Paní, co našla Luckyho 2

Po minulém článku mi přišlo, že píšu už nějak moc vážně. Že by to chtělo trochu odlehčit. A jak to tak bývá, hned na to mi FB připomněl vzpomínku z loňska, o které jsem si už tenkrát řekla, že stojí za zaznamenání. Tak plním resty a jdu na to:

Lucky je pes mého muže. Je to „džek ras teriér“ – jak napsala Julča do domácího úkolu. Manžel si ho pořídil, jako náhradu za nás, když jsem sbalila děti a těch pár plně naložených aut (viz článek) a odstěhovala se k mamince. Potom teda usoudil, že 1 štěně není úplně plnohodnotná náhrada za 1 ženu a 3 děti, tak si ještě pořídil prase. Nicméně v tomto období „nově získané svobody“, vychovával svého psa v podobném duchu. Lucky takřka neznal vodítko, mohl si běhat, kam chtěl a vždycky se dříve či později vrátil.  Někomu může tento způsob výchovy vadit, já nesoudím, jen tam vidím symboliku s životní situací páníčka.

No a vloni touhle dobou se Tomáš rozhodl (po předchozí terapii u mě – se musím zase zpropágnout ;-), že zkusí pobyt ve tmě. Chce si zkusit být jen sám se sebou. No a nebude přece jezdit někam na Moravu do speciálních hotelů či jeskyní. Vždyť se to dá uskutečnit i jinak. Stačí, když všechno zařídí tak, aby se okolní svět bez něj na týden obešel, a může se jen tak zabarikádovat doma, zatemnit okna, vypnout mobil, počítač a prostě strávit pár dní v izolaci.

Všechno zařídil. O prase se mu postará jeden známý, co ho měl už na starosti přes Vánoce.  A co se psem? Já jsem odmítla. Mamka psy zrovna v lásce nemá,  nesmí k nám ani během hodinové návštěvy, natož na týden. Zahrada není dobře oplocená a Lucky prostě zdrhá a já ho tu nebudu každý den někde nahánět. Náš společný kamarád Luboš, který je vždy připraven pomoci, se nabídl, že může být u něj. Akorát bydlí ve městě, v bytě, chodí do práce, byl by tam chudák sám… „Ale víš co? Mám jednoho kamaráda, ten má nedaleko Kralup dům s velkým pozemkem, má i vlastního psa, třeba by mu nevadilo, kdyby měl na týden psy dva?“ nabídl Luboš a klaplo to. Lubošův kamarád Pepa si Luckyho vzal do opatrování.

Abych s tím neměla žádné starosti, Tomáš domluvil, že kdyby byl s Luckym nějaký problém, bude se Pepa obracet na Luboše. Na mě se budou obracet, až v případě nouze. Takže, když mi za pár dní zazvonil mobil a Luboš říká: „Hele, Efko, Lucky…“, věděla jsem, že je to fakt průšvih. „…Lucky zdrhnul.„  - To se dalo čekat.  „Už 2 dny je ztracený!“ - A sakra. No jo, nechtěli mě obtěžovat dřív.  „Luboši, nedělej si s tím hlavu, pokud se ztratí, je to prostě jen součást Tomášovy lekce. Ale já věřím, že se najde“

Jako správná marketérka vím, že daleko účinnější, než chodit po lese a pískat (což dělal Luboš ty předchozí 2 dny), je napsat na FB. Fotka malého štěněte s nápisem „ztratil se pes, pomozte nám ho najít“, se sdílela geometrickou řadou.

A tak hned druhý den mi zazvonil mobil znovu (s neznámým číslem na displeji) a paní se hned ptá: „Postrádáte psa? Syn v noci jednoho našel „ – a přímo před naším (teda manželovým) domem. Tak to bude on! Sláva! Paní jsem moc děkovala!  - No jo! Ale telefon jsem vyřizovala a zrovna druhou rukou skládala do auta děti, všichni převlečení v masopustním kostýmech jsme jeli za kamarádkou do Roztok na jejich vyhlášený masopust.  V tu chvíli jsem si představila, jak tam funíme do kopce, v té zimě, s 3 ukňučenýma dětma, v davu lidí a do toho ještě pes! Pes, který neposlouchá, a já k němu ani nemám vodítko. Tak to ne!! A to já si zas masopust zkazit nenechám! A tak jsem paní zalhala: „Víte, já jsem teď  mimo. Nevadilo by vám, kdybych se pro psa zastavila až navečer?“ Paní to nevadilo.  Uložila jsem si její číslo jako „Paní, co našla Luckyho“

A vyrazili jsme.

