Proč jsme se rozešli?

To je otázka!! Většinou na ni odpovídám pokrčením ramen, případně něčím ve smyslu: „To je těžký“. Spousta lidí ji ani taktně nevysloví.

Tak jsem se rozhodla to už konečně nějak sepsat – pro sebe i pro ostatní. A přispět tím i do projektu Můj rozchod (naoplátku - Dáša Kožinová  a spol. mi svým webinářem  „Vědomý rozchod“ pomohly v těžkém rozhodování)

Proč jsme se teda rozešli?  Protože jsme to tak cítili. Protože to bylo potřeba. Protože už jsme si předali to, co jsme si předat měli, a teď je potřeba jít dál. Odpoutat se. Naučit se žít na svou pěst. Bez závislosti jeden na druhým…

Tahle odpověď většinu lidí neuspokojí, naopak je rozladí. Nechápou to. „Přece máte 3 děti! Přece máte nějakou zodpovědnost! Nemůžete se jen tak rozejít!“ Zdá se jim tohle naše rozhodnutí sobecký, nerozumný…  Připadá jim, že jsme se zbláznili. Mají potřebu se v tom šťourat, chtějí to vysvětlit pořádně… A my se jen usmíváme a krčíme rameny, nevíme, co k tomu říct víc.

Někdy si říkám, jak by bylo jednoduchý říct: „Protože chlastal“ a Tomáš by zas řekl: „Protože mi byla nevěrná“.  Tohle jsou dostatečně společensky uznatelné důvody k rozchodu. Všichni by jen chápavě pokývali hlavou, soucitně poplácali po zádech, či objali a na nic víc se neptali. Bylo by to jasný. Takhle jednoduchý by to bylo. A ani bychom nelhali. Ale já to takhle říkat nechci. Nechci hledat viníka a oběť.

My… (nebo dobře, budu mluvit spíš jen za sebe:) Já už to mám jinak – já jsem se s Tomášem nerozešla, protože chlastal. Ale pochopila jsem, že to bylo obráceně, on chlastal (a já si našla jinýho) právě proto, abychom se rozešli. Už jsme spolu být neměli.  Nebo aspoň né v takovém vztahu, v jakém jsme byli. A pořád to nedokázali pochopit. Tak jsme si museli začít dělat ošklivé věci, dokud nám to nedošlo.

Vlastně jsem naše manželství považovala za šťastné (no takové normální). Splnili jsme si společně náš sen (otevřeli bar), podnikali spolu, byla jsem za něj vděčná, bez něj bych to nedokázala, úžasně jsme se doplňovali; zplodili 3 krásné děti, zařídili si byt, prožili spoustu krásného i těžkého, co nás stmelilo…

No tak se občas opil, no! No tak jsme se občas pohádali! No tak jsem občas brečela do polštáře. Občas cítila ohromný vztek a beznaděj. Občas demonstrativně balila kufry… Ale to k tomu tak nějak patří, ne? Jednou jsem si ho vybrala za partnera, vdala se za něj, porodila mu děti. Tak přece k sobě patříme – navždy.

A pak se znenadání v mém životě objevil člověk, který mi převrátil život vzhůru nohama. Vlastně se mi nejdřív vůbec nelíbil, ale něco mě k němu pořád divně přitahovalo. Do té doby pro mě byla nevěra něco nemyslitelného, neomluvitelného.  Nechápala jsem, co a proč se mi to děje. Bránila jsem se tomu. Až jsem neměla sílu odolávat... Prožila jsem pár měsíců plných adrenalinu na roztočeném kolotoči, ze kterého nešlo seskočit a všechno kolem se jen míhalo…

Dneska vím, že přišel, aby mi otevřel oči. Ukázal mi „jinej level“, že to, co žiju teď, není jediná možnost, že když budu chtít, může být všechno jinak. Naučil mě milovat (ač jsem si myslela, že to umím), naučil mě komunikovat (ač jsem si myslela, že to umím), naučil mě sdílet a naučil mě spoléhat sama na sebe (to když pak zas, jak se objevil, tak zmizel)

Nebylo to jednoduchý období. Žila jsem v zakletém království a čekala na prince, co mě vysvobodí. Po pár měsících štěstí, naděje a čekání to dopadlo tak, jak to v takových případech většinou dopadá: Přišel  – ale  bez koně a bez zbroje a řekl: „ Sorry, Zlatovlásko,  já tě zachraňovat nebudu. Dám přednost sám sobě. Zachráním sebe. Vrátím se ke své ženě a svým dětem“

Zhroutil se mi svět.  Zažila jsem na vlastní kůži to, co zažíval o pár měsíců dřív můj manžel, když jsem mu řekla, že od něj chci odejít.

