pátek 9. listopadu 2018

Stíny


Zase to nevyšlo, zase jsem selhala, zase jsem to pokazila. 

Nesnáším se 

Nesnáším tu malou 12letou Evičku, co to všechno tenkrát pokazila, co nedokázala říct jedno blbý slovo, NE! Nesnáším tu o 20 let starší, která ve vzteku zbila své děti, která na ně křičí jen kvůli tomu, že je ona zrovna v nepohodě, že se jí něco nepovedlo... Nesnáším svoji vnitřní bordelářku, která nedokáže doma udržet pořádek (Jaktože jiné domácnosti můžou být jako ze škatulky a mě to pořád nejde? Asi nemám pořádek ani ve své duši!) Nesnáším tu, co se 6 let držela nefunkčního vztahu/nevztahu a nebyla schopná ho jednou provždy ukončit. Nesnáším i tu, co se pořád snaží někomu zavděčovat.

A za to všechno se cítím provinilá.

Neměla bych...


Tohle bych přece dělat neměla! Takhle bych se cítit neměla! Na tohle bych neměla ani myslet! Neměla bych přece závidět! Neměla bych manipulovat! Neměla bych...

Jsem tak hrozná!

Dlouho jsem si myslela, že tohle bych prostě dělat neměla. A pokud jsem to už udělala, nesmí se o tom nikdo dozvědět. Měla bych to všechno špatné nastrkat někam do truhlice, zamknout a klíč ideálně sníst, nebo zahodit do moře. Aby se to nikdy nikdo nedozvěděl. A hlavně už to nikdy NEOPAKOVAT!!!

A ono to nějak nešlo. 

Další den mě zase děti vytočily, zase jsem „omylem“ pomluvila jednu kamarádku před druhou, možná jsem i malinko zalhala, nebo... Já nevím už co. Prostě jsem udělala něco, co by se dělat nemělo a já jsem opět zklamala, zase jsem to pokazila. Jela jsem nanovo a zase blbě.

Přijmi svůj stín 

A pak jsem zjistila, co to je to v knihách popisované „přijmout svůj stín“!

Takhle se na to musí! Zavírat do truhlic, či 13. komnat není žádné řešení. To nikam nevede. Teda vede. Vede to jedině k frustraci.

Jediné možné řešení je „Přijmout svůj stín“. Pochopit, že i tohle jsem já! Že i tohle patří ke mně. Že ta Efka není jen ta všemi obdivovaná a přijímaná, co všechno stihne a dokáže, co si poradí ve všech situacích, co peče, vaří marmelády, suší bylinky a vychovává sama 3 děti a stíhá 4 práce.
Že se mi občas taky něco nepovede, že občas někoho naštvu, že občas něco rozbiju, na něco důležitého zapomenu, pláču, křičím, napíšu blbej článek, vyhodí mě z projektu, že někdy někomu i ublížím (a někdy možná i chtěně), že mám chuť se i mstít, manipulovat, přetvařovat se. Kdysi jsem i něco ukradla, podvedla. Spala s někým, s kým jsem tak úplně spát nechtěla...

Černý fleky, za který se stydím, ale který patří ke mně. Nesmažu je, nezamknu...

Každý vždycky dělá to nejlepší, co v dané situaci dokáže. 

Možná bych to dneska udělala jinak. Ale tenkrát... Tenkrát jsem neměla dnešní zkušenosti, znalosti, okolnosti byly jiné. A já bych bez těchto „chyb“ nikdy nezískala tyhle zkušenosti, nedostala tyhle lekce. A třeba bych pak neměla o čem psát blog a těžko by se mi vciťovalo do mých klientů, nemohla dávat moudré rady svým dětem...

Ano, přijímám se a mám se ráda – o tom už jsem psala – i se svými nedostatky, chybami, špatnými vlastnostmi, neřestmi...

Přidat popisek
Pochopme, že každý máme své stíny. Fakt nejsem jediná takhle hrozná, neschopná... Že nikdo nejsme dokonalý. I když se tomu v dnešní době, kdy se na vás valí z facebooku a instagramu samé šťastné fotky ideálních rodin na dovčách, výletech, fotky krásných výtvorů a úsměvů, večeří při svíčkách..., těžko věří. On se totiž nikdo svými stíny nechlubí.

A není to ani potřeba (se veřejně chlubit)

Fakt nebudu dělat 21denní chalenge „Co se mi dnes nepovedlo“, „Na co jsem dnes nebyla pyšná“ I když.... Třeba by to nebylo tak marný ;-)

Já myslím, že jsem se pro dnešek odhalila až dost. Takže pokud půjdu do této výzvy, nechám si ji pro sebe. A místo na FB si tyhle černoty zapíšu prozatím do svého deníčku.

I tohle patří ke mně ;-)









Žádné komentáře:

Okomentovat