sobota 4. dubna 2020

Do blázince

Splnilo se mi přání!



Mám homeschooling! Učím doma! Chtěla jsem to a netroufla si. Věděla jsem, že tenhle sen si ještě v tomto životě splním. Myslela si, že na vnoučatech. A ono hle: Je to tady!!


Ze začátku to byl šok  

Patřím do té úzké skupiny populace, co nemají nárok na placené OČR. Učitelům to ale bylo jedno:
Julii jsem vytiskla sedm „Á-čtyřek“ - seznam úkolů na jeden týden! Kromě běžného učiva, tam bylo: přečíst knihu, udělat prezentaci oblíbeného malíře, projekt na spotřebu vody v domácnosti, vyrobit krmítko, shlédnout 4 filmy, navrhnout plakát... úkoly dostali i z hudebky, výtvarky, občanky... Za pár dní se přidala i ZUŠka. Co to je? Jak se dělí desetinné číslo desetinným číslem (bez kalkulačky)? A jak násobí zlomky? Kolik měří úhel alfa (když si všechny děti zapomněly úhloměry v lavicích ve škole a papírnictví jsou zavřená)? Jaké plyny se rozpouštějí v rybníku? A který dříve a který později? Tvl!! To snad neví ani gooogle!!!

Pomóoc!!



A pak si to sedlo.

Učitelé pochopili, že tímhle tempem by to fakt nešlo.
Udělali jsme si denní rytmus:
Přesně v 9:00 začíná škola. Učím se se Standou (2. třída), Julii (6. třída) lehce asistuju, Kamile (tercie) nepřekážím a sem tam něco vytisknu. V 11h mají děti samostatnou činnost a já jdu vařit oběd.
Po obědě je polední klid. Děti se baví. Já regeneruju a uklízím v kuchyni.
Odpoledne další blok učení.
Vycházka ven.
A večer začínám další směnu – tj. svou práci.
Jedu to takhle už 3 týdny – docela to funguje.

Až dnes!! - Nějak se mi to sesypalo.

Měl to být významný den. 
Protože konečně přišla řada i na mého nejmladšího synka. Jeho poprvé!
Poprvé se měl učit on-line. Ostatní sourozenci i bratranec Ríša už se on-line dávno učili.
Dopředu avízovaný termín se blížil. Standa se moóóc těšil. Pořád se chodil ptát, jestlti UŽ?

Paní učitelka psala, že pošle odkaz 5 minut před začátkem, tj v 11:10. V tuto dobu už běžně vařím oběd, takže jsem Standovi k této významné události propůjčila svůj notebook. Už od 11 jsem mezi krájením cibule, kontrolovala mail, abychom to neprošvihli.
Standa seděl vzorně připraven, vybaven sluchátky, aby nerušil ostatní.


Odkaz přišel.


Stáhla jsem oheň pod hrnci a šla slavnostně kliknout.
„Tak už tu máme i Standu“ ozvalo se z obrazovky, kde byl nastoupen celý pedagogický sbor (na naší malotřídce je to 5 osob) „Ahoj Stando! Jak se máš?“ Zamačkávám nekompromisně Standovi do uší sluchátka. Standa cosi fňukal do mikrofonu. Prý ho neslyší. Chtějí maminku. Standa brečí, že ho bolí uši a že sluchátka nechce...

„Paní Štropová, zapněte si mikrofon“ - „Aha, a jak se to dělá?“ hledám čudlík někde na obvodu noťasu. „Né, tam né. Na obrazovce máte ikonku s mikrofonem, zřejmě je přeškrtlá, stačí na ni kliknout“ - „Jo, tu vidím, ale přeškrtlá není“ kroutím hlavou. Ale učitelky si mezitím povídají s ostatními žáky. „Jak jim to mám říct?“ „Neníííí přeškrtlááááá!!" kříčím někam, kde si myslím, že možná bude schovaný mikrofon. - „Jáchyme, jak se máš ty?“ - Nikdo mě neslyší, i když křičím. Jak jim to teda mám sdělit? Přiskakuje starší dcera. Zkušeně klikne a na obrazovce se objeví okýnko chatu a rovnou tam píše „mikrofon není přeškrtlý“ Učitelky to přečtou nahlas a radí dál: 3 tečky – nastavení mikrofonu - … tam je taky všechno ok. Standa pláče, já jsem bezradně zmatená, obě dcery střídavě rozklikávají různá okna. „Mami, asi nemáš mikrofon“ - „Proč bych neměla mikrofon? To snad má každý, ne??“ - Tohle všechno pozoruje přes webkameru celý učitelský sbor a všechny rodiny Standových spolužáků...


Co mám dělat?? 