Ztratila jsem smysl, cíl, naději…

Nesla jsem vinu za zničenou rodinu a neměla nikoho, s kým bych to mohla sdílet, o kom bych si myslela, že by to mohl pochopit… (a to je mmch. důvod, proč dnes své příběhy sdílím)

Ztratila jsem i sebeúctu, sebevědomí, sebelásku. Pořád jsem hledala, kde jsem udělala chybu. Proč jsem ta špatná, ta horší. Moc dobře jsem věděla, že to tak je v pořádku. Že je to pro mě lekce, která mě má posunout. Ale to ego!!

Po roce trápení jsem vyhledala odbornou pomoc. Začala jsem chodit pravidelně na terapie. Pomalu jsem začala chápat, proč se mi tohle všechno děje, začala jsem chápat i ostatní zúčastněné – manžela, milence, mamku, které jsem zazlívala, že mě tenkrát nechápala a dostatečně nepodpořila… Začala jsem se vymaňovat z pozice oběti a stavět se zas na vlastní nohy.

Nicméně cestu zpátky k manželovi jako plnohodnotnému partnerovi jsem už nenašla. Během té doby se střídala období, kdy jsme spolu jakž takž vycházeli, žili vedle sebe a raději se míjeli a ignorovali, období kdy jsme se nemohli vystát. Bydleli spolu kvůli dětem a kvůli tomu, že to tak je ekonomicky výhodnější – jako spolubydlící. Má to takhle budoucnost? A jak je to nejlepší pro děti? Bylo mi jasný, že nemůžu zbaběle utéct od problému. Že kdybych tenkrát utekla, tak bych si později našla jiného partnera se stejným problémem.  Takže jsem řešila, pracovala na sobě a na našem vztahu (pod vedením mé osobní průvodkyně Evy Marvánové).

Odcházela jsem ve fázi, kdy už jsem před ničím neutíkala. Už se mi nikam nechtělo...

Jedna moje část se držela „jistot“, bála se vzdát svého komfortu, začínat znovu… Vždyť on už ani nepije, už se ani nehádáme, jsme kamarádi, sdílíme, povídáme si, pomáháme si… Vždyť takhle můžem spolu bydlet, není potřeba nic měnit.

Vždycky, když jsem si tohle řekla, přišla „facka“: drsná hádka kvůli nějaké totální prkotině, nebo se manžel zapomněl v hospodě… Prostě přišla připomínka, že takhle to nechat nemůžu, že změna je opravdu potřeba. Že je to nutné pro můj vývoj. Že já musím překonat sama sebe a vykročit do neznáma. Z jistoty (kde sice nejsem šťastná, ale vím, co mě čeká), do absolutní nejistoty. Opravdu to bylo jako odhodlat se skočit bungee jumping.

Lano bylo pevné – žiju! Ještě je to moc čerstvé, nemám dostatečný odstup, abych mohla hodnotit. Nicméně ničeho nelituju. Vítám každou zkušenost. Snažím se žít přítomností. Neohlížet se dozadu a neplánovat dopředu.

A zasloužím si být šťastná a vy všichni také <3

Navštivte i mé profesní stránky http://www.evastropova.cz/

Lepší dvakrát vyhořet...

Ufff!! To byl týden!!!

Tak jsem si tak myslela, jak mám to materiálno a lpění už vyřešeno. Když jsem v létě dokázala sbalit uzlíček těch nejnutnějších věcí (tím myslím těch pár plně naložených aut) a odstěhovat se se 3 dětmi do mého starého dětského pokojíčku k mamince.

