Duchu, duchu, přijď mezi nás...

Dnes ráno mi můj muž vyprávěl, jak mu zničehonic v koupelně vystřelila žárovka, prorazila skleněný kryt, udělala v něm díru a žárovka dopadla na podlahu mezi střepy stínítka naprosto neporušena. Vyhodilo to pojistky, které pak nešly nahodit… Musí si na to pozvat asi nějakýho odborníka. „A to jako elektrikáře, nebo vyháněče duchů?“ zeptala jsem se s trochou nadsázky.  

Hned jsem si vzpomněla na letní tábory, kde jsme po večerce organizovali tajné duchařské seance. Seděli jsme v kroužku, svítili baterkou, ruce spojené, ani nedýchali a ten nejodvážnější z nás předříkával: „Duchu Boženy Němcové, přijď mezi nás. Duchu Boženy Němcové, jsi-li mezi námi, zablikej“ A jak jsme pak ječeli a utíkali do postelí, když baterka skutečně zablikala. Můj dětský, ale velmi racionální mozek podobné situace vyhodnotil jako běžnou technickou závadu, či cizí zavinění. Existence duchů byla sice lákavá, ale zcela nereálná!

A tak šel čas.

Uběhlo  10-15 let a život mi přinesl další klíčovou duchařskou vzpomínku. Jedna moje kamarádka si našla nového přítele. Nadšeně mi o něm vyprávěla. A jen tak mmch. se zmínila, že ve volném čase odvádí duchy. Vyvalila jsem oči, zaklepala si na čelo, a v duchu si řekla něco ve smyslu: „Holka, ty máš fakt na ty chlapy smůlu.“  Představila jsem si skvadru z tenkrát oblíbeného filmu Krotitelé duchů a pomyslela jsem si něco o totálním magorovi.

A uběhlo dalších 10-15 let.

Můj nevěřící Tomáš už nebyl po bouračce na D1 tak úplně nevěřící. A pomalu se mu startovali jeho senzibilní schopnosti. A přišlo období, kdy zase začal chřadnout, něco ho trápilo. A tentokrát se mi už i svěřil: „Bojím se v baru. Po zavíračce tam vždycky někdo je.“ – „Jak to myslíš, že tam někdo je? Jako že se tam někdo schová na záchodě?“ – „Né, někdo stojí za mnou, když počítám peníze, ale když se otočím, tak tam nikdo není.  Někdo chodí po terase, nakukuje na mě přes sklo atd… A je jich tam moc. Celý zástup. To nejsou lidi. To je jako kdyby…“ Nedořekl.  Když celý dosavadní život něčemu věříte, teda spíš nevěříte, a najednou zjišťujete, že všechno je jinak, ego bojuje a nechce to jen tak přijmout. Možná tenhle boj ega, byl pro Tomáše ještě horší než samotný strach z duchů.

A já mu chtěla pomoct. Jako vždy. Tak jsem zasedla k počítači a projela to googlem. Objednala doporučenou knihu „Chlapec, který viděl pravdu“  (o klukovi, který žil v Anglii někdy před více než 100 lety, viděl duchy, auru a podobné věci a nikdo mu to nevěřil). Vyhodilo mi to i několik novodobých „ghost busters“ a já si vzpomněla na „magora“ od kamarádky. Nerozešla se s ním. Naopak, vzali se a mají spolu děti. Je to fajn chlap. O duchách s námi od té doby už nikdy nemluvili. (Ono je potřeba vždycky přefiltrovat, co komu kdy můžete říct. To jenom já to tady vykecávám úplně všem ;-) Tomáš sebral odvahu a i přesto (nebo právě proto), že se mu tenkrát vysmíval, zvedl telefon a požádal ho o pomoc.

Společně bar vyčistili. Dostali jsme i praktické rady, jak se zbylými duchy komunikovat. Že se jich nemusíme bát, že je můžeme i využít. A tak jsme se s nimi zdravili, když jsme přicházeli. A když jsem odcházeli,  popřáli jsme jim pěknou noc. Řekli jim, že teď už je to tu jenom jejich a ať nám to tu pěkně hlídají, že zítra zase přijdem.

Tomáš od té doby vidí duchy běžně. Viděl mého dědečka, když se noc před svým pohřbem, přišel s námi rozloučit. Seděl na svém oblíbeném místě v čele stolu a usmíval se. Viděl svoji mámu, která ho přišla na něco důležitého upozornit. Viděl cizí paní v klobouku v koupelně na dovolené…  Já mu to věřila, ale nechávala mu to. Tyhle nadpřirozenosti jsou prostě jeho parketa. Já neumím rozhoupat ani to přiblblý kyvadlo (a to dokáže snad 99% lidí)

No a pak zas uběhla nějaká doba (nebylo to teda 10 let, ale tak 1-2 roky)

Já byla zrovna v té fázi, kdy se mi zhroutil svět po rozchodu s milencem.  (Mmch. rozešel se se mnou přesně v den 25. výročí úmrtí mého táty. Krásná symbolika – já ho prostě ty 4 měsíce měla, abych dosytila ten obrovský deficit chybějící otcovské lásky.)  Víc o tom píšu tady. Neměla jsem tenkrát nikoho, kdo by při mně stál, kdo by mě nesoudil, podržel, rozuměl mi. Teda, myslela jsem si to. No a v téhle době, nám začal v ložnici blikat lustr. I přes znatelný pokrok v postoji k duchům, můj mozek vyhodnotil situaci obdobně jako na dětském táboře: „To bude asi odraz světel z projíždějících aut“ (ono to sice blikalo, i když žádné auto nejelo – lehce jsem to zkoumala, ale tak nějak jsem to nechala plavat)

Až když jsme byli na návštěvě u zmiňované kamarádky a její manžel „vyháněč duchů“ se zeptal na duchy v baru. „V baru dobrý, ale doma nám teď začal blikat lustr“ řekl na to Tomáš. A já zase vyvalila oči. Do té doby mě vůbec, ale vůbec nenapadlo, že by blikající lustr mohl mít souvislost s duchy. „To bude někdo z rodiny“ na to manžel-vyháněč. „Já si to taky myslím“ řekl můj manžel. A já jen zírala. No fakt mi to do té doby nedocvaklo. Ale najednou jsem věděla. Večer před spaním jsem se lustru zeptala. A on mi odpovídal. Blikal na souhlas, “mlčel“ na nesouhlas. To není možný!! To je můj taťka! Přišel, aby mě podpořil. Abych věděla, že nejsem sama. Že vždycky budu mít někoho, o koho se můžu opřít. Že to zvládnu! (I kdyby to on nebyl – i kdyby to byla vada na elektrickým rozvodu – mně to tenkrát obrovsky pomohlo!!)