Kamila píše do okýnka „zkusíme jiný počítač“ - Učitelky čtou nahlas...
Utíkám do vedlejší místnosti, odhlašuju Julču z gmailu a... Ono to chce moje heslo??!! Proboha, vždyť já už asi před 5 lety zaškrtla takovýto okýnko s nápisem „pamatovat si navždy“. Tak dobře, v Excelu mám tabulku s názvem „hesla“. Běžím zpátky ke svému počítači. Na monitoru se učitelky ptají „Tak co Standa?“ Já neodpovídám, stejně mě neslyší. Otvírám Excel. Mezitím Kamča dostala skvělý nápad: Nemusím se hlásit na sebe. Stačí, když mail s odkazem přepošlu Julii. - To zní dobře. Zavírám Excel. A přeposílám mail.
Jenže! Já jsem stihla Julii odhlásit. Snaží se přihlásit znovu. Píše heslo – prý správné – ale počítač hlásí „třetí neplatný pokus“ A z mého počítače se pořád ozývá „Tak už čekáme jenom na Standu“ „Stando!!! Jak jsi na tom?“ Já brečím... a zřejmě to všichni vidí. Posílám učitelky do prdele... a to neslyší nikdo...
V tom Kamila vkládá Standovi do ruky můj mobil a z mého noťasu se ozývá: „Hurááá, už je tu Standa! Stando slyšíme se?“ - Kamila mi v mezičase ukradla můj mobil, stáhla z AppStoru Hangout aplikaci, nainstalovala ji, vnikla bez dovolení do mého mailu a celé to propojila... Děkuju!! Ubrečený Standa odchází na svou první on-line výuku. Já se hroutím na zem a pláču.

Padlo to na mě 

Celé ty 3 týdny, kdy jedu na 2 směny. Nespím. Takřka nevycházím z domu. Nemám si s kým popovídat. Sleduju utahující se smyčku nesvobody...
Do toho psychická labilita prvního dne menstruačního cyklu...
Brečím a brečím...
A najednou vím, že ze všech problémů by mě mohl vytáhnout jedině alkohol.
Nasazuju si roušku a odcházím do místní sámošky.
Kupuju si tu největší... Studentskou pečeť.
A celou ji sežeru.
Zapípá mail – mamka se ptá, co chci k narozeninám:

„Relaxační pobyt v Kroměříži. Do Bohnic se totiž prý už dostat nelze – ani s protekcí“


středa 11. března 2020

Pocta koronaviru



Ano, přiznávám se. Patřím do skupiny zlehčovačů. Co si myslí, že coronavirus je jen trošku horší chřipka, že lidi zbytečně blázní a opatření jsou neadekvátní.

Vší silou se snažím nepodlehnout všudypřítomné panice. Televizní zprávy nesleduju už spoustu let, ale koronavir je prostě všude!

Ťukám si na čelo, když vidím prázdné regály v obchodech.

Ale pak ve mně něco hlodá: Tak nemám přece jenom do toho vozíku přihodit taky jeden, nebo dva balíčky těstovin, no a tu mouku pro jistotu taky, že jo...

Strach, stres, panika...

Vím, že strach a stres oslabují imunitu. Vím, že čeho se bojíš, to se ti stane.
Vím, že „víra tvá tě uzdraví“. Že jediné, co skutečně léčí, je placebo.
A opakem placeba je nocebo. A nocebo zabíjí.

Proto se bojím paniky, která se začíná šířít. A začíná pohlcovat i mě a mé okolí. A čím víc z ní mám strach (nemám strach z nemoci, mám strach z paniky), tím víc proti ní bojuju.
Bojuju tím, že pohrdám lidmi, co se bojí. Bojuju tím, že zlehčuju, vysmívám se...
Je to můj obranný mechanismus. Nedělám to záměrně.

Došlo mi to včera.

Včera, kdy nastalo, jak řekl Dr. Hnízdil, „stanné právo“. Zavřely se školy, zrušily všechny kulturní akce, přerušila se činnost zájmových útvarů.
Mezi všemi těmi maily oznamujícími rušení školy, výměnného pobytu v Německu, kroužku šachů, výuky dramatické výchovy i tréninků horolezení se objevily 2 vlaštovky: „Akci nerušíme, pokud jste zdraví, nebyli jste v Itálii a nebojíte se, prosím potvrďte znovu účast“. Zazářily mi oči a odepsala jsem, že všechny podmínky splňuju a jsem ráda, že „koronavirusová panika“ nám akci nepřerušila.

Do půl hodiny začalo mé tělo vykazovat známky nemoci!
Sakra! Co to je?
Vyznám se v psychosomatice, znám své tělo, umím s ním komunikovat.
A tak jsem začla první pomocí: přitopila jsem si, uvařila bylinkový čaj s medem, zalezla pod peřinu. Teplo, ticho, tekutiny.