Moc se tam toho nevešlo.  A navíc předtím, než jsme se nastěhovali, jsme si z něj udělali sklad zařízení z baru (byl až po strop naplněn skleničkami, talíři, ledničkami, ubrusy, popelníky, reklamními předměty a bůhvíčím ještě). Takže jsem nejdřív vyklízela. (a abych to měla kam přestěhovat, tak jsem ještě předtím musela vyklidit kus sklepa) – krámy, krámy… spousta… všude…

Takže od manžela si stěhuju jen to, co opravdu potřebuju. Nic navíc!! Dokázala jsem toho spoustu vyhodit. Spoustu oželet.  No jo, ono to bylo docela snadný. Když jsem věděla, že když budu potřebovat něco jinýho, tak prostě zvednu telefon a přijedu si to vyzvednout. Až jednou oznámil manžel mně: „Stěhuju se. Jestli z bytu ještě něco chceš, tak si pro to přijeď do konce měsíce, zbytek vyhazuju“ A sakra! Ale vždyť já ani nic nechci. Akorát děti tam mají sezónní věci (zimní bundy, boty), spoustu hraček. Já už nic důležitýho. Tak jsem si pro to přijela a ejhle: Jé, tady mám plnou skříň výtvarných potřeb – ještě z bezdětného období – tenkrát jsem pořád něco tvořila, zkoušela různé techniky (ubrousky, malování na textil, sklo, mozaika, svíčky, odlitky, aranžování…) – v tom je peněz, to by byla škoda vyhodit, třeba se k tomu zas vrátím… To beru. No jo, fotky a knížky a… tenhle hrnec nechceš? Tak já si ho vezmu. A spoustu dalších kravinek, o jejichž existenci už jsem ani nevěděla, ale jejich nalezení mi najednou nedovolilo je vyhodit…

Týden!! jsme intenzivně vyklízeli, třídili, balili, vyhazovali a odváželi.

Při lovení zapadlých hraček pod vanou a za pračkou jsem nostalgicky vzpomínala, že je to přesně 10 let, co jsme se do tohohle bytu nastěhovali a já v koupelně pustila z uzdy svou kreativitu a malovala na zeď vlny, spárovala dlaždičky modrou spárovačkou, natírala… To jsem se ještě při vzpomínkách usmívala.

Pak jsem přešla do kuchyně – moje kuchyň snů – každou poličku jsem tu promýšlela, malovala na milimetrový papír, studovala ergonomická doporučení, objížděla truhláře, který mi splní moje přání, vybírala ty nejlepší spotřebiče, kombinovala barvy… Tohle teď opouštím? To už nikdy nebude moje? Slzám se už ubránit nešlo.

Sakra – proč tak lpíme na věcech? Tahle kuchyň mě zabrzdila už jednou (když jsme chtěli s manželem koupit starý penzion na vesnici v severních Čechách a přestěhovat se tam), v červenci jsem ji opustila a teď když ji po 4 měsících „přijedu navštívit“ tak mě zas takhle rozbrečí!!?? Co to je? Ale tentokrát tam hrály asi větší roli ty vzpomínky, ten kus života, ta spousta vložené energie, než jen to, že se bez ní neobejdu. To už vím, že jo.

Ty bedny a tašky plné věcí, které jsem každý den odvážela a zaskládávala jimi náš 3x4m velký pokojíček – ty jsou teda fakt horší!! Co s nimi?

Před pár lety začala moje sestra rekonstruovat dům po dědovi a babičce – ale to je mega velký dům (7 místností, hospodářská stavení, obrovská zahrada…) – pustila se do toho, všechno vyklidila a vyhodila – zbytek rodiny se na ni díval skrz prsty – zdědila barák a teď ještě neuctivě všechno vyhodila! Neviděli jsme za tím tu spoustu práce, to že to asi nebylo lehké všechno to vyhodit a předtím všechno důkladně přetřídit – to vyhazování nebylo nepromyšlené (rodinné poklady zachránila a dobře uskladnila – fotky, dokumenty, kroje, obrazy, babiččin notýsek s recepty…atd.).

 I já tohle ocenila až s odstupem času. Opět bylo potřeba mnohé pochopit, změnit úhly pohledu a přístup k životu.

