Moje kamarádky Prosincovky

Blíží se takové zvláštní výročí v mém životě. Před 10 lety touto dobou jsem byla na začátku svého prvního těhotenství. Všechno to pro mě bylo nové, byla to velká zodpovědnost: Co jíst? Čím si mazat břicho? Jaký kočárek vybrat? Jedna moje kolegyně s o pár měsíců větším břichem mi tenkrát poradila: „Zaregistruj se na www.rodina.cz, když zadáš termín porodu, každý den ti přijde na mail zpráva s informacemi, jak miminko roste, co máš dělat a tak.“ Tak jsem se teda zaregistrovala. Hned v prvním mailu jsem si všimla pod textem odkazu „Popovídejte si s maminkami se stejným termínem porodu“. Řekla jsem si: „Proč ne?“ a klikla. Netušila jsem, co tento klik způsobí. Ocitla jsem se v diskusi, kde jsme s několika cizími budoucími maminkami ukrytými pod nickem a ikonkou řešily ranní nevolnosti, vybíraly postýlky, kočárky a autosedačky, ukazovaly si fotky z ultrazvuku. Na podobné diskusi už jsem probírala o pár měsíců dřív ubrouskovou techniku a další domácí výtvarné tvoření. Vlastně jsem od toho nic víc než sdílení, rady a pokec nečekala. Ale ono se to vyvinulo nepředstavitelným způsobem…

Po pár týdnech jsme si naplánovaly živé setkání v pizzerii nedaleko mé kanceláře. Pro velký úspěch  jsme později setkání několikrát zopakovaly. Náš stůl vždycky budil pozornost – cca 12 žen a všechny se stejně velkým břichem. „To byla 
tenkrát párty“ smály jsme se zvědavým pohledům.  Už  jsme nebyly noname ikonky, už jsme věděly, koho si pod jednotlivými nicky představit. Teda aspoň u některých. Setkaly jsme se jen my Pražandy. V diskusi nás bylo skoro 60, z celé ČR, i ze Slovenska, ale i Češky žijící v zahraničí. Některé jsme čekaly své první dítě, některým už doma děti křepčily. Už dávno jsme neřešily jen dudlíky, plíny a porodnice. Povídaly jsme si o sobě, svých starostech a radostech, o práci, manželech atd. Stávaly se z nás virtuální kamarádky.

Pak nadešel měsíc M – začaly jsem postupně rodit, držely si palce a v tabulce odškrtávaly, kdo už to má za sebou a na koho to ještě čeká. Vítaly na svět miminka, dělily se o fotky a psaly si gratulace.

Ještě v šestinedělí jsme naplánovaly náš první srazík s miminky. A za měsíc další, a další… To už nešlo v pizzerii, ale vždycky jedna z nás poskytla azyl u ní doma. Plánovaly společné procházky, výlety.

Až někdy někdo přišel na nápad: „A co takhle společná dovolená?“ Zkusily jsme to. Nebylo to jednoduché. Je nás moc, z různých koutů ČR, z různých sociálních skupin. Najít objekt, který by vyhovoval všem (nebo aspoň většině), nebylo úplně snadné. Někdy se diskuse i docela vyostřila. Nicméně dovolená se povedla a stala se z ní tradice. Jezdíme každoročně. A stále se rozrůstáme. Účastníků naší dovči je cca 100. Našim“prosinčátkům“ stále přibývají další sourozenci. K odvážným tatínkům, kteří s námi jezdí od začátku, se postupně přidávají i ti méně odvážní. Sem tam se objeví i nějakáta babička, teta či strejda. A protekčně přibereme i kamarádku s podobně starými dětmi. 

 „Prosinčatová dovolená“ je zlatým hřebem každých prázdnin (no, možná i celého roku ;-). Máme vymakaný program – „celotáborovou“ hru, karneval, cestu za pokladem, noční bojovku, olympiádu, diskotéku, táborák, výlety, večerní sedánky pro rodiče (Když se zadaří, dáme k ránu i čurling ;-). Andru-babička uvaří krupicovou kaši v mega hrnci asi z 20 litrů mléka, pan Di jako „šéf na grilu“ se stará o naše chuťové buňky, my zase táhnem s sebou jako nezbytnost pípu a sud, Terezka vyrobí medaile, nechají se natisknout trička s logem, diplomy… Prostě každý přiloží ruku k dílu. My i naše děti máme tu nejskvělejší bandu, jakou si umíme představit.