Jé, a já bych té paní měla za toho psa něco dát?!!  přemýšlím v autě. Ještěže mám ten kostým Červené Karkulky, v košíku mám lahev vína a vlastnoručně smažené koblihy. Musím držet děti zkrátka, aby je všechny nesežraly. To bude dobrá odměna.

Zkoušela jsem zavolat Lubošovi, abych mu řekla tu šťastnou novinu. Je nedostupnej. No jo, on říkal, že bude o víkendu v Jizerkách běhat nějakej orienťák. Na Pepu číslo nemám.

Masopust byl úžasnej. Skvělý masky, program, spousta lidí, uvolněná atmosféra, vtipný hlášky,

dobrý jídlo a pití… Akorát ty moje děti by nemusely pořád tak kňourat. Telefon! Luboš volá! Špatně slyším, má tam v horách nějakej slabej signál a tady vyhrává hudba, šplhá po mě Standa, že ho bolí nožičky, a drzé opice mi v nestřežené chvíli kradou z košíčku koblihy pro nálezkyni. Nicméně se nakonec domluvíme. Luboš mi pak volá ještě jednou, že zařídil, že Luckyho vyzvedne Pepa. Přeposílám mu číslo na „Paní, co našla Luckyho“ a mám o statost míň. 

Děti dostaly povolení sníst koblihy. Paní pak koupím dodatečně bonboniéru a zavezu jí to tam v pondělí.

S Lubošem a Pepou jsme se pak dohodli, že po zbytek týdne si vezme Luckyho k sobě Luboš do bytu. Pro jistotu. Odtud snad už nezdrhne.

Druhý den se mi přes FB ozval nějaký kluk. Byl to ten skutečný nálezce. Syn „paní, co našla Luckyho“ vlastně mi tak nějak slušně sdělil, že bonboniéru a víno si mám strčit někam. Že on si svého činu cení na 500,-. Ok. Však já to manželovi naúčtuju!

Druhý den se setkáváme a já platím „výkupné“. Pán, asi aby řeč nestála, povídá: „Tak co pejsek? Jak se má? …A poznal vás?“ No, nějak se mi nechtělo líčit mu celou situaci: že to není můj pes, ale mého manžela.  Že spolu nežijem. Že manžel není doma. Teda je doma. Ale jen nekomunikuje s okolním světem. A nemá o ztrátě svého psa vůbec tušení. A že ho hlídal kamarád kamaráda. A že teď ho má zas jiný kamarád. A že já jsem ho vlastně vůbec neviděla. Já s ním vlastně nemám nic společnýho. Já jen sdílím na FB a platím výkupné… No a tak jsem jen neurčitě zamumlala, že všechno v pořádku a z peněženky vytáhla slíbenou pětistovku. Trochu mě ta otázka: „Poznal vás?“  zarazila a tak jsem hned volala Lubošovi, že se musím jít na Luckyho podívat, jestli je to skutečně Lucky. Ač jsem netušila, jestli bych to vůbec poznala. Oni ty JRT jsou všichni stejní.  Luboš to samozřejmě nezvedal. Zavolal o pár hodin později, a to už jsem byla dávno doma. Nechtěla jsem ho stresovat, tak jsem řekla,že jsem zrovna měla čas, tak jsem se chtěla zastavit za Luckym. Ale že jinak je vše ok. Zkoušela jsem přesvědčit a sebe samu, že to ten kluk řekl, jen tak, aby něco řekl, že to určitě bude náš Lucky. Vždyť se našel před Tomášovým domem. Sám našel cestu.

Já pak měla ten týden takový náročný – nemocný děti, rozbitý auto (viz článek), tak jsem pochybnosti o Luckyho  identitě pustila k vodě.