Uznat výhody vyčištěného takřka prázdného bytu/komory/garáže, oproti narvávanému k prasknutí vším možným, co by se jednou mohlo k něčemu hodit. Většinou to dopadne tak, že když zrovna tu věc potřebuju, tak si ani nevzpomenu, že ji někde mám schovanou. A nebo si vzpomenu, akorát už si nevzpomenu na jaké místo přesně jsem ji uložila. A přehrabovat se v tomhle všem??!! Tak radši jdu a koupím to nové. (A pak ji najdu – náhodou – až když je pozdě :-D

Když věříme v hojnost vesmíru, tak víme, že správná věc se k nám dostane v ten pravý čas. Úplně nečekaným způsobem. Tím schraňováním věcí pro případ nouze akorát ukazujem, že mu nevěříme: „Jojo, je to možný, že to tak je, ale jistota je jistota, radši to budu mít pod kontrolou“

Navíc prázdné skladovací prostory můžem využít k úplně něčemu jinému (co třeba k tvoření, sušení bylinek…). Nikde se netvoří „bloky“, které zasekávají proudící energii, úklidu je míň, takže víc času... A teprve když se zbavíme starého, může přijít nové - v životě, i v materiálnu.

Tohle všechno tu sepisuju nejspíš pro sebe, abych si ujasnila co se všemi těmi krabicemi. (Asi se nevyplatí je ani všechny vybalovat, co?)

K tomuto tématu doporučuju knihu Karen Kingstonové: Zbavte se nepořádku s feng šuej. Mj. tam můžete zjistit souvislost vašeho nepořádku v bytě s nepořádkem ve vašem životě. A fakt to sedí! 

V našem bytě byl (od jisté doby) největší nepořádek v dětském pokoji. Ať jsme dělali, co jsme dělali, nešlo se ho zbavit. Motivovali děti po dobrém, nutili po zlém, sama jsem se vrhla do generálního úklidu…, stejně za pár dní bylo zase všechno zpátky. Totální pocit frustrace. Podle bagua mřížky používané ve feng šuej, se pokoj nachází v zóně „Partnerství a vztahy“. A v pokojíčku byl ještě Kamilky psací stůl. Tak ten byl opravdu neukliditelný (navíc se na něj nesmělo šáhnout, protože byl její). Přes několik vrstev vystavených výrobků, různých tvořících materiálů a jiných serepetiček, se nedal používat. A úkoly se na něm snad ani nikdy nepsaly. No a tenhle stůl se nachází opět v zóně „Partnerství a vztahy“ Tak ani nemůžu křičet a nadávat dětem, když vím, že dokud si neuděláme s manželem pořádek ve vztahu, tak chudáci děti si ani nemají, kde hrát a psát úkoly :-D Ledaže bysme jim pokojíček přestěhovali do jiné zóny :-D (Což se vlastně stěhováním stalo)

A ještě musím přihodit jeden zajímavý poznatek z našeho stěhování/vyklízení: Většina sousedů ani nezaregistrovala, že já už tam pár měsíců nebydlím. Ale teď to vyklízení, každodenní nošení věcí do auta, už zaregistrovali a začali se ptát: „Vy se stěhujete? A kam? Někam daleko?...“ Nechtělo se nám každému na potkání vysvětlovat, že se stěhujem každý jinam, že já vlastně už odstěhovaná jsem atd. Tak jsme odpovídali tak nějak neurčitě. Jeden soused dokonce prohodil: „Vy se máte“. A já si vzpomněla, jak se cca před rokem stěhovali sousedi z vedlejšího bytu. Taky jsem jim možná řekla: „Vy se máte“. V duchu jsem si říkala: „Tak už i Štěpánkovi se stěhují a my pořád tvrdnem v téhle králíkárně :-(" Lehce jsem jim záviděla.

V neděli odstěhovali poslední skříňku a v pondělí u jejich dveří zvonil exekutor. Jojo, většinou jsou věci jinak, než je na první pohled zřejmé.

***

To nevadí, že ta úvaha nemá hlavu a patu? Úvod, stať a závěr? Mně tohle ve škole nikdy moc nešlo. Já to jednou vypiluju. Slibuju! Tohle jsou prostě sepsané volně plynoucí myšlenky, které se mi honily hlavou ten týden intenzivního vyklízení ;-)

Vyhazování zdar!