No a protože letní dovča nám nestačila, jezdí se každoročně i na zimní lyžovačku, podzimní relaxační víkend v lázních (jen pro maminky).  A na přelomu listopadu a prosince děláme našim oslavenečkům mega narozeninovou párty! Na jedné oslavě se pozvaný kouzelník zeptal: „Děti, kdo z vás má narozeniny?“ – no a nějak nemohl pochopit, že se přihlásili všichni :-D

Internetová diskuse nám sice už nějak upadá. Důležitá společná témata ubyla a na nedůležité tlachání nějak nezbývá čas. Ale my se máme. Už navždycky! Jsme tu pro sebe. Podržíme se, pomůžeme…

Tenkrát, když jsem před 10 lety klikala na odkaz na diskusi na www.rodina.cz, nikdy mě nenapadlo, že tímto kliknutím získám tak úžasnou velikánskou „rodinu“, spoustu kamarádek a kamarádů pro sebe i pro děti. Já je prostě všechny miluju (lesbicko-valentýnská pozn. autora ;-)

P.S. Vlastně je mi smutno po těch holkách, které tak postupně odpadaly a už nejsou součástí našeho „zdravého jádra“. Nechcete se u příležitosti 10. výročí objevit a jenom napsat, že žijete a jak se máte? A nebo… rovnou přijet na mejdan! A na letní dovče máme ještě pár volných chatiček ;-)

KARMA není jen průtokový ohřívač...

Karma – to slovo tak různě slýcháme ve všelijakých souvislostech. Ale co to ta karma vlastně je?

Jsou to „boží mlýny“, „boží trest“, „zákon příčiny a následku“…? Spousta lidí vnímá karmu negativně a dost lidí se na ni i vymlouvá…

Ale to není trest – Bůh přece netrestá. Bůh jen otvírá oči. Karma je výborná věc k pochopení souvislostí.

Když jsme měli bar, pozorovala jsem sotva zletilé chlapce s holou hlavou, v bombrech a kanadách, jak házejí do juke-boxu a nechávají si zahrát staré Orlíky. Říkala jsem si: „Chlapci, chlapci, vždyť vy jste nebyli ještě ani na světě, když to ten Landa nazpíval, co vám to může dávat…?“ Podle zákona karmy se tihle kluci v příštím životě s největší pravděpodobností narodí s černou kůží. Aby pochopili… Poznali druhou stránku. Trochu jsem se škodolibě usmívala, trošku mi jich bylo líto. Ale je to tak. A není to trest. Je to otvírání očí…

Je to takový bumerang – kdo zabil, bude zabit. Kdo byl zabit, v minulosti zabil. To samé s okradením. Nebo s čímkoli jiným. Takže se nemusíme bát, zbytečně se strachovat… Jestli jsem v minulosti nezabila (neokradla), tak teď taky nebudu zabita (nebo okradena). Pokud jsem zabila (okradla), tak zabita (okradena) prostě budu. Ale nic s tím neudělám. Sebevětší ochrana a zabezpečení mi nepomůže… Víte, jak to bylo v pohádce O Šípkové Růžence?

Růžence bylo předpovězeno, že se píchne o trn. A i když ji její rodiče všemožně hlídali, dali odstranit všechno, co píchá, stejně ji neuhlídali… Takže prosím vás, co se má stát, stane se. A všechen strach je naprosto zbytečný.

Ale karma se netýká jen minulých životů, ona v dnešní době funguje velice rychle.

Často dětem říkám: „Proč mu to děláš? Jak by ses asi cítil/a ty, kdyby to někdo udělal tobě?“ – Zřejmě jsou to plané řeči. Nepochopíš, jak se druhý cítí, dokud si to neprožiješ sám.

Mám skvělý příklad z našeho života. Šli jsme takhle s Kamčou  a Standou pro Julču do školky. Jdeme kolem školního hřiště. A na tom hřišti se válelo asi 10 míčů a nikde nikdo. Kamča se dívala na ty míče a říká: „Kdybych přelezla ten plot, mohla bych klidně ty míče ukrást“ – Začala jsem jí vysvětlovat, že ano, že ty míče by se tam asi neměly takhle bez dozoru válet, ale že i když se nachází někde něco málo zabezpečené, že si to přece nemůžeme vzít. Že nám to nepatří. Že těm dětem by to chybělo. Musely by koupit nové míče. Stálo by je to nějaké komplikace, peníze… No, jak by ses asi cítila ty, kdyby ti někdo vzal něco, co je tvoje? – Pokývala hlavou, ale zřejmě úplně nechápala. A tak ji život přinesl tuto zkušenost: Vyzvedli jsme Julču, a než jí začnou Skauti, máme asi půl hoďky čas, tak jsme zašli na hřiště. Chvilku si pohráli, následně odevzdali Julču na Skautech a zrovna přemýšleli, jestli půjdem nakupovat, nebo si sednout do kavárny… Když v tom mi zvoní telefon. Neznámá paní se představila a zeptala se, jestli nehledáme aktovku. Žádnou jsme nehledali, ale zběžným pohledem na místa, kde se obvykle aktovka nachází – tj. na Kamčiny záda a do přihrádky pod kočárem – jsem s hrůzou zjistila, že nám opravdu chybí! Zůstala na hřišti! Místo na nákup, nebo do kavárny, jsme běželi zpátky na hřiště. Paní nálezkyně nám předává aktovku se slovy: „Asi tam

