Tornádoblog mé sestry - den 7.

 Autorkou tohoto článku nejsem vyjímečně já, ale moje sestra (která tento týden vyměnila kostýmek a lodičky za montérky a je tak plna dojmů, že má potřebu se o ně podělit s celým světem):

Rozhodně teda nepíšu denně, to se ani nedá, ale dneska se potřebuju podělit s tím, koho to zajímá...

Dneska je to týden, touhle dobou se už vědělo, co se stalo, ale ještě naprosto se netušilo, jak moc zlé to je. Ten první víkend byl příšerně hektický, bez internetu a elektřiny v zasažených obcích jsme byli rádi, když jsme se známým dovolali, spíš jsme si volali, my nezasažení, mezi sebou a předávali si info, kdo o kom co ví a co neví... Do postižené oblasti se nesmělo, pak zas smělo, pak zas nesmělo a vůbec. Samozřejmě vznikaly i různé šumy a rozhodně se nevědělo, co tohle všechno způsobí a vyvolá...

Dlužno podotknout, že až na (snad zřídkavé) případy okrádání pomáhajících nebo rabování (to asi není to správné slovo, žádná rabovací hysterie tu není, tedy spíš vykrádání opuštěných domů zlotřilými jednotlivci), to vyvolalo neskutečný stav davové euforie, aktivity, ochoty, vstřícnosti.

Ta SYNERGIE (lepší slovo snad opravdu neexistuje), která tu vznikla, je neskutečná a zdá se nekonečná.

Jestli si, vy vzdálení, představujete, že tu jsou zborcené baráky, před nimiž sedí chudáčci zdeptaní a zoufalí senioři, zoufale čekající na nějakou podporu, tak snad nic není vzdálenějšího pravdě. Zborcené baráky, to ano. Ale - za týden!!! - tolik práce, některé domy už skoro se střechama, některé, co byly jen na opravu, jsou už hotové, všude se maká a maká a maká... Všichni si vycházejí vstříc, všichni si pomáhají, všichni si tykají, všichni jsou prostě boží... Jsou boží!

Ti, co se chtěli jen vyfotit s tragickým výrazem před troskama, už jsou dávno v prčicích a zbyli lidi, kteří tam chtějí být a chtějí makat a chtějí pomoct. I ti, co tam být "musí", čili hasiči, policisté, se usmívají, jsou ochotní, nezašívají se někde, jsou skvělí.

Je to soukolí, které nikdo nesestrojil a nikdo neřídí, ale které funguje a šlape a generuje výsledky.

Makáme všichni stejně, na stejném principu, ale stejně se u vás zastaví pán, který je tam stejně jako vy, a zeptá se: "Už Vám dneska někdo poděkoval, máte to moc pěkný?"... A já se ptám - "A vám už někdo dneska poděkoval?"

Chlápek nese 3 točený zmrzliny (děkujeme té skvělé zmrzlinářce z benzínky u MNV) a chlapi na střeše jen tak pro sebe - "Hele, dovezli zmrzlinu, dal bych si..." - chlápek dole se zmrzlinama (3!) bez rozmýšlení vylezl po tom žebříku za nima a tu zmrzlinu jim podal.

Sedíme po práci pod párty stanem a řešíme, jestli si k autu něco stopnem nebo to dojdem pěšky a vedle sedící policista se nakloní a zeptá: "Kam potřebujete?" (a podotýkám, že do krásných slečen máme v tu dobu hodně daleko, protože jsme zpocený, rozcuchaný a špinavý jak čuňata) a prostě nás naloží a odveze...

Večer vidíte, kolik práce se od rána udělalo. Někdo se připojí na 3 hodiny, někdo na 5, někdo zůstane celý den. Nikdo nic neřeší, nezdůvodňuje... chceš, tak tady máš (lopatu, hrábě, kýbl...) a pomoz. Potřebuješ už jít, děkujeme za pomoc a třeba se ještě uvidíme... Někteří z Brna, někteří místní, někteří z Rakouska... Děkujeme si navzájem, vlastně ani nevím, jestli jsem dneska viděla mezi těmi lidmi nějakého majitele, některého z domů... Možná jo, možná ne. Nevím.

