračce tam vždycky někdo je.“ – „Jak to myslíš, že tam někdo
je? Jako že se tam někdo schová na záchodě?“ – „Né, někdo stojí za mnou, když
počítám peníze, ale když se otočím, tak tam nikdo není. Někdo chodí po terase, nakukuje na mě přes
sklo atd… A je jich tam moc. Celý zástup. To nejsou lidi. To je jako kdyby…“
Nedořekl. Když celý dosavadní život
něčemu věříte, teda spíš nevěříte, a najednou zjišťujete, že všechno je jinak,
ego bojuje a nechce to jen tak přijmout. Možná tenhle boj ega, byl pro Tomáše
ještě horší než samotný strach z duchů.
A já mu chtěla pomoct. Jako vždy. Tak jsem zasedla k počítači
a projela to googlem. Objednala doporučenou knihu „Chlapec, který viděl pravdu“ (o klukovi, který žil v Anglii někdy
před více než 100 lety, viděl duchy, auru a podobné věci a nikdo mu to
nevěřil). Vyhodilo mi to i několik novodobých „ghost busters“ a já si vzpomněla
na „magora“ od kamarádky. Nerozešla se s ním. Naopak, vzali se a mají spolu
děti. Je to fajn chlap. O duchách s námi od té doby už nikdy nemluvili.
(Ono je potřeba vždycky přefiltrovat, co komu kdy můžete říct. To jenom já to
tady vykecávám úplně všem ;-) Tomáš sebral odvahu a i přesto (nebo právě
proto), že se mu tenkrát vysmíval, zvedl telefon a požádal ho o pomoc.
Společně bar vyčistili. Dostali jsme i praktické rady, jak
se zbylými duchy komunikovat. Že se jich nemusíme bát, že je můžeme i využít. A
tak jsme se s nimi zdravili, když jsme přicházeli. A když jsem
odcházeli, popřáli jsme jim pěknou noc.
Řekli jim, že teď už je to tu jenom jejich a ať nám to tu pěkně hlídají, že
zítra zase přijdem.
Tomáš od té doby vidí duchy běžně. Viděl mého dědečka, když
se noc před svým pohřbem, přišel s námi rozloučit. Seděl na svém oblíbeném
místě v čele stolu a usmíval se. Viděl svoji mámu, která ho přišla na něco
důležitého upozornit. Viděl cizí paní v klobouku v koupelně na
dovolené… Já mu to věřila, ale nechávala
mu to. Tyhle nadpřirozenosti jsou prostě jeho parketa. Já neumím rozhoupat ani
to přiblblý kyvadlo (a to dokáže snad 99% lidí)
No a pak zas uběhla nějaká doba (nebylo to teda 10 let, ale
tak 1-2 roky)
Já byla zrovna v té fázi, kdy se mi zhroutil svět po
rozchodu s milencem. (Mmch.
rozešel se se mnou přesně v den 25. výročí úmrtí mého táty. Krásná
symbolika – já ho prostě ty 4 měsíce měla, abych dosytila ten obrovský deficit
chybějící otcovské lásky.) Víc o tom
píšu tady. Neměla jsem tenkrát nikoho, kdo by při mně stál, kdo by mě nesoudil,
podržel, rozuměl mi. Teda, myslela jsem si to. No a v téhle době, nám
začal v ložnici blikat lustr. I přes znatelný pokrok v postoji k duchům,
můj mozek vyhodnotil situaci obdobně jako na dětském táboře: „To bude asi odraz
světel z projíždějících aut“ (ono to sice blikalo, i když žádné auto
nejelo – lehce jsem to zkoumala, ale tak nějak jsem to nechala plavat)
Až když jsme byli na návštěvě u zmiňované kamarádky a její
manžel „vyháněč duchů“ se zeptal na duchy v baru. „V baru dobrý, ale doma
nám teď začal blikat lustr“ řekl na to Tomáš. A já zase vyvalila oči. Do té
doby mě vůbec, ale vůbec nenapadlo, že by blikající lustr mohl mít souvislost s duchy.
„To bude někdo z rodiny“ na to manžel-vyháněč. „Já si to taky myslím“ řekl
můj manžel. A já jen zírala. No fakt mi to do té doby nedocvaklo. Ale najednou
jsem věděla. Večer před spaním jsem se lustru zeptala. A on mi odpovídal.
Blikal na souhlas, “mlčel“ na nesouhlas. To není možný!! To je můj taťka!
Přišel, aby mě podpořil. Abych věděla, že nejsem sama. Že vždycky budu mít
někoho, o koho se můžu opřít. Že to zvládnu! (I kdyby to on nebyl – i kdyby to
byla vada na elektrickým rozvodu – mně to tenkrát obrovsky pomohlo!!)
Povídala jsem si s ním každý večer. Až jednoho dne
prostě zmizel. Už nebyl potřeba.
Ještě bylo vtipný: Standa měl v tu dobu takovou hračku,
plyšového medvěda, který po zmáčknutí někde na bříšku, řekl něco
nesrozumitelnou angličtinou. A tenhle medvídek se jedné noci z ničeho nic
sám začal spouštět. Ač byl někde zahrabaný mezi hračkami, nikdo se ho
nedotýkal. Složitě jsme ho vždycky museli najít a vypnout. Manžel se divil, co
se to děje a já tak provinile: „Víš, já jsem se včera večer taťky zeptala,
jestli umí i něco jiného než jen blikat lustrem“ J
Takže komunikace s duchy už patří mezi mé běžné
činnosti. Před 14 dny v Arnoštově na semináři Intuitivní astrologie jsme
spali na zámečku ve věži. A tam jich bylo! Dokonce to byli takový exhibouši, že
se nechali předvést i nevěřícím kolegyním. Naše děti běžně říkají, že máme doma
dědečka, a ten nám bliká lustrem. No asi nebudem úplně normální rodina. Jestli
si teď ťukáte na čelo, tak já vás naprosto, ale naprosto chápu. Ale bacha, abyste mi za 10-15
let nevolali o pomoc ;-)
Kdo bude chtít, tomu na pomoc přispěchám klidně hned –
jakýkoli problém pomůžu vyřešit pomocí mých kabelkových konstelací.
Když je ten článek tak moc o manželovi - tak mu taky udělám reklamu - jeho terapeutické služby najdete zde: http://regrese-strop.webnode.cz/
