Je vagína sprosté slovo?

„Evi, já nevím, jestli tu tvoji událost o té vagině můžu dál sdílet“ řekla s provinilým výrazem Livie, když jsme po koncertě zašly „na jedno“.  „Jak to?“ – „No, chodí mi takový různý divný reakce – polovina lidí si myslí, že to je dobrý vtípek a druhá polovina je pohoršena, na co že je to zvu“ Pak se usmála a  spiklenecky zamrkala: „Víš co, napíšeme o tom článek!“ – „Tak jo!“ Přišlo mi to jako bláznivý, nicméně vůbec né špatný nápad. Vylovila jsem z kabelky papír a tužku. Objednaly jsme si další pivo, ať nám to líp píše. A mezi záchvaty smíchu jsme nastřídačku každá napsala asi 4 řádky. Které dohromady vůbec  nedávaly smysl. Pak jsme udělaly pár selfíček, nahrály rozhovor, o tom jak se nám píše článek o vagíně, zasdílely na nejrůznější sociální sítě. Chichotaly se a domýšlely, kdo všechno to uvidí (táta - paní učitelka mých dětí… trumfovaly se, kdo na tom bude hůř J Na uskutečnění ankety mezi kolemsedícími na téma: „Je vagína sprosté slovo?“ jsme naštěstí nedostaly dost odvahy.

Článek zůstal nedopsán. Ale téma mi viselo v hlavě. Myslela jsem si, že v dnešní době, kdy se na mě valí z internetu nabídky na vaginální mapování, cyklické ženy veřejně diskutují nad jednotlivými fázemi menstruačního cyklu, se nikdo nad tématem přednášky pohoršovat nebude. Ale je fakt, že jedna kamarádka mi napsala, že na účast na podobné přednášce nemá dost odvahy. Jeden cizí muž se v diskusi pod příspěvkem domníval, že hlavní náplní semináře, bude pomlouvání chlapů.

Takže ten článek je asi fakt potřeba. Budu to muset celé nějak objasnit…  Ale já vlastně nevím, co přesně bude obsahem přednášky. Já ji sice spolupořádám, ale ještě jsem se jí neúčastnila.  Cca před rokem, kdy Vendy poprvé na toto téma přednášela  u nich v Antakaraně, jsem věděla jistě, že ji chci slyšet. Téma se mi líbilo moc. A Vendy je úžasná vypravěčka. Vtipná, se svým vlastním svérázným humorem, proloženým ostravským dialektem. Vždycky, když vyprávěla historky ze svého života, všichni jsme padali smíchy ze žídlí.  Jsem si jistá, že ani vaginální přednáška nebude vážná, či snad dokonce nudná.

Měla jsem na výběr: sednout na pendolino a udělat si výlet na sever Moravy, a nebo dovézt horu k Mohamedovi. Věřím, že na výlet ještě dojde, v Ostravě jsem byla jen jednou jako malé dítě a docela ráda bych se tam podívala znovu. A stejně tak věřím, že se v Praze najde dost „potřebných“, kterým Vendina přednáška bude ku prospěchu.

Prosím vás, každopádně se ničeho nebojte, nebudem se tam vůbec svlékat, nebudem se tam ošahávat, ani si vzájemně ukazovat svá intimní místa. Nebudete se muset ani představovat a veřejně sdělovat, proč jste přišly a jaký máte vztah ke své vagině. Normálně budete sedět v příjemné kavárně, popíjet dobrou kávu, a poslouchat Vendy, jak vám vypráví svůj příbeh, jak vás učí mít se ráda, a dává vám návod, jak skrze komunikaci se svou vagínou, můžete objevit a následně rozpustit staré křivdy. Kdo najde odvahu, může sdílet i své zkušenosti, příběhy, nebo se na cokoli Vendy zeptat.

Kdo nebude pospíchat domů, může si pak ještě po Vendině přednášce poslechnout o mých kabelkových konstelacích.

Takže, odvážné čtenářky, pište si do diáře: pátek  10. června, 17h, kavárna Kafíčko 33, Zborovská 38, Praha 5. Místa jsou omezena, takže si je raději co nejdříve rezervujte na tel.:  777 150 100

A nakonec troška bulváru: Vagina Livie Kuchařové (Děkujeme Livii, že v rámci propagační akce naší přednášky propůjčila obrázek své vagíny :-D

P.S. Na mou úvodní řečnickou otázku nakonec odpověděla sama Vendy svým článkem: Konec hodných holčiček v Čechách aneb vagína není sprosté slovo 

Vánoce, Vánoce přicházejí...

„Jsem pro zrušení letošních Vánoc. Přidá se někdo?“ napsal minulý týden můj manžel na svoji zeď na FB. Pod statusem se to začalo hemžit nejrůznějšími názory na Vánoce. A mě to přimělo k zamyšlení.

No, vůbec se manželovi nedivím. Byla jsem to totiž já, kdo rozhodl, že letošní Vánoce strávíme u nás doma, resp. doma u mojí maminky. Což prakticky znamená, že po 2 letech pohodových svobodných Vánoc se vracíme k Vánocům tradičním.

