pátek 5. prosince 2014

Mikuláš


„Tak co, jak se těší váš Kája?“ zaslechla jsem ráno v sámošce kus rozhovoru. Paní prodavačka se ptala paní přede mnou s natěšeným úsměvem. Až po chvíli mi došlo, na co se to ptá. A v duchu jsem vyděšeně vykřikla: „Těší??!!“ Vzpomněla jsem si na naši Julču, která se mě vloni už od půlky listopadu s obavami každý den ptala, jestli už dnes bude „čertí noc“. V jejích očích byl vidět opravdový strach. I když jsem ji každý den ujišťovala, že dnes ne a navíc, že se vůbec bát nemusí. Že si ji žádní čerti neodnesou, i kdyby zlobila sebevíc. Já ji prostě nedám.  A žádní čerti neexistují. Nevěřila mi. Síla slov paní učitelek ze školky byla asi silnější. Proboha, proč si musejí takhle pomáhat?? (Děti pak lépe uklízí, lépe jí, lépe…. , stačí je trochu postrašit. A čerti fakt fungujou i na ty největší zlobivce!)

Zjišťuju, že mi tenhle zvyk, který si zřejmě vymyslela církev, aby pěstovala ve svých ovečkách strach a poslušnost už od dětství, vadí rok od roku čím dál víc. Na církev mám pifku, mám s ní nějaké nevyřízené účty. Vadí mi poslušnost, manipulace a vyvolávání strachu, pocitu viny atd.

Vloni mě kamarádka pozvala na Mikuláše do kostela. „Bude taková zábavná dětská mše s nadílkou.“ říkala.  - „Proč ne? Děti poznají zas něco jiného.“ Byla to hrůza. Pro mě. Tam se totiž strašilo jinak. Né čertem, ale Bohem!

Věřím v Boha. Ale v Boha-Lásku. Boha, co miluje, co nesoudí, nehodnotí, netrestá, rozevírá svou náruč pro každého stejně. Tak jako každá matka miluje stejně své děti, bez rozdílu a bez podmínek.

K nám (našim dětem) Mikuláš nechodí. Nikdy u nás nebyl a nikdy snad ani nepřijde. Teda chodí – stejným způsobem jako Ježíšek – jde okolo a nechá dětem balíček sladkostí (i s kouskem uhlí). Ale bez celé té „komedie“ okolo. Nejdřív to bylo proto, že jsem nechtěla přítomností cizího nebezpečného vetřelce narušovat dětem jejich zónu klidu a bezpečí. Tak jsme chodili na takovéty společné akce v mateřských centrech, pořádali Mikuláše u nás v baru, nebo jsme se domluvili s některým Mikulášem na ulici (na neutrální zóně). A rozhodně děti čertem nestrašili.

Ale dneska mi vadí už jen otázka: „Jestlipak jsi byl/a celý rok hodný/á?“ – Proboha, co to je? Co to znamená „hodný“? Poslušný? Zavděčit seostatním? Dělat to, co se líbí jiným? Být přijímán? Tzn. Nebýt sám sebou? Vy si myslíte, že děti zlobí schválně? Aby nás naštvaly? A co my dospělí? My jsme byli celý rok hodní? Jak by se nám líbilo se někde takhle zpovídat a nechat hodnotit?

A co děti odpoví na tu otázku? Mají jinou možnost, než vystrašeně přikývnout? Co by se stalo, kdyby před hrozivě vypadajícím čertem klepajícím hláskem řekly: „No, někdy jsem i zlobil/a“. To by musel být hodně osvícený čert, aby řekl: „To nevadí, občas zlobí přece každý“ Takže vlastně nutíme děti lhát. Nic jiného jim totiž nezbývá.