Povídala jsem si s ním každý večer. Až jednoho dne prostě zmizel. Už nebyl potřeba.

Ještě bylo vtipný: Standa měl v tu dobu takovou hračku, plyšového medvěda, který po zmáčknutí někde na bříšku, řekl něco nesrozumitelnou angličtinou. A tenhle medvídek se jedné noci z ničeho nic sám začal spouštět. Ač byl někde zahrabaný mezi hračkami, nikdo se ho nedotýkal. Složitě jsme ho vždycky museli najít a vypnout. Manžel se divil, co se to děje a já tak provinile: „Víš, já jsem se včera večer taťky zeptala, jestli umí i něco jiného než jen blikat lustrem“ J

Takže komunikace s duchy už patří mezi mé běžné činnosti. Před 14 dny v Arnoštově na semináři Intuitivní astrologie jsme spali na zámečku ve věži. A tam jich bylo! Dokonce to byli takový exhibouši, že se nechali předvést i nevěřícím kolegyním. Naše děti běžně říkají, že máme doma dědečka, a ten nám bliká lustrem. No asi nebudem úplně normální rodina. Jestli si teď ťukáte na čelo, tak já vás naprosto, ale naprosto chápu. Ale bacha, abyste mi za 10-15 let nevolali o pomoc ;-)

Kdo bude chtít, tomu na pomoc přispěchám klidně hned – jakýkoli problém pomůžu vyřešit pomocí mých kabelkových konstelací.

Když je ten článek tak moc o manželovi - tak mu taky udělám reklamu - jeho terapeutické služby najdete zde: http://regrese-strop.webnode.cz/

Úhly pohledu

Tenhle článek mám rozepsaný už několik týdnů a pořád mi ho něco kazí. Pořád se objevují nové skutečnosti (úhly pohledu?), které mi ničí pointu a narušují plánovaný obsah. Vznikla z toho zase taková slátanina L A já tu  slátaninu buď otisknu, nebo hodím do koše… Volím áčko

Chtěla jsem psát o tom, jak je důležité podívat se na věc i z jiného úhlu. Je to můj slogan ke

kabelkovým konstelacím: „Pomůžu vám podívat se na váš problém z jiného úhlu“.  

A v tom se mi ozvala jedna dobrá kamarádka a taktně mě upozornila na né moc šťastně zvolenou kombinaci tohoto sloganu a mé fotografie, kde je na první pohled zřejmé, že mi nefungují správně obě oči.  „Vždyť to zní jako černý humor! Předělej to! Odradí ti to zákazníky…“ radila mi. Nepředělala jsem to. Tohle jsem prostě já – ve své nedokonalosti.  (Vím, všichni jsme dokonalí! Zrovna takoví, jací jsme. Stačí to jen přijmout a já se snažím „to přijmout“) A ten slogan přesně vystihuje to, co kabelkovky dělají, ten taky nejde nahradit.  Ale brouček pochybníček začal hlodat: Můžu já jen s jedním funkčním okem vůbec nabízet druhým, že jim pomůžu podívat se na věci z jiného úhlu?  Jsem k tomu kompetentní?

Posouzení nechám na vás…  Těsně předtím, než se mi ta kamarádka ozvala, jsem si řekla, že to moje oko je takový čarodějnický symbol – místo bradavice na nose ;-)

Pak se ozvala klientka. Předtím jsme se osobně neznaly. Vybrala si mě sama – i přesto jaký mám slogan a fotku na úvodní straně.  Teda v tomhle příběhu je hlavně důležitý ten slogan. Přišla totiž s problémem:  Před nedávnem zašla k jiné kolegyni-terapeutce a ta jí poradila podívat se na svého potenciálního  nápadníka z jiného úhlu. Ona někde v sobě přepla vypínač a najednou se do „nic moc motajícího se kolem“ chlapa zamilovala, vdala se za něj a zplodili spolu dítě. Dítě je v bříšku a v klientce se někde uvnitř vypínač přepl do původní polohy a přestal fungovat. Najednou zírá, co se to těch pár měsíců dělo, jak je to možné?? Poslechla terapeutku, podívala se z jiného úhlu a zkazila si život? Žije a čeká dítě s někým, koho by si za normálních okolností vůbec nevybrala!  Na terapeutku je naštvaná: „Jak něco takového vůbec může lidem radit??“  Na sebe je naštvaná, že ji poslechla. A za mnou se přišla poradit, co s tím.  Za mnou??!! Která má ve sloganu to samé?? Trochu jsem se uvnitř usmívala tomu paradoxu a trochu jsem se děsila. Zase jsem dostala zpětnou vazbu a pro mě jiný úhel pohledu. A zas jsem měla o čem přemýšlet a možná zase i pochybovat…

A jak jsem tak o tom přemýšlela, napadlo mě vyměnit výraz „jiný úhel“ za „nadhled“ , nebo aspoň „širší úhel“ . Došlo mi, že je důležité nejen se podívat „odjinud“, ale zároveň nezapomenout ten pohled původní. Prozkoumat objekt ze všech stran a vědomě se rozhodnout, kterou polohu si zvolím.