I mě lehce zamrazilo, když se mi vybavily „dřívější“ Vánoce. Shon, zmatek, stres... Nakupovat, balit, uklízet, vařit, péct, zdobit, chystat… Prostě makat, makat, aby bylo všechno dokonalé, všechno se stihlo a všechno se upínalo jen k tomu „zlatému hřebu“ Vánoc – tj. Štědrovečerní večeři a stromku zasypanému hromadou dárků. Večeře se chystala takřka celý den. Několik chodů. Jenom řízky se smažily víc než hodinu a stejnou dobu obalovaly – kuřecí, vepřové, kapr, pro děti krabí tyčky (co vůbec nejsou z kraba – ale z nějakých oslazených obarvených zbytků), vinná klobása, obří mísa salátu – no aspoň se pak nemusí 3 dny vařit!

K zasypanému stromku dárky máme taky rodinnou tradici – už 20 let si pravidelně před Vánoci říkáme: „Letos ty Vánoce pojmeme trochu skromněji“ – ta věta je takové okřídlené klišé, protože pak u stromku vždycky s úsměvem dodáme: „A zase se to nepovedlo“ S radostí, že se i letos máme dobře.

Kvůli rozbalování takového množství dárků jsme většinou ani nestihli začátek nové štědrovečerní pohádky. No a, o konec jsme totiž přišli většinou taky, jak jsme znaveni po několikadenním maratonu u ní postupně pousínali.

S přibývajícími dětmi a zaplňujícím se pokojíčkem miliony nesmyslů a taky s otvírající se myslí a uznáváním jiných hodnot jsme se před 2 lety s manželem rozhodli říct opravdové DOST! Řekli jsme si a mysleli to vážně: „Letos ty Vánoce pojmeme opravdu trochu skromněji – a úplně jinak“

Samozřejmě, že jsme nakupovali vánoční dárky (i když trochu míň a taky se snažili jich dost vyrobit sami, nebo alespoň nakoupit jinde než v supermarketech). I cukroví jsem pekla. Ale tak nějak v klídku. Co stihnu, stihnu. Nestresuju se, že nemám tohle a tohle.

Pár dní před Štědrým dnem už jsme se přesunuli na chalupu v Českém Středohoří. Nebyl sice sníh. Ale oheň praskal v kamnech, nehrála televize… Rozhodli jsme se, že přípravy na Vánoce budou v klidu, budem je dělat společně jako hru, bez stresu. A výsledkem není dokonalost. Budem si užívat už tu činnost. Tu sounáležitost u příprav.

A budem bořit tradice, které nemají smysl a zachovávat ty, které smysl mají. Třeba takový kapr s bramborovým salátem. Kde ten se vzal? Ví to někdo? Proč ho zrovna jíme na Vánoce?

Vlastně mi to připomnělo jednu příhodu z knihy od L.Gounelle: Den, kdy jsem se naučil žít: Tam se totiž píše, jak nějaká paní pekla masovou roládu, než ji dala do pekáče, tak odkrojila obě patičky a pak ji teprve dala péct. Kdosi se jí zeptal, proč to dělá? Ona odpověděla, že je to v receptu. Ten kdosi se ptal, ale znovu: „Ale jaký to má smysl?“ – „Já nevím. Prostě je to tam napsaný. Ten recept mám od mojí matky a ta od své – vždycky se to tak dělalo…“ Ale „kdosi“ nedal pokoj, rýpal tak dlouho, až dotyčná zvedla telefon a zavolala své matce. Matka odpověděla stejně: „Je to v receptu. Vždycky se to tak dělalo. Nevím, proč. Prostě to tak je!“ – „Zavolej babičce“ řekl ten „kdosi“. A tak zavolala: „Babi, když peču tu roládu podle receptu od tebe, proč mám odkrajovat ty patičky?“ – „No, to samozřejmě nemusíš, pokud se ti to vejde do pekáče. Já měla moc malý pekáč, mně se to tam nikdy nevešlo“

Tak takhle někdy vznikají tradice… Držíme se nepotřebného jen z nějaké divné úcty a vlastně ani nevíme proč…

No tak teda ten kapr a bramborový salát. Ke kaprům o Vánocích mám specifický postoj.  Je mi jich líto, co musí prožít kvůli naší „tradici“. Dětem nechutná a já ho vlastně jím jen proto, že se o Vánocích prostě jí. Je to tak daný. Někdo nám to tak nalinkoval. Dětem nechutná ani bramborový salát. Takže vlastně jim nechutná nic z celé té slavné nejslavnější večeře. Je nutné, aby jedly něco, co jim nechutná, jen proto, že se to tak prostě dělá??

 A tak jsme se jich prostě zeptali, co by rádi jedli o Vánocích. Odhlasovali si brokolicovou polívku a penne se smetanou a brokolicí – vánoční brokolicové menu J My s Tomášem jsme se rozhodli zkusit opravdovou vánoční tradici – tj. houbového kubu. Nikdy předtím jsme ho ani jeden z nás nejen nevařili, ale ani nikdy nejedli. Byl vynikající! A jako dezert jablíčka z naší zahrádky.

Stromeček jsme našli pohozený v lese. Někdo ho uřízl a až pak si všiml, že mu sem tam chybí větev. Že je to takový mrzáček. A tak ho zahodil. My ho našli a vzali ho domů. Jedno odpoledne jsme si celá rodina sedli k jednomu stolu a za zvuku koled tvořili z barevných papírů a přírodnin ozdoby. Pohozený stromeček jsme ozdobili jen vlastnoručně vyrobenými ozdobami.  A jaký byl krásný. I bez světýlek.

