Duchu, duchu, přijď mezi nás...

Dnes ráno mi můj muž vyprávěl, jak mu zničehonic v koupelně vystřelila žárovka, prorazila skleněný kryt, udělala v něm díru a žárovka dopadla na podlahu mezi střepy stínítka naprosto neporušena. Vyhodilo to pojistky, které pak nešly nahodit… Musí si na to pozvat asi nějakýho odborníka. „A to jako elektrikáře, nebo vyháněče duchů?“ zeptala jsem se s trochou nadsázky.  

Hned jsem si vzpomněla na letní tábory, kde jsme po večerce organizovali tajné duchařské seance. Seděli jsme v kroužku, svítili baterkou, ruce spojené, ani nedýchali a ten nejodvážnější z nás předříkával: „Duchu Boženy Němcové, přijď mezi nás. Duchu Boženy Němcové, jsi-li mezi námi, zablikej“ A jak jsme pak ječeli a utíkali do postelí, když baterka skutečně zablikala. Můj dětský, ale velmi racionální mozek podobné situace vyhodnotil jako běžnou technickou závadu, či cizí zavinění. Existence duchů byla sice lákavá, ale zcela nereálná!

A tak šel čas.

Uběhlo  10-15 let a život mi přinesl další klíčovou duchařskou vzpomínku. Jedna moje kamarádka si našla nového přítele. Nadšeně mi o něm vyprávěla. A jen tak mmch. se zmínila, že ve volném čase odvádí duchy. Vyvalila jsem oči, zaklepala si na čelo, a v duchu si řekla něco ve smyslu: „Holka, ty máš fakt na ty chlapy smůlu.“  Představila jsem si skvadru z tenkrát oblíbeného filmu Krotitelé duchů a pomyslela jsem si něco o totálním magorovi.

A uběhlo dalších 10-15 let.

Můj nevěřící Tomáš už nebyl po bouračce na D1 tak úplně nevěřící. A pomalu se mu startovali jeho senzibilní schopnosti. A přišlo období, kdy zase začal chřadnout, něco ho trápilo. A tentokrát se mi už i svěřil: „Bojím se v baru. Po zavíračce tam vždycky někdo je.“ – „Jak to myslíš, že tam někdo je? Jako že se tam někdo schová na záchodě?“ – „Né, někdo stojí za mnou, když počítám peníze, ale když se otočím, tak tam nikdo není.  Někdo chodí po terase, nakukuje na mě přes sklo atd… A je jich tam moc. Celý zástup. To nejsou lidi. To je jako kdyby…“ Nedořekl.  Když celý dosavadní život něčemu věříte, teda spíš nevěříte, a najednou zjišťujete, že všechno je jinak, ego bojuje a nechce to jen tak přijmout. Možná tenhle boj ega, byl pro Tomáše ještě horší než samotný strach z duchů.

A já mu chtěla pomoct. Jako vždy. Tak jsem zasedla k počítači a projela to googlem. Objednala doporučenou knihu „Chlapec, který viděl pravdu“  (o klukovi, který žil v Anglii někdy před více než 100 lety, viděl duchy, auru a podobné věci a nikdo mu to nevěřil). Vyhodilo mi to i několik novodobých „ghost busters“ a já si vzpomněla na „magora“ od kamarádky. Nerozešla se s ním. Naopak, vzali se a mají spolu děti. Je to fajn chlap. O duchách s námi od té doby už nikdy nemluvili. (Ono je potřeba vždycky přefiltrovat, co komu kdy můžete říct. To jenom já to tady vykecávám úplně všem ;-) Tomáš sebral odvahu a i přesto (nebo právě proto), že se mu tenkrát vysmíval, zvedl telefon a požádal ho o pomoc.

Společně bar vyčistili. Dostali jsme i praktické rady, jak se zbylými duchy komunikovat. Že se jich nemusíme bát, že je můžeme i využít. A tak jsme se s nimi zdravili, když jsme přicházeli. A když jsem odcházeli,  popřáli jsme jim pěknou noc. Řekli jim, že teď už je to tu jenom jejich a ať nám to tu pěkně hlídají, že zítra zase přijdem.

