Marmelády s příběhem

Tak už finišujem. Skleničky opět došly. Ovoce už pomalu taky. Malujem etikety a ze starého povlečení vystřihujem kolečka. Lepíme, gumičkujem, skládáme do krabic. Taková malá manufaktura… A čímže to celé prázdniny žijem?

Hanku znám necelý rok. Je to moje spolužačka z Přírodní medicíny. Vlastně jsme spolu promluvily jen párkrát, ale ta holka mě baví. Kromě zájmu o přírodní medicínu a barvy vlasů, máme i další společné znaky např. obě píšeme blog a obě rády pomáháme. I když proti Hance jsem fakt máslo. Když se poprvé zmínila o charitativní akci, kterou na konci prázdnin spolupořádá, Sunday Music Jamu a jeho nové doprovodné akci Džem festu, bylo mi jasné, že do toho jdu! Vařit marmelády a pak je prodávat a část výtěžku z prodeje věnovat na léčbu holčičky s Rettovým syndromem. Nahlas jsem sice řekla něco ve smyslu „Uvidíme. Ještě podle toho, jaká bude úroda a jak budu mít čas a jestli se ty marmelády vůbec povedou…“ Ale stačilo jen převyprávět to doma a bylo jasné, že z tohohle už nevycouvám. Kamilka miluje nejen vaření, vyrábění a různé tvoření, ale hlavně prodávání na trhu. 

Ukázala jsem holkám fotky malé Zuzky (na jejíž léčbu výtěžek poputuje), vygooglily jsme si něco o její nemoci a povídaly si tak obecně o nemocných dětech, o šancích na uzdravení, o jejich rodičích o začlenění do společnosti a jejich úkolech a smyslu jejich života…  I tahle stránka celé akce je pro holky důležitá. Příběh Zuzky si můžete přečíst zde.

Další fáze spočívala v tom přesvědčit mamku, že opravdu není potřeba jahody přihnojovat Kristalonem a obsypávat záhonky jedem na slimáky. Když mám prodávat marmelády, tak chci, aby ovoce v nich bylo chemií nedotčené. Povedlo se. Nejen přesvědčit. Ale i sklidit. Nehnojené a sdílené se slimáky a stejně jich bylo tolik, že jsem je ani nestíhala sbírat. První várka jahodové se povedla. Ale tehdy mi došlo, že na Džem festu bude asi velká konkurence, že tam těch stánků s marmeládami bude moc. Budou tam prodávat zřejmě zkušené džemařky. Já sice už nějaký ten rok vařím, a prý i dobře (říkají kamarádi). Ale za mistra se nepovažuju. Chce to nějaký nápad. Něčím se odlišit. Tak co třeba do další várky přihodit pár snítek máty? Zkusila jsem a ono to chutnalo výborně. Tak, že první várka se snědla a porozdávala během pár dní. Takže kromě klasických jednodruhových jsem pouštěla uzdu fantazii a u našeho stánku najdete např. i malinu s mátou, broskev s jablkem a levandulí, meruňku s mrkví, nebo mix rajčat, broskví a jablek atd.

Každý rok vařím marmelády. Ale vždycky tak pár a až jako poslední možnost zpracovnání ovoce. Letos to bylo jiné. Vařila jsem pořád a ze všeho. Vařila jsem dokonce i na dovolené u ségry. Sklidila jsem její zahradu. A hodila jsem řeč i s její sousedkou, povyprávěla jsem jí o Džem festu. A ona mi dovolila očesat jejich ostružiny (jako její příspěvek pro Zuzku) a taky mi pomohla posbírat špendlíky se slovy: „Moje babička vždycky říkávala, že nejlepší marmeláda je ze špendlíků, tak tu určitě uvař!“ Normálně mě k tomu donutila! Uvařila jsem. Můžete přijít posoudit, zda babička nelhala.

Marmelád máme asi 20 druhů. Vypotřebovala jsem všechny skleničky, které jsem měla doma já i všichni v mém okolí. Zase mi tu pomohl FB, stačilo napsat prosbu na zeď a ochotné kamarádky střádaly a nosily.

S holkama jsme vymyslely design skleniček. Před tištěnými etiketami jsme daly přednost ručně psaným a malovaným. Tak poslední dny píšem, malujem a finišujem.

Taky jsme se domluvily, že ¼ naší tržby (nikoli zisku) věnujeme na Zuzčinu léčbu.

Hance jsem slíbila, že udělám akci propagaci. Chtěla jsem ji dělat „postaru“, jak jsem zvyklá. Rozhazovat sítě po netu a přihazovat ji na různé weby do kalendářů akcí atd. Ale zjistila jsem, že jsem o prázdninách nějaká neflexibilní. Když jsem měla čas, neměla jsem podklady. Když jsem měla podklady, tak jsem zas byla na dovče a následně v časovým presu (dohánění restů, nefungující počítač, moje nemoc, holek nečekaný dřívější návrat z propršeného tábora…) Až jsem si řekla, kašlu na staré způsoby propagace, udělám lepší. Napíšu článek. Napíšu příběh o marmeládách s příběhem.

Tak je tu!

Srdečně Vás všechny zvu tuto neděli tj. 30.8.2015 do pražské Stromovky do areálu Tiskárny na Vzduchu (mmch. já ještě vůbec netuším, kde to je – ani jak a kudy tam mám vjet s těma blikačkama – jak jsem dostala v instrukcích pro prodejce – tak kdyby někdo chtěl poradit holce z vesnice… ;-)

Takže v neděli tam – vy tam nejezděte s blikačkama – vy radši tramvají. Dopoledne (9-12) je Džem fest. Budou se tam prodávat domácí kvalitní marmelády, ale i jiné domácí výrobky (např. sirupy, medy, sýry, pečivo atd.) Vstupné je dobrovolné. Kromě sbírky na Zuzčinu léčbu chce tahle akce upozornit i na to, že díky naší úžasné legislativě a byrokracii, se vlastně tyto výrobky ani legálně nemůžou distribuovat.

No a od 12h začíná Sunday Music Jam – multižánrový hudební festival. Zahraje spousta skvělých kapel. Line-up najdete zde. Připraveny jsou i tvořivé dílničky pro děti. Bohaté občerstvení, včetně raw food.

Já s holčičkama tam budeme co nejdýl to půjde. Ráda uvidím všechny, které jsem týdny, měsíce i roky neviděla. Jestli nemáte program na poslední prázdninovou neděli, doražte. Věřím, že tohle bude super den! Moje 2 pomocnice hravě obslouží náš stánek, i kdyby se tvořily velké fronty, a já budu mít čas si s vámi popovídat. Tak neváhejte a doražte zamlsat, nakoupit, zapařit, pokecat a pomoci. Skvěle zakončit letošní prázdniny. (A možná pak tradičně každé další ;-)

A i vy, co se osobně neznáme, přijďte se na nás podívat, podpořit nejen Zuzku, ale i naše celoprázdninové úsilí!

Děkujeme!!

Efka & Co.

P.S. Marmeládový den jsme si užily náramně. A protože jsme neprodaly zdaleka všechno, rozhodla jsem se, že zbylé marmelády budu dál nabízet (k osobnímu vyzvednutí v Kralupech, či po domluvě i na jiných místech) a stále platí, že 1/4 ceny poputuje na Zuzčinu léčbu. Takže vybírejte, objednávejte. Ať vám chutnají. 

