Deníček takové normální ženské...

sobota 28. března 2015

Chci dělat to, co dělat chci, a né to, co bych dělat měla


Beru za krásnou kovanou kliku těžkých dveří v kamenném rámu. Vcházím do rozlehlé hodovní síně. Dlouhý stůl se prohýbá pod mísami plnými jídla. Je tu spousta lidí. V čele sedí on, můj muž, hradní pán. Cpe se masem. Starý, tlustý, omastek mu stéká po bradě. Cítím k němu téměř odpor. Jsem jeho žena. Možná, kdybych se narodila v chudé chaloupce, mohla bych jít za touhou svého srdce.  Tady to  ale chodí jinak  – sňatek nemá nic společného  s láskou, je to obchodní smlouva. Nic víc.

Tam v rohu stojí. Toho miluju. Rytíř. Můj poddaný. Slíbila jsem víc, než jsem mohla splnit. Zradila jsem ho. Zavřel se ve svém smutku. Stýkáme se tajně dál. Ale je tam cítit ta beznaděj bezvýchodné situace. Nikdy nebudem spolu. I když pod srdcem nosím jeho dítě. Můj muž to tuší. Nemám chuť žít tenhle život dál. Při porodu umírám. Za trest! Potrestala jsem se smrtí… a nebo zbaběle utíkám…

„A co si z tohoto života odnášíš za ponaučení do toho současného? Co je tu stejné? Co se máš učit? Z čeho poučit?“ přerušila mé vyprávění Venda – průvodkyně mým prvním výletem do minula.
Oči mám plné slz – vidím tu podobnost: „Můžu si dělat, co chci! Nemusím poslouchat ostatní! A být za to trestána… Můžu jít za svým srdcem. Dělat co chci já, a né to, co po mně chtějí druzí. Nemusím se nikomu zavděčovat a ničemu obětovat“

Nevím, jak to máte vy. Ale já to fakt dělala. Nejenom v tom středověku, ale i teď – v tomto životě! Vyrostla jsem jako hodná holčička, co se snažila dělat radost druhým. Co toužila být přijímaná. Měla strach z jakékoli kritiky či jen náznaku nepřijetí. Bála jsem se někoho rozzlobit. Dokonce jsem se bála říct i obyčejné „ne“ – takové jednoduché slovo. Tento můj strach měl opravdu fatální dopad – ale o tom zatím psát nechci.

Svoji hodnotu jsem hledala v ostatních, v jejich přijetí, v jejich pozornosti, v jejich vděku… Nevěděla jsem, že je na tom něco špatného. Dlouho jsem tak žila – pro ostatní. I když ono to nebylo pro ostatní, jejich prostřednictvím jsem získávala hodnotu. Falešnou hodnotu. Prostě jsem se neměla ráda taková jaká jsem. Jen tak. Bez zásluh.

Teď se učím mít se ráda taková, jaká jsem. Být sama sebou. A dělat věci, které dělat chci, a né ty, které bych dělat měla. Tak, jak jsem to pochopila při výletu do středověku.

Prvním krokem bylo naučit se vůbec rozpoznat, co chci já, a co dělám pro jiné. Co je srdce a co rozum. Co chci opravdu já a co dělám, abych se někomu zavděčila, zalíbila nebo aby se na mě ti ostatní nezlobili. A pak taky – celý život jsem byla vedena, že pomáhat jiným se má, že nemám být přece sobecká. A tak jsem hledala hranici – ta hranice byla děsně tenká. Tady se mám ráda a dělám věci pro sebe, ale jen malinko vedle už jsem sobecká  a bezohledná. Tady se zavděčuju a tady už jsem zneužívána. Dalo mi velkou práci udržet se v té teňounké lince.

Dneska je mi velkým pomocníkem má intuice, poslouchám své pocity. „Šla jsem po niti“ zpátky ve svých vzpomínkách a všímala si zážitků, kdy jsem v minulosti udělala něco pro jiné a neměla z toho dobrý pocit:

První vzpomínka mě dovedla na jedno z prvních rande s mým mužem. Tenkrát mě přemluvil, ať ještě nejezdím domů –byl to poslední spoj a já věděla, že když si ho nechám ujet, bude se mi domů těžko dostávat. Ale udělala jsem to pro něj – i když jsem to já chtěla jinak – brzo ráno jsem vstávala do práce, do postele jsem se dostala fakt pozdě, poté co jsme obvolali pár známých, jsem nakonec vysypala obsah peněženky taxikáři. Nestálo to za to. Už tenkrát jsem si uvědomila, že byla chyba neposlechnout sama sebe, ale nijak jsem se z toho nepoučila.

