Všechno ostatní je bonus

„…královský palác zmizel a před rybářkou se objevila zase zpátky jejich stará rozpadlá chaloupka…“ Seděla jsem s dětmi v divadle a přemýšlela nad smyslem téhle pohádky. 

Vždyť já je učím si přát od života víc. Učím je, že přání se plní. A fakt plní! Já to vím. Proč by měly být potrestaní za to, že chtějí od života víc? Není ta pohádka kontraproduktivní? Zcela proti mé filozofii?

Pak mi to došlo: VDĚČNOST! 

Rybářce chyběla vděčnost. Nebyla s ničím spokojená, nic jí nestačilo. Chtěla víc jen tak z rozmařilosti. Nevážila si toho, co má. Je v pořádku chtít víc, ale je potřeba upřímně poděkovat a vážit si toho, co už máme.

Tohle přesně mě rozčiluje na mých dětech. Což znamená, že to bude i můj problém (viz článek o zrcadlech). Nezajímá je, co mají oni. Ale co nemají. Co má Julča a nemá Kamča a naopak. Co mají kamarádky a oni ne. Ale že jsou věci, které mají ony a zase je nemají jiní, to už nevidí.

Že je spousta dětí, jejichž rodiče nemají třeba auto, co nebyly nikdy u moře, co třeba nemají jednoho z rodičů… atd. Najednou je značka bot a mobilu nějak bezpředmětná. Ale to nám dojde většinou až když to, co jsme dosud brali jako samozřejmost, ztratíme.

Ono na tomhle principu jsou založené reklamy. Vytvářejí pocit frustrace, že něco nemáme. Něco, co vlastně ani nepotřebujeme. A tak pořád chceme víc a víc. Máme kolem sebe spoustu nepotřebných krámů, ale spokojení a šťastní stejně nejsme.

Před touto frustrací pomáhá právě vděčnost za to, co máme. A že toho je!

Kdysi jsem dělala 21denní program vděčnosti. Každý den jsem si měla zapsat cca 5 věcí, za které jsem vděčná. Ze začátku to bylo lehké: Za zdravé krásné děti, za práci a účet v bance, za střechu nad hlavou, za maminku, za sourozence, blízké přátele, kteří mě nikdy nenechají na holičkách, za auto a počítač, díky kterému můžu pracovat, za skříň plnou oblečení, teplou postel… Když jsem vyčerpala tyhle základní věci, musela jsem už lovit víc a byla vděčná i za lekce, které mi život dával, za „aha-momenty“, za zapadající slunce, pavučinu s kapkami rosy, za pána odvedle, který se na mě krásně usmál a zahnal tím moje chmury, za kapesníky, do kterých jsem si utírala slzy, za déšť, který zalil zahrádku. I za chřipku, díky níž jsem se mohla týden beztrestně válet v posteli.

Bavilo mě to – hledat a zapisovat další momenty toho konkrétního dne, za které jsem vděčná.

Pokud máte chuť, zkuste to. Později už jsem to nezapisovala, ale jen večer před spaním (ale prý je to lepší ráno hned po probuzení) poděkovat za to, co máme. Za to, že jsme se probudili, nebo přežili den. Tohle úplně stačí. Všechno ostatní je bonus 😊

Vděčnost za to, co už máme, nám totiž vždycky do života přinese víc.  Zkuste nebrat věci, jako samozřejmé.

Vzpomněla jsem si na zážitek před 5 lety. 

V době, kdy jsme měli opravdu velkou manželskou krizi. Manžel přijel za námi na dovču na poslední asi 2 dny. Měl tenkrát zraněnou ruku, a tak mi nemohl pomoct při závěrečném balení. Pamatuju si, jak jsem byla naštvaná. Nosila ty těžké tašky a skládala je do auta s našpulenou pusou. A pak mi to došlo! On tu vůbec neměl být! Kdyby tu nebyl, tak by mi taky nepomohl. Navíc mám kamarádky, které partnera nemají, a musí tohle (a mnohem víc) dělat samy (Jóoo, to už dneska taky znám!) Ale tenkrát jsem jeho pomoc prostě brala jako samozřejmost! Navíc sice nepomohl při skládání věcí do auta, ale krásně zabavil děti, abych na to měla klid. To byl ten bonus!! Stačilo se na to podívat trochu jinak.

Auta si začnu vážit, až když se rozbije. Zdraví, až když jsem nemocná atd. Ono se to právě proto děje, abychom si to uvědomili. Přece bez tmy není světlo atd. Ale někdy je lepší, tomu předejít. 

Važme si, děkujme a všímejme si, co všechno bereme jako samozřejmost (a ona to zas taková samozřejmost být nemusí)

P.S. Pokud byste chtěli s vyjadřováním vděčnosti pomoci, tak kromě mých poradenských služeb, vám mohu doporučit Zápisník Navždyvděčný, který vytvořila moje kamarádka Kačka.