Společně jsme také zadělali těsto a upletli vánočku. Předpřipravili štědrovečerní menu. V klidu. V takovém klidu jsem ještě nikdy předtím štědrovečerní večeři nechystala.

Poprvé v životě jsem také šla o Štědrém dni do lesa – ozdobit stromeček zvířátkům mrkvičkami a jablíčky. Nikdy předtím jsme na takové věci kvůli chystání neměli čas.

Odpoledne jsme chtěli zajít do kostela na mši. Některé dítě chtělo, některé nechtělo. Dospělí chtěli oba. Co s tím? Rozhodli jsme se je nenutit. Nic není povinné. Vysvětlili výhody, nevýhody, dopady a bezpečnostní pravidla. A vyrazili do kostela jen s nejstarší Kamčou. Šestiletá Julča hlídala doma tříletého Standu. (Nebojte, kostel sousedí s naší chalupou  - dostali povel: „Kdyby něco, přiběhněte“) No, přiběhli. Teda nejdřív přiběhl náš Lucky (jack rusell), pan farář ho hned hbitě zařadil do kázání – naštěstí pozitivně. Poté – asi v polovině mše – se rozrazily dveře znovu a tam stála Julie za ruku Staníčka jen v punčocháčích. No, tak jsme se trošku postarali o vzrůšo na poklidné vsi J

A pak už nás čekal ten „zlatý hřeb“. Pod stromečkem mělo každé dítě pouhé 3 skromné dárky. Holky už by to asi neskously, ale Staníčkovy dárky byly převážně recyklované – tj. poděděné po holkách či Tomášovi. Ale světe, div se: Žádné zklamání se nekonalo. (Možná to bylo tím, že moc dobře věděly, že je zítra a pozítří čekají další „Vánoce“ a další dárky u babiček…) Nicméně ty 3 naše dárky si skvěle užily. Rozhodně neskončily odhozené v koutě.

Místo vánoční pohádky jsme pak společně tvořili a hráli společenské hry. Prostě jsme si to užili. Spolu. A o to o Vánocích především jde. Teda, myslím já.

A když jsou ty Vánoce svátky splněných přání, tak když děti zatoužily opékat buřty, tak jsme prostě opékali… No a co, že se to o Vánocích nedělá. (doporučuju můj článek Změna je život)

A já myslím, že to letos nebude tak hrozné. Co, Tomáši? Ono to vlastně nikdy nebylo hrozné, i ty konzumní Vánoce vždycky měly své kouzlo. Stačí si to trochu přenastavit, změnit úhel pohledu…

Na závěr přidám pár praktických tipů, co se u nás v rodině o Vánocích osvědčilo:

•          Píšeme Ježíškovi i my dospělí. Píšeme mu mailem. A ani to neskrýváme před dětmi. V adresátech jsou naši nejbližší. Prostě si řekneme, co by nám udělalo radost. Od té doby, co spolu už nesdílíme společnou domácnost a nevidíme se denně, tak prostě nevíme, co udělá radost, co chybí atd.
•           Pokud jsou v rodině děti, které ještě neumí číst, používáme na dárky místo jmenovek fotografie. Děti tak můžou rozdávat dárky úplně samy, aniž by jim je někdo musel předčítat.

Všem mým čtenářům a čtenářkám přeju především klidné Vánoce bez stresu.

Těším se na Vás i v příštím roce :-)

S láskou Vaše Efka

www.evastropova.cz – navštivte i mé profesní stránky

Zrcadla

„To je ale krááva!“ – „Kdo?“ – „No, ta bába na tý poště“ – „Aha“ Povídala dál. Mluvila a mluvila. Kráva byla i kolegyně i sousedka o patro níž. A já už ani neposlouchala. Přemýšlela jsem, proč já nemám kolem sebe krávy. Proč je život tak nespravedlivý, že někdo bydlí takřka v kravíně a někdo se na ty krávy jezdí dívat jednou ročně k sestřenici na farmu ;-)

Nebo to není nespravedlnost? Třeba jsou to zrcadla? Tím nechci říct, že moje kamarádka je kráva. Ale třeba se tak někdy chová? A nevidí to. A tak jí to musí hrát ti všichni okolo.

Víte, jak funguje zrcadlo? Teď myslím to skutečné, před kterým se každé ráno češete, holky projedou řasy a přepudrujou nos. Proč se do něj díváme? No, protože jinak bysme na sebe neviděli. Neviděli bysme se vcelku. Viděli bysme se pořád jen z toho jednoho úhlu zezhora, bez hlavy. No zkuste to. Neviděli bysme, že máme šmouhu na nose, u pusy drobek, nebo za uchem neposlušný odstávající pramen vlasů. Prostě bez zrcadel bysme neviděli naše nedokonalosti, ale ani to, jak nám to sluší. A totéž platí u našeho chování a osobního rozvoje. A tam nám právě jako zrcadlo slouží úplně všichni v našem okolí. Jejich chování. Především to, které se nás nějak dotýká.