Pokora!

A už jsem věděla: POKORA! Pokora a respekt
Pokora ke všem nemocným, kteří tu nemoc už mají a k těm co na ni zemřeli.
Pokora k těm, co jí teprve onemocní a možná i zemřou.
Pokora k těm, co z ní mají strach.
Pokora ke všem v pomáhajících profesích – k lékařům, sestrám, pracovníkům KHS a dalším spoustě lidem.
Pokora i k politikům (včetně pana premíéra) a lidem ve vysokých funkcích, protože ať rozhodnou, jak rozhodnou, vždycky bude někdo brblat. A ta zodpovědnost je teď na nich.

I když je to třeba jen obyčejná chřipka


Pokora k nemoci samotné
Možná je to nepřenosné a nevysvětlitelné: Já včera večer udělala rituál za tu nemoc – COVID 19.
Představovala jsem si ten kulatý vir, jak nám ho všude ukazují, když jsem zapalovala svíčku. Dávala mu pozornost a lásku.

A pak: pokora k tomu, co nás převyšuje. Třeba k Bohu a matce Zemi.

Získala jsem zpátky svou „moc“, když jsem si uvědomila svou nicotnost. A přijala ji.

Děkuju



pátek 9. listopadu 2018

Stíny


Zase to nevyšlo, zase jsem selhala, zase jsem to pokazila. 

Nesnáším se 

Nesnáším tu malou 12letou Evičku, co to všechno tenkrát pokazila, co nedokázala říct jedno blbý slovo, NE! Nesnáším tu o 20 let starší, která ve vzteku zbila své děti, která na ně křičí jen kvůli tomu, že je ona zrovna v nepohodě, že se jí něco nepovedlo... Nesnáším svoji vnitřní bordelářku, která nedokáže doma udržet pořádek (Jaktože jiné domácnosti můžou být jako ze škatulky a mě to pořád nejde? Asi nemám pořádek ani ve své duši!) Nesnáším tu, co se 6 let držela nefunkčního vztahu/nevztahu a nebyla schopná ho jednou provždy ukončit. Nesnáším i tu, co se pořád snaží někomu zavděčovat.

A za to všechno se cítím provinilá.

Neměla bych...


Tohle bych přece dělat neměla! Takhle bych se cítit neměla! Na tohle bych neměla ani myslet! Neměla bych přece závidět! Neměla bych manipulovat! Neměla bych...

Jsem tak hrozná!

Dlouho jsem si myslela, že tohle bych prostě dělat neměla. A pokud jsem to už udělala, nesmí se o tom nikdo dozvědět. Měla bych to všechno špatné nastrkat někam do truhlice, zamknout a klíč ideálně sníst, nebo zahodit do moře. Aby se to nikdy nikdo nedozvěděl. A hlavně už to nikdy NEOPAKOVAT!!!

A ono to nějak nešlo. 

Další den mě zase děti vytočily, zase jsem „omylem“ pomluvila jednu kamarádku před druhou, možná jsem i malinko zalhala, nebo... Já nevím už co. Prostě jsem udělala něco, co by se dělat nemělo a já jsem opět zklamala, zase jsem to pokazila. Jela jsem nanovo a zase blbě.

Přijmi svůj stín 

A pak jsem zjistila, co to je to v knihách popisované „přijmout svůj stín“!

Takhle se na to musí! Zavírat do truhlic, či 13. komnat není žádné řešení. To nikam nevede. Teda vede. Vede to jedině k frustraci.

Jediné možné řešení je „Přijmout svůj stín“. Pochopit, že i tohle jsem já! Že i tohle patří ke mně. Že ta Efka není jen ta všemi obdivovaná a přijímaná, co všechno stihne a dokáže, co si poradí ve všech situacích, co peče, vaří marmelády, suší bylinky a vychovává sama 3 děti a stíhá 4 práce.
Že se mi občas taky něco nepovede, že občas někoho naštvu, že občas něco rozbiju, na něco důležitého zapomenu, pláču, křičím, napíšu blbej článek, vyhodí mě z projektu, že někdy někomu i ublížím (a někdy možná i chtěně), že mám chuť se i mstít, manipulovat, přetvařovat se. Kdysi jsem i něco ukradla, podvedla. Spala s někým, s kým jsem tak úplně spát nechtěla...

Černý fleky, za který se stydím, ale který patří ke mně. Nesmažu je, nezamknu...

Každý vždycky dělá to nejlepší, co v dané situaci dokáže. 