Jenže za pár dní mi zase zvoní telefon s neznámým číslem. „Tady Obecní úřad Kamenný Přívoz. Máme tu vašeho psa. Přijeďte si pro něj“  A sakra! – „Né, to není možné!“ – „No, ztratil se vám Jack Russel?“ – „To ano, ztratil, ale už se našel!“ Zase jsem si nebyla jistá, jestli nezdrhnul i Lubošovi. Ale to by mi snad už řekl, ne? Nechtěla jsem na sobě dát znát pochybnosti, tak jsem dělala, že pes je normálně tady vedle mě, ale oni mě nenechali: „ A jste si jistá, že je to ten váš? Ten tady naprosto odpovídá fotografii. Stejné fleky. Stejné stáří. Bez obojku, neočkovaný…“ Tak to už mě lámali, to přesně souhlasí. To odpovídá manželově svobodné výchově. „No jo, ale kde vůbec je Kamenný Přívoz? “  –„No dyť to je hned vedle Lešan!“ divili se, že to neznám. Ale já zas nechtěla prozradit, že se pes sice ztratil z Lešan, ale já to tam zas až tak neznám, protože bydlím někde trochu jinde. Ukončila jsem to, že tenhle pes určitě není náš, protože my toho svého už máme. Ale pro jistotu jsem číslo uložila: „Paní, co našla Luckyho 2“

Jestli jsem já tomu cigánovi zaplatila pětikilo za úplně jinýho psa?? A co by na tom OÚ s tím naším udělali? Třeba by ho dali do útulku a tam si ho pak můžem vyzvednout… Nemocné děti a rozbité auto mi bránily v návštěvě Luboše. Jeho jsem nechtěla stresovat otázkou: „Luboši, vypadá ten pes opravdu jako Lucky?“ Ale Luboš ho taky zná (skoro tolik co já) a navíc už nějaké psy měl, tak ten by snad poznal, kdyby to byl jiný pes…

Ale přesto: První co bylo, když jsem šla manžela „probudit“ bylo: „Už jsi mluvil s Lubošem?“ – „Jj, mluvil. Nechá si Luckyho ještě na víkend“ (Měli jsme jet na pracovně-relaxační pobyt do hotelu) A já na to skoro zoufale: „A viděls ho?“ – „Né, neviděl. Měl bych ho vidět?“ – „Tomáši, já ti to pak cestou všechno povyprávím, teď jen jeď k Lubošovi a přesvědč se, jestli to je skutečně Lucky“ Moc  nechápal, ale udělal, co jsem chtěla. A byl to skutečně on!!  A na pracovně-relaxační pobyt do hotelu jel s námi. A já, i když jsem byla zvědavá na Tomášovy zážitky ze tmy, jsem skoro celou cestu líčila tuhle historku.

A až s velkým odstupem jsem zjistila, že Kamenný Přívoz je sice u Lešan, ale u nějakých úplně jiných, někde na Sázavě. Až takhle daleko se dostal můj FB příspěvek (U nás je Kamenný Most – s tím jsem si to spletla) Kdybych se tenkrát pořádně mrkla do mapy… 

Úhly pohledu

Tenhle článek mám rozepsaný už několik týdnů a pořád mi ho něco kazí. Pořád se objevují nové skutečnosti (úhly pohledu?), které mi ničí pointu a narušují plánovaný obsah. Vznikla z toho zase taková slátanina L A já tu  slátaninu buď otisknu, nebo hodím do koše… Volím áčko

Chtěla jsem psát o tom, jak je důležité podívat se na věc i z jiného úhlu. Je to můj slogan ke

kabelkovým konstelacím: „Pomůžu vám podívat se na váš problém z jiného úhlu“.  

A v tom se mi ozvala jedna dobrá kamarádka a taktně mě upozornila na né moc šťastně zvolenou kombinaci tohoto sloganu a mé fotografie, kde je na první pohled zřejmé, že mi nefungují správně obě oči.  „Vždyť to zní jako černý humor! Předělej to! Odradí ti to zákazníky…“ radila mi. Nepředělala jsem to. Tohle jsem prostě já – ve své nedokonalosti.  (Vím, všichni jsme dokonalí! Zrovna takoví, jací jsme. Stačí to jen přijmout a já se snažím „to přijmout“) A ten slogan přesně vystihuje to, co kabelkovky dělají, ten taky nejde nahradit.  Ale brouček pochybníček začal hlodat: Můžu já jen s jedním funkčním okem vůbec nabízet druhým, že jim pomůžu podívat se na věci z jiného úhlu?  Jsem k tomu kompetentní?