AKTUÁLNÍ NABÍDKA:

JAHODA S MÁTOU
JOSTA + JABLKO (3:1) - josta je kříženec černého rybízu a angreštu
MERUŇKA + MRKEV (3:1)
MERUŇKA + JABLKO (2:1)
BROSKEV
BROSKEV S LIMETOU
RAJČE + BROSKEV + JABLKO (2:1:1)

Můžete si také zakoupit sušené bylinky, které jsem letos vlastnoručně s láskou sbírala a sušila. Cena 25 - 30,- Kč dle druhu

Můj dekorační pytlík proti chřipce a nachlazení nemá potřebné atesty a skutečně nemůže konkurovat paralenům a koldrexům. Takže je jen na vás, co s ním uděláte... ;-) Uvnitř najdete směs bylin: květ lípy, květ černého bezu, plod šípku, hluchavku, dobromysl, meduňku a list jitrocele.

Jak jsem chodila přes střepy

Od tý doby, co píšu blog, nemůžu nikomu nic vyprávět.  Všichni už to četli. A nebo řeknou: „Napiš o tom, já si to pak přečtu“ Tak dobře, tak já o tom napišu:

„Hele, ženo, v Třebušíně na slavnostech s náma letos zase počítaj. Tak popřemýšlej, co tam budem prodávat“ oznámil mi můj muž (jako že ten bývalý – ale v občance ho pořád mám)

Vloni jsme měli na slavnostech stánek s kávou. Letos už je tam přihlášený jiný konkurenční prodejce, tak to chce něco jinýho. Ale co? Do langošů se mi nechce. Tak upeču koláče? Nebo nějaké bramborové placky? A co třeba frappé a mojito? Má být horko… Nějak jsem to zazdila, měla jsem dost starostí s koncem školního roku a balením holek na tábor.

A taky se seběhlo všechno to ohledně změny mé profesníkariéry (viz článek Intuice). A v tom přišel Tomáš s návrhem: „Kašlu na gastro. Uděláme si ezo-stánek. Ty tam představíš ty svoje slavné kabelkovékonstelace, já regresi, vezmem s sebou i Petru (Tomášovu novou přítelkyni – pozn. autora), ta může dělat masáže a reflexku. Můžem vykládat karty, prodávat bylinné čaje… A víš co? My teď byli na jedné takové akci a chodili jsme tam po střepech. To byla bomba! Třeba by to šlo udělat i tam“

Tak jo. Vytvořila jsem si nějaké letáčky, plakátky a psychicky jsem se připravovala na to, že jsem opět hozena do vody. A že třeba se ke mně i někdo objedná. Někdo úplně cizí…

Tomáš mezitím v práci poctivě sbíral prázdné lahve.

Nadešel den D. 

Náš stánek budil pozornost. Nejdřív takovou ostýchavou – lidé z bezpečné vzdálenosti sledovali, cože to tu je divnýho  mezi těma všema klobásama a bubble-tea. Postupně se přibližovali. Až v jednu chvíli se tvořily i fronty.

Nikoho ale nezajímali konstelace, regrese, nebo taroty. Střepy byly největší lákadlo.

Já se přiznám, že jsem byla tak konsternovaná a nervózní z té mojí prezentace, že jsem vůbec nestihla  zaujmout stanovisko k mé vlastní chůzi po střepech. Dívala jsem se na to čistě jako organizátorka, nikoli jako potenciální klientka. Tomáš si to tam chystal a mě jakoby se to netýkalo. Neměla jsem ani strach, ani jsem se netěšila, ani jsem si neřekla „to nikdy“, nebo „jasně, že to dám“ – Fakt nic. Vůbec jsem o tom nepřemýšlela.

Když byl náš stánek připraven, šla jsem obhlídnout ty okolní. Právě jsem se vracela s kávou od konkurence (mmch. pán vůbec netušil, co to je „lungo“ !!!!) a trdelníkem. A vidím první statečnou slečnu, která dělá poslední krok na střepech. Oči ji září! Celá září!! Září jako někdo, kdo překonal obrovský strach. Kdo překonal sám sebe. Kdo dokázal něco, o čem si ještě před malou chvilkou myslel, že je to takřka nemožné. O tohle na střepech jde.

Navnaděna zářící slečnou, jsem si to musela jít taky zkusit. Umlčuji svoji zbrklou nedočkavou vnitřní osobu, která by to nejradši přeběhla hned  bez nějakých instruktážních keců. A pozorně poslouchám Petru a Tomáše, kteří mi předávají své zkušenosti: Takže, zavřít oči (není to nutné, ale líp se koncentruje). Strach je na místě, ale přetransformuj ho na pokoru a respekt.  Nakroč zvysoka (jo, to bude asi ta zenová chůze, co jsme si o ní říkali na Škole intuice), došlápni zlehka. Prozkoumej nohou terén, „vyfoť si ho“: Je bezpečný? Pokud ne, malinko nohou zavrť, uveleb se, najdi si to svoje bezpečné místo. Máš ho? Tak až teď přenes váhu. A jdem na druhou…

Pokorně jsem poslouchala instrukce a pomalinku udělala své 2 krůčky přes střepy. Dokázala jsem překonat strach a umístit na střepy svou pravou i levou nohu. „Tak to by mohlo stačit, ne?“ Naznačovala jsem, že udělám úkrok stranou. Že jsem si to jako zkusila, jako dobrý teda, ale už to teda umím, tak to by mohlo stačit, ne??? Petra se na mě usmála: „Jestli chceš tak slez, ale je to škoda nepřejít to celý“ lhostejně pokrčila rameny. Jo, tohle na mě platí. Zase jsem zavřela oči, zhluboka se nadechla, pomalilinku zvedla nohu a jala se jí z výšky bezpečně umisťovat. A já to dala!!! Dala jsem to celý!!! Zářila jsem úplně stejně jako ta slečna přede mnou!!!

Nejdřív jsem si opět myslela, že jednou to stačilo a nemám potřebu to znovu opakovat. Ale pak jsem se překonala a přešla to později ještě jednou. No a pak už jsem chodila jako mazák – sem a tam. Když zrovna bylo volno, byla jsem modelka k přilákání dalších zájemců.

A přilákalo se jich hodně. Někdo to dal. Někdo se neodvážil Musím říct, že odvážnější byly ženy. A úplně nejodvážnější děti (ty totiž ještě nemají tolik těch strachů a zábran)

Když přišly první děti – 2 asi 12leté holky a chtěly to zkusit. Tak jsem vyvalila oči: Co s tím? Tahle varianta mě vůbec nenapadla. Nikde jsme neměli žádnou cedulku zbavující nás zodpovědnosti. Nedávali jsme lidem podepsat prohlášení, že jdou na své vlastní nebezpečí. Zeptala jsem se holek, kde mají rodiče, a dostala odpověd, že doma, ony tu jsou na táboře. No ještě ke všemu! Zachránil mě Petřin syn, který je zhruba tak stejně starý a který prohlásil, že by si to taky rád zkusil. Jo, dobrý nápad – otestujem to nejdřív na vlastních. Přešel. No tak, holky, zkuste si to taky. Daly to. Se stejným efektem. Se stejnou září a radostí. Tak dobrá, i děti můžou.