Je mi 36 let  a doteď, když slyším řinkot řetězů, tak se mi sevře srdce. Jinak jsem si myslela, že žádné další vážné následky z každoročních návštěv čerta a Mikuláše u nás doma naštěstí nemám. Tento týden jsem si o svém postoji k této tradici povídala s jedním kamarádem. A najednou se mi vybavila vzpomínka z doby, kdy mi bylo 4,5 roku – a dost živá a rezonující. Bydleli jsme na vesnici, tam byl vždycky jen 1 čert s Mikulášem a obcházeli celou ves, dům po domu s celým průvodem dětí. Pamatuji se, jaký jsem měla pokaždé strašný strach, když se řinčení řetězů a zvonění zvonců začalo přibližovat. Tenkrát jsem plakala, bála se, seděla na zemi, záda přitisklá ke dveřím. Odhodlaná je sem nepustit. Nevyšlo to. Ale já to zvládla! Klepajícím hlasem, se slzama stékajícíma po tváři jsem odříkala básničku a dostala balíček. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla, že mě čerti neodnesli. Druhý den ve školce jsme si o tom povídali, jak jsme to kdo zvládnul.  A protože jsem na sebe byla opravdu hrdá, že jsem dokázala překonat tak obrovský strach, tak jsem se také zařadila mezi ty, co to zvládli dobře.  V tom se ozval chlapeček, jehož starší brácha dělal Mikuláše a který měl možnost včera nakouknout do našeho domova a vidět celou situaci svýma očima. A před všema dětma tenkrát řekl, že lžu, že jsem to nezvládla a všem popsal, jak jsem se bála, brečela a nechtěla Mikuláše pustit dovnitř.  Cítila jsem nespravedlnost, hanbu a ponížení.

Dodnes cítím tu velkou úlevu, když se nám některý rok podařilo přemluvit mamku, aby k nám Mikuláš nepřišel (aby nám jen nechal balíček za oknem, až půjde okolo) Když nám vyhověla, měla jsem obrovskou radost (možná větší než z celého toho balíčku)

Takže já to svým dětem dělám taky tak. Možná jednou ony napíší blog, že trpí tím, že u nás doma nikdy nebyl Mikuláš… Kdo ví ;-)

Ale já to prostě cítím jako správné.  I když můj postoj se vyvíjel a vyvíjet bude, i já to třeba za rok, dva, pět, deset budu mít jinak.


Dneska si prostě v souvislosti s Mikulášem vždycky vybavím vystrašené dětské oči a pobavený smích dospělých. Oni se baví dětským strachem??!! A to zřejmě úplně v pořádku není!

P.S. Pokud to máte jinak, nic se neděje. Univerzální pravda neexistuje. Článek vystihuje jen můj názor (ke dnešnímu dni). Nemusíte mít výčitky, jen třeba námět k zamyšlení...

Navštivte i mé profesní stránky: http://www.evastropova.cz/

úterý 2. prosince 2014

O náhodách a zhmotňování

„Náhoda neexistuje“ tuhle větu jsem najednou slýchávala stále častěji a ze všech stran. Bylo to v době mého otvírání očí, probouzení, začátku cesty, objevení, že ten život je úplně o něčem jiným, než jsem si myslela… Dobrá, takže neexistuje. Správně se tomu říká „synchronicita“ neboli „boží načasování“ Všechno má svůj důvod, proč a kdy se to stane. Bůh/vesmír (nebo prostě „to ono“, co nás tu má na starosti) je tak vynalézavý, že to tak neuvěřitelně narafičí, že náš mozek to prostě nebere jinak než:  „To byla taková zvláštní neuvěřitelná náhoda“ – kroutíme nechápavě hlavou.

Píšu to, protože se mi poslední dobou pár takových neuvěřitelných synchronicit v životě objevilo.

Ještě odbočím k tomu zhmotňování:

Kdysi jsem nakupovala boty tímto způsobem: Blíží se zima, potřebuju zimní boty. O polední přestávce jsem oběhla 2-3 obuvi, v každé vyzkoušela tak 10 bot, v hlavě si udělala žebříček. Druhý den jsem zase polední přestávku strávila obíháním obuví, zkoušením bot a rozmýšlením, které z nich jsou ty „nej“, po týdnu už jsem měla tak 3 favority, do kolečka si je zkoušela a čekala, jestli třeba některé zlevní, nebo naopak vyprodají, aby mi pomohli se rozhodnout. Impuls ke konečnému nákupu pak dal většinou až první sníh.