Možná bych to dneska udělala jinak. Ale tenkrát... Tenkrát jsem neměla dnešní zkušenosti, znalosti, okolnosti byly jiné. A já bych bez těchto „chyb“ nikdy nezískala tyhle zkušenosti, nedostala tyhle lekce. A třeba bych pak neměla o čem psát blog a těžko by se mi vciťovalo do mých klientů, nemohla dávat moudré rady svým dětem...

Ano, přijímám se a mám se ráda – o tom už jsem psala – i se svými nedostatky, chybami, špatnými vlastnostmi, neřestmi...

Přidat popisek
Pochopme, že každý máme své stíny. Fakt nejsem jediná takhle hrozná, neschopná... Že nikdo nejsme dokonalý. I když se tomu v dnešní době, kdy se na vás valí z facebooku a instagramu samé šťastné fotky ideálních rodin na dovčách, výletech, fotky krásných výtvorů a úsměvů, večeří při svíčkách..., těžko věří. On se totiž nikdo svými stíny nechlubí.

A není to ani potřeba (se veřejně chlubit)

Fakt nebudu dělat 21denní chalenge „Co se mi dnes nepovedlo“, „Na co jsem dnes nebyla pyšná“ I když.... Třeba by to nebylo tak marný ;-)

Já myslím, že jsem se pro dnešek odhalila až dost. Takže pokud půjdu do této výzvy, nechám si ji pro sebe. A místo na FB si tyhle černoty zapíšu prozatím do svého deníčku.

I tohle patří ke mně ;-)









neděle 25. února 2018

Můj vnitřní muž


Setkání s vnitřním mužem - moje velké téma.


Dlouho jsem si myslela, že jsem příliš mužská, jsem Beran-mužské znamení. Ráda šéfuju, organizuju, velím…  Potřebuju posílit ženskou stránku a trochu oslabit tu mužskou, aby to bylo v rovnováze.

Tak jsem na tom makala. 

Začala nosit sukně, chodit na ženské kruhy. Dříve jsem měla nejbližší přátele muže, teď se z mého života nějak vytratili a nahradily je ženy. Je jich spousta. Mám opravdu velkou ženskou základnu, která mě dokáže podpořit, pomoci… - jsem za ně velmi vděčná. Holky, děkuju!! <3

Cože? Takový chcípáček?

Pak jsem v astrologické konstelaci uviděla svého Marse, mám ho nativně v Raku ve 12. domě. Byl tak přichcíplý. Někdo takový je mou součástí? Ofrňovala jsem se. Nesnáším slabé muže. Muže, co se nedokážou rozhodovat, jednat, postavit se. Takový byl můj vnitřní muž v téhle konstelaci (téma: Proč od sebe pořád odháním muže). Nesnáším teda i svého vnitřního muže? Opovrhuju jím? Vždyť je to součást mě? Opovrhuju a nesnáším sebe?

Silný jako táta!

Já přece chci silného muže! Takového, o jakého se můžu kdykoli opřít! Jako byl můj táta! Silný jako můj táta! – Jdu zpátky ve vzpomínkách. A vidím svého tátu zesláblého, jak jen to jde – pár dní, týdnů před smrtí. Kdy se sotva drží na nohou, kdy sotva udrží lžíci, kdy většinu času proleží a u postele má kýbl, protože ta chemoška je fakt svinstvo. Dochází mi, že pokud jsem si zadala „silný jako můj táta“, že se pak nesmím divit, že mi do života vstupují samí slaboši a já jimi opovrhuju.

Aha. Tak tohle si musím zpracovat. A zase jsem měla téma k práci na sobě.


Jak tancují muži (a malí chlapečci)

Včera jsem se byla po delší době podívat, jak se ten můj vnitřní muž má. Tentokrát v taneční konstelaci. Pracovaly jsme ve dvojicích. Jedna se dívala, jak jí ta druhá tančí jejího vnitřního muže (následně se vyměnily). No jo, byl přichcíplý. Takový nejistý. Přešlapoval tam hodně nejistě. Kolegyně tančila asi jako nějaký malý kluk na své první dětské diskotéce. Bylo vidět, že si neví rady. Tápe. Rozhodně to nebyl někdo, o koho bych se mohla opřít. Ale já jím už neopovrhovala. Dívala jsem se na něj z pozice matky, jako na svého syna. Cítila jsem k němu lásku a důvěru. Miluju ho i takhle tápajícího, bezradného. A věřím, že si poradí. Že to zvládne. Jen to chce čas. Tohle mi prolítlo hlavou. A něco se změnilo. Kamarádka vzpažila ruce. „On vyrostl“ a najednou úplně změnila styl tance. Už to nebylo dětské bezradné přešlapování. Ale jistý tanec.  A já brečela. Brečela jsem dojetím, radostí a byla jsem pyšná na „svého syna“, že to dokázal, že vyrostl.