A tak jsem na střepy pustili i našeho 3,5letého Staníčka. A tam ten efekt byl ještě úžasnější. Standa úžasně kopíroval náš soustředěný obličej (je ve věku, kdy naprosto skvěle kopíruje, co vidí kolem sebe), ale přešel to s naprostou jistotou a lehkostí. On se totiž vůbec nebál. On netušil, že jde po něčem nebezpečným. Že by se klidně mohl i zranit. On viděl svoji maminku a svého tatínka a spoustu dalších lidí, kteří po tom normálně chodí. Pravda, trochu se zpočátku bojí, ale nikomu se nic nestalo… Takže i Standa chodil po střepech sem a tam…

Dobrý byl i postřeh, jak lidi překonají svůj strach, sami sebe,  a najednou do té jejich radosti, euforie se nacpe ego. A začne tohle všechno zpochybňovat. Nejčastější reakce po přejití byla: „No jo, střepy – to nic není. To takhle uhlíky – to bych nedala“ (a že ještě před chvilkou takhle mluvila o střepech, to už zapomněla). A nebo druhá nejčastější reakce: „Ale to nejsou opravdické střepy, že jo?“

Takže  prosím vás byly to opravdové střepy. Byly to střepy, které ještě před pár hodinami byly lahvemi. A normálně jsme je tam náhodně vysypali. Vůbec jsme je neotáčeli jeden po druhým tím ostrým dolů (jak si někteří snad mysleli). Ale když už jsem i já sama (taky už se vzbudilo mé pochybovačné a shazující ego) začala přemýšlet nad tím, jestli ty střepy nejsou nějaké tupé, když tolik lidí přešlo a nikomu se nic nestalo, tak jsem dostala důkaz o opaku:

Přišla slečna. Už tam byla odpoledne. Zvládla to a odešla stejně zářící jako ostatní, co to přešli. Ale teď  přišla posilněna alkoholem a v doprovodu asi 5-6 kamarádů a kamarádek. Přišla s takovým tím: „Tak teď mrkejte, co já dokážu“ Odpoledne už to zvládla a alkohol mění myšlení a hodnoty, takže tam teď scházela ta pokora, ten respekt. No přešla to. Na pohodu. S úsměvem jako modelka. Ostatní ji s otevřenými ústy obdivovali. Ale ejhle, chtěla se obout a z obou chodidel ji tekla krev. Byla pořezaná. A ani o tom nevěděla. Dobrá lekce. Pro všechny. Byl to signál sbalit stánek a vypadnout (né, nebojte, slečnu jsme ošetřili). Vypadnout kvůli tomu, že těch posilněných alkoholem začalo nějak přibývat.

Bylo to super. Tak příště třeba ty uhlíky…

Změna je život

Takové obyčejné staré rčení. Ale jak to s tou změnou doopravdy máme? Znamená pro nás změna radost, nebo spíš strach?

Navážu ještě na minulý článek o intuici. Na Škole intuice jsme si říkali mnoho možností, jak intuici posílit. A dělat změny byla jedna z nich. Já už dneska nemám ze změn takový strach jako dřív. Vidím v nich výzvu. Mám radost z nového, z překonaného. Cítím, jak s každou provedenou změnou rostu. Překonaný strach mi přináší radost.

Tahle změna v mém postoji ke změnám nastala asi v momentě, kdy jsem dokázala udělat úplně tu největší změnu v mém životě – odejít od manžela.

Vzpomínám na život předtím. Jak jsem konzervativně lpěla nejen na hmotných věcech, ale i na postojích, názorech. Bylo pro mě takřka potupné změnit názor. Bylo to jako bych veřejně přiznala, že jsem neměla pravdu. Copak se člověk nemůže vyvíjet? Copak nesbírá zkušenosti? Nerozšiřuje si obzory? Není nic divného na tom se změnit – změnit názor, postoj.

Vzpomínám si, jak jsem jednou neměla chuť jít k volbám. Bylo to mé úplně první „áčko“. Prostě

jsem to tak cítila, že ti pánové v nabídce mi nějak nemají co nabídnout. Že chodit tam je tentokrát jen ztráta energie. Můj manžel to nechápal. Říkal: „Ty???!! Ty, která jsi vždycky lobbovala za to, že chodit k volbám je občanská povinnost. Že jiným způsobem tu nic změnit nemůžem. Že tuhle šanci prostě musíme využít…“ Připomínal mi mé staré postoje. A já bojovala uvnitř. Cítila jsem to dnes jinak, ale styděla jsem se za to, že jsem se změnila. Že si neumím stát za svým. Že jsem nějak asi selhala, nebo co? Bylo mi nepříjemné přiznat veřejně změnu.

Nebo ještě jedna totální prkotina mně k tomu napadá: Tenkrát kdysi, když jsem fakt ještě lpěla na těch rituálech. Každé ráno dělala to samé, pořád ve stejném pořadí. Přišlo mi dokonce, že kdyby neočekávaně nastala sama od sebe nějaká změna, že by to určitě bylo nějaké špatné znamení –

pokažený den… A já takhle v rámci těch mých rituálů jsem se každé ráno cestou do práce zastavila v jedné konkrétní pekárně a kupovala si tam makový rohlíček. Každý den!! Každý den to samé!! Je to vůbec možné? Paní prodavačka už mě znala, takže jsem nemusela ani nic říct a už se na mě usmívala a podávala obvyklý makový rohlíček. Po nějaké době mi to začalo být nepříjemné. Ale neměla jsem odvahu říct: „Ne, dneska si dám něco jiného!“ Asi jsem čekala: „Co to? Jaktože dneska změna?“ a já bych nevěděla, co na to říct. Prostě změna, jen tak… Víte, jak jsem to tenkrát vyřešila? Musím se tomu dneska smát. Naštěstí po cestě byla i jiná pekárna – tak jsem začala chodit tam a místo makového rohlíčku si začala každé ráno kupovat skořicové kolečko!! Fakt!! Od skořicového kolečka mě asi zachránila až mateřská… Vidíte, jak těžké pro mě tenkrát bylo udělat změnu. Nebo teda, ani né udělat (to jsem nakonec udělala), ale postavit se za ni. Obhájit si ji. Přitom to vůbec není nutné. Změna je přece tak přirozená.

Když jsem začínala řídit. Měla jsem naučených pár tras, po kterých jsem jezdila. Hroutila jsem se pokaždé, když jsem měla jet někam do neznáma. Bála jsem se nového. Dneska jsou to pro mě výzvy: jet do nového města, zabočit do neznámé ulice, natankovat na „cizí“ benzínce, zaparkovat někde, kde jsem ještě neparkovala… Není to teda ještě pro mě tak  jednoduché. Jasně, že ty osvědčené věci jsou prostě jistota, je to jednodušší. Ale ten pocit, když to zvládnu, rozšířím si obzory, překonám se, zkusím něco jiného.

Někde jsem četla, že by měl člověk každý den navštívit nějaké nové místo. A že k tomu ani není potřeba cestovat. Všimli jste si, jak pořád chodíte tou navyklou osvědčenou trasou? Podívejte se, kolik je jiných možností. Kolik je tu uliček, ve kterých jste ještě nikdy nebyli. Kolik laviček, na které jste si ještě nikdy nesedli. Kolik je tu obchůdků, kolem nichž třeba i každý den chodíte, ale dovnitř jste zatím nikdy nenakoukli. Proč? O nic nejde. Zkuste si dát podobné předsevzetí. A když to třeba některý den nevyjde s novým místem. Zkuste aspoň něco udělat jinak.  Nějak nečekaně.