Všechno, co s námi jakýmkoli způsobem rezonuje. Všechno, na co reagujeme, co s námi „něco dělá“, se nás dotýká a je to „naše“ – naše problémy, příležitosti k vyřešení a k následnému růstu. Cokoli, co nás rozčílí, rozbrečí, rozněžní, nadchne, nebo jen zaujme, to všechno je naším zrcadlem. Nenadávejte na lidi. Neklepejte si na čelo. Oni to hrají pro vás. Abyste něco pochopili!

Někdy taková zrcadla fungují úplně stejně jako ta opravdová. Jen nám ukazují zvenku to, co jinak nemáme šanci vidět. Pamatuju si takový příklad: Svého času k nám do baru chodila docela často taková starší cikánka. Pořád si popotahovala padající kalhoty. Bylo to hrozný! Možná si toho ani nikdo jiný nevšim´. Ale pro mě to bylo důležitý. Pokaždý, když jsem si já popotáhla kalhoty, viděla jsem před sebou obraz té cikánky. To, jak to bylo hrozný! S hrůzou jsem zjistila, že si je popotahuju dost často. Asi tak jako ona. No, tak jsem začla používat pásek! J

Skvělý zrcadlo.

Ale někdy to s tím zrcadlem není takhle učebnicově jednoduchý. Někdy (často) nám totiž zrcadlo ukazuje to, co jsme v sobě potlačili (zazdili, zamkli na 7 západů do 13. komnaty). Ono se to chce ukázat, zviditelnit, ale pro nás je to moc bolestivé. A tak se to zviditelňuje právě pomocí zrcadel –osob v našem okolí. A protože to máme v sobě tak moc popřené, tak vůbec nechápem, cože nám to ti lidi v okolí pořád zrcadlí. Vždyť to se nás vůbec netýká?? Takovýhle my přece vůbec nejsme!!! To bude asi nějaký omyl! - Ale není!! Když ti něco vadí, vždycky je to tvoje. Jen přijít na to, co mi to přesně chce říct a jak s tím naložit.

Nejbolestivější věci nám můžou zrcadlit jen ti nejbližší (především děti, partneři, případně rodiče).

Od nikoho jinýho bysme to nedali. Kdyby nás takhle zraňovali přátelé, kolegové atd. – tak je jednoduše odstraníme, už nebudou naši přátelé, kolegové… Ty nejbližší takhle jednoduše odstranit nemůžeme, takže ti jediní nám můžou sehrát tuhle roli – zrcadla těch nejbolavějších zranění, která touží být uviděna a uzdravena.

Abychom se v té teorii moc neutopili, tak příklad:

Naše Kamča mě občas dovede rozpálit doběla kvůli své chamtivosti, lakotě, křečkování. Nepůjčí, nerozdělí se. Tohle je prostě její!! Většinou to přecházím, skousávám. Vadí mi to, ale snažím se ji milovat takovou, jaká je. A holt ona je taková. Však ona na to jednou doplatí, říkám si. No ale pak přijde situace jako tuhle, když jsem omylem na výlet sbalila 2 její bundy a žádnou Julčinu. Začalo pršet a ona si nesla své 2 bundy se slovy, že jsou její a oblíbené a Julie by jí je mohla zničit. A u mě už to přeteklo, blesky mi lítaly z očí, z pusy nehezká slova, Julii jsem věnovala svou bundu a na Kamilu řvala, ať si ty svoje sežere, lakoma jedna lakomá, sobecká… a možná i něco horšího. Už najednou jsem ji nemilovala takovou, jaká je.

Co tohle způsobilo? Proč jsem začala takhle reagovat? Co mi to spouští?  Tohle je moje zrcadlo? Vždyť já vůbec nejsem lakomá! Vždyť já vím, jak to funguje! Že věci musí proudit. Že když pošlu, tak se mi vrátí. Že všeho je dost. Že stačí důvěřovat.

No jo, ale tam někde v koutě taková maličká Evička schovaná a v té hlodá červíček: „Skutečně je všeho dost? Skutečně se chci o všechno podělit? Tohle si radši schovám. Jen tak pro případ, kdyby to náhodou s tou vesmírnou hojností nevyšlo…“ a já tuhle Evičku vůbec nemám ráda. Kazí mi moje teorie. No tak jí radši někam uklidím, schovám – jako tu upopelenou Popelku, ať ji nikdo nevidí.

A tak mi to musí hrát Kamila. A když umlčím Kamilu. Tak nastoupí moje mamka: „Né, tohle nevyhazuj, to se může ještě hodit“ Skřípu zubama… „Jááák hodit? Vždyť už se to nikam nevejde!!“ No a přijdou další a budou mi to hrát. Dokud já tu moji chamtivou Evičku nevytáhnu z toho kouta, neopráším ji a nepoděkuju za její služby. Byla doba, kdy jen díky chamtivosti a sobectví se dalo přežít – třeba v dobách hladomorů, válek, koncentráků. A otisky těch dob si neseme ve své buněčné paměti, v rodových vazbách. Je potřeba těmhle služebníkům poděkovat a propustit je. Vysvětlit, že už to dneska zvládnem bez nich. To je jediná cesta z toho ven, né je zavírat do 13. komnat a dělat, že k nám vůbec nepatří.  Když je přijmem, oceníme, už nebudou muset bojovat o své místo na slunci.  A já pak už nebudu muset mít chamtivou dceru. A nebo taková bude, ale mě už to nebude vytáčet a budu ji mít zase ráda takovou, jaká je.