(V případě výše zmíněné klientky si myslím, že to tak zařídila příroda – že ona prostě měla ten starý úhel  na čas zapomenout, aby se mohlo narodit právě tohle dítě – a nebo je to možná všechno jinak – smysl se vyjeví třeba později)

A o čemže jsem to vlastně chtěla původně psát?

Zaujal mě tenhle obrázek. Realita v různých úhlech. Dávám ho příkladem i svým dětem, když se hádají o to, kdo má pravdu. Jeden vidí čtverec, druhý vidí kruh a přitom se oba dívají na ten samý předmět. Můžou se do krve hádat, kdo má pravdu. Nedohodnou se, pokud se na předmět nepodívají z nadhledu.

Taky jsem se dřív do krve hádala za svoji pravdu. Měla jsem potřebu lidi kolem sebe přesvědčovat. Neměla chuť si ani vyslechnout jiný názor. Moje pravda byla nad vše. Vůbec jsem netušila, jak je přínosné občas se na věci podívat jinýma očima. Vyslechnout si jiný názor. Jak je to obohacující.

Vzpomínám si na několik příkladů. Třeba když jsem čekala Kamču a s holkama Prosincovkama jsme probíraly těhotenské přípravy. Tenkrát jedna maminka (která dokonce čekala dvojčata) napsala, že přemýšlí o tom, že bude používat látkové pleny. Psal se rok 2005 moderní látkovky tu teprve začínaly a já měla v sobě zakořeněný porevoluční pohled, kdy papírové plínky přinesly velkou úlevu všem maminkám. Nemusely prát (dokonce vyvařovat!!), sušit a žehlit a skládat… Tady se asi někdo zbláznil, že by se chtěl dobrovolně do tohohle kolotoče vracet a ještě s dvojčaty! Nějak tak jsem jí to napsala. A ťukala si na čelo. Znala jsem totiž jen jeden úhel pohledu. Jenom kolečko. A vyvařování plen jsem si samozřejmě představovala na sporáku ve velkém hrnci s obří vařečkou :-D

No netrvalo ani týden a já dostala šanci se podívat i z druhé strany (na čtvereček) Setkala jsem se osobně s jinou budoucí maminkou a ta z tašky vytáhla moderní látkovou plínu. Byla krásná. Ukázala mi, jak funguje. Asi si taky v duchu ťukala na čelo, když mi vysvětlovala, že plíny se vyvářejí tak, že se na pračce zmáčkne  příslušný knoflík. Pověděla mi i o tom, kolik nevyprodukuju odpadu a ušetřím ropy, když budu používat látkovky, místo papírovek. A to už mě měla. Moje ekologické srdce zaplesalo a já se stala propagátorkou látkovek. Všechny 3 děti jsem v nich odchovala. V duchu jsem se omlouvala kamarádce s dvojčaty  za ten můj výlev. A snažila jsem se přesvědčit všechny kolečkáře, že čtvereček je fakt lepší. Ten nadhled mi tenkrát ale asi ještě chyběl – válec jsem neviděla.

Další příklad je z nedávné minulosti. Týká se těch čísílek, co kazí estetiku jídelního lístku. Dívala jsem se na problematiku z pohledu kolečka a sdílela názory mých „gastronomických“ přátel: „Kraviny. Buzerace z Bruselu. Je to k ničemu. Jen nám to přidělává práci“ A pak jsem zas měla možnost podívat se „ze čtverečku“: Ve škole jsme se učili o nemocech střev, např. o celiakii. Povídali si a spolužačka, která trpí nejen nesnášenlivostí lepku, ale i kravského mléka, vyprávěla o tom, jak je pro ni těžké se najíst třeba v restauraci. Paní profesorka se zeptala, jestli pomáhá to nové opatření s těmi symboly. A ona se rozzářila: „Jo, to byl opravdu dobrý nápad. To pomáhá moc!“ A já jen vyvalila oči. To nařízení, které všichni moji gastronomičtí známí tak shazují? A ono někomu pomáhá? A moc?? Tohle už vidím z nadhledu. Vidím pohled restauratérů, vidím pohled alergiků. Vidím celý válec!

Snažím se vždycky prozkoumat co nejvíc úhlů a podívat se zhora. Na všechno. Není to tak těžké, stačí jen být otevřený novému, vnímat, dívat se a poslouchat. A nestát si tvrdohlavě za svým starým názorem (i my Berani to dokážem, když chcem ;-)

Ve škole jsme měli také mj. přednášku o bioetice, kterou vyučovala skvělá žena (bývalá nemocniční kaplanka) a ta také dávala důraz na úhly pohledu. Povídali jsme si a pouštěli nějaké dokumenty o různých bioetických tématech a snažili jsme se na věc dívat z co nejvíce úhlů:  z pohledu pacienta, lékaře, příbuzných (pozůstalých), ale i  třeba z pohledu pojišťoven a farmaceutických firem. Pochopit problém jako celek. (Vzpomněla jsem si u toho na příhodu s panem primářem  pří plánování Staníkova porodu. Tam se mi povedlo podívat se na věc očima pana primáře, ale i naopak – myslím, že se pan primář dokázal podívat zase mýma očima – viz můj článek)

Tenhle způsob výuky se mi moc zamlouval. Přeju si, aby se takto učilo na všech školách. Tak jako my jsme se dívali na bioetické problémy z mnoha úhlů. Nehodnotili, který je ten správný. Jen se snažili pochopit a zamyslet. Bylo by fajn, kdyby se i naše děti se neučily nazpaměť jen jeden pohled, který někdo označil jako jediný správný.  Ale zkoušely nahlížet pod pokličku a povídat si o tom, hledat nová  řešení (i když třeba nebudou ideální). Ale učily se tím přemýšlet a vytvářet si své vlastní postoje a názory.