Vyprávěla jsem o tom jedné mojí kamarádce. Šly jsme zrovna na oběd do naší oblíbené restaurace. Tak jsme to aspoň vzaly úplně novou neprozkoumanou cestou. V restauraci si místo obvyklé polévky tentokrát daly dezert. Přehodily si příbor (a bavily se tím, jak nám to nejde). A odpoledne mi pak ještě jako dovršení přišla SMS: „Evi, bořím standardy. Vlezla jsem do vany hned, jak jsem přišla z práce. Asi poprvé v životě!“ Cítila jsem z ní radost a nadšení.

Každopádně se obrňte proti nechápavým pohledům či dokonce řečem vašich blízkých. „Co že se to stalo?“, „Vždyť ty jsi nikdy…“. Stačí si připravit odpověď: „Prostě, jen tak“, případně „Pojď to taky zkusit“ J

Někteří nemají odvahu jít rovnou do „bláznivých“ změn. Zkuste teda aspoň každý den něco přemístit, něco vyměnit, vyhodit. Prostě rozhýbat.  Změny tu nejsou jen pro posílení intuice, pro získání nových zkušeností a pohledů, ale i pro rozhýbání zatu(c)hlé energie.

Budu ráda, když mi napíšete (můžete mailem, nebo v diskusi pod článkem), jak to máte se změnami  vy. K jakým změnám vás můj  článek namotivoval. A nebo třeba jen, jak velkou radost vám udělala úplně malinká změnička. (Já jsem např. jednou měla obrovskou radost jen z toho, že jsem si vyměnila nefunkční přívěsek u klíčů za nový)

 A mimochodem – za pár dní odjíždíme na „prosinčatovou dovču“ na úplně nové místo. Po pár letech stagnace v „ideálním“ Kácově  „inovativci“ přehlasovali „konzervativce“, zahodili jsme jistotu vyzkoušeného a pojedeme do nejistoty nového… Tak se moc těším a jsem zvědavá, co nám nové místo přinese.

Navštivte i mé profesní stránky http://eva-stropova.webnode.cz/

Intuice

Možná bych měla spíš psát o imigrantech, to je teď takové moderní téma. Ale necítím se k tomu dost kompetentní. A Mileně dlužím pořád tu intuici. Tak, Milu, začala jsem to psát pro tebe, a ono je to spíš pro mě...

„Evi, nenapíšeš o té Škole intuice něco na blog?“ zapípala mi zpráva na FB ještě ten večer po návratu ze Šumavy, kde jsem se s některými spolužačkami školili a rozvíjeli svou intuici (píšu měkké i, protože jsme tam měli i jednoho muže ;-)

Ty totálně nabité 4 dny, kdy jsme se i 10h denně učili, vstřebávali a zažívali, poznávali…, se asi do jednoho článku shrnout nedají. Bylo to náročné. Ale tak příjemné! Báječná parta lidí, zkušená moudrá lektorka Marci, krásná příroda šumavské samoty, nádherné počasí. A těch 10h učení denně – to vůbec nebylo tak, jak to znáte z opravdové školy: myšlenkami bůhvíkde, silou vůle posouváte ručičky na hodinkách a těšíte se, až zazvoní. Marci to má zmáklé. Je vidět, že tuhle Školu provozuje už skoro 20 let. Skvěle vyvážený program, kde se střídá teoretický výklad, praktická cvičení, předávání životních mouder, společné rozbory, sdílení s ostatními, a když už jsme hodně unavení, tak i zábavné hry, které ovšem patří k tématu. To jen taková malá reklamička na úvod.

Po návratu se mě mnozí „zvědavci“ ptali, co to vlastně je ta intuice. „To je takovýto, jak ti to řekne,

abys nenastupovala do toho letadla. Ty teda nenastoupíš a to letadlo pak spadne. To je vono?“ Já myslím, že to je taky intuice. Ale že je to jen ta nejhornější špička ledovce. Intuice má totiž daleko širší použití. Můžete ji využívat každodenně, při běžných činnostech i důležitých rozhodnutích.

Ono to nejde moc popsat. Je to takové nenápadné bliknutí myšlenky. V normálních případech se hned ozve mozek a tohle „bliknutí“ zaplaší. Kdo už ale ví, tak si ho všimne, tím ho zvědomí. A klidně až o něco později se dostaví „aha-efekt“, kdy člověku dojde, jaký to předchozí bliknutí mělo smysl. Asi to vysvětluju trochu složitě, co?

Přihodím příklad, který se mi stal zrovna cestou na tento seminář:

Přišlo mi neekonomické a neekologické, abysme na Šumavu jeli každý zvlášť svým autem. Tak jsem se domluvila se spolužačkou Mirkou a jejím manželem, kteří jeli ze Severních Čech takřka okolo, aby mě vyzvedli u nás doma. Dlouze jsem jim vysvětlila cestu a poprosila, aby mi dali vědět, až vyjedou. Odhadla jsem, že by u nás mohli být cca v 11h. Tak jsem v 10h30 naložila do auta Staníčka a vezla ho do vedlejší vesnice k mamce do práce na hlídání. Cestou mi utkvěl zrak na protijedoucím autě a v hlavě mi blikla myšlenka: „Jé, já ani nevím, jaké oni mají auto! Co když se minem!“ Rozum to hned začal řešit: „Neminem, mají přijet až za půl hoďky. No a kdyby, tak mají mobil, zavolají. No ale to spíš budou volat, že se někde ztratili“ Ještě jsem to ani nedomyslela a zvoní mobil a rozum na to: „Dyť to říkám, ztratili se!“ – No, neztratili! Čekají před barákem. A já přesně věděla, jaké auto tam bude stát. To, na kterém mi utkvěl zrak a napadla ona myšlenka. A bylo to tak! Vystoupila jsem z auta a volala na ně: „Já už jsem připravená, intuici mám nastartovanou J“ a vyprávěla tenhle „divný“ zážitek. Takhle intuice pracuje ve zcela běžných situacích (nejen při těch životunebezpečných)

Intuice je totiž nelineární, neempirický proces sbírání a interpretace informací pro odpovědi na naše otázky. Toť oficiální definice. Když nám ji Marci přečetla, tak jsme se smáli. Pak nám vyprávěla příběh, jak jednou vedla rozhovor v rádiu a paní moderátorka se pořád dokola ptala, co je to ta intuice a pořád to nemohla pochopit. A když Marci už z nouze odříkala tuhle definici, paní moderátorka se rozzářila a úplně vážně bez špetky sarkasmu či ironie říká: „Už to konečně chápu!!“

Cestou na seminář se nám stal ještě jeden zvláštní zážitek. Nevím teda, jestli souvisí s intuicí, nebo je to jen ukázka správné synchronicity.