Jedu domů nadšená, nabitá takovou energií, je to jak ozdravný pobyt, zvlášť po celém tom pitomém roce, kdy se zdálo, že největší zábavou lidí je buzerovat, stěžovat si, kdo nemá pořádně nasazenou roušku, nebo něco takového. Rok, kdy se lidé báli se potkat, nebo si podat ruku. Rok, kdy nesměli sedět u stolu víc než 4 lidi, když nejsou z jedné domácnosti... Doufám, že na nás nenaběhne hygiena, protože teda fakt na 15 m2 sedí nad gulášem třeba 40 lidí, kteří opravdu nemají nic na ústech a opravdu nejsou z jedné domácnosti A celý den makáš se spoustou jiných lidí a neděláš si jejich seznam, ani se jich neptáš, jestli mají nejvýše 3 dny starý antigenní test.

Zatím to tornádo vyvolalo v lidech, aspoň těch, co jsem je potkala, to nejlepší, co můžou dát. Synergie je stav, kdy celek je víc, než součet jednotlivců, kteří ho tvoří. Tady to platí na 1000%. Jsme společně lepší, než by mohl být součet dobra v každém z nás. A je fakt jedno, jestli 10 hodin makáš, upečeš buchtu, vedeš denní klubík pro děti, nebo celý den telefonuješ a něco organizuješ. Všichni spravujeme to, co to tornádo rozbilo. A tím spravujeme v sobě to, co bylo rozbité v nás.

Miluju Vás všechny, kdo se podílíte, ať jste odkudkoli. Jste boží. Jsme boží. My všichni jsme teď MORAVA.

Do blázince

Splnilo se mi přání!

Mám homeschooling! Učím doma! Chtěla jsem to a netroufla si. Věděla jsem, že tenhle sen si ještě v tomto životě splním. Myslela si, že na vnoučatech. A ono hle: Je to tady!!

No jo! Ale takhle jsem to chtěla???!!

Ze začátku to byl šok  

Patřím do té úzké skupiny populace, co nemají nárok na placené OČR. Učitelům to ale bylo jedno:
Julii jsem vytiskla sedm „Á-čtyřek“ - seznam úkolů na jeden týden! Kromě běžného učiva, tam bylo: přečíst knihu, udělat prezentaci oblíbeného malíře, projekt na spotřebu vody v domácnosti, vyrobit krmítko, shlédnout 4 filmy, navrhnout plakát... úkoly dostali i z hudebky, výtvarky, občanky... Za pár dní se přidala i ZUŠka. Co to je? Jak se dělí desetinné číslo desetinným číslem (bez kalkulačky)? A jak násobí zlomky? Kolik měří úhel alfa (když si všechny děti zapomněly úhloměry v lavicích ve škole a papírnictví jsou zavřená)? Jaké plyny se rozpouštějí v rybníku? A který dříve a který později? Tvl!! To snad neví ani gooogle!!!

Pomóoc!!

A pak si to sedlo.

Učitelé pochopili, že tímhle tempem by to fakt nešlo.

Udělali jsme si denní rytmus:

Přesně v 9:00 začíná škola. Učím se se Standou (2. třída), Julii (6. třída) lehce asistuju, Kamile (tercie) nepřekážím a sem tam něco vytisknu. V 11h mají děti samostatnou činnost a já jdu vařit oběd.

Po obědě je polední klid. Děti se baví. Já regeneruju a uklízím v kuchyni.

Odpoledne další blok učení.

Vycházka ven.

A večer začínám další směnu – tj. svou práci.

Jedu to takhle už 3 týdny – docela to funguje.

Až dnes!! - Nějak se mi to sesypalo.

Měl to být významný den. 

Protože konečně přišla řada i na mého nejmladšího synka. Jeho poprvé!

Poprvé se měl učit on-line. Ostatní sourozenci i bratranec Ríša už se on-line dávno učili.

Dopředu avízovaný termín se blížil. Standa se moóóc těšil. Pořád se chodil ptát, jestlti UŽ?

Paní učitelka psala, že pošle odkaz 5 minut před začátkem, tj v 11:10. V tuto dobu už běžně vařím oběd, takže jsem Standovi k této významné události propůjčila svůj notebook. Už od 11 jsem mezi krájením cibule, kontrolovala mail, abychom to neprošvihli.