Posouzení nechám na vás…  Těsně předtím, než se mi ta kamarádka ozvala, jsem si řekla, že to moje oko je takový čarodějnický symbol – místo bradavice na nose ;-)

Pak se ozvala klientka. Předtím jsme se osobně neznaly. Vybrala si mě sama – i přesto jaký mám slogan a fotku na úvodní straně.  Teda v tomhle příběhu je hlavně důležitý ten slogan. Přišla totiž s problémem:  Před nedávnem zašla k jiné kolegyni-terapeutce a ta jí poradila podívat se na svého potenciálního  nápadníka z jiného úhlu. Ona někde v sobě přepla vypínač a najednou se do „nic moc motajícího se kolem“ chlapa zamilovala, vdala se za něj a zplodili spolu dítě. Dítě je v bříšku a v klientce se někde uvnitř vypínač přepl do původní polohy a přestal fungovat. Najednou zírá, co se to těch pár měsíců dělo, jak je to možné?? Poslechla terapeutku, podívala se z jiného úhlu a zkazila si život? Žije a čeká dítě s někým, koho by si za normálních okolností vůbec nevybrala!  Na terapeutku je naštvaná: „Jak něco takového vůbec může lidem radit??“  Na sebe je naštvaná, že ji poslechla. A za mnou se přišla poradit, co s tím.  Za mnou??!! Která má ve sloganu to samé?? Trochu jsem se uvnitř usmívala tomu paradoxu a trochu jsem se děsila. Zase jsem dostala zpětnou vazbu a pro mě jiný úhel pohledu. A zas jsem měla o čem přemýšlet a možná zase i pochybovat…

A jak jsem tak o tom přemýšlela, napadlo mě vyměnit výraz „jiný úhel“ za „nadhled“ , nebo aspoň „širší úhel“ . Došlo mi, že je důležité nejen se podívat „odjinud“, ale zároveň nezapomenout ten pohled původní. Prozkoumat objekt ze všech stran a vědomě se rozhodnout, kterou polohu si zvolím.

(V případě výše zmíněné klientky si myslím, že to tak zařídila příroda – že ona prostě měla ten starý úhel  na čas zapomenout, aby se mohlo narodit právě tohle dítě – a nebo je to možná všechno jinak – smysl se vyjeví třeba později)

A o čemže jsem to vlastně chtěla původně psát?

Zaujal mě tenhle obrázek. Realita v různých úhlech. Dávám ho příkladem i svým dětem, když se hádají o to, kdo má pravdu. Jeden vidí čtverec, druhý vidí kruh a přitom se oba dívají na ten samý předmět. Můžou se do krve hádat, kdo má pravdu. Nedohodnou se, pokud se na předmět nepodívají z nadhledu.

Taky jsem se dřív do krve hádala za svoji pravdu. Měla jsem potřebu lidi kolem sebe přesvědčovat. Neměla chuť si ani vyslechnout jiný názor. Moje pravda byla nad vše. Vůbec jsem netušila, jak je přínosné občas se na věci podívat jinýma očima. Vyslechnout si jiný názor. Jak je to obohacující.

Vzpomínám si na několik příkladů. Třeba když jsem čekala Kamču a s holkama Prosincovkama jsme probíraly těhotenské přípravy. Tenkrát jedna maminka (která dokonce čekala dvojčata) napsala, že přemýšlí o tom, že bude používat látkové pleny. Psal se rok 2005 moderní látkovky tu teprve začínaly a já měla v sobě zakořeněný porevoluční pohled, kdy papírové plínky přinesly velkou úlevu všem maminkám. Nemusely prát (dokonce vyvařovat!!), sušit a žehlit a skládat… Tady se asi někdo zbláznil, že by se chtěl dobrovolně do tohohle kolotoče vracet a ještě s dvojčaty! Nějak tak jsem jí to napsala. A ťukala si na čelo. Znala jsem totiž jen jeden úhel pohledu. Jenom kolečko. A vyvařování plen jsem si samozřejmě představovala na sporáku ve velkém hrnci s obří vařečkou :-D

No netrvalo ani týden a já dostala šanci se podívat i z druhé strany (na čtvereček) Setkala jsem se osobně s jinou budoucí maminkou a ta z tašky vytáhla moderní látkovou plínu. Byla krásná. Ukázala mi, jak funguje. Asi si taky v duchu ťukala na čelo, když mi vysvětlovala, že plíny se vyvářejí tak, že se na pračce zmáčkne  příslušný knoflík. Pověděla mi i o tom, kolik nevyprodukuju odpadu a ušetřím ropy, když budu používat látkovky, místo papírovek. A to už mě měla. Moje ekologické srdce zaplesalo a já se stala propagátorkou látkovek. Všechny 3 děti jsem v nich odchovala. V duchu jsem se omlouvala kamarádce s dvojčaty  za ten můj výlev. A snažila jsem se přesvědčit všechny kolečkáře, že čtvereček je fakt lepší. Ten nadhled mi tenkrát ale asi ještě chyběl – válec jsem neviděla.

