Mikuláš

„Tak co, jak se těší váš Kája?“ zaslechla jsem ráno v sámošce kus rozhovoru. Paní prodavačka se ptala paní přede mnou s natěšeným úsměvem. Až po chvíli mi došlo, na co se to ptá. A v duchu jsem vyděšeně vykřikla: „Těší??!!“ Vzpomněla jsem si na naši Julču, která se mě vloni už od půlky listopadu s obavami každý den ptala, jestli už dnes bude „čertí noc“. V jejích očích byl vidět opravdový strach. I když jsem ji každý den ujišťovala, že dnes ne a navíc, že se vůbec bát nemusí. Že si ji žádní čerti neodnesou, i kdyby zlobila sebevíc. Já ji prostě nedám.  A žádní čerti neexistují. Nevěřila mi. Síla slov paní učitelek ze školky byla asi silnější. Proboha, proč si musejí takhle pomáhat?? (Děti pak lépe uklízí, lépe jí, lépe…. , stačí je trochu postrašit. A čerti fakt fungujou i na ty největší zlobivce!)

Zjišťuju, že mi tenhle zvyk, který si zřejmě vymyslela církev, aby pěstovala ve svých ovečkách strach a poslušnost už od dětství, vadí rok od roku čím dál víc. Na církev mám pifku, mám s ní nějaké nevyřízené účty. Vadí mi poslušnost, manipulace a vyvolávání strachu, pocitu viny atd.

Vloni mě kamarádka pozvala na Mikuláše do kostela. „Bude taková zábavná dětská mše s nadílkou.“ říkala.  - „Proč ne? Děti poznají zas něco jiného.“ Byla to hrůza. Pro mě. Tam se totiž strašilo jinak. Né čertem, ale Bohem!

Věřím v Boha. Ale v Boha-Lásku. Boha, co miluje, co nesoudí, nehodnotí, netrestá, rozevírá svou náruč pro každého stejně. Tak jako každá matka miluje stejně své děti, bez rozdílu a bez podmínek.

K nám (našim dětem) Mikuláš nechodí. Nikdy u nás nebyl a nikdy snad ani nepřijde. Teda chodí – stejným způsobem jako Ježíšek – jde okolo a nechá dětem balíček sladkostí (i s kouskem uhlí). Ale bez celé té „komedie“ okolo. Nejdřív to bylo proto, že jsem nechtěla přítomností cizího nebezpečného vetřelce narušovat dětem jejich zónu klidu a bezpečí. Tak jsme chodili na takovéty společné akce v mateřských centrech, pořádali Mikuláše u nás v baru, nebo jsme se domluvili s některým Mikulášem na ulici (na neutrální zóně). A rozhodně děti čertem nestrašili.

Ale dneska mi vadí už jen otázka: „Jestlipak jsi byl/a celý rok hodný/á?“ – Proboha, co to je? Co to znamená „hodný“? Poslušný? Zavděčit seostatním? Dělat to, co se líbí jiným? Být přijímán? Tzn. Nebýt sám sebou? Vy si myslíte, že děti zlobí schválně? Aby nás naštvaly? A co my dospělí? My jsme byli celý rok hodní? Jak by se nám líbilo se někde takhle zpovídat a nechat hodnotit?

A co děti odpoví na tu otázku? Mají jinou možnost, než vystrašeně přikývnout? Co by se stalo, kdyby před hrozivě vypadajícím čertem klepajícím hláskem řekly: „No, někdy jsem i zlobil/a“. To by musel být hodně osvícený čert, aby řekl: „To nevadí, občas zlobí přece každý“ Takže vlastně nutíme děti lhát. Nic jiného jim totiž nezbývá.

Je mi 36 let  a doteď, když slyším řinkot řetězů, tak se mi sevře srdce. Jinak jsem si myslela, že žádné další vážné následky z každoročních návštěv čerta a Mikuláše u nás doma naštěstí nemám. Tento týden jsem si o svém postoji k této tradici povídala s jedním kamarádem. A najednou se mi vybavila vzpomínka z doby, kdy mi bylo 4,5 roku – a dost živá a rezonující. Bydleli jsme na vesnici, tam byl vždycky jen 1 čert s Mikulášem a obcházeli celou ves, dům po domu s celým průvodem dětí. Pamatuji se, jaký jsem měla pokaždé strašný strach, když se řinčení řetězů a zvonění zvonců začalo přibližovat. Tenkrát jsem plakala, bála se, seděla na zemi, záda přitisklá ke dveřím. Odhodlaná je sem nepustit. Nevyšlo to. Ale já to zvládla! Klepajícím hlasem, se slzama stékajícíma po tváři jsem odříkala básničku a dostala balíček. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla, že mě čerti neodnesli. Druhý den ve školce jsme si o tom povídali, jak jsme to kdo zvládnul.  A protože jsem na sebe byla opravdu hrdá, že jsem dokázala překonat tak obrovský strach, tak jsem se také zařadila mezi ty, co to zvládli dobře.  V tom se ozval chlapeček, jehož starší brácha dělal Mikuláše a který měl možnost včera nakouknout do našeho domova a vidět celou situaci svýma očima. A před všema dětma tenkrát řekl, že lžu, že jsem to nezvládla a všem popsal, jak jsem se bála, brečela a nechtěla Mikuláše pustit dovnitř.  Cítila jsem nespravedlnost, hanbu a ponížení.

Dodnes cítím tu velkou úlevu, když se nám některý rok podařilo přemluvit mamku, aby k nám Mikuláš nepřišel (aby nám jen nechal balíček za oknem, až půjde okolo) Když nám vyhověla, měla jsem obrovskou radost (možná větší než z celého toho balíčku)

Takže já to svým dětem dělám taky tak. Možná jednou ony napíší blog, že trpí tím, že u nás doma nikdy nebyl Mikuláš… Kdo ví ;-)

Ale já to prostě cítím jako správné.  I když můj postoj se vyvíjel a vyvíjet bude, i já to třeba za rok, dva, pět, deset budu mít jinak.

Dneska si prostě v souvislosti s Mikulášem vždycky vybavím vystrašené dětské oči a pobavený smích dospělých. Oni se baví dětským strachem??!! A to zřejmě úplně v pořádku není!

P.S. Pokud to máte jinak, nic se neděje. Univerzální pravda neexistuje. Článek vystihuje jen můj názor (ke dnešnímu dni). Nemusíte mít výčitky, jen třeba námět k zamyšlení...

Navštivte i mé profesní stránky: http://www.evastropova.cz/