Standa seděl vzorně připraven, vybaven sluchátky, aby nerušil ostatní.

Odkaz přišel.

Stáhla jsem oheň pod hrnci a šla slavnostně kliknout.

„Tak už tu máme i Standu“ ozvalo se z obrazovky, kde byl nastoupen celý pedagogický sbor (na naší malotřídce je to 5 osob) „Ahoj Stando! Jak se máš?“ Zamačkávám nekompromisně Standovi do uší sluchátka. Standa cosi fňukal do mikrofonu. Prý ho neslyší. Chtějí maminku. Standa brečí, že ho bolí uši a že sluchátka nechce...

„Paní Štropová, zapněte si mikrofon“ - „Aha, a jak se to dělá?“ hledám čudlík někde na obvodu noťasu. „Né, tam né. Na obrazovce máte ikonku s mikrofonem, zřejmě je přeškrtlá, stačí na ni kliknout“ - „Jo, tu vidím, ale přeškrtlá není“ kroutím hlavou. Ale učitelky si mezitím povídají s ostatními žáky. „Jak jim to mám říct?“ „Neníííí přeškrtlááááá!!" kříčím někam, kde si myslím, že možná bude schovaný mikrofon. - „Jáchyme, jak se máš ty?“ - Nikdo mě neslyší, i když křičím. Jak jim to teda mám sdělit? Přiskakuje starší dcera. Zkušeně klikne a na obrazovce se objeví okýnko chatu a rovnou tam píše „mikrofon není přeškrtlý“ Učitelky to přečtou nahlas a radí dál: 3 tečky – nastavení mikrofonu - … tam je taky všechno ok. Standa pláče, já jsem bezradně zmatená, obě dcery střídavě rozklikávají různá okna. „Mami, asi nemáš mikrofon“ - „Proč bych neměla mikrofon? To snad má každý, ne??“ - Tohle všechno pozoruje přes webkameru celý učitelský sbor a všechny rodiny Standových spolužáků...

Co mám dělat?? 

Kamila píše do okýnka „zkusíme jiný počítač“ - Učitelky čtou nahlas...

Utíkám do vedlejší místnosti, odhlašuju Julču z gmailu a... Ono to chce moje heslo??!! Proboha, vždyť já už asi před 5 lety zaškrtla takovýto okýnko s nápisem „pamatovat si navždy“. Tak dobře, v Excelu mám tabulku s názvem „hesla“. Běžím zpátky ke svému počítači. Na monitoru se učitelky ptají „Tak co Standa?“ Já neodpovídám, stejně mě neslyší. Otvírám Excel. Mezitím Kamča dostala skvělý nápad: Nemusím se hlásit na sebe. Stačí, když mail s odkazem přepošlu Julii. - To zní dobře. Zavírám Excel. A přeposílám mail.

Jenže! Já jsem stihla Julii odhlásit. Snaží se přihlásit znovu. Píše heslo – prý správné – ale počítač hlásí „třetí neplatný pokus“ A z mého počítače se pořád ozývá „Tak už čekáme jenom na Standu“ „Stando!!! Jak jsi na tom?“ Já brečím... a zřejmě to všichni vidí. Posílám učitelky do prdele... a to neslyší nikdo...

V tom Kamila vkládá Standovi do ruky můj mobil a z mého noťasu se ozývá: „Hurááá, už je tu Standa! Stando slyšíme se?“ - Kamila mi v mezičase ukradla můj mobil, stáhla z AppStoru Hangout aplikaci, nainstalovala ji, vnikla bez dovolení do mého mailu a celé to propojila... Děkuju!! Ubrečený Standa odchází na svou první on-line výuku. Já se hroutím na zem a pláču.

Padlo to na mě 

Celé ty 3 týdny, kdy jedu na 2 směny. Nespím. Takřka nevycházím z domu. Nemám si s kým popovídat. Sleduju utahující se smyčku nesvobody...

Do toho psychická labilita prvního dne menstruačního cyklu...

Brečím a brečím...

A najednou vím, že ze všech problémů by mě mohl vytáhnout jedině alkohol.

Nasazuju si roušku a odcházím do místní sámošky.

