O smrti a umírání

V mém okolí se teď vyskytuje zajímavý fenomén: Ti, co se dávno či nedávno zbavili televize, si ji teď honem opatřují. Může za to seriál Brána smrti, který vysílají ve čtvrtek večer na ČT2. (Ba ne – je to nadsázka – telka není potřeba, dá se to zkouknout i na netu ;-) Nicméně, mě tohle téma vedlo k zamyšlení, jak se měnil a vyvíjel můj vztah ke smrti:

Jsem takový zvláštní kříženec katolického a komunistického přístupu. Takže pohádku „O dušičce, co se dostane po smrti do nebe“ jsem slýchala od dětství, ale měla ji zařazenou hned vedle té O Červené Karkulce. Nevysmívala jsem se jí, jen mě prostě nikdy nenapadlo to brát vážně.

Smrt do mého života tvrdě zasáhla dost brzo: Když mi bylo 9 let, zemřel mi tatínek. Takže přemýšlení o smrti – co je zač, proč přišla, jak se s ní dá bojovat a smířit – jsem v  té době věnovala hodně času.

Tenkrát jsem tatínka považovala za zbabělce, zrádce. To já!! Já bych se nedala!! Já bych s tou smrtí bojovala a zatočila! Nade mnou by neměla šanci!! Ten boj jsem si nepředstavovala „mečem proti kose“, ale fakt racionálně: Asi jako když po proflámované noci sedíte ve škole na nudné přednášce, zavírají se vám oči, chce se vám spát… (nebo poslední kilometry jízdy do Chorvatska), prostě ty víčka a ta hlava nesmí spadnout, musíte zmobilizovat všechny síly a zůstat bdělí.  A takhle jsem si představovala smrt – boj se spánkem (na věky). Prostě za každou cenu neusnout, protože jinak je KONEC!

Já jsem Beran, Mars, bojovník, rytíř, já musím bojovat a vyhrávat, nikdy se nevzdát. Teprve po letech jsem pochopila, že taťka po těch pár letech intenzivního boje s rakovinou, po všech těch radio a chemoterapiích, už měl na ten zasloužený odpočinek právo. (Už jsem si to s ním snad vyříkala – dluhy jsme si splatili ;-)

Ale tenhle přístup: „smrt = spánek na vždy - konečná“ mi zůstal na dlouho.

Až teprve před pár lety jsem začala slýchat takové jakoby nic pronesené a zároveň tak samozřejmé narážky na „minulé životy“ - a z mnoha různých zdrojů nezávisle na sobě. I v různých knížkách, co jsem četla, to psali, tak jakoby nic. Žádné vysvětlování, jen prostě fakt.

Nenápadně jsem se na to zeptala svojí ségry, co si o tom myslí. Její odpověď mě překvapila. Moje (dnes tak materialistická) sestra mi minulé životy nejen nevyvrátila, ale tak samozřejmě odkývala a dokonce mi začala vyprávět o tom, jak ona sama si na tak 2-3 předchozí vzpomíná. Nechápala jsem, mrkala očima a zapomínala zavřít pusu. Stejně opatrně jsem se na to zeptala jedné kamarádky a dostala podobnou odpověď jako od ségry.

Nechápala jsem, co jsem dělala těch 30 let?  Jaktože o tom všichni ví a já ne? Proč mi to nikdy nikdo neřekl? Proč se o tom neučí ve škole? Proč mi to neřekli doma? Co to je za zvláštní tajemství, že se předává jen zasvěceným? Jaktože teď o tom píší ve všech knihách a předtím ne? To se ke mně ty správné knihy nedostaly, nebo jsem to tam jen neviděla?

Probuzení?