Bylo to silné. Ale byl to teprve začátek.

Tančilo se dál. Tentokrát už ne ve dvojicích, ale každý si protančil svého muže sám.  4 písně – 4 archetypy: Bojovník, Milenec, Šaman a Král. Tančilo se se zavázanýma očima. (Kdo nechtěl, nemusel – Já chtěla, protože to nemám ráda. Nesnáším nemít věci pod kontrolou. Takže jdu do toho.)

Bojovník byl super. 

Související obrázekViděla jsem válečnými barvami pomalovaného domorodce, jak tančí válečný tanec. Dupala jsem do země. Silně, energicky, rytmicky. Cítila jsem velkou sílu. Užívala si to. Pak mi ale probleskly hlavou moje obvyklé strachy (když tančím se zavázanýma očima, mám pocit, že se stropy v místnosti staly šikmými a že se praštím do hlavy). Bojím se něčeho, co neexistuje. Vytvářím si nesmyslné strachy. Dochází mi, že ten bojovník možná z venku působí silně, nebojácně, ale v hlavě má jisté pochybnosti, strachy. To asi každý, kdo jde do boje. Je to tak v pořádku. Dochází mi i souvislost s válečně pomalovaným obličejem – to je přece taky „maska“ k vylekání nepřítele. Není to nic špatného, prostě to tak funguje. Můj bojovník je zvenku opravdu silný, i když vevnitř je úplně obyčejný i se svými chybami a obavami.

Výsledek obrázku pro sexy mužJdem dál. Píseň č. 2.  Milenec

Jo, tak ten je! Nádherný nahý svalnatý potetovaný… Když do mě vstoupil, málem jsem dostala orgasmus :-D Hlídala jsem si, abych nevzdychala moc nahlas (i když dovoleno bylo vše) Rozkoš. Nádhera. Radši jsem ho ze sebe „vyndala“ a užila si tanec s ním. Ploužáček. Hlavu opřenou na svalnaté hrudi. Objímal mě a hladil Jo, dobrý!! I tenhle tanec jsem si užila - zase trošičku jinak ;-)

Trojka – Šaman. 


Jsme u indiánů. U ohně. Vidím kouř. A cítím klid. Nepotřebuju tančit. Jenom jsem. Jsem. A to stačí. Cítím sílu. A taky vyrovnanost. Jistotu. Klid. Moudrost. Jsem. Bylo to silné. Hodně silné.

A pak přichází Král! 

Výsledek obrázku pro královský trůnTak jestli byl Šaman silný, tak tohle je co? Přišel Král! Král!!! Tohle není žádný král  z pohádky, tohle je KRÁL! Vyrazilo mi to dech. Do očí se nahrnuly slzy a já měla chuť padnout na kolena. Někdo takový je mou součástí? Tohle je ve mně? Tohle je můj vnitřní muž? To není možné?? Taková síla! Já ani nevím, jak to popsat, co tam byla tak obrovské – charisma? Přirozená autorita? Nevím, co to bylo. Asi jako když věřící padají na kolena před papežem a náctiletí před svými idoly. Takže se zase netancovalo. Jen jsem stála. Později si dovolila padnout na ty kolena. Klečela jsem před svým králem. V pokoře. Ve štěstí, že před někým takovým můžu klečet. A vnímala jeho velikost. A slzy tekly.
(něco takového si dosud moje mysl nedokázala představit, takže ani vhodný obrázek jsem nikde na googlu nenašla ;-)

Respekt, úcta, pokora...

Poznala jsem na vlastní kůži 4 mužské archetypy. Mohla se do nich vcítit a prožít je.
Poprvé v životě jsem pocítila respekt, úctu a pokoru vůči mému vnitřnímu muži a vůči mužům obecně. Možná tohle zažívají tatínkové u porodu vůči svým ženám. Já si to prožila při konstelačním tanci.

Děkuju, děkuju, děkuju, děkuju.

Sobě, mým mužům, Magdě, Marušce a ostatním ženám.

Všechno to tak zapadá...

Ještě bylo nádherné, že nás všech 8 žen, které si přišlo v ten večer odtančit své vnitřní muže – aniž bysme se nějak domlouvaly, či dostaly instrukce, jsme nádherně barevně ladily. Všechny jsme byly oblečené do černo-červené kombinace (někdo jen v černé, někdo v jemnějších odstínech červené) – k těm mužům to tak ladilo. A ta první španělská píseň v tomhle barevném složení! Hmm…





středa 7. února 2018

Cokoli si přeješ, napiš na papír…


Tuhle písničku od Tomáše Kluse miluju!