Kupuju si tu největší... Studentskou pečeť.

A celou ji sežeru.

Zapípá mail – mamka se ptá, co chci k narozeninám:

„Relaxační pobyt v Kroměříži. Do Bohnic se totiž prý už dostat nelze – ani s protekcí“

Pocta koronaviru

Ano, přiznávám se. Patřím do skupiny zlehčovačů. Co si myslí, že coronavirus je jen trošku horší chřipka, že lidi zbytečně blázní a opatření jsou neadekvátní.

Vší silou se snažím nepodlehnout všudypřítomné panice. Televizní zprávy nesleduju už spoustu let, ale koronavir je prostě všude!

Ťukám si na čelo, když vidím prázdné regály v obchodech.

Ale pak ve mně něco hlodá: Tak nemám přece jenom do toho vozíku přihodit taky jeden, nebo dva balíčky těstovin, no a tu mouku pro jistotu taky, že jo...

Strach, stres, panika...

Vím, že strach a stres oslabují imunitu. Vím, že čeho se bojíš, to se ti stane.

Vím, že „víra tvá tě uzdraví“. Že jediné, co skutečně léčí, je placebo.

A opakem placeba je nocebo. A nocebo zabíjí.

Proto se bojím paniky, která se začíná šířít. A začíná pohlcovat i mě a mé okolí. A čím víc z ní mám strach (nemám strach z nemoci, mám strach z paniky), tím víc proti ní bojuju.

Bojuju tím, že pohrdám lidmi, co se bojí. Bojuju tím, že zlehčuju, vysmívám se...

Je to můj obranný mechanismus. Nedělám to záměrně.

Došlo mi to včera.

Včera, kdy nastalo, jak řekl Dr. Hnízdil, „stanné právo“. Zavřely se školy, zrušily všechny kulturní akce, přerušila se činnost zájmových útvarů.

Mezi všemi těmi maily oznamujícími rušení školy, výměnného pobytu v Německu, kroužku šachů, výuky dramatické výchovy i tréninků horolezení se objevily 2 vlaštovky: „Akci nerušíme, pokud jste zdraví, nebyli jste v Itálii a nebojíte se, prosím potvrďte znovu účast“. Zazářily mi oči a odepsala jsem, že všechny podmínky splňuju a jsem ráda, že „koronavirusová panika“ nám akci nepřerušila.

Do půl hodiny začalo mé tělo vykazovat známky nemoci!

Sakra! Co to je?

Vyznám se v psychosomatice, znám své tělo, umím s ním komunikovat.

A tak jsem začla první pomocí: přitopila jsem si, uvařila bylinkový čaj s medem, zalezla pod peřinu. Teplo, ticho, tekutiny.

Pokora!

A už jsem věděla: POKORA! Pokora a respekt

Pokora ke všem nemocným, kteří tu nemoc už mají a k těm co na ni zemřeli.

Pokora k těm, co jí teprve onemocní a možná i zemřou.

Pokora k těm, co z ní mají strach.

Pokora ke všem v pomáhajících profesích – k lékařům, sestrám, pracovníkům KHS a dalším spoustě lidem.

Pokora i k politikům (včetně pana premíéra) a lidem ve vysokých funkcích, protože ať rozhodnou, jak rozhodnou, vždycky bude někdo brblat. A ta zodpovědnost je teď na nich.

I když je to třeba jen obyčejná chřipka

Pokora k nemoci samotné

Možná je to nepřenosné a nevysvětlitelné: Já včera večer udělala rituál za tu nemoc – COVID 19.

Představovala jsem si ten kulatý vir, jak nám ho všude ukazují, když jsem zapalovala svíčku. Dávala mu pozornost a lásku.

A pak: pokora k tomu, co nás převyšuje. Třeba k Bohu a matce Zemi.

Získala jsem zpátky svou „moc“, když jsem si uvědomila svou nicotnost. A přijala ji.

Děkuju

Stíny

Zase to nevyšlo, zase jsem selhala, zase jsem to pokazila. 