Prostě tak vjíždíme do Českých Budějovic a Mirka najednou začne zjišťovat a počítat, jak to je ještě daleko, v kolik že tam máme být a dojde k závěru, že to nemůžem stihnout (Udělali jsem si takový italský piknik na benzínce a nějak se zdrželi). Odpovídám: „Neboj, to stihnem, tip ťop, ale stihnem!  No a když ne, tak se nic neděje. Asi jsme tam prostě neměli na ten začátek být“ Neuběhlo ani 10 minut a ozval se nějaký divný zvuk, a neustával. Lukáš zastavuje a jde obhlídnout auto. Vrací se s vážným výrazem ve tváři: „Upad nám vejfuk“ – Aha. Co teď? Hledáme vhodný servis. Nejdřív v docházkové vzdálenosti, pak nám nezbývá než popojet o něco dál i s výfukem drhnoucím o zem.  Když konečně najdem, řeknou, že opraví, ale až tak v 19h, dřív nemají čas. A sakra. Tak to přijdem o celé dnešní vyučování L. Jsme smutní, rozčarovaní, Lukáš zřejmě cítí vinu a zodpovědnost i za nás, za ztracenou výuku. A já si uvědomuju, co jsem pronesla nahlas chvilku předtím, než se nám to stalo: „No a když ne, tak se nic neděje. Asi jsme tam být neměli“ Jak bylo důležité, abych tohle řekla nahlas! A pak si na to následně vzpomněla!! Usmívám se. Asi to má nějaký smysl. Máme nečekaných 

cca 5h volného času na periferii ČB. Tak co s tím? K Mekáči prý ne. Tak do támhletoho obchodního centra? V ČB v Globusu jsem ještě nikdy nebyla!! Poznávám nová místa – skvělé!! Koupíme si zmrzku a ovocný fresh. Super, už jsme zabili 20minut. Tak ještě 4,5h… A co kdybychom šli do hračkářství, koupili si tam nějakou společenskou hru (nejlépe nějakou po které už dlouho toužíme) a pak si sedli do nějaké kavárny a tu hru si zahráli??!! No tak to byl naprosto úžasný nápad!! (Lukášův?). Dlouze si prohlížíme hračky v hračkářství, studujeme pravidla her, povídáme si s prodavačkami a vybíráme. Máme čas. Spoustu času!! Užíváme si to! Kupujem a přesouváme se do kavárny. Rozbalujem a studujem pravidla. A zvoní telefon… Sakra, oni už to mají opravené. Takhle brzy?? Vždyť jsme si vůbec nestihli zahrát… ;-) Přijeli jsme o pouhé 3h později, možná ani ne. Co se dělo v úvodu, proč jsme se toho zrovna my neměli účastnit, na to jsem zatím nepřišla.

Hned po našem opožděném příjezdu, přivítání a představení jsme si dělali takový testík. Vraceli jsme se do dětství a zapisovali 3 vzpomínky. Pak je rozebírali. Mělo nám vyjít naše současné hlavní téma k řešení. Rozebíráme moje 3 vzpomínky. „No a jaké je teda tvoje téma?“ ptá se Marci. – „Bezpečí? Láska?“ odpovídám nejistě. – „Ano, Láska!“ Smutně pokývám.

Po přestávce tu máme další „oživení“. Marci má pro nás nachystané lístečky s tématy. Vždy 2 stejné do páru. Spočítá nás, odpočítá témata, zamíchá a my si losujem. Přečtem si a máme hledat svého „andílka“ , který si vylosoval stejné téma. Po celý seminář budem tvořit dvojici a pracovat spolu. Brala jsem to jen jako nevinnou hru, abychom si spravedlivě vytvořili dvojice. Jen do té doby, než jsem si přečetla téma, které jsem si vylosovala. Stálo tam „Láska“ J To je ale náhoda! (Před lety jsem nechápala, na jakém principu funguje vykládání karet – tak prosím vás, přesně na tomhle – prostě si vždycky přitáhnem to, co k nám patří)

Kromě tohoto mého hlavního tématu (Lásky) jsem si během semináře našla a otevřela i další témata (mj. malá víra v sebe, v mé schopnosti, neschopnost přijímat, ohodnotit se) A protože moje intuice byla ze semináře nastartovaná, tak jsem po návratu jen zírala, jaké mi život přihrává „náhody“ a příležitosti k vyřešení těchto bolavých míst.

Tak ty nevěříš svým schopnostem a dovednostem? Neumíš přijímat? Neumíš se ohodnotit? Tak jo. Dostaneš příležitost se tohle všechno naučit. Když ti to nešlo po dobrým, když ses to nechtěla naučit v době klidu a stability, tak přitvrdíme. Sebereme ti tvůj jistý příjem - výživné na děti od manžela a zrušíme ti Liftago a zrušíme ti i tvoje kancelářské místo. A teď si poraď se 3 malými dětmi… 

Byla jsem na dně. Proklínala jsem červen. Vloni touhle dobou jsem každý večer brečela do polštáře, tak těžké bylo opustit všechny jistoty a vykročit do neznáma. Rok jsem dostala na zotavenou, a když už jsem konečně pravdivě a upřímně mohla říkat, že se mám dobře. Tak dostanu další pecku? Teda, dostanu další šanci zase posílit a posunout se dál. Takhle tomu říkáme my naivní optimisti.

Je čas nebýt na manželovi závislá ani finančně a je čas vzít trochu víc vážně to tvoje alternativní vzdělávání. V gastromonii se uživit umíš, v kanceláři taky. Ale na co navštěvuješ a investuješ do všech těch seminářů a kurzů? Není už čas, aby se ti to začlo vracet? Proč si myslíš, že ještě nemůžeš? Že toho pořád umíš málo? Vždycky tu bude někdo vzdělanější. Každý jednou začínal. Mezi přáteli jsi vyhledávaná. Radí se s tebou. Chtějí znát tvůj názor. Chtějí tvůj rozbor. Oni ti věří. Proč by ti neměli věřit i cizí? A proč neřekneš přátelům: Ok. Poradím ti. V pondělí v 15h mám čas a bude to za 300,-?

- To přece nejde!! -  A proč ne?

Moje nastartovaná intuice a zvláštní náhody mě vedou tímhle směrem. Bojím se. Je to pro mě těžké. Radši bych šla klidně zase někam za bar, nebo i účetnictví můžu dělat. Ale to bych nerostla, nepřekonávala sama sebe. Takže: moje zbrusu nové webovky jsou zde. Budu ráda, když se na ně mrknete, pomůžete mi "vychytat mouchy" a následně budete šířit dál mezi své přátele i nepřátele. 

Já čekám na první oficiální klienty. A jestli vám řeknu, že mi za to nemusíte nic dávat, že to za to přece nestálo, tak jsem srab!!