Další příklad je z nedávné minulosti. Týká se těch čísílek, co kazí estetiku jídelního lístku. Dívala jsem se na problematiku z pohledu kolečka a sdílela názory mých „gastronomických“ přátel: „Kraviny. Buzerace z Bruselu. Je to k ničemu. Jen nám to přidělává práci“ A pak jsem zas měla možnost podívat se „ze čtverečku“: Ve škole jsme se učili o nemocech střev, např. o celiakii. Povídali si a spolužačka, která trpí nejen nesnášenlivostí lepku, ale i kravského mléka, vyprávěla o tom, jak je pro ni těžké se najíst třeba v restauraci. Paní profesorka se zeptala, jestli pomáhá to nové opatření s těmi symboly. A ona se rozzářila: „Jo, to byl opravdu dobrý nápad. To pomáhá moc!“ A já jen vyvalila oči. To nařízení, které všichni moji gastronomičtí známí tak shazují? A ono někomu pomáhá? A moc?? Tohle už vidím z nadhledu. Vidím pohled restauratérů, vidím pohled alergiků. Vidím celý válec!

Snažím se vždycky prozkoumat co nejvíc úhlů a podívat se zhora. Na všechno. Není to tak těžké, stačí jen být otevřený novému, vnímat, dívat se a poslouchat. A nestát si tvrdohlavě za svým starým názorem (i my Berani to dokážem, když chcem ;-)

Ve škole jsme měli také mj. přednášku o bioetice, kterou vyučovala skvělá žena (bývalá nemocniční kaplanka) a ta také dávala důraz na úhly pohledu. Povídali jsme si a pouštěli nějaké dokumenty o různých bioetických tématech a snažili jsme se na věc dívat z co nejvíce úhlů:  z pohledu pacienta, lékaře, příbuzných (pozůstalých), ale i  třeba z pohledu pojišťoven a farmaceutických firem. Pochopit problém jako celek. (Vzpomněla jsem si u toho na příhodu s panem primářem  pří plánování Staníkova porodu. Tam se mi povedlo podívat se na věc očima pana primáře, ale i naopak – myslím, že se pan primář dokázal podívat zase mýma očima – viz můj článek)

Tenhle způsob výuky se mi moc zamlouval. Přeju si, aby se takto učilo na všech školách. Tak jako my jsme se dívali na bioetické problémy z mnoha úhlů. Nehodnotili, který je ten správný. Jen se snažili pochopit a zamyslet. Bylo by fajn, kdyby se i naše děti se neučily nazpaměť jen jeden pohled, který někdo označil jako jediný správný.  Ale zkoušely nahlížet pod pokličku a povídat si o tom, hledat nová  řešení (i když třeba nebudou ideální). Ale učily se tím přemýšlet a vytvářet si své vlastní postoje a názory.

Vlastně když jsem tenkrát odcházela od manžela a měla vůči svým dětem velký pocit viny, že jim ničím jejich zázemí, stabilitu a pocit bezpečí. A těch pozitiv pro ně v jejich nové situaci moc neviděla. Pomohl mi už dříve zmiňovaný webinář o rozchodech, kde Stáňa Mrázková vypráví o výhodách, které dětem rozvedené manželství přináší. Ty výhody spočívají právě v tom, že se už od mala učí dívat se ze 2 úhlů. Vidí, že u maminky se něco dělá jinak než u tatínka. Že maminka má na věc takový názor, tatínek jiný. Mají možnost díky pobytu ve 2 rozdílných domácnostech zjistit, že se stejná věc dá dělat několika způsoby, mají možnost vidět i dopady, samy si to zpracovat, porovnat…  A pro svůj budoucí život si z každého přístupu vybrat to nejlepší. Nemusí jen tupě kopírovat jeden model. Mají možnost se už v dětství samovolně naučit to, co já jsem horko těžko přijímala v dospělosti ;-)

(Tím samozřejmě nechci nikoho navádět, aby se rozváděl. Nebo říkat, že děti rozvedených rodičů jsou na tom líp. Prostě jen, že kromě spousty nevýhod to má i nějakou výhodu ;-)

Pokud jste dočetli až sem, můžete si se mnou i trochu zavzpomínat... O úhlech pohledu se zmiňuju  i v jiných článcích:

Klekla mi simka 

Luxusní snídaně 

Karma není jen průtokový ohřívač 

Z deníku zoufalé matky 

atd.

O mých kabelkových konstelacích se dozvíte víc tady