Vlastně když jsem tenkrát odcházela od manžela a měla vůči svým dětem velký pocit viny, že jim ničím jejich zázemí, stabilitu a pocit bezpečí. A těch pozitiv pro ně v jejich nové situaci moc neviděla. Pomohl mi už dříve zmiňovaný webinář o rozchodech, kde Stáňa Mrázková vypráví o výhodách, které dětem rozvedené manželství přináší. Ty výhody spočívají právě v tom, že se už od mala učí dívat se ze 2 úhlů. Vidí, že u maminky se něco dělá jinak než u tatínka. Že maminka má na věc takový názor, tatínek jiný. Mají možnost díky pobytu ve 2 rozdílných domácnostech zjistit, že se stejná věc dá dělat několika způsoby, mají možnost vidět i dopady, samy si to zpracovat, porovnat…  A pro svůj budoucí život si z každého přístupu vybrat to nejlepší. Nemusí jen tupě kopírovat jeden model. Mají možnost se už v dětství samovolně naučit to, co já jsem horko těžko přijímala v dospělosti ;-)

(Tím samozřejmě nechci nikoho navádět, aby se rozváděl. Nebo říkat, že děti rozvedených rodičů jsou na tom líp. Prostě jen, že kromě spousty nevýhod to má i nějakou výhodu ;-)

Pokud jste dočetli až sem, můžete si se mnou i trochu zavzpomínat... O úhlech pohledu se zmiňuju  i v jiných článcích:

Klekla mi simka 

Luxusní snídaně 

Karma není jen průtokový ohřívač 

Z deníku zoufalé matky 

atd.

O mých kabelkových konstelacích se dozvíte víc tady

KARMA není jen průtokový ohřívač...

Karma – to slovo tak různě slýcháme ve všelijakých souvislostech. Ale co to ta karma vlastně je?

Jsou to „boží mlýny“, „boží trest“, „zákon příčiny a následku“…? Spousta lidí vnímá karmu negativně a dost lidí se na ni i vymlouvá…

Ale to není trest – Bůh přece netrestá. Bůh jen otvírá oči. Karma je výborná věc k pochopení souvislostí.

Když jsme měli bar, pozorovala jsem sotva zletilé chlapce s holou hlavou, v bombrech a kanadách, jak házejí do juke-boxu a nechávají si zahrát staré Orlíky. Říkala jsem si: „Chlapci, chlapci, vždyť vy jste nebyli ještě ani na světě, když to ten Landa nazpíval, co vám to může dávat…?“ Podle zákona karmy se tihle kluci v příštím životě s největší pravděpodobností narodí s černou kůží. Aby pochopili… Poznali druhou stránku. Trochu jsem se škodolibě usmívala, trošku mi jich bylo líto. Ale je to tak. A není to trest. Je to otvírání očí…

Je to takový bumerang – kdo zabil, bude zabit. Kdo byl zabit, v minulosti zabil. To samé s okradením. Nebo s čímkoli jiným. Takže se nemusíme bát, zbytečně se strachovat… Jestli jsem v minulosti nezabila (neokradla), tak teď taky nebudu zabita (nebo okradena). Pokud jsem zabila (okradla), tak zabita (okradena) prostě budu. Ale nic s tím neudělám. Sebevětší ochrana a zabezpečení mi nepomůže… Víte, jak to bylo v pohádce O Šípkové Růžence?

Růžence bylo předpovězeno, že se píchne o trn. A i když ji její rodiče všemožně hlídali, dali odstranit všechno, co píchá, stejně ji neuhlídali… Takže prosím vás, co se má stát, stane se. A všechen strach je naprosto zbytečný.

Ale karma se netýká jen minulých životů, ona v dnešní době funguje velice rychle.

Často dětem říkám: „Proč mu to děláš? Jak by ses asi cítil/a ty, kdyby to někdo udělal tobě?“ – Zřejmě jsou to plané řeči. Nepochopíš, jak se druhý cítí, dokud si to neprožiješ sám.

Mám skvělý příklad z našeho života. Šli jsme takhle s Kamčou  a Standou pro Julču do školky. Jdeme kolem školního hřiště. A na tom hřišti se válelo asi 10 míčů a nikde nikdo. Kamča se dívala na ty míče a říká: „Kdybych přelezla ten plot, mohla bych klidně ty míče ukrást“ – Začala jsem jí vysvětlovat, že ano, že ty míče by se tam asi neměly takhle bez dozoru válet, ale že i když se nachází někde něco málo zabezpečené, že si to přece nemůžeme vzít. Že nám to nepatří. Že těm dětem by to chybělo. Musely by koupit nové míče. Stálo by je to nějaké komplikace, peníze… No, jak by ses asi cítila ty, kdyby ti někdo vzal něco, co je tvoje? – Pokývala hlavou, ale zřejmě úplně nechápala. A tak ji život přinesl tuto zkušenost: Vyzvedli jsme Julču, a než jí začnou Skauti, máme asi půl hoďky čas, tak jsme zašli na hřiště. Chvilku si pohráli, následně odevzdali Julču na Skautech a zrovna přemýšleli, jestli půjdem nakupovat, nebo si sednout do kavárny… Když v tom mi zvoní telefon. Neznámá paní se představila a zeptala se, jestli nehledáme aktovku. Žádnou jsme nehledali, ale zběžným pohledem na místa, kde se obvykle aktovka nachází – tj. na Kamčiny záda a do přihrádky pod kočárem – jsem s hrůzou zjistila, že nám opravdu chybí! Zůstala na hřišti! Místo na nákup, nebo do kavárny, jsme běželi zpátky na hřiště. Paní nálezkyně nám předává aktovku se slovy: „Asi tam

bude něco chybět, viděla jsem, jak se v ní přehrabují „naši tmavší spoluobčané“.“ Chyběl jen penál. Úplně nový penál! Minulý týden jsme ho kupovali, protože se ten starý rozpadl. Ten penál úplně stačil, aby si Kamča vyzkoušela, jaké to je být okradena a zároveň nám nenadělal tolik škody a starostí, jako kdyby se ztratila celá aktovka se vším učením, čipem na oběd a veškerýma školníma potřebama. To byla fakt rychlá karma. Ani nebylo potřeba něco ukrást, stačilo jen pomyslet. Takhle to funguje, slouží to k pochopení. Prožít si situaci z obou stran.