Volejte: 604 144 927

Pište: eva.stropova@gmail.com
http: evastropova.cz

Moje kamarádky Prosincovky

Blíží se takové zvláštní výročí v mém životě. Před 10 lety touto dobou jsem byla na začátku svého prvního těhotenství. Všechno to pro mě bylo nové, byla to velká zodpovědnost: Co jíst? Čím si mazat břicho? Jaký kočárek vybrat? Jedna moje kolegyně s o pár měsíců větším břichem mi tenkrát poradila: „Zaregistruj se na www.rodina.cz, když zadáš termín porodu, každý den ti přijde na mail zpráva s informacemi, jak miminko roste, co máš dělat a tak.“ Tak jsem se teda zaregistrovala. Hned v prvním mailu jsem si všimla pod textem odkazu „Popovídejte si s maminkami se stejným termínem porodu“. Řekla jsem si: „Proč ne?“ a klikla. Netušila jsem, co tento klik způsobí. Ocitla jsem se v diskusi, kde jsme s několika cizími budoucími maminkami ukrytými pod nickem a ikonkou řešily ranní nevolnosti, vybíraly postýlky, kočárky a autosedačky, ukazovaly si fotky z ultrazvuku. Na podobné diskusi už jsem probírala o pár měsíců dřív ubrouskovou techniku a další domácí výtvarné tvoření. Vlastně jsem od toho nic víc než sdílení, rady a pokec nečekala. Ale ono se to vyvinulo nepředstavitelným způsobem…

Po pár týdnech jsme si naplánovaly živé setkání v pizzerii nedaleko mé kanceláře. Pro velký úspěch  jsme později setkání několikrát zopakovaly. Náš stůl vždycky budil pozornost – cca 12 žen a všechny se stejně velkým břichem. „To byla 
tenkrát párty“ smály jsme se zvědavým pohledům.  Už  jsme nebyly noname ikonky, už jsme věděly, koho si pod jednotlivými nicky představit. Teda aspoň u některých. Setkaly jsme se jen my Pražandy. V diskusi nás bylo skoro 60, z celé ČR, i ze Slovenska, ale i Češky žijící v zahraničí. Některé jsme čekaly své první dítě, některým už doma děti křepčily. Už dávno jsme neřešily jen dudlíky, plíny a porodnice. Povídaly jsme si o sobě, svých starostech a radostech, o práci, manželech atd. Stávaly se z nás virtuální kamarádky.

Pak nadešel měsíc M – začaly jsem postupně rodit, držely si palce a v tabulce odškrtávaly, kdo už to má za sebou a na koho to ještě čeká. Vítaly na svět miminka, dělily se o fotky a psaly si gratulace.

Ještě v šestinedělí jsme naplánovaly náš první srazík s miminky. A za měsíc další, a další… To už nešlo v pizzerii, ale vždycky jedna z nás poskytla azyl u ní doma. Plánovaly společné procházky, výlety.

Až někdy někdo přišel na nápad: „A co takhle společná dovolená?“ Zkusily jsme to. Nebylo to jednoduché. Je nás moc, z různých koutů ČR, z různých sociálních skupin. Najít objekt, který by vyhovoval všem (nebo aspoň většině), nebylo úplně snadné. Někdy se diskuse i docela vyostřila. Nicméně dovolená se povedla a stala se z ní tradice. Jezdíme každoročně. A stále se rozrůstáme. Účastníků naší dovči je cca 100. Našim“prosinčátkům“ stále přibývají další sourozenci. K odvážným tatínkům, kteří s námi jezdí od začátku, se postupně přidávají i ti méně odvážní. Sem tam se objeví i nějakáta babička, teta či strejda. A protekčně přibereme i kamarádku s podobně starými dětmi. 

 „Prosinčatová dovolená“ je zlatým hřebem každých prázdnin (no, možná i celého roku ;-). Máme vymakaný program – „celotáborovou“ hru, karneval, cestu za pokladem, noční bojovku, olympiádu, diskotéku, táborák, výlety, večerní sedánky pro rodiče (Když se zadaří, dáme k ránu i čurling ;-). Andru-babička uvaří krupicovou kaši v mega hrnci asi z 20 litrů mléka, pan Di jako „šéf na grilu“ se stará o naše chuťové buňky, my zase táhnem s sebou jako nezbytnost pípu a sud, Terezka vyrobí medaile, nechají se natisknout trička s logem, diplomy… Prostě každý přiloží ruku k dílu. My i naše děti máme tu nejskvělejší bandu, jakou si umíme představit.

No a protože letní dovča nám nestačila, jezdí se každoročně i na zimní lyžovačku, podzimní relaxační víkend v lázních (jen pro maminky).  A na přelomu listopadu a prosince děláme našim oslavenečkům mega narozeninovou párty! Na jedné oslavě se pozvaný kouzelník zeptal: „Děti, kdo z vás má narozeniny?“ – no a nějak nemohl pochopit, že se přihlásili všichni :-D

Internetová diskuse nám sice už nějak upadá. Důležitá společná témata ubyla a na nedůležité tlachání nějak nezbývá čas. Ale my se máme. Už navždycky! Jsme tu pro sebe. Podržíme se, pomůžeme…

Tenkrát, když jsem před 10 lety klikala na odkaz na diskusi na www.rodina.cz, nikdy mě nenapadlo, že tímto kliknutím získám tak úžasnou velikánskou „rodinu“, spoustu kamarádek a kamarádů pro sebe i pro děti. Já je prostě všechny miluju (lesbicko-valentýnská pozn. autora ;-)

P.S. Vlastně je mi smutno po těch holkách, které tak postupně odpadaly a už nejsou součástí našeho „zdravého jádra“. Nechcete se u příležitosti 10. výročí objevit a jenom napsat, že žijete a jak se máte? A nebo… rovnou přijet na mejdan! A na letní dovče máme ještě pár volných chatiček ;-)

KARMA není jen průtokový ohřívač...

Karma – to slovo tak různě slýcháme ve všelijakých souvislostech. Ale co to ta karma vlastně je?

Jsou to „boží mlýny“, „boží trest“, „zákon příčiny a následku“…? Spousta lidí vnímá karmu negativně a dost lidí se na ni i vymlouvá…

Ale to není trest – Bůh přece netrestá. Bůh jen otvírá oči. Karma je výborná věc k pochopení souvislostí.

Když jsme měli bar, pozorovala jsem sotva zletilé chlapce s holou hlavou, v bombrech a kanadách, jak házejí do juke-boxu a nechávají si zahrát staré Orlíky. Říkala jsem si: „Chlapci, chlapci, vždyť vy jste nebyli ještě ani na světě, když to ten Landa nazpíval, co vám to může dávat…?“ Podle zákona karmy se tihle kluci v příštím životě s největší pravděpodobností narodí s černou kůží. Aby pochopili… Poznali druhou stránku. Trochu jsem se škodolibě usmívala, trošku mi jich bylo líto. Ale je to tak. A není to trest. Je to otvírání očí…

Je to takový bumerang – kdo zabil, bude zabit. Kdo byl zabit, v minulosti zabil. To samé s okradením. Nebo s čímkoli jiným. Takže se nemusíme bát, zbytečně se strachovat… Jestli jsem v minulosti nezabila (neokradla), tak teď taky nebudu zabita (nebo okradena). Pokud jsem zabila (okradla), tak zabita (okradena) prostě budu. Ale nic s tím neudělám. Sebevětší ochrana a zabezpečení mi nepomůže… Víte, jak to bylo v pohádce O Šípkové Růžence?

Růžence bylo předpovězeno, že se píchne o trn. A i když ji její rodiče všemožně hlídali, dali odstranit všechno, co píchá, stejně ji neuhlídali… Takže prosím vás, co se má stát, stane se. A všechen strach je naprosto zbytečný.

Ale karma se netýká jen minulých životů, ona v dnešní době funguje velice rychle.

Často dětem říkám: „Proč mu to děláš? Jak by ses asi cítil/a ty, kdyby to někdo udělal tobě?“ – Zřejmě jsou to plané řeči. Nepochopíš, jak se druhý cítí, dokud si to neprožiješ sám.