Nesnáším se 

Nesnáším tu malou 12letou Evičku, co to všechno tenkrát pokazila, co nedokázala říct jedno blbý slovo, NE! Nesnáším tu o 20 let starší, která ve vzteku zbila své děti, která na ně křičí jen kvůli tomu, že je ona zrovna v nepohodě, že se jí něco nepovedlo... Nesnáším svoji vnitřní bordelářku, která nedokáže doma udržet pořádek (Jaktože jiné domácnosti můžou být jako ze škatulky a mě to pořád nejde? Asi nemám pořádek ani ve své duši!) Nesnáším tu, co se 6 let držela nefunkčního vztahu/nevztahu a nebyla schopná ho jednou provždy ukončit. Nesnáším i tu, co se pořád snaží někomu zavděčovat.

A za to všechno se cítím provinilá.

Neměla bych...

Tohle bych přece dělat neměla! Takhle bych se cítit neměla! Na tohle bych neměla ani myslet! Neměla bych přece závidět! Neměla bych manipulovat! Neměla bych...

Jsem tak hrozná!

Dlouho jsem si myslela, že tohle bych prostě dělat neměla. A pokud jsem to už udělala, nesmí se o tom nikdo dozvědět. Měla bych to všechno špatné nastrkat někam do truhlice, zamknout a klíč ideálně sníst, nebo zahodit do moře. Aby se to nikdy nikdo nedozvěděl. A hlavně už to nikdy NEOPAKOVAT!!!

A ono to nějak nešlo. 

Další den mě zase děti vytočily, zase jsem „omylem“ pomluvila jednu kamarádku před druhou, možná jsem i malinko zalhala, nebo... Já nevím už co. Prostě jsem udělala něco, co by se dělat nemělo a já jsem opět zklamala, zase jsem to pokazila. Jela jsem nanovo a zase blbě.

Přijmi svůj stín 

A pak jsem zjistila, co to je to v knihách popisované „přijmout svůj stín“!

Takhle se na to musí! Zavírat do truhlic, či 13. komnat není žádné řešení. To nikam nevede. Teda vede. Vede to jedině k frustraci.

Jediné možné řešení je „Přijmout svůj stín“. Pochopit, že i tohle jsem já! Že i tohle patří ke mně. Že ta Efka není jen ta všemi obdivovaná a přijímaná, co všechno stihne a dokáže, co si poradí ve všech situacích, co peče, vaří marmelády, suší bylinky a vychovává sama 3 děti a stíhá 4 práce.

Že se mi občas taky něco nepovede, že občas někoho naštvu, že občas něco rozbiju, na něco důležitého zapomenu, pláču, křičím, napíšu blbej článek, vyhodí mě z projektu, že někdy někomu i ublížím (a někdy možná i chtěně), že mám chuť se i mstít, manipulovat, přetvařovat se. Kdysi jsem i něco ukradla, podvedla. Spala s někým, s kým jsem tak úplně spát nechtěla...

Černý fleky, za který se stydím, ale který patří ke mně. Nesmažu je, nezamknu...

Každý vždycky dělá to nejlepší, co v dané situaci dokáže. 

Možná bych to dneska udělala jinak. Ale tenkrát... Tenkrát jsem neměla dnešní zkušenosti, znalosti, okolnosti byly jiné. A já bych bez těchto „chyb“ nikdy nezískala tyhle zkušenosti, nedostala tyhle lekce. A třeba bych pak neměla o čem psát blog a těžko by se mi vciťovalo do mých klientů, nemohla dávat moudré rady svým dětem...

Ano, přijímám se a mám se ráda – o tom už jsem psala – i se svými nedostatky, chybami, špatnými vlastnostmi, neřestmi...

Přidat popisek

Pochopme, že každý máme své stíny. Fakt nejsem jediná takhle hrozná, neschopná... Že nikdo nejsme dokonalý. I když se tomu v dnešní době, kdy se na vás valí z facebooku a instagramu samé šťastné fotky ideálních rodin na dovčách, výletech, fotky krásných výtvorů a úsměvů, večeří při svíčkách..., těžko věří. On se totiž nikdo svými stíny nechlubí.