V době mých partnerských „karambolů“, jsem si to takhle prožívala. Jak jsem psala v Proč jsme se rozešli: Chtěla jsem opustit svého manžela kvůli jinému. Manželovi se zhroutil svět, ztratil smysl života, chtěl to řešit sebevraždou, měl před sebou jen „černo“… Abych opravdu pořádně pochopila, co jsem mu způsobila, musela jsem si to za pár měsíců prožít taky – na vlastní kůži. Opustil mě ten, kvůli kterému jsem chtěla opustit já, taky se mi zhroutil svět, ztratila jsem smysl a i o té sebevraždě jako jediném řešením jsem chvilku přemýšlela. Tenkrát jsem pochopila. Ale to nebyl jediný případ. Tenkrát jsem byla součástí velkého partnerského mnohoúhelníku (to nebyl obyčejný trojúhelník ;-) – a já si zakoušela všechno z různých úhlů. (Manžel si našel na chvilku přítelkyni, tak jsem si zkoušela i tuhle roli – a aby i on pochopil, to co pochopit nemohl „jak mi to ten můj kamarád mohl udělat“ – tak si to prostě vyzkoušel, jaké to je „udělat to kamarádovi“ atd. atd. – Těch příkladů by bylo moc…) Prostě jsem měla pocit, jako když hraju v nějaké divadelní hře – jsem princezna a najednou rejža řekne: „Stop! Teď si vyměňte role: Ty budeš teď ta služka“. A já jsem teda teď služka a najednou další: „Stop! Teď budeš ten odmítnutý princ“. A my jedeme pořád dokola ten malý kousek divadelní hry a já pokaždé hraju někoho jiného. Úžasná zkušenost!

Když jsem tohle moje zjištění popisovala svému muži, on najednou vykřikl: „Aháááá, takže já už teď nemusím pít!“ Nechápavě jsem na něj hleděla a on začal vysvětlovat: "Když jsem byl malý, tak můj táta pil, vyhodili ho kvůli tomu z práce, máma od něj odešla… a on pil pořád. A já to nechápal. Nechápal jsem, proč to dělá… Teď jsem si to vyzkoušel. Jsem ve stejné situaci. Jenom proto, abych ho mohl pochopit…“

Takže lidi, nikdy neříkejte nikdy. Odříkaného chleba… V momentě, kdy si jen pomyslíte: „jak někdo může udělat tohle…“ Já vám zaručuju, že to brzy pochopíte. A jak to nejlépe pochopíte? Prostě se vám to stane. Budete stejní jako ti, na které teď koukáte skrz prsty. Takže bacha na to. Ta karma dneska opravdu funguje velmi rychle. Už to není záležitost jiných životů.

Moje průvodkyně a učitelka Eva Marvánová mi při terapiích, kdy jsem každý měsíc řešila jeden „bonbónek“ za druhým, říkala: „A nechceš být taky terapeutka? Základem dobrého terapeuta je prožít si toho co nejvíc ze všech úhlů. Potom totiž klienty chápeš a nesoudíš“ Tenkrát jsem řekla, že terapeutka teda rozhodně být nechci.  A znáte to: člověk míní, život mění. Události se vyvinuly trochu jinak.

Kdybyste měli potřebu se na svůj problém podívat z výšky, případně i z jiných úhlů, očima ostatních účastníků („být na chvilku tou služkou, nebo tím odmítnutým princem"), ozvěte se mi, mrknem na to - pomocí mé nové náhledové lehce terapeutické metody Kabelkových konstelací.
(tel. 604 144 927, http://evastropova.cz/, e-mail:eva.stropova@gmail.com)

Mějte se krásně

efka

Chci dělat to, co dělat chci, a né to, co bych dělat měla

Beru za krásnou kovanou kliku těžkých dveří v kamenném rámu. Vcházím do rozlehlé hodovní síně. Dlouhý stůl se prohýbá pod mísami plnými jídla. Je tu spousta lidí. V čele sedí on, můj muž, hradní pán. Cpe se masem. Starý, tlustý, omastek mu stéká po bradě. Cítím k němu téměř odpor. Jsem jeho žena. Možná, kdybych se narodila v chudé chaloupce, mohla bych jít za touhou svého srdce.  Tady to  ale chodí jinak  – sňatek nemá nic společného  s láskou, je to obchodní smlouva. Nic víc.

Tam v rohu stojí. Toho miluju. Rytíř. Můj poddaný. Slíbila jsem víc, než jsem mohla splnit. Zradila jsem ho. Zavřel se ve svém smutku. Stýkáme se tajně dál. Ale je tam cítit ta beznaděj bezvýchodné situace. Nikdy nebudem spolu. I když pod srdcem nosím jeho dítě. Můj muž to tuší. Nemám chuť žít tenhle život dál. Při porodu umírám. Za trest! Potrestala jsem se smrtí… a nebo zbaběle utíkám…

„A co si z tohoto života odnášíš za ponaučení do toho současného? Co je tu stejné? Co se máš učit? Z čeho poučit?“ přerušila mé vyprávění Venda – průvodkyně mým prvním výletem do minula.

Oči mám plné slz – vidím tu podobnost: „Můžu si dělat, co chci! Nemusím poslouchat ostatní! A být za to trestána… Můžu jít za svým srdcem. Dělat co chci já, a né to, co po mně chtějí druzí. Nemusím se nikomu zavděčovat a ničemu obětovat“

Nevím, jak to máte vy. Ale já to fakt dělala. Nejenom v tom středověku, ale i teď – v tomto životě! Vyrostla jsem jako hodná holčička, co se snažila dělat radost druhým. Co toužila být přijímaná. Měla strach z jakékoli kritiky či jen náznaku nepřijetí. Bála jsem se někoho rozzlobit. Dokonce jsem se bála říct i obyčejné „ne“ – takové jednoduché slovo. Tento můj strach měl opravdu fatální dopad – ale o tom zatím psát nechci.