A zkusili jste to? 

Napsat si nějaké přání a pustit ho po vodě, nebo složit do malé kostičky a dát pod polštář, nebo do peněženky? A splnilo se?

O plnění přání už jsem článek psala. Byl to můj úplně první článek, jehož nebývalý úspěch mě dovedl k založení blogu. Kdo si chce osvěžit paměť, najde ho zde.

A já teď nějak cítím, že se mám k tomuto tématu vrátit. Pořád i po těch letech mě totiž to kouzlo splněných přání nepřestává udivovat.

Směju se

Směju se, když si řeknu, že bych potřebovala nové rukavice a cestou do školky najdu jednu v louži. V takových případech kouknu k nebi, usměju se, poděkuju a blíže specifikuju své přání: že bych chtěla dvě, o něco větší a o něco čistší :-D

A nebo když cestou na návštěvu k sestřenici si u hlasitě puštěného rádia v autě postesknu, že bych si tak ráda zašla někam zatančit.  No a po příjezdu zjistím, že neteře dostaly od Ježíška X-box a my celý večer tančily u Just Dance.

A nebo když si povzdechnu, že bych tak strááášně ráda, aby mě nějaký chlap pozval na kafe. A pak se mi rozbije auto, v servisu se mi tam pošťouraj a na dotaz, co jsem dlužná, pan servisák mávne rukou a povídá: „Umíte péct?“ – „To teda umím! A jak!“ – „Tak nám upečte bábovku a přijeďte někdy na kafe“ – a tak jsem seděla na dílně ve VIP-křesílku (vyřazené autosedačce) v jedné ruce moji úžasnou citrónovou bábovku a ve druhé rozpustný s mlíkem v reklamním hrnku od Auto Kelly a kolem mě 5!!! zvědavých chlapů! Tak to už je splněné přání i s bonusem :-D

A protože zjišťuju, že né všem to takhle frčí, rozhodla jsem se na tohle téma uspořádat seminář. Podělit se o svoje zkušenosti, rady a návody. Bude se konat 16. dubna 2018 od 18 hodin v Litoměřicích v našem novém centru Brána inspirace. Místo si můžete rezervovat na tel. 604 144 927, nebo na e-mailu: eva.stropova@gmail.com.

Vision board


Ale než k tomu dojde, podělím se s vámi o další způsob, jak si plnit své sny a cíle: Vytvořit si Vision board – neboli tabuli vizí. Ono totiž napsané přání je účinnější myšlenému. A když si s tím dáte ještě víc práce, vložíte víc energie, tak to se pak dějí věci i naprostým laikům:

Takže jak na to?

Pokud máte pár přátel podobně naladěných, sejděte se a tvořte společně. Je to moc fajn. Pokud ne, nebo patříte mezi samotáře, dejte se do díla sami.

Co k tomu potřebujete?

Velkou čtvrtku, lepidlo, nůžky, nějaké fixy nebo pastelky a spoustu různých časopisů, reklamních letáků apod.

Nejdříve se zkuste trošku koncentrovat.

Zapalte si svíčku, vonnou tyčku, pusťte si nějakou oblíbenou uklidňující hudbu a zkuste se naladit. Poprosit o vedení, nebo o ty správné nápady.

A začíná vlastní tvorba...

Napište na čtvrtku nadpis – rozmyslete si, jestli si uděláte Vision board na tento rok, nebo na jiný časový úsek, jestli bude zahrnovat všechny oblasti života, nebo se zaměříte jen na jednu konkrétní – např. práci, vztahy atd.

A pak listujte časopisy a vystřihujte všechno, co vás nějak zaujme – obrázky, nadpisy… Vystříhejte jich spousty. Netroškařte, neposlouchejte ego, které bude říkat: „Tak tohle fakt ne – tohle už by bylo moc. Takhle krásný barák, chlapa, nebo tolik peněz, zákazníků… si nezasloužíš“

Až budete mít pocit, že už máte materiálu fakt dost. Tak ho trošku přetřiďte a zkuste naskládat na čtvrtku. Poslouchejte svou intuici, kam co umístit. Doplňte to i různými nápisy. Co jste nenašli v časopisech, můžete dopsat či domalovat.

A nechte si tam i pár volných míst. 

Třeba si za týden, měsíc vzpomenete, že jste na něco důležitého zapomněli 😉

Nakonec si svou tabuli vizí umístěte na nějaké čestné místo.

A už stačí jen sledovat, co se bude dít…

Hodně štěstí


pondělí 21. srpna 2017

Všechno ostatní je bonus

„…královský palác zmizel a před rybářkou se objevila zase zpátky jejich stará rozpadlá chaloupka…“ Seděla jsem s dětmi v divadle a přemýšlela nad smyslem téhle pohádky. 