Tomáš od té doby vidí duchy běžně. Viděl mého dědečka, když se noc před svým pohřbem, přišel s námi rozloučit. Seděl na svém oblíbeném místě v čele stolu a usmíval se. Viděl svoji mámu, která ho přišla na něco důležitého upozornit. Viděl cizí paní v klobouku v koupelně na dovolené…  Já mu to věřila, ale nechávala mu to. Tyhle nadpřirozenosti jsou prostě jeho parketa. Já neumím rozhoupat ani to přiblblý kyvadlo (a to dokáže snad 99% lidí)

No a pak zas uběhla nějaká doba (nebylo to teda 10 let, ale tak 1-2 roky)

Já byla zrovna v té fázi, kdy se mi zhroutil svět po rozchodu s milencem.  (Mmch. rozešel se se mnou přesně v den 25. výročí úmrtí mého táty. Krásná symbolika – já ho prostě ty 4 měsíce měla, abych dosytila ten obrovský deficit chybějící otcovské lásky.)  Víc o tom píšu tady. Neměla jsem tenkrát nikoho, kdo by při mně stál, kdo by mě nesoudil, podržel, rozuměl mi. Teda, myslela jsem si to. No a v téhle době, nám začal v ložnici blikat lustr. I přes znatelný pokrok v postoji k duchům, můj mozek vyhodnotil situaci obdobně jako na dětském táboře: „To bude asi odraz světel z projíždějících aut“ (ono to sice blikalo, i když žádné auto nejelo – lehce jsem to zkoumala, ale tak nějak jsem to nechala plavat)

Až když jsme byli na návštěvě u zmiňované kamarádky a její manžel „vyháněč duchů“ se zeptal na duchy v baru. „V baru dobrý, ale doma nám teď začal blikat lustr“ řekl na to Tomáš. A já zase vyvalila oči. Do té doby mě vůbec, ale vůbec nenapadlo, že by blikající lustr mohl mít souvislost s duchy. „To bude někdo z rodiny“ na to manžel-vyháněč. „Já si to taky myslím“ řekl můj manžel. A já jen zírala. No fakt mi to do té doby nedocvaklo. Ale najednou jsem věděla. Večer před spaním jsem se lustru zeptala. A on mi odpovídal. Blikal na souhlas, “mlčel“ na nesouhlas. To není možný!! To je můj taťka! Přišel, aby mě podpořil. Abych věděla, že nejsem sama. Že vždycky budu mít někoho, o koho se můžu opřít. Že to zvládnu! (I kdyby to on nebyl – i kdyby to byla vada na elektrickým rozvodu – mně to tenkrát obrovsky pomohlo!!)

Povídala jsem si s ním každý večer. Až jednoho dne prostě zmizel. Už nebyl potřeba.

Ještě bylo vtipný: Standa měl v tu dobu takovou hračku, plyšového medvěda, který po zmáčknutí někde na bříšku, řekl něco nesrozumitelnou angličtinou. A tenhle medvídek se jedné noci z ničeho nic sám začal spouštět. Ač byl někde zahrabaný mezi hračkami, nikdo se ho nedotýkal. Složitě jsme ho vždycky museli najít a vypnout. Manžel se divil, co se to děje a já tak provinile: „Víš, já jsem se včera večer taťky zeptala, jestli umí i něco jiného než jen blikat lustrem“ J

Takže komunikace s duchy už patří mezi mé běžné činnosti. Před 14 dny v Arnoštově na semináři Intuitivní astrologie jsme spali na zámečku ve věži. A tam jich bylo! Dokonce to byli takový exhibouši, že se nechali předvést i nevěřícím kolegyním. Naše děti běžně říkají, že máme doma dědečka, a ten nám bliká lustrem. No asi nebudem úplně normální rodina. Jestli si teď ťukáte na čelo, tak já vás naprosto, ale naprosto chápu. Ale bacha, abyste mi za 10-15 let nevolali o pomoc ;-)

Kdo bude chtít, tomu na pomoc přispěchám klidně hned – jakýkoli problém pomůžu vyřešit pomocí mých kabelkových konstelací.

Když je ten článek tak moc o manželovi - tak mu taky udělám reklamu - jeho terapeutické služby najdete zde: http://regrese-strop.webnode.cz/

KARMA není jen průtokový ohřívač...

Karma – to slovo tak různě slýcháme ve všelijakých souvislostech. Ale co to ta karma vlastně je?