A jak to dělám dnes? Rozhodnu se pořídit si nové boty. Pár dní chodím po ulici a dívám se lidem na nohy. Sleduju při tom novinky, módní trendy a to, co se mi líbí a co rozhodně ne. Ujasním si, co potřebuju (podpatek, eleganci nebo pohodlí, nebo snad obojí?, barva, materiál a taky cena) Nevím, jak přesně mají boty vypadat, ale mám jasno  v tom, co mají splňovat. Pak vejdu do jakékoli obuvi, projdu mezi regálama a první boty, které splňují to, co jsem si „objednala“, beru. Protože to jsou oni! A kdyby tam náhodou nebyly, tak nezoufám. Je mi jasný, že na mě tentokrát čeká bonus. Tak za týden se objeví kamarádka, která si koupila boty, měla je 2x na sobě a nějak se v nich necítí a dá mi je výhodně! Nebo prostě něco podobného….

Takhle nakupuju všechno. Mmch. dobrý tip pro vás teď v době nakupování vánočních dárků.

Takže letos v létě jsem kupovala novou pračku. Dala jsem si dohromady požadavky, cenu, vybrala ji. Akorát jsem nějak zapomněla na to, že poštovné/dopravné u takové pračky není 69,- ale i 10x tolik. Takže díky ceně za dopravu jsem cenový požadavek přešvihla o 500,- . No nic – pračka se mi líbí, chci ji, s dopravou zdarma ji nikde nenabízí, tak ji prostě vezmu. Kašlu na 500,-. Objednala jsem ji. Po chvilce telefon: „Tady internetový obchod XY, paní Štropová, prosím vás, nezaplatila jste už tu pračku?“ – „Zatím ne, akorát se na to chystám“ – „To je dobře! My na ni máme tento týden akci. Nestihli jsme to ještě vyvěsit na internet. Prosím vás, odečtěte si od ceny 500,-„  Nechápavě jsem poděkovala a po zavěšení telefonu dostala záchvat smíchu.
Tohle bych ani nezveřejňovala, kdyby se mi teď na podzim nestalo něco podobného:

Chtěla jsem Kamče k narozeninám koupit kolo. Už ho má dlouho slíbené. Její staré kolo už je dávno Julči a ona nemá na čem jezdit.  Dala jsem zas dohromady požadavky, cenu jsem určila na 3500,- a řekla jsem si, že bych chtěla, aby kolo bylo už smontované, seřízené, abych s tím už neměla žádné starosti. – tohle jsem si „nastřílela jen tak od boku“, bez znalosti trhu.

Takže když jsem týden před narozeninami začala obhlížet terén, byla jsem nemile překvapena. Ceny kol v cykloprodejnách začínaly od 6tis (vyjímečně se dalo sehnat za 5 L - No, ono ani na tom internetu… Našla jsem za 3500,-  asi 3 druhy. Z nich mým dalším požadavkům vyhovovalo jen 1 – nějaké no name z Číny. Ale v recenzích psali, že má velmi dobrý poměr mezi kvalitou a cenou. Tak co? 6tis za kolo fakt dát nemůžu. Kamča není stejně žádná zdatná cyklistka, bude na něm jezdit jen kolem baráku, času nemám nazbyt, takže objednávám. Ale ouha! Kolo je vyprodané, nejen v tomto e-shopu, ale i ve všech ostatních. „Proboha, proč se mi to takhle komplikuje??!!“ nenápadně jsem pokukovala vzhůru. „Tak nic. Klid, nic se neděje. Začneme znovu“ – vynulovala jsem prohlížeč a zadala požadavek znovu – „to ne, to ne, to je drahý, to nemaj, to se mi nelíbí…“ Klikla jsem sem, pak tam, pak zas někam a najednou jsem se ocitla na stránkách e-shopu s českými koly (netušila jsem, že se v ČR ještě kola vyrábí) a tam bylo! Přesně ono a stálo 2999,-  Super cena, krásné, české, tradiční… (bez štangle). Akorát bude holt poštou. Ale to neva! Mám radost. Já si s tím poradím, případně někam sjedu, kde mi ho seřídí, pomůžou smontovat… Tak jsem objednala. Druhý den telefon: „Paní Štropová, my pojedeme v tomto týdnu okolo vás, my to kolo nebudeme posílat poštou, my vám ho osobně přivezeme – už smontované, seřízené.“ Zalapala jsem po dechu. Jak okolo?? Já bydlím v takové malé vesničce, tady ani nikdo nemůže jet okolo?? Nahlas jsem poděkovala – paní v telefonu, potichu pak tam nahoru. A zase se smála. Je tohle možný??