Mám skvělý příklad z našeho života. Šli jsme takhle s Kamčou  a Standou pro Julču do školky. Jdeme kolem školního hřiště. A na tom hřišti se válelo asi 10 míčů a nikde nikdo. Kamča se dívala na ty míče a říká: „Kdybych přelezla ten plot, mohla bych klidně ty míče ukrást“ – Začala jsem jí vysvětlovat, že ano, že ty míče by se tam asi neměly takhle bez dozoru válet, ale že i když se nachází někde něco málo zabezpečené, že si to přece nemůžeme vzít. Že nám to nepatří. Že těm dětem by to chybělo. Musely by koupit nové míče. Stálo by je to nějaké komplikace, peníze… No, jak by ses asi cítila ty, kdyby ti někdo vzal něco, co je tvoje? – Pokývala hlavou, ale zřejmě úplně nechápala. A tak ji život přinesl tuto zkušenost: Vyzvedli jsme Julču, a než jí začnou Skauti, máme asi půl hoďky čas, tak jsme zašli na hřiště. Chvilku si pohráli, následně odevzdali Julču na Skautech a zrovna přemýšleli, jestli půjdem nakupovat, nebo si sednout do kavárny… Když v tom mi zvoní telefon. Neznámá paní se představila a zeptala se, jestli nehledáme aktovku. Žádnou jsme nehledali, ale zběžným pohledem na místa, kde se obvykle aktovka nachází – tj. na Kamčiny záda a do přihrádky pod kočárem – jsem s hrůzou zjistila, že nám opravdu chybí! Zůstala na hřišti! Místo na nákup, nebo do kavárny, jsme běželi zpátky na hřiště. Paní nálezkyně nám předává aktovku se slovy: „Asi tam

bude něco chybět, viděla jsem, jak se v ní přehrabují „naši tmavší spoluobčané“.“ Chyběl jen penál. Úplně nový penál! Minulý týden jsme ho kupovali, protože se ten starý rozpadl. Ten penál úplně stačil, aby si Kamča vyzkoušela, jaké to je být okradena a zároveň nám nenadělal tolik škody a starostí, jako kdyby se ztratila celá aktovka se vším učením, čipem na oběd a veškerýma školníma potřebama. To byla fakt rychlá karma. Ani nebylo potřeba něco ukrást, stačilo jen pomyslet. Takhle to funguje, slouží to k pochopení. Prožít si situaci z obou stran.

V době mých partnerských „karambolů“, jsem si to takhle prožívala. Jak jsem psala v Proč jsme se rozešli: Chtěla jsem opustit svého manžela kvůli jinému. Manželovi se zhroutil svět, ztratil smysl života, chtěl to řešit sebevraždou, měl před sebou jen „černo“… Abych opravdu pořádně pochopila, co jsem mu způsobila, musela jsem si to za pár měsíců prožít taky – na vlastní kůži. Opustil mě ten, kvůli kterému jsem chtěla opustit já, taky se mi zhroutil svět, ztratila jsem smysl a i o té sebevraždě jako jediném řešením jsem chvilku přemýšlela. Tenkrát jsem pochopila. Ale to nebyl jediný případ. Tenkrát jsem byla součástí velkého partnerského mnohoúhelníku (to nebyl obyčejný trojúhelník ;-) – a já si zakoušela všechno z různých úhlů. (Manžel si našel na chvilku přítelkyni, tak jsem si zkoušela i tuhle roli – a aby i on pochopil, to co pochopit nemohl „jak mi to ten můj kamarád mohl udělat“ – tak si to prostě vyzkoušel, jaké to je „udělat to kamarádovi“ atd. atd. – Těch příkladů by bylo moc…) Prostě jsem měla pocit, jako když hraju v nějaké divadelní hře – jsem princezna a najednou rejža řekne: „Stop! Teď si vyměňte role: Ty budeš teď ta služka“. A já jsem teda teď služka a najednou další: „Stop! Teď budeš ten odmítnutý princ“. A my jedeme pořád dokola ten malý kousek divadelní hry a já pokaždé hraju někoho jiného. Úžasná zkušenost!

Když jsem tohle moje zjištění popisovala svému muži, on najednou vykřikl: „Aháááá, takže já už teď nemusím pít!“ Nechápavě jsem na něj hleděla a on začal vysvětlovat: "Když jsem byl malý, tak můj táta pil, vyhodili ho kvůli tomu z práce, máma od něj odešla… a on pil pořád. A já to nechápal. Nechápal jsem, proč to dělá… Teď jsem si to vyzkoušel. Jsem ve stejné situaci. Jenom proto, abych ho mohl pochopit…“

Takže lidi, nikdy neříkejte nikdy. Odříkaného chleba… V momentě, kdy si jen pomyslíte: „jak někdo může udělat tohle…“ Já vám zaručuju, že to brzy pochopíte. A jak to nejlépe pochopíte? Prostě se vám to stane. Budete stejní jako ti, na které teď koukáte skrz prsty. Takže bacha na to. Ta karma dneska opravdu funguje velmi rychle. Už to není záležitost jiných životů.

Moje průvodkyně a učitelka Eva Marvánová mi při terapiích, kdy jsem každý měsíc řešila jeden „bonbónek“ za druhým, říkala: „A nechceš být taky terapeutka? Základem dobrého terapeuta je prožít si toho co nejvíc ze všech úhlů. Potom totiž klienty chápeš a nesoudíš“ Tenkrát jsem řekla, že terapeutka teda rozhodně být nechci.  A znáte to: člověk míní, život mění. Události se vyvinuly trochu jinak.

Kdybyste měli potřebu se na svůj problém podívat z výšky, případně i z jiných úhlů, očima ostatních účastníků („být na chvilku tou služkou, nebo tím odmítnutým princem"), ozvěte se mi, mrknem na to - pomocí mé nové náhledové lehce terapeutické metody Kabelkových konstelací.
(tel. 604 144 927, http://evastropova.cz/, e-mail:eva.stropova@gmail.com)

Mějte se krásně

efka

Chci dělat to, co dělat chci, a né to, co bych dělat měla

Beru za krásnou kovanou kliku těžkých dveří v kamenném rámu. Vcházím do rozlehlé hodovní síně. Dlouhý stůl se prohýbá pod mísami plnými jídla. Je tu spousta lidí. V čele sedí on, můj muž, hradní pán. Cpe se masem. Starý, tlustý, omastek mu stéká po bradě. Cítím k němu téměř odpor. Jsem jeho žena. Možná, kdybych se narodila v chudé chaloupce, mohla bych jít za touhou svého srdce.  Tady to  ale chodí jinak  – sňatek nemá nic společného  s láskou, je to obchodní smlouva. Nic víc.

Tam v rohu stojí. Toho miluju. Rytíř. Můj poddaný. Slíbila jsem víc, než jsem mohla splnit. Zradila jsem ho. Zavřel se ve svém smutku. Stýkáme se tajně dál. Ale je tam cítit ta beznaděj bezvýchodné situace. Nikdy nebudem spolu. I když pod srdcem nosím jeho dítě. Můj muž to tuší. Nemám chuť žít tenhle život dál. Při porodu umírám. Za trest! Potrestala jsem se smrtí… a nebo zbaběle utíkám…

„A co si z tohoto života odnášíš za ponaučení do toho současného? Co je tu stejné? Co se máš učit? Z čeho poučit?“ přerušila mé vyprávění Venda – průvodkyně mým prvním výletem do minula.