Přijímám se a mám se ráda

Předem se omlouvám všem mužům, a předpisům EU – ale tento článek bude genderově nevyvážený. Budu ho psát pro ženy (i když muže nevyháním, nemají vstup zakázán – jen si to prostě musí trošku sami přehodit do správného tvaru) Já to prostě budu psát s „y“ na konci a s příklady ze ženského světa – nějak to teď potřebuju – pro sebe i pro své klientky.

Já bych přece měla...

Poslední dobou se totiž setkávám s klientkami, které se trápí, protože by měly být takové a makové, měly by dělat tohle, měly by vědět tohle… a ony takové nejsou, nevědí to a nestíhají to. A trápí se tím. Vždyť všechny ostatní to stíhají, vědí, jsou hezčí, štíhlejší, moudřejší, dokonalejší… Vážně?

Na výraz „měla bych“ „přece by se mělo“ apod. už začínám být alergická. Kdo to řek´? Kde jsme to vzaly?

Proč nepřijímáme samy sebe, takové jaké jsme? I se svými chybami, nedokonalostmi, stíny?

To společnost na nás klade takové nároky? Myslíme si, že fakt musíme být ty dokonalé ženy, matky,

milenky, manažerky, kuchařky, taxikářky, chůvičky, plánovačky, učitelky, ošetřovatelky, obíhačky úřadů… (a my opuštěné ženy ještě i opravářky aut i vodovodních kohoutků)

Všechno stihnout, umět, vědět a ještě dobře vypadat a dost vydělávat??!! A když to nedáme, tak propadáme frustraci a depresi??!

Přijímám se a mám se ráda!

Ta věta z nadpisu mi takřka změnila život. Je převzata z metody EFT. A já, i když s EFT nepracuji, tuhle větu přesto používám skoro při každé terapii (konzultaci). Nadchla mě. Používám ji právě k tomu, abychom sebe přijaly i se svými chybami a nedokonalostmi.

Na začátek vždy doplním onu konkrétní klientčinu (a nebo svoji) frustrující záležitost:

Např. „I přestože jsem dnes křičela na své děti, přijímám se a mám se ráda“, „I přestože jsem dnes opět nestihla uklidit, přijímám se a mám se ráda“, „ I přestože mám malá prsa (nebo velikost XXXXXXL), přijímám se a mám se ráda“, „I přestože jsem sežrala celou tabulku čokolády a vypila sama flašku vína, přijímám se a mám se ráda“. A zvážníme: „I přestože nedokážu odpustit své (bývalé!!) kamarádce, přijímám se a mám se ráda“, „I přestože mám strach z budoucnosti, přijímám se a mám se ráda“, „I přestože mám pocit, že mě nikdo nemůže milovat, přijímám se a mám se ráda“. A nebo klidně „I přestože mi pořád nejde sama sebou přijmout se svými nedostatky, přijímám se a mám se ráda“ (i takhle se do toho můžem zamotat ;-)

Schválně doplňte si tam své nedostatky. Opakujte si to, nebo si to sepište. Je možné, že některé věty, vůbec nebudete schopné vyslovit, bude se vám klepat hlas, či do očí se hrnout slzy. V tomto případě je to známka toho, že jsem trefily hřebíček na hlavičku. Zkuste to přesto říct a opakovat tak dlouho, až to půjde i bez emocí. Je to léčebný proces – úspěšný lečebný proces.

Není lepší přijmout se, než se za své nedokonalosti trestat?

Jako puzzle...

Každá z nás je v pořádku. Není potřeba, abychom se předělávaly. Představte si krabici puzzlí – 5000ks. Spoustu malinkých dílečků, každý zde má své místo. Když se jeden jediný zatoulá, obraz už se nikdy nesloží. Všechny jsou důležité. A všechny jsou důležité přesně takové, jaké jsou. Jak by to dopadlo, kdyby si jeden z nich řekl, že by chtěl být radši, jako támhleten, protože ten je barevnější, hubenější a tenhle nevzhledný výčnělek si raději nechám upilovat?

Takže, ženy, netrapte se svými nedokonalostmi, udělejte z nich přednosti. Najděte na sobě, čím jste jedinečné a to rozvíjejte.

Přeji vám (nám) hodně štěstí. My to prostě dáme! A když ne, no a co??!! Ono se to nepo…

Kdybyste potřebovaly pomoc, vedení či jen ucho k vyslechnutí a vzbuzuju ve vás důvěru, budu ráda, když se mi ozvete:

www.evastropova.cz

Na podobné téma můžete pokračovat ve čtení ještě zde