Najednou se ke mně informace samy dostávaly. Hltala jsem je. Všechno pro mě bylo nové. Ale všechno do sebe zapadalo, všechno znělo tak logicky. Uvěřila jsem na reinkarnaci, uvěřila jsem na Nebe, uvěřila na Boha, uvěřila na Osud, na spřízněné duše, které se opakovaně setkávají, na úkol, který tu máme vykonat či se naučit…

V té době jsem měla možnost se se smrtí setkat tváří v tvář. Je to popsáno v příběhu Bouračka. Dostali jsme smyk a točili se dokolečka na D1 mezi jedoucím kamionem a svodidly. Tenkrát jsem si myslela, že tam zemřem. Čekala jsem, kdy tomu kamionu vjedem pod kola a on nás tam rozmasakruje. Jestli už teď, nebo až při příští otočce. Ale já se smrtí vůbec nebojovala, jak jsem si plánovala v dětství. Naopak. Bylo mi úplně jedno, že tu po nás zbydou sirotci. Já byla připravená, neuvěřitelně klidná, pokorná, smířená. Přesně tak, jak to píšou v těch knížkách. Když jsme přežili, byla jsem vděčná za život. Ale smrti už se nebojím. Není zlá, není špatná. Spíš naopak. Je to přerod, transformace.

Od té doby jsem se i díky regresím, ale i konstelacím podívala do spousty jiných životů. Byla jsem chudá i bohatá, žena i muž, krásná i ošklivá, zemřela jsem mladá i stará, přirozeně i násilně… Opakovaně se setkávala se svými bližními v různých rolích.

Pozemský život přirovnávám k chození do práce (nebo školy): jeden život na Zemi je jako jeden den v práci, pak si jdeme „domů“ odpočinout, a druhý den zas nanovo. Kde jsme včera skončili, tam dnes začínáme. Když jsme se včera flákali, dnes to musíme dohnat. Když jsme včera něco zkazili, dnes je potřeba to napravit. Když jsme se včera pohádali s kolegou, je nutné se dnes usmířit. Když utečem o hoďku dřív od rozdělané práce, ona tam na nás do zítra počká, jen tak se jí nevyhneme…

Svým dětem otevřeně říkám, že si nás za rodiče vybraly, že si sami vybraly, kde chtějí žít, jakého chtějí být pohlaví, i jak se chtějí jmenovat… Že se známe už dlouho. Že až zemřeme, tak se zase setkáme, ať už v Nebi, nebo pak v dalším životě. Že příště si budou zas moci vybrat, že můžeme a nemusíme být zase spolu. Zase můžu být jejich maminka (ale to by byla trochu nuda, ne?) – co kdybychom si to příště otočili? Tak jóó! Domluveno.

Díky tomu ani oni nemají strach ze smrti.  - Uvidíme, co na jejich teorie řeknou pančelky ve škole.

Ale díky tomuto poznání i já jsem se na své děti začala dívat jinak.  Jak můžu vychovávat, poučovat někoho, kdo třeba ještě před pár lety byl vysokoškolský profesor, moudrá zkušená stařenka, nebo cokoli jiného? Co kdybych poslouchala radši já je? Oni si ještě pamatují. Nemohla bych se já od nich něco přiučit, dozvědět?

Tak co? Není to trochu kontroverzní pro vás, co teprve otvíráte oči? Každopádně, stejně tak jako jsem  psala v zamyšlení o Mikuláši: Tohle je moje teorie – tak jak to mám já teď. Objektivní pravdu my tady nezjistíme.  Prostě opět jen námět k zamyšlení, k otevření očí a přijetí jiného úhlu pohledu.

K zamyšlení vám sem ještě přihodím tento text, který koloval na FB. Moc se mi líbil, tak jsem si ho uložila. Bohužel neznám autora, takže zveřejňuju nelegálně bez jeho svolení  (ale bez zlého úmyslu):

Rozhovor dvojčat v děloze:

 - Věříš v život po porodu? 

- Určitě, něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak. 

- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat? 

- To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou. 

- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá a jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šnůra. Něco ti řeknu, život po porodu je vyloučený- pupeční šnůra je už teď moc krátká. 

- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme zvyklí. Tunel, na jeho konci světlo... 

- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí - a vůbec, život není než velká stísněnost v temnotě. 

- No, já přesně nevím jak to tam bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará. 

- Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být? 

- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom nebyli. 

- Tomu nevěřím. Žádnou mámu jsme nikdy neviděli, takže je jasné, že žádná není. 

- Ale někdy, když se ztišíme, můžeme ji zaslechnout, jak k nám promlouvá. Víš, já si myslím, že opravdový život nás čeká až potom...

Navštivte i mé profesní stránky http://eva-stropova.webnode.cz/