Svoji hodnotu jsem hledala v ostatních, v jejich přijetí, v jejich pozornosti, v jejich vděku… Nevěděla jsem, že je na tom něco špatného. Dlouho jsem tak žila – pro ostatní. I když ono to nebylo pro ostatní, jejich prostřednictvím jsem získávala hodnotu. Falešnou hodnotu. Prostě jsem se neměla ráda taková jaká jsem. Jen tak. Bez zásluh.

Teď se učím mít se ráda taková, jaká jsem. Být sama sebou. A dělat věci, které dělat chci, a né ty, které bych dělat měla. Tak, jak jsem to pochopila při výletu do středověku.

Prvním krokem bylo naučit se vůbec rozpoznat, co chci já, a co dělám pro jiné. Co je srdce a co rozum. Co chci opravdu já a co dělám, abych se někomu zavděčila, zalíbila nebo aby se na mě ti ostatní nezlobili. A pak taky – celý život jsem byla vedena, že pomáhat jiným se má, že nemám být přece sobecká. A tak jsem hledala hranici – ta hranice byla děsně tenká. Tady se mám ráda a dělám věci pro sebe, ale jen malinko vedle už jsem sobecká  a bezohledná. Tady se zavděčuju a tady už jsem zneužívána. Dalo mi velkou práci udržet se v té teňounké lince.

Dneska je mi velkým pomocníkem má intuice, poslouchám své pocity. „Šla jsem po niti“ zpátky ve svých vzpomínkách a všímala si zážitků, kdy jsem v minulosti udělala něco pro jiné a neměla z toho dobrý pocit:

První vzpomínka mě dovedla na jedno z prvních rande s mým mužem. Tenkrát mě přemluvil, ať ještě nejezdím domů –byl to poslední spoj a já věděla, že když si ho nechám ujet, bude se mi domů těžko dostávat. Ale udělala jsem to pro něj – i když jsem to já chtěla jinak – brzo ráno jsem vstávala do práce, do postele jsem se dostala fakt pozdě, poté co jsme obvolali pár známých, jsem nakonec vysypala obsah peněženky taxikáři. Nestálo to za to. Už tenkrát jsem si uvědomila, že byla chyba neposlechnout sama sebe, ale nijak jsem se z toho nepoučila.

Další vzpomínka mě dovedla k mamčiným návštěvám v Kralupech. Měla jsem malou Kamilku, byla krátce na mateřské a bydleli jsme docela daleko od centra, mamka tvrdila, že ji bolí nohy a že se k nám nepovleče. Takže pokaždé, když jela do Kralup (něco si zařídit), zavolala, že jede, a já běžela! Možná to tak ani nemyslela, třeba to bylo tak: „Jedu do Kralup, nejsi náhodou někde ve městě? Nechceš se se mnou potkat?“ Ale já to chápala takhle: „Mamka přijede, ony ji bolí ty nohy, nemůže k nám přijít. A ráda by viděla vnučku. Tak to já musím přiběhnout!“ Mamka většinou volala až z autobusu, takže jsem na to přiběhnutí měla asi 15 min. Takže jsem okamžitě změnila směr a plány a utíkala k nádraží. A pak se divila: mamka totiž nepřijela za mnou a Kamilkou (my byly jen taková přidaná hodnota) – ona si obíhala svoje nákupy, úřady… a já běhala s kočárem za ní.  Pak jí zamávala a zklamaně se blížila k domovu. A příště zase znovu. Vždyť je to moje povinnost, když ta babička má ty bolavé nohy…

Až jednou – došlo mi to u popelnic! :-) 

Zase telefon: „Jedu do Kralup“ – vzbudila jsem a oblíkla Kamču, ještě rychle nakojila a utíkám na nádraží. Venku prší, ale fakt hodně. Doběhla jsem k nejbližšímu úkrytu – byl to přístřešek na popelnice - a tam se schovala. Stála tam schoulená na tom nedůstojném místě a přemýšlela jsem nad tím, co to dělám a proč? Zvedla jsem telefon a zavolala, že prší, že nepřijdu. „Jasný“ řekla mamka. NIC SE NESTALO!! Ale moje výčitky byly vyváženy deštěm. Kdyby tak moc nepršelo, určitě bych to nesvedla…

Vzpomínky na tyhle zážitky mi pomohly si vůbec uvědomit, že vlastně dělám něco, co úplně tak dělat nechci. A dělám to, abych se zavděčila. A  taky možná i to, že když to neudělám, že se zas tolik nestane. Ale ještě pořád jsem se bála to (ne)udělat…

Až po prožití té v úvodu zmiňované regrese jsem věděla, že už fakt musím něco změnit… 

A tahle událost byla další stěžejní bod:

Bylo to v době, kdy už to mezi námi s manželem moc neklapalo. Měla jsem odjet strávit společný víkend  s dětmi a několika dalšími rodinami. Moc jsem se tam těšila. Manžel měl zůstat doma (resp. v práci). Všechno jsem zabalila, nakoupila zásoby, napekla buchty, nastudovala cestu, naskládala do auta všechny děti a vyrazila. Protože cesta vedle přes Mělník, zastavili jsme se za manželem v baru – rozloučit se, ještě něco naložit… Manžel měl pro mě „překvapení“ -  zařídil si to, našel si za sebe záskok, může jet s námi! – Ale já nechtěla!! Já se těšila, že si to užiju sama s dětmi a s ostatními. Věděla jsem, jak to s manželem dopadne. Jako vždycky… Prostě blbě. Už už jsem chtěla spadnout typicky do pozice oběti. Nafouknout pusu, udělat místo v autě a víkend s ním přetrpět. Ale najednou v mé hlavě zablikala kontrolka – „Dělat, to co chci, a né to, co bych měla!“ No a co, že se manžel naštve. No a co, že si to zařídil. Ale to jáááá si tenhle víkend zorganizovala, všechno připravila. On se mě nezeptal předem. Není to můj problém. Já si tenhle víkend prostě užiju! - Zhluboka jsem se nadechla, slzy mi začaly stékat po tváři, hlas se klepal, ale já to řekla! Řekla jsem, že nechci, aby jel s námi. -  A on to pochopil! Zase to bylo stejné jako u těch popelnic: NIC SE NESTALO.  Teda stalo: Už to umím! Umím dělat to, co chci dělat, a né to, co bych měla. Vidím ten rozdíl a jdu si za tím. Učím se mít se ráda. Já sama sebe. Kašlu na to, co si o mně myslí ostatní.