Pokud jste zrovna v situaci, kdy vám zrcadla kolem vás pořád něco ukazují a vy jim pořád nerozumíte, a nebo máte jakýkoli jiný problém, jsem tu se svými kabelkovými konstelacemi připravena vám pomoci dodat správný nadhled. Stačí se ozvat. Více info zde.

www.evastropova.cz

Intuice

Možná bych měla spíš psát o imigrantech, to je teď takové moderní téma. Ale necítím se k tomu dost kompetentní. A Mileně dlužím pořád tu intuici. Tak, Milu, začala jsem to psát pro tebe, a ono je to spíš pro mě...

„Evi, nenapíšeš o té Škole intuice něco na blog?“ zapípala mi zpráva na FB ještě ten večer po návratu ze Šumavy, kde jsem se s některými spolužačkami školili a rozvíjeli svou intuici (píšu měkké i, protože jsme tam měli i jednoho muže ;-)

Ty totálně nabité 4 dny, kdy jsme se i 10h denně učili, vstřebávali a zažívali, poznávali…, se asi do jednoho článku shrnout nedají. Bylo to náročné. Ale tak příjemné! Báječná parta lidí, zkušená moudrá lektorka Marci, krásná příroda šumavské samoty, nádherné počasí. A těch 10h učení denně – to vůbec nebylo tak, jak to znáte z opravdové školy: myšlenkami bůhvíkde, silou vůle posouváte ručičky na hodinkách a těšíte se, až zazvoní. Marci to má zmáklé. Je vidět, že tuhle Školu provozuje už skoro 20 let. Skvěle vyvážený program, kde se střídá teoretický výklad, praktická cvičení, předávání životních mouder, společné rozbory, sdílení s ostatními, a když už jsme hodně unavení, tak i zábavné hry, které ovšem patří k tématu. To jen taková malá reklamička na úvod.

Po návratu se mě mnozí „zvědavci“ ptali, co to vlastně je ta intuice. „To je takovýto, jak ti to řekne,

abys nenastupovala do toho letadla. Ty teda nenastoupíš a to letadlo pak spadne. To je vono?“ Já myslím, že to je taky intuice. Ale že je to jen ta nejhornější špička ledovce. Intuice má totiž daleko širší použití. Můžete ji využívat každodenně, při běžných činnostech i důležitých rozhodnutích.

Ono to nejde moc popsat. Je to takové nenápadné bliknutí myšlenky. V normálních případech se hned ozve mozek a tohle „bliknutí“ zaplaší. Kdo už ale ví, tak si ho všimne, tím ho zvědomí. A klidně až o něco později se dostaví „aha-efekt“, kdy člověku dojde, jaký to předchozí bliknutí mělo smysl. Asi to vysvětluju trochu složitě, co?

Přihodím příklad, který se mi stal zrovna cestou na tento seminář:

Přišlo mi neekonomické a neekologické, abysme na Šumavu jeli každý zvlášť svým autem. Tak jsem se domluvila se spolužačkou Mirkou a jejím manželem, kteří jeli ze Severních Čech takřka okolo, aby mě vyzvedli u nás doma. Dlouze jsem jim vysvětlila cestu a poprosila, aby mi dali vědět, až vyjedou. Odhadla jsem, že by u nás mohli být cca v 11h. Tak jsem v 10h30 naložila do auta Staníčka a vezla ho do vedlejší vesnice k mamce do práce na hlídání. Cestou mi utkvěl zrak na protijedoucím autě a v hlavě mi blikla myšlenka: „Jé, já ani nevím, jaké oni mají auto! Co když se minem!“ Rozum to hned začal řešit: „Neminem, mají přijet až za půl hoďky. No a kdyby, tak mají mobil, zavolají. No ale to spíš budou volat, že se někde ztratili“ Ještě jsem to ani nedomyslela a zvoní mobil a rozum na to: „Dyť to říkám, ztratili se!“ – No, neztratili! Čekají před barákem. A já přesně věděla, jaké auto tam bude stát. To, na kterém mi utkvěl zrak a napadla ona myšlenka. A bylo to tak! Vystoupila jsem z auta a volala na ně: „Já už jsem připravená, intuici mám nastartovanou J“ a vyprávěla tenhle „divný“ zážitek. Takhle intuice pracuje ve zcela běžných situacích (nejen při těch životunebezpečných)

Intuice je totiž nelineární, neempirický proces sbírání a interpretace informací pro odpovědi na naše otázky. Toť oficiální definice. Když nám ji Marci přečetla, tak jsme se smáli. Pak nám vyprávěla příběh, jak jednou vedla rozhovor v rádiu a paní moderátorka se pořád dokola ptala, co je to ta intuice a pořád to nemohla pochopit. A když Marci už z nouze odříkala tuhle definici, paní moderátorka se rozzářila a úplně vážně bez špetky sarkasmu či ironie říká: „Už to konečně chápu!!“

Cestou na seminář se nám stal ještě jeden zvláštní zážitek. Nevím teda, jestli souvisí s intuicí, nebo je to jen ukázka správné synchronicity.

