Tornádoblog mé sestry - den 7.

 Autorkou tohoto článku nejsem vyjímečně já, ale moje sestra (která tento týden vyměnila kostýmek a lodičky za montérky a je tak plna dojmů, že má potřebu se o ně podělit s celým světem):

Rozhodně teda nepíšu denně, to se ani nedá, ale dneska se potřebuju podělit s tím, koho to zajímá...

Dneska je to týden, touhle dobou se už vědělo, co se stalo, ale ještě naprosto se netušilo, jak moc zlé to je. Ten první víkend byl příšerně hektický, bez internetu a elektřiny v zasažených obcích jsme byli rádi, když jsme se známým dovolali, spíš jsme si volali, my nezasažení, mezi sebou a předávali si info, kdo o kom co ví a co neví... Do postižené oblasti se nesmělo, pak zas smělo, pak zas nesmělo a vůbec. Samozřejmě vznikaly i různé šumy a rozhodně se nevědělo, co tohle všechno způsobí a vyvolá...

Dlužno podotknout, že až na (snad zřídkavé) případy okrádání pomáhajících nebo rabování (to asi není to správné slovo, žádná rabovací hysterie tu není, tedy spíš vykrádání opuštěných domů zlotřilými jednotlivci), to vyvolalo neskutečný stav davové euforie, aktivity, ochoty, vstřícnosti.

Ta SYNERGIE (lepší slovo snad opravdu neexistuje), která tu vznikla, je neskutečná a zdá se nekonečná.

Jestli si, vy vzdálení, představujete, že tu jsou zborcené baráky, před nimiž sedí chudáčci zdeptaní a zoufalí senioři, zoufale čekající na nějakou podporu, tak snad nic není vzdálenějšího pravdě. Zborcené baráky, to ano. Ale - za týden!!! - tolik práce, některé domy už skoro se střechama, některé, co byly jen na opravu, jsou už hotové, všude se maká a maká a maká... Všichni si vycházejí vstříc, všichni si pomáhají, všichni si tykají, všichni jsou prostě boží... Jsou boží!

Ti, co se chtěli jen vyfotit s tragickým výrazem před troskama, už jsou dávno v prčicích a zbyli lidi, kteří tam chtějí být a chtějí makat a chtějí pomoct. I ti, co tam být "musí", čili hasiči, policisté, se usmívají, jsou ochotní, nezašívají se někde, jsou skvělí.

Je to soukolí, které nikdo nesestrojil a nikdo neřídí, ale které funguje a šlape a generuje výsledky.

Makáme všichni stejně, na stejném principu, ale stejně se u vás zastaví pán, který je tam stejně jako vy, a zeptá se: "Už Vám dneska někdo poděkoval, máte to moc pěkný?"... A já se ptám - "A vám už někdo dneska poděkoval?"

Chlápek nese 3 točený zmrzliny (děkujeme té skvělé zmrzlinářce z benzínky u MNV) a chlapi na střeše jen tak pro sebe - "Hele, dovezli zmrzlinu, dal bych si..." - chlápek dole se zmrzlinama (3!) bez rozmýšlení vylezl po tom žebříku za nima a tu zmrzlinu jim podal.

Sedíme po práci pod párty stanem a řešíme, jestli si k autu něco stopnem nebo to dojdem pěšky a vedle sedící policista se nakloní a zeptá: "Kam potřebujete?" (a podotýkám, že do krásných slečen máme v tu dobu hodně daleko, protože jsme zpocený, rozcuchaný a špinavý jak čuňata) a prostě nás naloží a odveze...

Večer vidíte, kolik práce se od rána udělalo. Někdo se připojí na 3 hodiny, někdo na 5, někdo zůstane celý den. Nikdo nic neřeší, nezdůvodňuje... chceš, tak tady máš (lopatu, hrábě, kýbl...) a pomoz. Potřebuješ už jít, děkujeme za pomoc a třeba se ještě uvidíme... Někteří z Brna, někteří místní, někteří z Rakouska... Děkujeme si navzájem, vlastně ani nevím, jestli jsem dneska viděla mezi těmi lidmi nějakého majitele, některého z domů... Možná jo, možná ne. Nevím.

Jedu domů nadšená, nabitá takovou energií, je to jak ozdravný pobyt, zvlášť po celém tom pitomém roce, kdy se zdálo, že největší zábavou lidí je buzerovat, stěžovat si, kdo nemá pořádně nasazenou roušku, nebo něco takového. Rok, kdy se lidé báli se potkat, nebo si podat ruku. Rok, kdy nesměli sedět u stolu víc než 4 lidi, když nejsou z jedné domácnosti... Doufám, že na nás nenaběhne hygiena, protože teda fakt na 15 m2 sedí nad gulášem třeba 40 lidí, kteří opravdu nemají nic na ústech a opravdu nejsou z jedné domácnosti A celý den makáš se spoustou jiných lidí a neděláš si jejich seznam, ani se jich neptáš, jestli mají nejvýše 3 dny starý antigenní test.

Zatím to tornádo vyvolalo v lidech, aspoň těch, co jsem je potkala, to nejlepší, co můžou dát. Synergie je stav, kdy celek je víc, než součet jednotlivců, kteří ho tvoří. Tady to platí na 1000%. Jsme společně lepší, než by mohl být součet dobra v každém z nás. A je fakt jedno, jestli 10 hodin makáš, upečeš buchtu, vedeš denní klubík pro děti, nebo celý den telefonuješ a něco organizuješ. Všichni spravujeme to, co to tornádo rozbilo. A tím spravujeme v sobě to, co bylo rozbité v nás.

Miluju Vás všechny, kdo se podílíte, ať jste odkudkoli. Jste boží. Jsme boží. My všichni jsme teď MORAVA.