Vždyť já je učím si přát od života víc. Učím je, že přání se plní. A fakt plní! Já to vím. Proč by měly být potrestaní za to, že chtějí od života víc? Není ta pohádka kontraproduktivní? Zcela proti mé filozofii?


Pak mi to došlo: VDĚČNOST! 

Rybářce chyběla vděčnost. Nebyla s ničím spokojená, nic jí nestačilo. Chtěla víc jen tak z rozmařilosti. Nevážila si toho, co má. Je v pořádku chtít víc, ale je potřeba upřímně poděkovat a vážit si toho, co už máme.

Tohle přesně mě rozčiluje na mých dětech. Což znamená, že to bude i můj problém (viz článek o zrcadlech). Nezajímá je, co mají oni. Ale co nemají. Co má Julča a nemá Kamča a naopak. Co mají kamarádky a oni ne. Ale že jsou věci, které mají ony a zase je nemají jiní, to už nevidí.

Že je spousta dětí, jejichž rodiče nemají třeba auto, co nebyly nikdy u moře, co třeba nemají jednoho z rodičů… atd. Najednou je značka bot a mobilu nějak bezpředmětná. Ale to nám dojde většinou až když to, co jsme dosud brali jako samozřejmost, ztratíme.

Ono na tomhle principu jsou založené reklamy. Vytvářejí pocit frustrace, že něco nemáme. Něco, co vlastně ani nepotřebujeme. A tak pořád chceme víc a víc. Máme kolem sebe spoustu nepotřebných krámů, ale spokojení a šťastní stejně nejsme.


Před touto frustrací pomáhá právě vděčnost za to, co máme. A že toho je!


Kdysi jsem dělala 21denní program vděčnosti. Každý den jsem si měla zapsat cca 5 věcí, za které jsem vděčná. Ze začátku to bylo lehké: Za zdravé krásné děti, za práci a účet v bance, za střechu nad hlavou, za maminku, za sourozence, blízké přátele, kteří mě nikdy nenechají na holičkách, za auto a počítač, díky kterému můžu pracovat, za skříň plnou oblečení, teplou postel… Když jsem vyčerpala tyhle základní věci, musela jsem už lovit víc a byla vděčná i za lekce, které mi život dával, za „aha-momenty“, za zapadající slunce, pavučinu s kapkami rosy, za pána odvedle, který se na mě krásně usmál a zahnal tím moje chmury, za kapesníky, do kterých jsem si utírala slzy, za déšť, který zalil zahrádku. I za chřipku, díky níž jsem se mohla týden beztrestně válet v posteli.

Bavilo mě to – hledat a zapisovat další momenty toho konkrétního dne, za které jsem vděčná.

Pokud máte chuť, zkuste to. Později už jsem to nezapisovala, ale jen večer před spaním (ale prý je to lepší ráno hned po probuzení) poděkovat za to, co máme. Za to, že jsme se probudili, nebo přežili den. Tohle úplně stačí. Všechno ostatní je bonus 😊

Vděčnost za to, co už máme, nám totiž vždycky do života přinese víc. 
 Zkuste nebrat věci, jako samozřejmé.


Vzpomněla jsem si na zážitek před 5 lety. 

V době, kdy jsme měli opravdu velkou manželskou krizi. Manžel přijel za námi na dovču na poslední asi 2 dny. Měl tenkrát zraněnou ruku, a tak mi nemohl pomoct při závěrečném balení. Pamatuju si, jak jsem byla naštvaná. Nosila ty těžké tašky a skládala je do auta s našpulenou pusou. A pak mi to došlo! On tu vůbec neměl být! Kdyby tu nebyl, tak by mi taky nepomohl. Navíc mám kamarádky, které partnera nemají, a musí tohle (a mnohem víc) dělat samy (Jóoo, to už dneska taky znám!) Ale tenkrát jsem jeho pomoc prostě brala jako samozřejmost! Navíc sice nepomohl při skládání věcí do auta, ale krásně zabavil děti, abych na to měla klid. To byl ten bonus!! Stačilo se na to podívat trochu jinak.

Auta si začnu vážit, až když se rozbije. Zdraví, až když jsem nemocná atd. Ono se to právě proto děje, abychom si to uvědomili. Přece bez tmy není světlo atd. Ale někdy je lepší, tomu předejít. 