Jsou to „boží mlýny“, „boží trest“, „zákon příčiny a následku“…? Spousta lidí vnímá karmu negativně a dost lidí se na ni i vymlouvá…

Ale to není trest – Bůh přece netrestá. Bůh jen otvírá oči. Karma je výborná věc k pochopení souvislostí.

Když jsme měli bar, pozorovala jsem sotva zletilé chlapce s holou hlavou, v bombrech a kanadách, jak házejí do juke-boxu a nechávají si zahrát staré Orlíky. Říkala jsem si: „Chlapci, chlapci, vždyť vy jste nebyli ještě ani na světě, když to ten Landa nazpíval, co vám to může dávat…?“ Podle zákona karmy se tihle kluci v příštím životě s největší pravděpodobností narodí s černou kůží. Aby pochopili… Poznali druhou stránku. Trochu jsem se škodolibě usmívala, trošku mi jich bylo líto. Ale je to tak. A není to trest. Je to otvírání očí…

Je to takový bumerang – kdo zabil, bude zabit. Kdo byl zabit, v minulosti zabil. To samé s okradením. Nebo s čímkoli jiným. Takže se nemusíme bát, zbytečně se strachovat… Jestli jsem v minulosti nezabila (neokradla), tak teď taky nebudu zabita (nebo okradena). Pokud jsem zabila (okradla), tak zabita (okradena) prostě budu. Ale nic s tím neudělám. Sebevětší ochrana a zabezpečení mi nepomůže… Víte, jak to bylo v pohádce O Šípkové Růžence?

Růžence bylo předpovězeno, že se píchne o trn. A i když ji její rodiče všemožně hlídali, dali odstranit všechno, co píchá, stejně ji neuhlídali… Takže prosím vás, co se má stát, stane se. A všechen strach je naprosto zbytečný.

Ale karma se netýká jen minulých životů, ona v dnešní době funguje velice rychle.

Často dětem říkám: „Proč mu to děláš? Jak by ses asi cítil/a ty, kdyby to někdo udělal tobě?“ – Zřejmě jsou to plané řeči. Nepochopíš, jak se druhý cítí, dokud si to neprožiješ sám.

Mám skvělý příklad z našeho života. Šli jsme takhle s Kamčou  a Standou pro Julču do školky. Jdeme kolem školního hřiště. A na tom hřišti se válelo asi 10 míčů a nikde nikdo. Kamča se dívala na ty míče a říká: „Kdybych přelezla ten plot, mohla bych klidně ty míče ukrást“ – Začala jsem jí vysvětlovat, že ano, že ty míče by se tam asi neměly takhle bez dozoru válet, ale že i když se nachází někde něco málo zabezpečené, že si to přece nemůžeme vzít. Že nám to nepatří. Že těm dětem by to chybělo. Musely by koupit nové míče. Stálo by je to nějaké komplikace, peníze… No, jak by ses asi cítila ty, kdyby ti někdo vzal něco, co je tvoje? – Pokývala hlavou, ale zřejmě úplně nechápala. A tak ji život přinesl tuto zkušenost: Vyzvedli jsme Julču, a než jí začnou Skauti, máme asi půl hoďky čas, tak jsme zašli na hřiště. Chvilku si pohráli, následně odevzdali Julču na Skautech a zrovna přemýšleli, jestli půjdem nakupovat, nebo si sednout do kavárny… Když v tom mi zvoní telefon. Neznámá paní se představila a zeptala se, jestli nehledáme aktovku. Žádnou jsme nehledali, ale zběžným pohledem na místa, kde se obvykle aktovka nachází – tj. na Kamčiny záda a do přihrádky pod kočárem – jsem s hrůzou zjistila, že nám opravdu chybí! Zůstala na hřišti! Místo na nákup, nebo do kavárny, jsme běželi zpátky na hřiště. Paní nálezkyně nám předává aktovku se slovy: „Asi tam

bude něco chybět, viděla jsem, jak se v ní přehrabují „naši tmavší spoluobčané“.“ Chyběl jen penál. Úplně nový penál! Minulý týden jsme ho kupovali, protože se ten starý rozpadl. Ten penál úplně stačil, aby si Kamča vyzkoušela, jaké to je být okradena a zároveň nám nenadělal tolik škody a starostí, jako kdyby se ztratila celá aktovka se vším učením, čipem na oběd a veškerýma školníma potřebama. To byla fakt rychlá karma. Ani nebylo potřeba něco ukrást, stačilo jen pomyslet. Takhle to funguje, slouží to k pochopení. Prožít si situaci z obou stran.