Prostě tak vjíždíme do Českých Budějovic a Mirka najednou začne zjišťovat a počítat, jak to je ještě daleko, v kolik že tam máme být a dojde k závěru, že to nemůžem stihnout (Udělali jsem si takový italský piknik na benzínce a nějak se zdrželi). Odpovídám: „Neboj, to stihnem, tip ťop, ale stihnem!  No a když ne, tak se nic neděje. Asi jsme tam prostě neměli na ten začátek být“ Neuběhlo ani 10 minut a ozval se nějaký divný zvuk, a neustával. Lukáš zastavuje a jde obhlídnout auto. Vrací se s vážným výrazem ve tváři: „Upad nám vejfuk“ – Aha. Co teď? Hledáme vhodný servis. Nejdřív v docházkové vzdálenosti, pak nám nezbývá než popojet o něco dál i s výfukem drhnoucím o zem.  Když konečně najdem, řeknou, že opraví, ale až tak v 19h, dřív nemají čas. A sakra. Tak to přijdem o celé dnešní vyučování L. Jsme smutní, rozčarovaní, Lukáš zřejmě cítí vinu a zodpovědnost i za nás, za ztracenou výuku. A já si uvědomuju, co jsem pronesla nahlas chvilku předtím, než se nám to stalo: „No a když ne, tak se nic neděje. Asi jsme tam být neměli“ Jak bylo důležité, abych tohle řekla nahlas! A pak si na to následně vzpomněla!! Usmívám se. Asi to má nějaký smysl. Máme nečekaných 

cca 5h volného času na periferii ČB. Tak co s tím? K Mekáči prý ne. Tak do támhletoho obchodního centra? V ČB v Globusu jsem ještě nikdy nebyla!! Poznávám nová místa – skvělé!! Koupíme si zmrzku a ovocný fresh. Super, už jsme zabili 20minut. Tak ještě 4,5h… A co kdybychom šli do hračkářství, koupili si tam nějakou společenskou hru (nejlépe nějakou po které už dlouho toužíme) a pak si sedli do nějaké kavárny a tu hru si zahráli??!! No tak to byl naprosto úžasný nápad!! (Lukášův?). Dlouze si prohlížíme hračky v hračkářství, studujeme pravidla her, povídáme si s prodavačkami a vybíráme. Máme čas. Spoustu času!! Užíváme si to! Kupujem a přesouváme se do kavárny. Rozbalujem a studujem pravidla. A zvoní telefon… Sakra, oni už to mají opravené. Takhle brzy?? Vždyť jsme si vůbec nestihli zahrát… ;-) Přijeli jsme o pouhé 3h později, možná ani ne. Co se dělo v úvodu, proč jsme se toho zrovna my neměli účastnit, na to jsem zatím nepřišla.

Hned po našem opožděném příjezdu, přivítání a představení jsme si dělali takový testík. Vraceli jsme se do dětství a zapisovali 3 vzpomínky. Pak je rozebírali. Mělo nám vyjít naše současné hlavní téma k řešení. Rozebíráme moje 3 vzpomínky. „No a jaké je teda tvoje téma?“ ptá se Marci. – „Bezpečí? Láska?“ odpovídám nejistě. – „Ano, Láska!“ Smutně pokývám.

Po přestávce tu máme další „oživení“. Marci má pro nás nachystané lístečky s tématy. Vždy 2 stejné do páru. Spočítá nás, odpočítá témata, zamíchá a my si losujem. Přečtem si a máme hledat svého „andílka“ , který si vylosoval stejné téma. Po celý seminář budem tvořit dvojici a pracovat spolu. Brala jsem to jen jako nevinnou hru, abychom si spravedlivě vytvořili dvojice. Jen do té doby, než jsem si přečetla téma, které jsem si vylosovala. Stálo tam „Láska“ J To je ale náhoda! (Před lety jsem nechápala, na jakém principu funguje vykládání karet – tak prosím vás, přesně na tomhle – prostě si vždycky přitáhnem to, co k nám patří)

Kromě tohoto mého hlavního tématu (Lásky) jsem si během semináře našla a otevřela i další témata (mj. malá víra v sebe, v mé schopnosti, neschopnost přijímat, ohodnotit se) A protože moje intuice byla ze semináře nastartovaná, tak jsem po návratu jen zírala, jaké mi život přihrává „náhody“ a příležitosti k vyřešení těchto bolavých míst.

Tak ty nevěříš svým schopnostem a dovednostem? Neumíš přijímat? Neumíš se ohodnotit? Tak jo. Dostaneš příležitost se tohle všechno naučit. Když ti to nešlo po dobrým, když ses to nechtěla naučit v době klidu a stability, tak přitvrdíme. Sebereme ti tvůj jistý příjem - výživné na děti od manžela a zrušíme ti Liftago a zrušíme ti i tvoje kancelářské místo. A teď si poraď se 3 malými dětmi… 

Byla jsem na dně. Proklínala jsem červen. Vloni touhle dobou jsem každý večer brečela do polštáře, tak těžké bylo opustit všechny jistoty a vykročit do neznáma. Rok jsem dostala na zotavenou, a když už jsem konečně pravdivě a upřímně mohla říkat, že se mám dobře. Tak dostanu další pecku? Teda, dostanu další šanci zase posílit a posunout se dál. Takhle tomu říkáme my naivní optimisti.