Další vzpomínka mě dovedla k mamčiným návštěvám v Kralupech. Měla jsem malou Kamilku, byla krátce na mateřské a bydleli jsme docela daleko od centra, mamka tvrdila, že ji bolí nohy a že se k nám nepovleče. Takže pokaždé, když jela do Kralup (něco si zařídit), zavolala, že jede, a já běžela! Možná to tak ani nemyslela, třeba to bylo tak: „Jedu do Kralup, nejsi náhodou někde ve městě? Nechceš se se mnou potkat?“ Ale já to chápala takhle: „Mamka přijede, ony ji bolí ty nohy, nemůže k nám přijít. A ráda by viděla vnučku. Tak to já musím přiběhnout!“ Mamka většinou volala až z autobusu, takže jsem na to přiběhnutí měla asi 15 min. Takže jsem okamžitě změnila směr a plány a utíkala k nádraží. A pak se divila: mamka totiž nepřijela za mnou a Kamilkou (my byly jen taková přidaná hodnota) – ona si obíhala svoje nákupy, úřady… a já běhala s kočárem za ní.  Pak jí zamávala a zklamaně se blížila k domovu. A příště zase znovu. Vždyť je to moje povinnost, když ta babička má ty bolavé nohy…

Až jednou – došlo mi to u popelnic! :-) 

Zase telefon: „Jedu do Kralup“ – vzbudila jsem a oblíkla Kamču, ještě rychle nakojila a utíkám na nádraží. Venku prší, ale fakt hodně. Doběhla jsem k nejbližšímu úkrytu – byl to přístřešek na popelnice - a tam se schovala. Stála tam schoulená na tom nedůstojném místě a přemýšlela jsem nad tím, co to dělám a proč? Zvedla jsem telefon a zavolala, že prší, že nepřijdu. „Jasný“ řekla mamka. NIC SE NESTALO!! Ale moje výčitky byly vyváženy deštěm. Kdyby tak moc nepršelo, určitě bych to nesvedla…

Vzpomínky na tyhle zážitky mi pomohly si vůbec uvědomit, že vlastně dělám něco, co úplně tak dělat nechci. A dělám to, abych se zavděčila. A  taky možná i to, že když to neudělám, že se zas tolik nestane. Ale ještě pořád jsem se bála to (ne)udělat…

Až po prožití té v úvodu zmiňované regrese jsem věděla, že už fakt musím něco změnit… 

A tahle událost byla další stěžejní bod:

Bylo to v době, kdy už to mezi námi s manželem moc neklapalo. Měla jsem odjet strávit společný víkend  s dětmi a několika dalšími rodinami. Moc jsem se tam těšila. Manžel měl zůstat doma (resp. v práci). Všechno jsem zabalila, nakoupila zásoby, napekla buchty, nastudovala cestu, naskládala do auta všechny děti a vyrazila. Protože cesta vedle přes Mělník, zastavili jsme se za manželem v baru – rozloučit se, ještě něco naložit… Manžel měl pro mě „překvapení“ -  zařídil si to, našel si za sebe záskok, může jet s námi! – Ale já nechtěla!! Já se těšila, že si to užiju sama s dětmi a s ostatními. Věděla jsem, jak to s manželem dopadne. Jako vždycky… Prostě blbě. Už už jsem chtěla spadnout typicky do pozice oběti. Nafouknout pusu, udělat místo v autě a víkend s ním přetrpět. Ale najednou v mé hlavě zablikala kontrolka – „Dělat, to co chci, a né to, co bych měla!“ No a co, že se manžel naštve. No a co, že si to zařídil. Ale to jáááá si tenhle víkend zorganizovala, všechno připravila. On se mě nezeptal předem. Není to můj problém. Já si tenhle víkend prostě užiju! - Zhluboka jsem se nadechla, slzy mi začaly stékat po tváři, hlas se klepal, ale já to řekla! Řekla jsem, že nechci, aby jel s námi. -  A on to pochopil! Zase to bylo stejné jako u těch popelnic: NIC SE NESTALO.  Teda stalo: Už to umím! Umím dělat to, co chci dělat, a né to, co bych měla. Vidím ten rozdíl a jdu si za tím. Učím se mít se ráda. Já sama sebe. Kašlu na to, co si o mně myslí ostatní.

 Teda – snažím se… Ten návyk je tak silný… Sem tam ještě nějakou tu upomínkovou „facku“ dostanu…

Zvu vás i na mé profesní stránky: www.evastropova.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat