Arabelin prsten

Minulý týden jsem s dětmi navštívila v Kroměříži výstavu kostýmů a dekorací k seriálu Arabela, jak jsem si to tam tak prohlížela a pozorovala své 2 dcerky, najednou mi v hlavě vytanula vzpomínka stará takřka 30 let:

Bylo mi 7 let a prázdniny po první třídě jsem trávila na svém prvním (pionýrském ;-) táboře. Dostali jsme tam tenkrát takový kouzelný amulet. Prý když si ho dám večer pod polštář a než usnu, si budu něco přát, tak se mi to splní.  Víte, co jsem si přála? Arabelin prsten! Nestačilo mi přání jedno, chtěla jsem splnit každé přání, kdykoli budu chtít. Ale zároveň už tenkrát jsem věděla, že Arabelin prsten je blbost, trik z pohádky, ve skutečnosti nic takového nefunguje. Takže už předem mi bylo jasný, že se mi tohle přání nesplní. A taky nesplnilo. A nebo jo?? Jen o čtvrt století později.  Až jsem odstranila stará dogmata a začala na zázraky věřit?

Dneska mám pocit, že i bez prstenu, se mi každé přání splní. Stačí jen pomyslet… Nevěříte? Zkuste to taky! Jen je potřeba brát v úvahu tyto 2 zásady:

1)      Přání se plní svým vlastním způsobem (jinak než očekáváte)

2)      Přání se splní ve správný čas (někdy to trvá roky)

A samozřejmě musíte tomu věřit! Když si budete přát 3patrovou vilu s bazénem a hned druhým dechem dodávat, že tohle se stejně nesplní, tak na tom budete jako já s prstenem. No, nesplní. Dokud neuvěříte, že to je možné.

Když jsem kouzlo splněných přání začala objevovat, narážela jsem na různé rady. Začni něčím jednoduchým, malým, něčím, na čem ti nezáleží, co je tvůj mozek schopný přijmout jako možné…  Richard Bach v jedné své knížce začíná peříčkem, ve filmu Tajemství (The Secret) se zas mluví o volném parkovacím místě. Já si přála sponku do vlasů a naušnice.  Přála si a pustila to z hlavy (na začátku jsem si samozřejmě říkala: „Od koho je asi dostanu…;-)“) Asi za týden jsem byla navštívit svoji mamku a naše holky začaly štrachat v mém opuštěném starém dětském pokojíku, objevily šperkovnici, já ji otevřela a tam: sponka do vlasů a naušnice! Chtělo se mi křičet: "To neplatí!! To už moje bylo!! Takhle jsem si to nepředstavovala!"  - Ale já neříkala nic o NOVÝCH naušnicích a sponkách. A tohle byla tenkrát moje nejoblíbenější sponka a ty štrasové naušnice nebyly úplně nejlevnější, nosívala jsem je na plesy a večírky, a pak při stěhování je tu zapomněla, a tím zapomněla na jejich existenci. A teď je mám! Tak teda dobrý, ale… (no, představovala jsem si to prostě jinak)

Tak další pokus, když to teda tak funguje, přeju si PENÍZE (Né, nebylo to hamounství, bylo to zoufalství – v tu dobu jsme s manželem krátce podnikali, nacpali do firmy úplně všechno a nějak se nám to pořád nevracelo) Takže si teď přeju peníze! A víte, co se stalo? Všude jsem nacházela dvoukoruny!! :-D A zase: "Nééééé!!! Takhle jsem si to nepředstavovala!" Ale co jsem si přála? Peníze! Co jsem dostala? Peníze! Takže:  Splněné přání!

Když něco chceš, formuluj přesně. A hlavně: neofrňuj se, když se ti to splní jinak, poděkuj a přeformuluj přání, buď vděčný/á za to, cos dostal/a. Tak jsem poděkovala, ohla hřbet pro každou dvoukorunu (a že jich bylo!!) a vyslala nový požadavek:  „dostatek peněz“.

Přála jsem si bar. V 15 letech to byl noční bar, v 18 letech kavárna – tenkrát jsem si to opravdu živě vizualizovala (ač jsem neměla ponětí o významu tohoto slova), no prostě jsem o tom snila a představovala jsem si to, jak tam obsluhuju a jak to tam vypadá… Ve 32 letech se mi tohle přání splnilo -měla jsem obojí – slavnostně jsme s manželem otevřeli „café-bar“. Splnilo se mi přání, co přání - SEN – ale… zase nějaké ALE. No, ten bar nevydělával. Seděli jsme tam s manželem a dětmi a čekali na nějaké zbloudilé zákazníky, a pak nám každým dnem víc a víc tuhl úsměv při počítání tržby. Pořád v mínusu :-( Kde je chyba? Takhle jsem to přece nechtěla? Aha!: „Děkuji za splněné přání, teď bych chtěla PROSPERUJÍCÍ BAR“  Doteď si živě vzpomínám na okamžik, kdy mi to došlo. :-) A víte, co se dělo pak? Chodili lidi, víc a víc… Dopadlo to tak, že náš obří bar byl na oba víkendové večery vybookovaný (cca 100 rezervací), odmítali jsem další lidi, nosili zahradní nábytek, začaly se u nás pořádat koncerty, svatby, obří třídní srazy, večírky, stálí hosté se množili… Makali jsem jak šrouby, sháněli personální posily, protože ve 2 už to fakt nešlo.  A tím se mi splnilo i přání z min. odstavce – mít dostatek peněz.

V té době mi také přišel mail od jednoho kamaráda: „Efko, podívej se, co jsem našel“  V příloze byl naskenovaný list ze zápisníku. V roce 2001 se tento kamarád ženil a na loučení se svobodou udělal se zúčastněnými (kteří ještě mohli mluvit) malou důvěrnou anketu. Já už na to dávno zapomněla! Rozklikla jsem obrázek a tam bylo: „Jak bys chtěla žít za 10 let? – Za 10 let? To je strašně daleko! Já nevím…  No asi vdaná, 2 děti a vlastní hospodu (bar)“  TVL!!!! To je teď!!! To za těch 10 let!! A já jsem vdaná, mám 2 děti a bar. Mně se to splnilo!! Doslova!! To není možný??!!

Začala jsem o tom víc přemýšlet. Vracela jsem se zpátky do minulosti a prozkoumávala svá přání a způsoby jejich splnění. Tak ještě jedna zajímavost:  Jako náctiletá jsem si představovala svého nastávajícího s černými dlouhými vlasy (po vzoru svého otce).  Nikdy jsem ani s nikým takovým nechodila. Když jsem se seznámila s Tomášem (mým mužem), tak byl ostříhaný „trojkou-strojkem“ – prostě plešoun, pak si nechal vlasy dorůst, ale celých 10 let hezky sestříhaný „nad límeček“ – jako číšník v luxusních restauracích to měl prostě předepsané. Nikdy se mi ani nesvěřil se svým snem, až když jsme začali podnikat: „Já jsem vždycky toužil mít dlouhé vlasy, nejdřív mi to zakazoval táta, pak škola, práce… teď když jsem svým pánem, nechám si vlasy růst“ – splnil si svůj sen a tím i mé přání – najednou mám černovlasého dlouhovlasého manžela. Víc se mi teda líbil s krátkými, ale když jsem si to v těch 16 letech takhle přála, tak se to prostě někdy splnit muselo ;-)

A co vy? Jak to máte se splněnými přáními vy? Už se vám splnily všechny dětské sny nebo na to ještě čekáte? Zkuste se na to podívat.

Přeju hodně štěstí

Efka 

KLEKLA MI SIMKA

„Tak ta už je úplně kapút“ mračila se slečna za pultíkem v T-mobilu. Nechtělo se jí to vzdát a zkoušela to znovu a znovu… „Omlouvám se, ale já se do ní už nedostanu, vaše kontakty nejdou zachránit“  se smutnou účastí mi podávala moji  14 let starou SIMku ještě s nápisem Paegas.

Asi čekala nějaké rozčílení, beznaděj… „Co já si teď počnu?!“

A já se smála!  Tak trefně to vystihovalo situaci, ve které se teď nacházím: „Staré nepotřebné uvolňuje místo novému“

S úsměvem jsem přebírala moji novou krásnou úplně prázdnou růžovou SIMku :-)

A jenom jsem se blondýnovsky zeptala: „Ale moje číslo mi zůstalo?“ (No, jasně, já jsem se přece neztratila, já se nikdy neztratím, já tu jsem pořád! – jenom takové řečnické ujištění jsem potřebovala) – A to mi stačilo!

Bylo mi tak lehko při vzpomínce na všechny ty kontakty, které už jsem léta nepoužila, ale bylo mi je líto vymazat, „co kdybych někdy něco…“ – Haha, no jo! Když se bojíte pustit, život to zařídí za vás!

Slečna nakažena mojí reakcí se na mě usmála a řekla: „Kdo bude chtít, tak vám zavolá sám“

Ano, s důvěrou, že se k nám vždycky dostane přesně to, co potřebujem ve správný čas. A jak? To není potřeba řešit předem.

Díky, má stará zelená SIMko za 14 let věrné služby, já teď už jdu dál…