Tancuj, jako by tahle píseň byla poslední

Užít si to. Dát do toho všechno. Paříme!! Jóó!!

Ten článek měl být o radosti, o tom, jak máme dělat věci naplno, žít tady a teď. Neschovávat si věci na lepší časy a peníze na horší časy. O tomhle všem měl původně být.

Neměl být o smrti

O smrti už jsem přece jednou psala. Ale tenhle víkend mě „rozsekal“ a moje úvahy dost drsným způsobem otočil jiným směrem, než jsem měla v plánu.

O bonbonech a sýrech

Ten článek měl být o čokoládových bonbonech s bílým potahem, co nám jako dětem dávala

prababička – měla je schované asi už fakt dlouho. O francouzských sýrech, co jsem házela slepicím, protože dětem na sváču jich byla škoda. Ty se přece nechají na „lepší příležitost“. A ta buď nenastala, nebo jsme zrovna na sýry neměli chuť, nebo si na ně nevzpomněli… Prostě si pošmákly slepičky. Taky o Juliiných sandálkách, které jsem po sezoně vyřazovala v takřka nedotčeném stavu. Předtím totiž dost rychle dvoje boty zničila, tak jsem jí při nákupu zřejmě až moc direktivě přikázala, že tyhle bude nosit jen při slavnostních příležitostech. Kolik jich za sezonu bylo? Jedna? 

Není tohle všechno škoda? Chtěla jsem psát o užívání si každé chvilky. O tom jak si máme z každého dne udělat ten slavnostní, jedinečný, významný…

…poslední

… jako kdyby byl poslední!!

Fakt mě ta smrt v téhle souvislosti nenapadla. I když dneska mi to připadá nemožné.

Ubrečený víkend

To, že jsem v sobotu do 2h do rána brečela, protože se mi ve škole při meditaci otevřela bolavá rána, a já si to doma dočišťovala, dovybrečávala jsem si 30 let staré bolístky, to jsem brala jako normální věc. 30 let staré bolístky si dovybrečávám takřka při každém terapeutickém cvičení.

V neděli jsme tančily. Byla to předělaná Oshova dynamická meditace jen na tanec a právě při ní mě napadl název, téma i koncept článku. Bylo to velmi radostné, spontánní. Bylo to to: „Jóooo, paříme!!“ Ale ono to makalo, nebyla to obyčejná diskoška, jak se mohlo zdát.

Po tanci při obvyklém kruhu sdílení si vzala slovo Zdeňka. Ve tváři měla velkou bolest, oči zalité slzami… I jí se otevřela velmi bolavá rána. Zhluboka se nadechla a vybalila to na nás:

Jak jednoho dne odešel její muž do práce a už se nikdy nevrátil. Nevrátil se, protože ho někdo zastřelil. Jen tak. Kvůli mobilu a peněžence. Jak byla ¾ roku podezřelá z vraždy, jak přitom všem musela být dál matkou 3 dětí a nově také jedinou živitelkou rodiny.  Jak se nemohla sesypat. Až teď. V důvěrném kruhu naladěných žen si to mohla dovolit. A my jí byly podporou. Plakaly jsme s ní a dodávaly jí sílu. Zároveň se vživaly do téhle těžko představitelné životní situace.

Ze školy jsem jela s červenýma opuchlýma očima a v hlavě se mi honilo tisíc myšlenek. Rozhodně se netýkaly článku na radostné téma.

Další pecka

Myslela jsem, že mě už jen tak něco nerozhodí. 

Ráno jsem vedla Staníka do školky a vyvalila oči na zapálené svíčky na chodníku. Můj mozek nechtěl přijmout skutečnost, že ty svíčky znamenají, že vyhasl další mladý krásný život. 

Takže brečíme dál…

Já už nemohla psát o bonbonech a sandálkách...

Tancujte, jako kdyby tahle píseň byla poslední. Ale možná důležitější než francouzský sýry jsou lidi kolem vás. Ty si užívejte. Ono se totiž může stát, že ještě jednu, dvě písničky zahrajou, ale vy zjistíte, že nemáte s kým nebo pro koho tančit.

Já jsem Petra zas tak moc neznala, ale podle jeho věčného úsměvu a rozzářených očí usuzuju, že on si svůj život odtančil na plný pecky.      R.I.P.