Oči mám plné slz – vidím tu podobnost: „Můžu si dělat, co chci! Nemusím poslouchat ostatní! A být za to trestána… Můžu jít za svým srdcem. Dělat co chci já, a né to, co po mně chtějí druzí. Nemusím se nikomu zavděčovat a ničemu obětovat“

Nevím, jak to máte vy. Ale já to fakt dělala. Nejenom v tom středověku, ale i teď – v tomto životě! Vyrostla jsem jako hodná holčička, co se snažila dělat radost druhým. Co toužila být přijímaná. Měla strach z jakékoli kritiky či jen náznaku nepřijetí. Bála jsem se někoho rozzlobit. Dokonce jsem se bála říct i obyčejné „ne“ – takové jednoduché slovo. Tento můj strach měl opravdu fatální dopad – ale o tom zatím psát nechci.

Svoji hodnotu jsem hledala v ostatních, v jejich přijetí, v jejich pozornosti, v jejich vděku… Nevěděla jsem, že je na tom něco špatného. Dlouho jsem tak žila – pro ostatní. I když ono to nebylo pro ostatní, jejich prostřednictvím jsem získávala hodnotu. Falešnou hodnotu. Prostě jsem se neměla ráda taková jaká jsem. Jen tak. Bez zásluh.

Teď se učím mít se ráda taková, jaká jsem. Být sama sebou. A dělat věci, které dělat chci, a né ty, které bych dělat měla. Tak, jak jsem to pochopila při výletu do středověku.

Prvním krokem bylo naučit se vůbec rozpoznat, co chci já, a co dělám pro jiné. Co je srdce a co rozum. Co chci opravdu já a co dělám, abych se někomu zavděčila, zalíbila nebo aby se na mě ti ostatní nezlobili. A pak taky – celý život jsem byla vedena, že pomáhat jiným se má, že nemám být přece sobecká. A tak jsem hledala hranici – ta hranice byla děsně tenká. Tady se mám ráda a dělám věci pro sebe, ale jen malinko vedle už jsem sobecká  a bezohledná. Tady se zavděčuju a tady už jsem zneužívána. Dalo mi velkou práci udržet se v té teňounké lince.

Dneska je mi velkým pomocníkem má intuice, poslouchám své pocity. „Šla jsem po niti“ zpátky ve svých vzpomínkách a všímala si zážitků, kdy jsem v minulosti udělala něco pro jiné a neměla z toho dobrý pocit:

První vzpomínka mě dovedla na jedno z prvních rande s mým mužem. Tenkrát mě přemluvil, ať ještě nejezdím domů –byl to poslední spoj a já věděla, že když si ho nechám ujet, bude se mi domů těžko dostávat. Ale udělala jsem to pro něj – i když jsem to já chtěla jinak – brzo ráno jsem vstávala do práce, do postele jsem se dostala fakt pozdě, poté co jsme obvolali pár známých, jsem nakonec vysypala obsah peněženky taxikáři. Nestálo to za to. Už tenkrát jsem si uvědomila, že byla chyba neposlechnout sama sebe, ale nijak jsem se z toho nepoučila.

Další vzpomínka mě dovedla k mamčiným návštěvám v Kralupech. Měla jsem malou Kamilku, byla krátce na mateřské a bydleli jsme docela daleko od centra, mamka tvrdila, že ji bolí nohy a že se k nám nepovleče. Takže pokaždé, když jela do Kralup (něco si zařídit), zavolala, že jede, a já běžela! Možná to tak ani nemyslela, třeba to bylo tak: „Jedu do Kralup, nejsi náhodou někde ve městě? Nechceš se se mnou potkat?“ Ale já to chápala takhle: „Mamka přijede, ony ji bolí ty nohy, nemůže k nám přijít. A ráda by viděla vnučku. Tak to já musím přiběhnout!“ Mamka většinou volala až z autobusu, takže jsem na to přiběhnutí měla asi 15 min. Takže jsem okamžitě změnila směr a plány a utíkala k nádraží. A pak se divila: mamka totiž nepřijela za mnou a Kamilkou (my byly jen taková přidaná hodnota) – ona si obíhala svoje nákupy, úřady… a já běhala s kočárem za ní.  Pak jí zamávala a zklamaně se blížila k domovu. A příště zase znovu. Vždyť je to moje povinnost, když ta babička má ty bolavé nohy…

Až jednou – došlo mi to u popelnic! :-) 

Zase telefon: „Jedu do Kralup“ – vzbudila jsem a oblíkla Kamču, ještě rychle nakojila a utíkám na nádraží. Venku prší, ale fakt hodně. Doběhla jsem k nejbližšímu úkrytu – byl to přístřešek na popelnice - a tam se schovala. Stála tam schoulená na tom nedůstojném místě a přemýšlela jsem nad tím, co to dělám a proč? Zvedla jsem telefon a zavolala, že prší, že nepřijdu. „Jasný“ řekla mamka. NIC SE NESTALO!! Ale moje výčitky byly vyváženy deštěm. Kdyby tak moc nepršelo, určitě bych to nesvedla…

Vzpomínky na tyhle zážitky mi pomohly si vůbec uvědomit, že vlastně dělám něco, co úplně tak dělat nechci. A dělám to, abych se zavděčila. A  taky možná i to, že když to neudělám, že se zas tolik nestane. Ale ještě pořád jsem se bála to (ne)udělat…

Až po prožití té v úvodu zmiňované regrese jsem věděla, že už fakt musím něco změnit… 

A tahle událost byla další stěžejní bod:

Bylo to v době, kdy už to mezi námi s manželem moc neklapalo. Měla jsem odjet strávit společný víkend  s dětmi a několika dalšími rodinami. Moc jsem se tam těšila. Manžel měl zůstat doma (resp. v práci). Všechno jsem zabalila, nakoupila zásoby, napekla buchty, nastudovala cestu, naskládala do auta všechny děti a vyrazila. Protože cesta vedle přes Mělník, zastavili jsme se za manželem v baru – rozloučit se, ještě něco naložit… Manžel měl pro mě „překvapení“ -  zařídil si to, našel si za sebe záskok, může jet s námi! – Ale já nechtěla!! Já se těšila, že si to užiju sama s dětmi a s ostatními. Věděla jsem, jak to s manželem dopadne. Jako vždycky… Prostě blbě. Už už jsem chtěla spadnout typicky do pozice oběti. Nafouknout pusu, udělat místo v autě a víkend s ním přetrpět. Ale najednou v mé hlavě zablikala kontrolka – „Dělat, to co chci, a né to, co bych měla!“ No a co, že se manžel naštve. No a co, že si to zařídil. Ale to jáááá si tenhle víkend zorganizovala, všechno připravila. On se mě nezeptal předem. Není to můj problém. Já si tenhle víkend prostě užiju! - Zhluboka jsem se nadechla, slzy mi začaly stékat po tváři, hlas se klepal, ale já to řekla! Řekla jsem, že nechci, aby jel s námi. -  A on to pochopil! Zase to bylo stejné jako u těch popelnic: NIC SE NESTALO.  Teda stalo: Už to umím! Umím dělat to, co chci dělat, a né to, co bych měla. Vidím ten rozdíl a jdu si za tím. Učím se mít se ráda. Já sama sebe. Kašlu na to, co si o mně myslí ostatní.

 Teda – snažím se… Ten návyk je tak silný… Sem tam ještě nějakou tu upomínkovou „facku“ dostanu…

Zvu vás i na mé profesní stránky: www.evastropova.cz