bude něco chybět, viděla jsem, jak se v ní přehrabují „naši tmavší spoluobčané“.“ Chyběl jen penál. Úplně nový penál! Minulý týden jsme ho kupovali, protože se ten starý rozpadl. Ten penál úplně stačil, aby si Kamča vyzkoušela, jaké to je být okradena a zároveň nám nenadělal tolik škody a starostí, jako kdyby se ztratila celá aktovka se vším učením, čipem na oběd a veškerýma školníma potřebama. To byla fakt rychlá karma. Ani nebylo potřeba něco ukrást, stačilo jen pomyslet. Takhle to funguje, slouží to k pochopení. Prožít si situaci z obou stran.

V době mých partnerských „karambolů“, jsem si to takhle prožívala. Jak jsem psala v Proč jsme se rozešli: Chtěla jsem opustit svého manžela kvůli jinému. Manželovi se zhroutil svět, ztratil smysl života, chtěl to řešit sebevraždou, měl před sebou jen „černo“… Abych opravdu pořádně pochopila, co jsem mu způsobila, musela jsem si to za pár měsíců prožít taky – na vlastní kůži. Opustil mě ten, kvůli kterému jsem chtěla opustit já, taky se mi zhroutil svět, ztratila jsem smysl a i o té sebevraždě jako jediném řešením jsem chvilku přemýšlela. Tenkrát jsem pochopila. Ale to nebyl jediný případ. Tenkrát jsem byla součástí velkého partnerského mnohoúhelníku (to nebyl obyčejný trojúhelník ;-) – a já si zakoušela všechno z různých úhlů. (Manžel si našel na chvilku přítelkyni, tak jsem si zkoušela i tuhle roli – a aby i on pochopil, to co pochopit nemohl „jak mi to ten můj kamarád mohl udělat“ – tak si to prostě vyzkoušel, jaké to je „udělat to kamarádovi“ atd. atd. – Těch příkladů by bylo moc…) Prostě jsem měla pocit, jako když hraju v nějaké divadelní hře – jsem princezna a najednou rejža řekne: „Stop! Teď si vyměňte role: Ty budeš teď ta služka“. A já jsem teda teď služka a najednou další: „Stop! Teď budeš ten odmítnutý princ“. A my jedeme pořád dokola ten malý kousek divadelní hry a já pokaždé hraju někoho jiného. Úžasná zkušenost!

Když jsem tohle moje zjištění popisovala svému muži, on najednou vykřikl: „Aháááá, takže já už teď nemusím pít!“ Nechápavě jsem na něj hleděla a on začal vysvětlovat: "Když jsem byl malý, tak můj táta pil, vyhodili ho kvůli tomu z práce, máma od něj odešla… a on pil pořád. A já to nechápal. Nechápal jsem, proč to dělá… Teď jsem si to vyzkoušel. Jsem ve stejné situaci. Jenom proto, abych ho mohl pochopit…“

Takže lidi, nikdy neříkejte nikdy. Odříkaného chleba… V momentě, kdy si jen pomyslíte: „jak někdo může udělat tohle…“ Já vám zaručuju, že to brzy pochopíte. A jak to nejlépe pochopíte? Prostě se vám to stane. Budete stejní jako ti, na které teď koukáte skrz prsty. Takže bacha na to. Ta karma dneska opravdu funguje velmi rychle. Už to není záležitost jiných životů.

Moje průvodkyně a učitelka Eva Marvánová mi při terapiích, kdy jsem každý měsíc řešila jeden „bonbónek“ za druhým, říkala: „A nechceš být taky terapeutka? Základem dobrého terapeuta je prožít si toho co nejvíc ze všech úhlů. Potom totiž klienty chápeš a nesoudíš“ Tenkrát jsem řekla, že terapeutka teda rozhodně být nechci.  A znáte to: člověk míní, život mění. Události se vyvinuly trochu jinak.

Kdybyste měli potřebu se na svůj problém podívat z výšky, případně i z jiných úhlů, očima ostatních účastníků („být na chvilku tou služkou, nebo tím odmítnutým princem"), ozvěte se mi, mrknem na to - pomocí mé nové náhledové lehce terapeutické metody Kabelkových konstelací.
(tel. 604 144 927, http://evastropova.cz/, e-mail:eva.stropova@gmail.com)

Mějte se krásně

efka