Važme si, děkujme a všímejme si, co všechno bereme jako samozřejmost (a ona to zas taková samozřejmost být nemusí)


P.S. Pokud byste chtěli s vyjadřováním vděčnosti pomoci, tak kromě mých poradenských služeb, vám mohu doporučit Zápisník Navždyvděčný, který vytvořila moje kamarádka Kačka.

pondělí 6. března 2017

Přijímám se a mám se ráda

Předem se omlouvám všem mužům, a předpisům EU – ale tento článek bude genderově nevyvážený. Budu ho psát pro ženy (i když muže nevyháním, nemají vstup zakázán – jen si to prostě musí trošku sami přehodit do správného tvaru) Já to prostě budu psát s „y“ na konci a s příklady ze ženského světa – nějak to teď potřebuju – pro sebe i pro své klientky.

Já bych přece měla...

Poslední dobou se totiž setkávám s klientkami, které se trápí, protože by měly být takové a makové, měly by dělat tohle, měly by vědět tohle… a ony takové nejsou, nevědí to a nestíhají to. A trápí se tím. Vždyť všechny ostatní to stíhají, vědí, jsou hezčí, štíhlejší, moudřejší, dokonalejší… Vážně?

Na výraz „měla bych“ „přece by se mělo“ apod. už začínám být alergická. Kdo to řek´? Kde jsme to vzaly?

Proč nepřijímáme samy sebe, takové jaké jsme? I se svými chybami, nedokonalostmi, stíny?


To společnost na nás klade takové nároky? Myslíme si, že fakt musíme být ty dokonalé ženy, matky,
milenky, manažerky, kuchařky, taxikářky, chůvičky, plánovačky, učitelky, ošetřovatelky, obíhačky úřadů… (a my opuštěné ženy ještě i opravářky aut i vodovodních kohoutků)

Všechno stihnout, umět, vědět a ještě dobře vypadat a dost vydělávat??!! A když to nedáme, tak propadáme frustraci a depresi??!

Přijímám se a mám se ráda!

Ta věta z nadpisu mi takřka změnila život. Je převzata z metody EFT. A já, i když s EFT nepracuji, tuhle větu přesto používám skoro při každé terapii (konzultaci). Nadchla mě. Používám ji právě k tomu, abychom sebe přijaly i se svými chybami a nedokonalostmi.

Na začátek vždy doplním onu konkrétní klientčinu (a nebo svoji) frustrující záležitost:
Např. „I přestože jsem dnes křičela na své děti, přijímám se a mám se ráda“, „I přestože jsem dnes opět nestihla uklidit, přijímám se a mám se ráda“, „ I přestože mám malá prsa (nebo velikost XXXXXXL), přijímám se a mám se ráda“, „I přestože jsem sežrala celou tabulku čokolády a vypila sama flašku vína, přijímám se a mám se ráda“. A zvážníme: „I přestože nedokážu odpustit své (bývalé!!) kamarádce, přijímám se a mám se ráda“, „I přestože mám strach z budoucnosti, přijímám se a mám se ráda“, „I přestože mám pocit, že mě nikdo nemůže milovat, přijímám se a mám se ráda“. A nebo klidně „I přestože mi pořád nejde sama sebou přijmout se svými nedostatky, přijímám se a mám se ráda“ (i takhle se do toho můžem zamotat ;-)

Schválně doplňte si tam své nedostatky. Opakujte si to, nebo si to sepište. Je možné, že některé věty, vůbec nebudete schopné vyslovit, bude se vám klepat hlas, či do očí se hrnout slzy. V tomto případě je to známka toho, že jsem trefily hřebíček na hlavičku. Zkuste to přesto říct a opakovat tak dlouho, až to půjde i bez emocí. Je to léčebný proces – úspěšný lečebný proces.

Není lepší přijmout se, než se za své nedokonalosti trestat?


Jako puzzle...

Každá z nás je v pořádku. Není potřeba, abychom se předělávaly. Představte si krabici puzzlí – 5000ks. Spoustu malinkých dílečků, každý zde má své místo. Když se jeden jediný zatoulá, obraz už se nikdy nesloží. Všechny jsou důležité. A všechny jsou důležité přesně takové, jaké jsou. Jak by to dopadlo, kdyby si jeden z nich řekl, že by chtěl být radši, jako támhleten, protože ten je barevnější, hubenější a tenhle nevzhledný výčnělek si raději nechám upilovat?

Takže, ženy, netrapte se svými nedokonalostmi, udělejte z nich přednosti. Najděte na sobě, čím jste jedinečné a to rozvíjejte.

Přeji vám (nám) hodně štěstí. My to prostě dáme! A když ne, no a co??!! Ono se to nepo…

Kdybyste potřebovaly pomoc, vedení či jen ucho k vyslechnutí a vzbuzuju ve vás důvěru, budu ráda, když se mi ozvete:


Na podobné téma můžete pokračovat ve čtení ještě zde