A není to ani potřeba (se veřejně chlubit)

Fakt nebudu dělat 21denní chalenge „Co se mi dnes nepovedlo“, „Na co jsem dnes nebyla pyšná“ I když.... Třeba by to nebylo tak marný ;-)

Já myslím, že jsem se pro dnešek odhalila až dost. Takže pokud půjdu do této výzvy, nechám si ji pro sebe. A místo na FB si tyhle černoty zapíšu prozatím do svého deníčku.

I tohle patří ke mně ;-)

Můj vnitřní muž

Setkání s vnitřním mužem - moje velké téma.

Dlouho jsem si myslela, že jsem příliš mužská, jsem Beran-mužské znamení. Ráda šéfuju, organizuju, velím…  Potřebuju posílit ženskou stránku a trochu oslabit tu mužskou, aby to bylo v rovnováze.

Tak jsem na tom makala. 

Začala nosit sukně, chodit na ženské kruhy. Dříve jsem měla nejbližší přátele muže, teď se z mého života nějak vytratili a nahradily je ženy. Je jich spousta. Mám opravdu velkou ženskou základnu, která mě dokáže podpořit, pomoci… - jsem za ně velmi vděčná. Holky, děkuju!! <3

Cože? Takový chcípáček?

Pak jsem v astrologické konstelaci uviděla svého Marse, mám ho nativně v Raku ve 12. domě. Byl tak přichcíplý. Někdo takový je mou součástí? Ofrňovala jsem se. Nesnáším slabé muže. Muže, co se nedokážou rozhodovat, jednat, postavit se. Takový byl můj vnitřní muž v téhle konstelaci (téma: Proč od sebe pořád odháním muže). Nesnáším teda i svého vnitřního muže? Opovrhuju jím? Vždyť je to součást mě? Opovrhuju a nesnáším sebe?

Silný jako táta!

Já přece chci silného muže! Takového, o jakého se můžu kdykoli opřít! Jako byl můj táta! Silný jako můj táta! – Jdu zpátky ve vzpomínkách. A vidím svého tátu zesláblého, jak jen to jde – pár dní, týdnů před smrtí. Kdy se sotva drží na nohou, kdy sotva udrží lžíci, kdy většinu času proleží a u postele má kýbl, protože ta chemoška je fakt svinstvo. Dochází mi, že pokud jsem si zadala „silný jako můj táta“, že se pak nesmím divit, že mi do života vstupují samí slaboši a já jimi opovrhuju.

Aha. Tak tohle si musím zpracovat. A zase jsem měla téma k práci na sobě.

Jak tancují muži (a malí chlapečci)

Včera jsem se byla po delší době podívat, jak se ten můj vnitřní muž má. Tentokrát v taneční konstelaci. Pracovaly jsme ve dvojicích. Jedna se dívala, jak jí ta druhá tančí jejího vnitřního muže (následně se vyměnily). No jo, byl přichcíplý. Takový nejistý. Přešlapoval tam hodně nejistě. Kolegyně tančila asi jako nějaký malý kluk na své první dětské diskotéce. Bylo vidět, že si neví rady. Tápe. Rozhodně to nebyl někdo, o koho bych se mohla opřít. Ale já jím už neopovrhovala. Dívala jsem se na něj z pozice matky, jako na svého syna. Cítila jsem k němu lásku a důvěru. Miluju ho i takhle tápajícího, bezradného. A věřím, že si poradí. Že to zvládne. Jen to chce čas. Tohle mi prolítlo hlavou. A něco se změnilo. Kamarádka vzpažila ruce. „On vyrostl“ a najednou úplně změnila styl tance. Už to nebylo dětské bezradné přešlapování. Ale jistý tanec.  A já brečela. Brečela jsem dojetím, radostí a byla jsem pyšná na „svého syna“, že to dokázal, že vyrostl.

Bylo to silné. Ale byl to teprve začátek.

Tančilo se dál. Tentokrát už ne ve dvojicích, ale každý si protančil svého muže sám.  4 písně – 4 archetypy: Bojovník, Milenec, Šaman a Král. Tančilo se se zavázanýma očima. (Kdo nechtěl, nemusel – Já chtěla, protože to nemám ráda. Nesnáším nemít věci pod kontrolou. Takže jdu do toho.)

Bojovník byl super. 