Je čas nebýt na manželovi závislá ani finančně a je čas vzít trochu víc vážně to tvoje alternativní vzdělávání. V gastromonii se uživit umíš, v kanceláři taky. Ale na co navštěvuješ a investuješ do všech těch seminářů a kurzů? Není už čas, aby se ti to začlo vracet? Proč si myslíš, že ještě nemůžeš? Že toho pořád umíš málo? Vždycky tu bude někdo vzdělanější. Každý jednou začínal. Mezi přáteli jsi vyhledávaná. Radí se s tebou. Chtějí znát tvůj názor. Chtějí tvůj rozbor. Oni ti věří. Proč by ti neměli věřit i cizí? A proč neřekneš přátelům: Ok. Poradím ti. V pondělí v 15h mám čas a bude to za 300,-?

- To přece nejde!! -  A proč ne?

Moje nastartovaná intuice a zvláštní náhody mě vedou tímhle směrem. Bojím se. Je to pro mě těžké. Radši bych šla klidně zase někam za bar, nebo i účetnictví můžu dělat. Ale to bych nerostla, nepřekonávala sama sebe. Takže: moje zbrusu nové webovky jsou zde. Budu ráda, když se na ně mrknete, pomůžete mi "vychytat mouchy" a následně budete šířit dál mezi své přátele i nepřátele. 

Já čekám na první oficiální klienty. A jestli vám řeknu, že mi za to nemusíte nic dávat, že to za to přece nestálo, tak jsem srab!!

Volejte: 604 144 927

Pište: eva.stropova@gmail.com
http: evastropova.cz

Chci dělat to, co dělat chci, a né to, co bych dělat měla

Beru za krásnou kovanou kliku těžkých dveří v kamenném rámu. Vcházím do rozlehlé hodovní síně. Dlouhý stůl se prohýbá pod mísami plnými jídla. Je tu spousta lidí. V čele sedí on, můj muž, hradní pán. Cpe se masem. Starý, tlustý, omastek mu stéká po bradě. Cítím k němu téměř odpor. Jsem jeho žena. Možná, kdybych se narodila v chudé chaloupce, mohla bych jít za touhou svého srdce.  Tady to  ale chodí jinak  – sňatek nemá nic společného  s láskou, je to obchodní smlouva. Nic víc.

Tam v rohu stojí. Toho miluju. Rytíř. Můj poddaný. Slíbila jsem víc, než jsem mohla splnit. Zradila jsem ho. Zavřel se ve svém smutku. Stýkáme se tajně dál. Ale je tam cítit ta beznaděj bezvýchodné situace. Nikdy nebudem spolu. I když pod srdcem nosím jeho dítě. Můj muž to tuší. Nemám chuť žít tenhle život dál. Při porodu umírám. Za trest! Potrestala jsem se smrtí… a nebo zbaběle utíkám…

„A co si z tohoto života odnášíš za ponaučení do toho současného? Co je tu stejné? Co se máš učit? Z čeho poučit?“ přerušila mé vyprávění Venda – průvodkyně mým prvním výletem do minula.

Oči mám plné slz – vidím tu podobnost: „Můžu si dělat, co chci! Nemusím poslouchat ostatní! A být za to trestána… Můžu jít za svým srdcem. Dělat co chci já, a né to, co po mně chtějí druzí. Nemusím se nikomu zavděčovat a ničemu obětovat“

Nevím, jak to máte vy. Ale já to fakt dělala. Nejenom v tom středověku, ale i teď – v tomto životě! Vyrostla jsem jako hodná holčička, co se snažila dělat radost druhým. Co toužila být přijímaná. Měla strach z jakékoli kritiky či jen náznaku nepřijetí. Bála jsem se někoho rozzlobit. Dokonce jsem se bála říct i obyčejné „ne“ – takové jednoduché slovo. Tento můj strach měl opravdu fatální dopad – ale o tom zatím psát nechci.

Svoji hodnotu jsem hledala v ostatních, v jejich přijetí, v jejich pozornosti, v jejich vděku… Nevěděla jsem, že je na tom něco špatného. Dlouho jsem tak žila – pro ostatní. I když ono to nebylo pro ostatní, jejich prostřednictvím jsem získávala hodnotu. Falešnou hodnotu. Prostě jsem se neměla ráda taková jaká jsem. Jen tak. Bez zásluh.

Teď se učím mít se ráda taková, jaká jsem. Být sama sebou. A dělat věci, které dělat chci, a né ty, které bych dělat měla. Tak, jak jsem to pochopila při výletu do středověku.

Prvním krokem bylo naučit se vůbec rozpoznat, co chci já, a co dělám pro jiné. Co je srdce a co rozum. Co chci opravdu já a co dělám, abych se někomu zavděčila, zalíbila nebo aby se na mě ti ostatní nezlobili. A pak taky – celý život jsem byla vedena, že pomáhat jiným se má, že nemám být přece sobecká. A tak jsem hledala hranici – ta hranice byla děsně tenká. Tady se mám ráda a dělám věci pro sebe, ale jen malinko vedle už jsem sobecká  a bezohledná. Tady se zavděčuju a tady už jsem zneužívána. Dalo mi velkou práci udržet se v té teňounké lince.