V době mých partnerských „karambolů“, jsem si to takhle prožívala. Jak jsem psala v Proč jsme se rozešli: Chtěla jsem opustit svého manžela kvůli jinému. Manželovi se zhroutil svět, ztratil smysl života, chtěl to řešit sebevraždou, měl před sebou jen „černo“… Abych opravdu pořádně pochopila, co jsem mu způsobila, musela jsem si to za pár měsíců prožít taky – na vlastní kůži. Opustil mě ten, kvůli kterému jsem chtěla opustit já, taky se mi zhroutil svět, ztratila jsem smysl a i o té sebevraždě jako jediném řešením jsem chvilku přemýšlela. Tenkrát jsem pochopila. Ale to nebyl jediný případ. Tenkrát jsem byla součástí velkého partnerského mnohoúhelníku (to nebyl obyčejný trojúhelník ;-) – a já si zakoušela všechno z různých úhlů. (Manžel si našel na chvilku přítelkyni, tak jsem si zkoušela i tuhle roli – a aby i on pochopil, to co pochopit nemohl „jak mi to ten můj kamarád mohl udělat“ – tak si to prostě vyzkoušel, jaké to je „udělat to kamarádovi“ atd. atd. – Těch příkladů by bylo moc…) Prostě jsem měla pocit, jako když hraju v nějaké divadelní hře – jsem princezna a najednou rejža řekne: „Stop! Teď si vyměňte role: Ty budeš teď ta služka“. A já jsem teda teď služka a najednou další: „Stop! Teď budeš ten odmítnutý princ“. A my jedeme pořád dokola ten malý kousek divadelní hry a já pokaždé hraju někoho jiného. Úžasná zkušenost!

Když jsem tohle moje zjištění popisovala svému muži, on najednou vykřikl: „Aháááá, takže já už teď nemusím pít!“ Nechápavě jsem na něj hleděla a on začal vysvětlovat: "Když jsem byl malý, tak můj táta pil, vyhodili ho kvůli tomu z práce, máma od něj odešla… a on pil pořád. A já to nechápal. Nechápal jsem, proč to dělá… Teď jsem si to vyzkoušel. Jsem ve stejné situaci. Jenom proto, abych ho mohl pochopit…“

Takže lidi, nikdy neříkejte nikdy. Odříkaného chleba… V momentě, kdy si jen pomyslíte: „jak někdo může udělat tohle…“ Já vám zaručuju, že to brzy pochopíte. A jak to nejlépe pochopíte? Prostě se vám to stane. Budete stejní jako ti, na které teď koukáte skrz prsty. Takže bacha na to. Ta karma dneska opravdu funguje velmi rychle. Už to není záležitost jiných životů.

Moje průvodkyně a učitelka Eva Marvánová mi při terapiích, kdy jsem každý měsíc řešila jeden „bonbónek“ za druhým, říkala: „A nechceš být taky terapeutka? Základem dobrého terapeuta je prožít si toho co nejvíc ze všech úhlů. Potom totiž klienty chápeš a nesoudíš“ Tenkrát jsem řekla, že terapeutka teda rozhodně být nechci.  A znáte to: člověk míní, život mění. Události se vyvinuly trochu jinak.

Kdybyste měli potřebu se na svůj problém podívat z výšky, případně i z jiných úhlů, očima ostatních účastníků („být na chvilku tou služkou, nebo tím odmítnutým princem"), ozvěte se mi, mrknem na to - pomocí mé nové náhledové lehce terapeutické metody Kabelkových konstelací.
(tel. 604 144 927, http://evastropova.cz/, e-mail:eva.stropova@gmail.com)

Mějte se krásně

efka

Chci dělat to, co dělat chci, a né to, co bych dělat měla

Beru za krásnou kovanou kliku těžkých dveří v kamenném rámu. Vcházím do rozlehlé hodovní síně. Dlouhý stůl se prohýbá pod mísami plnými jídla. Je tu spousta lidí. V čele sedí on, můj muž, hradní pán. Cpe se masem. Starý, tlustý, omastek mu stéká po bradě. Cítím k němu téměř odpor. Jsem jeho žena. Možná, kdybych se narodila v chudé chaloupce, mohla bych jít za touhou svého srdce.  Tady to  ale chodí jinak  – sňatek nemá nic společného  s láskou, je to obchodní smlouva. Nic víc.