Viděla jsem válečnými barvami pomalovaného domorodce, jak tančí válečný tanec. Dupala jsem do země. Silně, energicky, rytmicky. Cítila jsem velkou sílu. Užívala si to. Pak mi ale probleskly hlavou moje obvyklé strachy (když tančím se zavázanýma očima, mám pocit, že se stropy v místnosti staly šikmými a že se praštím do hlavy). Bojím se něčeho, co neexistuje. Vytvářím si nesmyslné strachy. Dochází mi, že ten bojovník možná z venku působí silně, nebojácně, ale v hlavě má jisté pochybnosti, strachy. To asi každý, kdo jde do boje. Je to tak v pořádku. Dochází mi i souvislost s válečně pomalovaným obličejem – to je přece taky „maska“ k vylekání nepřítele. Není to nic špatného, prostě to tak funguje. Můj bojovník je zvenku opravdu silný, i když vevnitř je úplně obyčejný i se svými chybami a obavami.

Jdem dál. Píseň č. 2.  Milenec

Jo, tak ten je! Nádherný nahý svalnatý potetovaný… Když do mě vstoupil, málem jsem dostala orgasmus :-D Hlídala jsem si, abych nevzdychala moc nahlas (i když dovoleno bylo vše) Rozkoš. Nádhera. Radši jsem ho ze sebe „vyndala“ a užila si tanec s ním. Ploužáček. Hlavu opřenou na svalnaté hrudi. Objímal mě a hladil Jo, dobrý!! I tenhle tanec jsem si užila - zase trošičku jinak ;-)

Trojka – Šaman. 

Jsme u indiánů. U ohně. Vidím kouř. A cítím klid. Nepotřebuju tančit. Jenom jsem. Jsem. A to stačí. Cítím sílu. A taky vyrovnanost. Jistotu. Klid. Moudrost. Jsem. Bylo to silné. Hodně silné.

A pak přichází Král! 

Tak jestli byl Šaman silný, tak tohle je co? Přišel Král! Král!!! Tohle není žádný král  z pohádky, tohle je KRÁL! Vyrazilo mi to dech. Do očí se nahrnuly slzy a já měla chuť padnout na kolena. Někdo takový je mou součástí? Tohle je ve mně? Tohle je můj vnitřní muž? To není možné?? Taková síla! Já ani nevím, jak to popsat, co tam byla tak obrovské – charisma? Přirozená autorita? Nevím, co to bylo. Asi jako když věřící padají na kolena před papežem a náctiletí před svými idoly. Takže se zase netancovalo. Jen jsem stála. Později si dovolila padnout na ty kolena. Klečela jsem před svým králem. V pokoře. Ve štěstí, že před někým takovým můžu klečet. A vnímala jeho velikost. A slzy tekly.

(něco takového si dosud moje mysl nedokázala představit, takže ani vhodný obrázek jsem nikde na googlu nenašla ;-)

Respekt, úcta, pokora...

Poznala jsem na vlastní kůži 4 mužské archetypy. Mohla se do nich vcítit a prožít je.

Poprvé v životě jsem pocítila respekt, úctu a pokoru vůči mému vnitřnímu muži a vůči mužům obecně. Možná tohle zažívají tatínkové u porodu vůči svým ženám. Já si to prožila při konstelačním tanci.

Děkuju, děkuju, děkuju, děkuju.

Sobě, mým mužům, Magdě, Marušce a ostatním ženám.

Všechno to tak zapadá...

Ještě bylo nádherné, že nás všech 8 žen, které si přišlo v ten večer odtančit své vnitřní muže – aniž bysme se nějak domlouvaly, či dostaly instrukce, jsme nádherně barevně ladily. Všechny jsme byly oblečené do černo-červené kombinace (někdo jen v černé, někdo v jemnějších odstínech červené) – k těm mužům to tak ladilo. A ta první španělská píseň v tomhle barevném složení! Hmm…

www.evastropova.cz

Cokoli si přeješ, napiš na papír…

Tuhle písničku od Tomáše Kluse miluju!

A zkusili jste to? 

Napsat si nějaké přání a pustit ho po vodě, nebo složit do malé kostičky a dát pod polštář, nebo do peněženky? A splnilo se?

O plnění přání už jsem článek psala. Byl to můj úplně první článek, jehož nebývalý úspěch mě dovedl k založení blogu. Kdo si chce osvěžit paměť, najde ho zde.