Dneska je mi velkým pomocníkem má intuice, poslouchám své pocity. „Šla jsem po niti“ zpátky ve svých vzpomínkách a všímala si zážitků, kdy jsem v minulosti udělala něco pro jiné a neměla z toho dobrý pocit:

První vzpomínka mě dovedla na jedno z prvních rande s mým mužem. Tenkrát mě přemluvil, ať ještě nejezdím domů –byl to poslední spoj a já věděla, že když si ho nechám ujet, bude se mi domů těžko dostávat. Ale udělala jsem to pro něj – i když jsem to já chtěla jinak – brzo ráno jsem vstávala do práce, do postele jsem se dostala fakt pozdě, poté co jsme obvolali pár známých, jsem nakonec vysypala obsah peněženky taxikáři. Nestálo to za to. Už tenkrát jsem si uvědomila, že byla chyba neposlechnout sama sebe, ale nijak jsem se z toho nepoučila.

Další vzpomínka mě dovedla k mamčiným návštěvám v Kralupech. Měla jsem malou Kamilku, byla krátce na mateřské a bydleli jsme docela daleko od centra, mamka tvrdila, že ji bolí nohy a že se k nám nepovleče. Takže pokaždé, když jela do Kralup (něco si zařídit), zavolala, že jede, a já běžela! Možná to tak ani nemyslela, třeba to bylo tak: „Jedu do Kralup, nejsi náhodou někde ve městě? Nechceš se se mnou potkat?“ Ale já to chápala takhle: „Mamka přijede, ony ji bolí ty nohy, nemůže k nám přijít. A ráda by viděla vnučku. Tak to já musím přiběhnout!“ Mamka většinou volala až z autobusu, takže jsem na to přiběhnutí měla asi 15 min. Takže jsem okamžitě změnila směr a plány a utíkala k nádraží. A pak se divila: mamka totiž nepřijela za mnou a Kamilkou (my byly jen taková přidaná hodnota) – ona si obíhala svoje nákupy, úřady… a já běhala s kočárem za ní.  Pak jí zamávala a zklamaně se blížila k domovu. A příště zase znovu. Vždyť je to moje povinnost, když ta babička má ty bolavé nohy…

Až jednou – došlo mi to u popelnic! :-) 

Zase telefon: „Jedu do Kralup“ – vzbudila jsem a oblíkla Kamču, ještě rychle nakojila a utíkám na nádraží. Venku prší, ale fakt hodně. Doběhla jsem k nejbližšímu úkrytu – byl to přístřešek na popelnice - a tam se schovala. Stála tam schoulená na tom nedůstojném místě a přemýšlela jsem nad tím, co to dělám a proč? Zvedla jsem telefon a zavolala, že prší, že nepřijdu. „Jasný“ řekla mamka. NIC SE NESTALO!! Ale moje výčitky byly vyváženy deštěm. Kdyby tak moc nepršelo, určitě bych to nesvedla…

Vzpomínky na tyhle zážitky mi pomohly si vůbec uvědomit, že vlastně dělám něco, co úplně tak dělat nechci. A dělám to, abych se zavděčila. A  taky možná i to, že když to neudělám, že se zas tolik nestane. Ale ještě pořád jsem se bála to (ne)udělat…

Až po prožití té v úvodu zmiňované regrese jsem věděla, že už fakt musím něco změnit… 

A tahle událost byla další stěžejní bod:

Bylo to v době, kdy už to mezi námi s manželem moc neklapalo. Měla jsem odjet strávit společný víkend  s dětmi a několika dalšími rodinami. Moc jsem se tam těšila. Manžel měl zůstat doma (resp. v práci). Všechno jsem zabalila, nakoupila zásoby, napekla buchty, nastudovala cestu, naskládala do auta všechny děti a vyrazila. Protože cesta vedle přes Mělník, zastavili jsme se za manželem v baru – rozloučit se, ještě něco naložit… Manžel měl pro mě „překvapení“ -  zařídil si to, našel si za sebe záskok, může jet s námi! – Ale já nechtěla!! Já se těšila, že si to užiju sama s dětmi a s ostatními. Věděla jsem, jak to s manželem dopadne. Jako vždycky… Prostě blbě. Už už jsem chtěla spadnout typicky do pozice oběti. Nafouknout pusu, udělat místo v autě a víkend s ním přetrpět. Ale najednou v mé hlavě zablikala kontrolka – „Dělat, to co chci, a né to, co bych měla!“ No a co, že se manžel naštve. No a co, že si to zařídil. Ale to jáááá si tenhle víkend zorganizovala, všechno připravila. On se mě nezeptal předem. Není to můj problém. Já si tenhle víkend prostě užiju! - Zhluboka jsem se nadechla, slzy mi začaly stékat po tváři, hlas se klepal, ale já to řekla! Řekla jsem, že nechci, aby jel s námi. -  A on to pochopil! Zase to bylo stejné jako u těch popelnic: NIC SE NESTALO.  Teda stalo: Už to umím! Umím dělat to, co chci dělat, a né to, co bych měla. Vidím ten rozdíl a jdu si za tím. Učím se mít se ráda. Já sama sebe. Kašlu na to, co si o mně myslí ostatní.

 Teda – snažím se… Ten návyk je tak silný… Sem tam ještě nějakou tu upomínkovou „facku“ dostanu…

Zvu vás i na mé profesní stránky: www.evastropova.cz