Tam v rohu stojí. Toho miluju. Rytíř. Můj poddaný. Slíbila jsem víc, než jsem mohla splnit. Zradila jsem ho. Zavřel se ve svém smutku. Stýkáme se tajně dál. Ale je tam cítit ta beznaděj bezvýchodné situace. Nikdy nebudem spolu. I když pod srdcem nosím jeho dítě. Můj muž to tuší. Nemám chuť žít tenhle život dál. Při porodu umírám. Za trest! Potrestala jsem se smrtí… a nebo zbaběle utíkám…

„A co si z tohoto života odnášíš za ponaučení do toho současného? Co je tu stejné? Co se máš učit? Z čeho poučit?“ přerušila mé vyprávění Venda – průvodkyně mým prvním výletem do minula.

Oči mám plné slz – vidím tu podobnost: „Můžu si dělat, co chci! Nemusím poslouchat ostatní! A být za to trestána… Můžu jít za svým srdcem. Dělat co chci já, a né to, co po mně chtějí druzí. Nemusím se nikomu zavděčovat a ničemu obětovat“

Nevím, jak to máte vy. Ale já to fakt dělala. Nejenom v tom středověku, ale i teď – v tomto životě! Vyrostla jsem jako hodná holčička, co se snažila dělat radost druhým. Co toužila být přijímaná. Měla strach z jakékoli kritiky či jen náznaku nepřijetí. Bála jsem se někoho rozzlobit. Dokonce jsem se bála říct i obyčejné „ne“ – takové jednoduché slovo. Tento můj strach měl opravdu fatální dopad – ale o tom zatím psát nechci.

Svoji hodnotu jsem hledala v ostatních, v jejich přijetí, v jejich pozornosti, v jejich vděku… Nevěděla jsem, že je na tom něco špatného. Dlouho jsem tak žila – pro ostatní. I když ono to nebylo pro ostatní, jejich prostřednictvím jsem získávala hodnotu. Falešnou hodnotu. Prostě jsem se neměla ráda taková jaká jsem. Jen tak. Bez zásluh.

Teď se učím mít se ráda taková, jaká jsem. Být sama sebou. A dělat věci, které dělat chci, a né ty, které bych dělat měla. Tak, jak jsem to pochopila při výletu do středověku.

Prvním krokem bylo naučit se vůbec rozpoznat, co chci já, a co dělám pro jiné. Co je srdce a co rozum. Co chci opravdu já a co dělám, abych se někomu zavděčila, zalíbila nebo aby se na mě ti ostatní nezlobili. A pak taky – celý život jsem byla vedena, že pomáhat jiným se má, že nemám být přece sobecká. A tak jsem hledala hranici – ta hranice byla děsně tenká. Tady se mám ráda a dělám věci pro sebe, ale jen malinko vedle už jsem sobecká  a bezohledná. Tady se zavděčuju a tady už jsem zneužívána. Dalo mi velkou práci udržet se v té teňounké lince.

Dneska je mi velkým pomocníkem má intuice, poslouchám své pocity. „Šla jsem po niti“ zpátky ve svých vzpomínkách a všímala si zážitků, kdy jsem v minulosti udělala něco pro jiné a neměla z toho dobrý pocit:

První vzpomínka mě dovedla na jedno z prvních rande s mým mužem. Tenkrát mě přemluvil, ať ještě nejezdím domů –byl to poslední spoj a já věděla, že když si ho nechám ujet, bude se mi domů těžko dostávat. Ale udělala jsem to pro něj – i když jsem to já chtěla jinak – brzo ráno jsem vstávala do práce, do postele jsem se dostala fakt pozdě, poté co jsme obvolali pár známých, jsem nakonec vysypala obsah peněženky taxikáři. Nestálo to za to. Už tenkrát jsem si uvědomila, že byla chyba neposlechnout sama sebe, ale nijak jsem se z toho nepoučila.