A já teď nějak cítím, že se mám k tomuto tématu vrátit. Pořád i po těch letech mě totiž to kouzlo splněných přání nepřestává udivovat.

Směju se

Směju se, když si řeknu, že bych potřebovala nové rukavice a cestou do školky najdu jednu v louži. V takových případech kouknu k nebi, usměju se, poděkuju a blíže specifikuju své přání: že bych chtěla dvě, o něco větší a o něco čistší :-D

A nebo když cestou na návštěvu k sestřenici si u hlasitě puštěného rádia v autě postesknu, že bych si tak ráda zašla někam zatančit.  No a po příjezdu zjistím, že neteře dostaly od Ježíška X-box a my celý večer tančily u Just Dance.

A nebo když si povzdechnu, že bych tak strááášně ráda, aby mě nějaký chlap pozval na kafe. A pak se mi rozbije auto, v servisu se mi tam pošťouraj a na dotaz, co jsem dlužná, pan servisák mávne rukou a povídá: „Umíte péct?“ – „To teda umím! A jak!“ – „Tak nám upečte bábovku a přijeďte někdy na kafe“ – a tak jsem seděla na dílně ve VIP-křesílku (vyřazené autosedačce) v jedné ruce moji úžasnou citrónovou bábovku a ve druhé rozpustný s mlíkem v reklamním hrnku od Auto Kelly a kolem mě 5!!! zvědavých chlapů! Tak to už je splněné přání i s bonusem :-D

A protože zjišťuju, že né všem to takhle frčí, rozhodla jsem se na tohle téma uspořádat seminář. Podělit se o svoje zkušenosti, rady a návody. Bude se konat 16. dubna 2018 od 18 hodin v Litoměřicích v našem novém centru Brána inspirace. Místo si můžete rezervovat na tel. 604 144 927, nebo na e-mailu: eva.stropova@gmail.com.

Vision board

Ale než k tomu dojde, podělím se s vámi o další způsob, jak si plnit své sny a cíle: Vytvořit si Vision board – neboli tabuli vizí. Ono totiž napsané přání je účinnější myšlenému. A když si s tím dáte ještě víc práce, vložíte víc energie, tak to se pak dějí věci i naprostým laikům:

Takže jak na to?

Pokud máte pár přátel podobně naladěných, sejděte se a tvořte společně. Je to moc fajn. Pokud ne, nebo patříte mezi samotáře, dejte se do díla sami.

Co k tomu potřebujete?

Velkou čtvrtku, lepidlo, nůžky, nějaké fixy nebo pastelky a spoustu různých časopisů, reklamních letáků apod.

Nejdříve se zkuste trošku koncentrovat.

Zapalte si svíčku, vonnou tyčku, pusťte si nějakou oblíbenou uklidňující hudbu a zkuste se naladit. Poprosit o vedení, nebo o ty správné nápady.

A začíná vlastní tvorba...

Napište na čtvrtku nadpis – rozmyslete si, jestli si uděláte Vision board na tento rok, nebo na jiný časový úsek, jestli bude zahrnovat všechny oblasti života, nebo se zaměříte jen na jednu konkrétní – např. práci, vztahy atd.

A pak listujte časopisy a vystřihujte všechno, co vás nějak zaujme – obrázky, nadpisy… Vystříhejte jich spousty. Netroškařte, neposlouchejte ego, které bude říkat: „Tak tohle fakt ne – tohle už by bylo moc. Takhle krásný barák, chlapa, nebo tolik peněz, zákazníků… si nezasloužíš“

Až budete mít pocit, že už máte materiálu fakt dost. Tak ho trošku přetřiďte a zkuste naskládat na čtvrtku. Poslouchejte svou intuici, kam co umístit. Doplňte to i různými nápisy. Co jste nenašli v časopisech, můžete dopsat či domalovat.

A nechte si tam i pár volných míst. 

Třeba si za týden, měsíc vzpomenete, že jste na něco důležitého zapomněli 😉

Nakonec si svou tabuli vizí umístěte na nějaké čestné místo.

A už stačí jen sledovat, co se bude dít…

Hodně štěstí

www.evastropova.cz