 Teda – snažím se… Ten návyk je tak silný… Sem tam ještě nějakou tu upomínkovou „facku“ dostanu…

Zvu vás i na mé profesní stránky: www.evastropova.cz

Z deníku zoufalé matky

Uuuuuuuuuuuuuuuááááááááááááááááá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Deníčku můj, ty to sneseš. Chce se mi brečet, křičet… 

Odnesly to děti L Tak, že v Norsku by mi je nadobro sebrali.

Už týden jsou nemocní. Všechny tři. A já už taky. No, bylo by to idylický: všichni čtyři zachumlaní pod peřinou sledující pohádku. Ale oni jsou nemocní postupně a v různých poměrech! Takže pořád je tu někdo, s kým musím „spoluležet“, s kým musím provozovat domácí školu a koho musím vyzvedávat z kroužků, s kým jezdit po doktorech, komu utírat nos, zadek a převlíkat 3x za noc znečištěné pyžamo… Do toho vařit, uklízet, starat se o zábavu, aby jen nečučely pořád na telku…

Asi je to normální, ale my matky abnormálně zdravých dětí na tohle vůbec nejsme zvyklý!!

Dneska jsem nenastartovala auto. Nechala jsem přes noc běžet rádio.  Běžně rádio nepouštím, ale včera jsem měla potřebu přehlušit křičící a hádající se děti.

Včera jsem měla jít poprvé „do práce“ – a nějak to nevyšlo L

Zítra mám jet na školení – s celou rodinou na pracovně-relaxační víkend na Vysočině – nejede mi auto a rodina je nemocná.  A já tam musím! A i s mým (velkým) autem (mám si tam převzít několik velkých beden)

Absolutně nejde nic plánovat. Všechno se boří a točí jenom kolem aktuálního zdravotního stavu mých dětí a ten je navíc absolutně nepředvídatelný.

A manžel si někde medituje ve tmě!!  Před týdnem, když jsem ho tam „vypravovala“, jsem ho obdivovala a vzhlížela k němu za to, do čeho se rozhodl jít. Dneska se na něj dívám, jako kdyby si válel šunky někde na pláži.

Ale jsem ráda, že tam je. Nemůžu zvednout telefon a rozbrečet se, že to nezvládám, nebo mu vynadat za to, že se někde fláká. Prostě si to musím vyřešit sama a nést si ten díl odpovědnosti. Ok. Chceš se rozvést? Tak si to vychutnej se vším všudy. Tak nějak...

Tak dobrá, podívejme se na to zase z jiného úhlu: To je ale „náhoda“, že se tu včera zrovna stavil brácha před odjezdem na hory a nechal tu zaparkované auto se slovy: „Nechávám ti tu i klíče a techničák, kdyby něco…“ V duchu jsem sice odpověděla: „to ani nemusíš, já mám auto funkční“ -  A dneska jak se hodilo!!

Takže jsem vděčná za tyhle  „náhody“

Jsem vděčná za sousedy, kteří mi ochotně pomohli s nabíjením baterky (snad bude do zítra ok)

Jsem vděčná za Kamču, která, když viděla, jak jsem zoufalá, tak naprosto sama uvařila dnešní oběd.

Jsem vděčná za postel s peřinou a za to, že jsem se v nich mohla tento týden „válet“ víc než obvykle.

Jsem vděčná za všechny překážky, které když překonám, tak vyrostu.

Jsem vděčná, že máme jen chřipku (nebo co to je) a né nic horšího.

Přijímám život se vším všudy.

A sluníčko svítí…  A já to dám!!

O vděčnosti si můžete přečíst i tento článek: Všechno ostatní je bonus

www.evastropova.cz

Proč jsme se rozešli?

To je otázka!! Většinou na ni odpovídám pokrčením ramen, případně něčím ve smyslu: „To je těžký“. Spousta lidí ji ani taktně nevysloví.

Tak jsem se rozhodla to už konečně nějak sepsat – pro sebe i pro ostatní. A přispět tím i do projektu Můj rozchod (naoplátku - Dáša Kožinová  a spol. mi svým webinářem  „Vědomý rozchod“ pomohly v těžkém rozhodování)

Proč jsme se teda rozešli?  Protože jsme to tak cítili. Protože to bylo potřeba. Protože už jsme si předali to, co jsme si předat měli, a teď je potřeba jít dál. Odpoutat se. Naučit se žít na svou pěst. Bez závislosti jeden na druhým…

Tahle odpověď většinu lidí neuspokojí, naopak je rozladí. Nechápou to. „Přece máte 3 děti! Přece máte nějakou zodpovědnost! Nemůžete se jen tak rozejít!“ Zdá se jim tohle naše rozhodnutí sobecký, nerozumný…  Připadá jim, že jsme se zbláznili. Mají potřebu se v tom šťourat, chtějí to vysvětlit pořádně… A my se jen usmíváme a krčíme rameny, nevíme, co k tomu říct víc.

Někdy si říkám, jak by bylo jednoduchý říct: „Protože chlastal“ a Tomáš by zas řekl: „Protože mi byla nevěrná“.  Tohle jsou dostatečně společensky uznatelné důvody k rozchodu. Všichni by jen chápavě pokývali hlavou, soucitně poplácali po zádech, či objali a na nic víc se neptali. Bylo by to jasný. Takhle jednoduchý by to bylo. A ani bychom nelhali. Ale já to takhle říkat nechci. Nechci hledat viníka a oběť.