Vlastně to má společnýho jmenovatele: Vím, co chci. Když to pak vypadá, že nedostanu přesně to, že to bude mít nějakou „malou vadu na kráse“, tak mávnu rukou, nelpím, poděkuju i za to trochu jiné – nedokonalé.  A v tu ránu dostanu všechno „na stříbrném podnose“ J

Minulý týden jsem zažila další neskutečnou „náhodu“ (synchronicitu ;-):
Kamča potřebovala na divadelní představení jako rekvizitu starou aktovku –nejlépe takovoutu jako jsme nosili my v 80. letech.  No ještě před ½ rokem byla „uskladněna“ ve sklepě. V záchvatu mého čištění prostoru jsem ji vyhodila. (viz můj článek o úklidu a stěhování) Poprvé jsem pocítila lítost nad vyhozeným. Že by to křečkování přece k něčemu bylo…? Ne! Všeho je hojnost. Vždyť máme FB. Stačí napsat: „Neválí se doma někomu náhodou stará aktovka?“ – ozvala se paní. Prý má po synovi, klidně mi ji daruje. Ač jsem v inzerátu napsala, že to musí být aktovka jako aktovka, né žádný moderní batoh. Paní přinesla „aktovku“ ve stejném stylu jako mají obě naše holky. Šťouchla jsem do Kamily, která se začala nafukovat a otvírat pusu. Poděkovala jsem, vyměnila za pytlík bonbonů. Slušně vysvětlila, že takovouhle jsme si úplně nepředstavovaly, ale to nevadí, když neseženeme žádnou lepší, bude dobrá. Paní byla ráda, že ještě někomu poslouží, že ji nemusí házet do kontejneru. V autě jsem si to od Kamči schytala – že to bylo úplně zbytečný, to už si rovnou může vzít tu svojí… Vysvětlila jsem jí, že se nic neděje, že aktovku můžem klidně vyhodit a shánět znovu. O bonbony jsme snad nezchudli… Zatím jsem ji nevyhodila, nechala ležet na chodbě. Druhý den na dramaťák jiná maminka přinesla 1 starou aktovku navíc, takže zbyla i pro Kamču (bez mého přičinění). No a největší perlička: Přišli jsme domů a Kamile se rozbila ta její normální školní taška – ruplo zapínání. Jak jsem byla ráda, že mám tu „nechtěnou“ aktovku vyměněnou za pytlík bonbonů, že nemusí jít zítra do školy s igelitkou a já na rychlo shánět (a platit) novou!! Min. do vánoc může mít tuhle a pak se třeba Ježíšek postará…

A tak bych mohla pokračovat… Chtěla jsem těch příkladů napsat víc, ale asi už bych se zbytečně opakovala.

Vzpomněla jsem si, jak jsem tenkrát před lety četla tu již jinde zmiňovanou knížku Souvislosti od Z. Jordánové. Tam takové příběhy jsou. Tenkrát se mi strašně líbila. Akorát jsem si říkala: „Ty příběhy jsou samozřejmě upravený, základ je pravdivý, ale ty detaily jsou vyextrémovaný. Já to chápu, musí to mít příběh, pointu, musí to ty lidi chytit, musí to na těch příkladech pochopit… Takhle se to stát nemohlo, to je jasný“ Dneska vím, že mohlo. Protože můj život je plný neuvěřitelných příběhů...

Jsou to náhody? Splněná přání? Je to běžná věc? Stává se vám to taky? Možná, že až když jsem to přestala svádět na náhodu a začala objevovat a obdivovat božskou dokonalost a preciznost, začaly se takové věci v mém životě množit. A nebo tu byly vždy, jen jsem jim nepřikládala takovou váhu…

Přeji vám krásný neuspěchaný advent

P.S Navštivte i mé profesní stránky: www.evastropova.cz
/