My… (nebo dobře, budu mluvit spíš jen za sebe:) Já už to mám jinak – já jsem se s Tomášem nerozešla, protože chlastal. Ale pochopila jsem, že to bylo obráceně, on chlastal (a já si našla jinýho) právě proto, abychom se rozešli. Už jsme spolu být neměli.  Nebo aspoň né v takovém vztahu, v jakém jsme byli. A pořád to nedokázali pochopit. Tak jsme si museli začít dělat ošklivé věci, dokud nám to nedošlo.

Vlastně jsem naše manželství považovala za šťastné (no takové normální). Splnili jsme si společně náš sen (otevřeli bar), podnikali spolu, byla jsem za něj vděčná, bez něj bych to nedokázala, úžasně jsme se doplňovali; zplodili 3 krásné děti, zařídili si byt, prožili spoustu krásného i těžkého, co nás stmelilo…

No tak se občas opil, no! No tak jsme se občas pohádali! No tak jsem občas brečela do polštáře. Občas cítila ohromný vztek a beznaděj. Občas demonstrativně balila kufry… Ale to k tomu tak nějak patří, ne? Jednou jsem si ho vybrala za partnera, vdala se za něj, porodila mu děti. Tak přece k sobě patříme – navždy.

A pak se znenadání v mém životě objevil člověk, který mi převrátil život vzhůru nohama. Vlastně se mi nejdřív vůbec nelíbil, ale něco mě k němu pořád divně přitahovalo. Do té doby pro mě byla nevěra něco nemyslitelného, neomluvitelného.  Nechápala jsem, co a proč se mi to děje. Bránila jsem se tomu. Až jsem neměla sílu odolávat... Prožila jsem pár měsíců plných adrenalinu na roztočeném kolotoči, ze kterého nešlo seskočit a všechno kolem se jen míhalo…

Dneska vím, že přišel, aby mi otevřel oči. Ukázal mi „jinej level“, že to, co žiju teď, není jediná možnost, že když budu chtít, může být všechno jinak. Naučil mě milovat (ač jsem si myslela, že to umím), naučil mě komunikovat (ač jsem si myslela, že to umím), naučil mě sdílet a naučil mě spoléhat sama na sebe (to když pak zas, jak se objevil, tak zmizel)

Nebylo to jednoduchý období. Žila jsem v zakletém království a čekala na prince, co mě vysvobodí. Po pár měsících štěstí, naděje a čekání to dopadlo tak, jak to v takových případech většinou dopadá: Přišel  – ale  bez koně a bez zbroje a řekl: „ Sorry, Zlatovlásko,  já tě zachraňovat nebudu. Dám přednost sám sobě. Zachráním sebe. Vrátím se ke své ženě a svým dětem“

Zhroutil se mi svět.  Zažila jsem na vlastní kůži to, co zažíval o pár měsíců dřív můj manžel, když jsem mu řekla, že od něj chci odejít.

Ztratila jsem smysl, cíl, naději…

Nesla jsem vinu za zničenou rodinu a neměla nikoho, s kým bych to mohla sdílet, o kom bych si myslela, že by to mohl pochopit… (a to je mmch. důvod, proč dnes své příběhy sdílím)

Ztratila jsem i sebeúctu, sebevědomí, sebelásku. Pořád jsem hledala, kde jsem udělala chybu. Proč jsem ta špatná, ta horší. Moc dobře jsem věděla, že to tak je v pořádku. Že je to pro mě lekce, která mě má posunout. Ale to ego!!

Po roce trápení jsem vyhledala odbornou pomoc. Začala jsem chodit pravidelně na terapie. Pomalu jsem začala chápat, proč se mi tohle všechno děje, začala jsem chápat i ostatní zúčastněné – manžela, milence, mamku, které jsem zazlívala, že mě tenkrát nechápala a dostatečně nepodpořila… Začala jsem se vymaňovat z pozice oběti a stavět se zas na vlastní nohy.

Nicméně cestu zpátky k manželovi jako plnohodnotnému partnerovi jsem už nenašla. Během té doby se střídala období, kdy jsme spolu jakž takž vycházeli, žili vedle sebe a raději se míjeli a ignorovali, období kdy jsme se nemohli vystát. Bydleli spolu kvůli dětem a kvůli tomu, že to tak je ekonomicky výhodnější – jako spolubydlící. Má to takhle budoucnost? A jak je to nejlepší pro děti? Bylo mi jasný, že nemůžu zbaběle utéct od problému. Že kdybych tenkrát utekla, tak bych si později našla jiného partnera se stejným problémem.  Takže jsem řešila, pracovala na sobě a na našem vztahu (pod vedením mé osobní průvodkyně Evy Marvánové).

Odcházela jsem ve fázi, kdy už jsem před ničím neutíkala. Už se mi nikam nechtělo...

Jedna moje část se držela „jistot“, bála se vzdát svého komfortu, začínat znovu… Vždyť on už ani nepije, už se ani nehádáme, jsme kamarádi, sdílíme, povídáme si, pomáháme si… Vždyť takhle můžem spolu bydlet, není potřeba nic měnit.

Vždycky, když jsem si tohle řekla, přišla „facka“: drsná hádka kvůli nějaké totální prkotině, nebo se manžel zapomněl v hospodě… Prostě přišla připomínka, že takhle to nechat nemůžu, že změna je opravdu potřeba. Že je to nutné pro můj vývoj. Že já musím překonat sama sebe a vykročit do neznáma. Z jistoty (kde sice nejsem šťastná, ale vím, co mě čeká), do absolutní nejistoty. Opravdu to bylo jako odhodlat se skočit bungee jumping.

Lano bylo pevné – žiju! Ještě je to moc čerstvé, nemám dostatečný odstup, abych mohla hodnotit. Nicméně ničeho nelituju. Vítám každou zkušenost. Snažím se žít přítomností. Neohlížet se dozadu a neplánovat dopředu.

A zasloužím si být šťastná a vy všichni také <3

Navštivte i mé profesní stránky http://www.evastropova.cz/