Další vzpomínka mě dovedla k mamčiným návštěvám v Kralupech. Měla jsem malou Kamilku, byla krátce na mateřské a bydleli jsme docela daleko od centra, mamka tvrdila, že ji bolí nohy a že se k nám nepovleče. Takže pokaždé, když jela do Kralup (něco si zařídit), zavolala, že jede, a já běžela! Možná to tak ani nemyslela, třeba to bylo tak: „Jedu do Kralup, nejsi náhodou někde ve městě? Nechceš se se mnou potkat?“ Ale já to chápala takhle: „Mamka přijede, ony ji bolí ty nohy, nemůže k nám přijít. A ráda by viděla vnučku. Tak to já musím přiběhnout!“ Mamka většinou volala až z autobusu, takže jsem na to přiběhnutí měla asi 15 min. Takže jsem okamžitě změnila směr a plány a utíkala k nádraží. A pak se divila: mamka totiž nepřijela za mnou a Kamilkou (my byly jen taková přidaná hodnota) – ona si obíhala svoje nákupy, úřady… a já běhala s kočárem za ní.  Pak jí zamávala a zklamaně se blížila k domovu. A příště zase znovu. Vždyť je to moje povinnost, když ta babička má ty bolavé nohy…

Až jednou – došlo mi to u popelnic! :-) 

Zase telefon: „Jedu do Kralup“ – vzbudila jsem a oblíkla Kamču, ještě rychle nakojila a utíkám na nádraží. Venku prší, ale fakt hodně. Doběhla jsem k nejbližšímu úkrytu – byl to přístřešek na popelnice - a tam se schovala. Stála tam schoulená na tom nedůstojném místě a přemýšlela jsem nad tím, co to dělám a proč? Zvedla jsem telefon a zavolala, že prší, že nepřijdu. „Jasný“ řekla mamka. NIC SE NESTALO!! Ale moje výčitky byly vyváženy deštěm. Kdyby tak moc nepršelo, určitě bych to nesvedla…

Vzpomínky na tyhle zážitky mi pomohly si vůbec uvědomit, že vlastně dělám něco, co úplně tak dělat nechci. A dělám to, abych se zavděčila. A  taky možná i to, že když to neudělám, že se zas tolik nestane. Ale ještě pořád jsem se bála to (ne)udělat…

Až po prožití té v úvodu zmiňované regrese jsem věděla, že už fakt musím něco změnit… 

A tahle událost byla další stěžejní bod:

Bylo to v době, kdy už to mezi námi s manželem moc neklapalo. Měla jsem odjet strávit společný víkend  s dětmi a několika dalšími rodinami. Moc jsem se tam těšila. Manžel měl zůstat doma (resp. v práci). Všechno jsem zabalila, nakoupila zásoby, napekla buchty, nastudovala cestu, naskládala do auta všechny děti a vyrazila. Protože cesta vedle přes Mělník, zastavili jsme se za manželem v baru – rozloučit se, ještě něco naložit… Manžel měl pro mě „překvapení“ -  zařídil si to, našel si za sebe záskok, může jet s námi! – Ale já nechtěla!! Já se těšila, že si to užiju sama s dětmi a s ostatními. Věděla jsem, jak to s manželem dopadne. Jako vždycky… Prostě blbě. Už už jsem chtěla spadnout typicky do pozice oběti. Nafouknout pusu, udělat místo v autě a víkend s ním přetrpět. Ale najednou v mé hlavě zablikala kontrolka – „Dělat, to co chci, a né to, co bych měla!“ No a co, že se manžel naštve. No a co, že si to zařídil. Ale to jáááá si tenhle víkend zorganizovala, všechno připravila. On se mě nezeptal předem. Není to můj problém. Já si tenhle víkend prostě užiju! - Zhluboka jsem se nadechla, slzy mi začaly stékat po tváři, hlas se klepal, ale já to řekla! Řekla jsem, že nechci, aby jel s námi. -  A on to pochopil! Zase to bylo stejné jako u těch popelnic: NIC SE NESTALO.  Teda stalo: Už to umím! Umím dělat to, co chci dělat, a né to, co bych měla. Vidím ten rozdíl a jdu si za tím. Učím se mít se ráda. Já sama sebe. Kašlu na to, co si o mně myslí ostatní.

 Teda – snažím se… Ten návyk je tak silný… Sem tam ještě nějakou tu upomínkovou „facku“ dostanu…

Zvu vás i na mé profesní stránky: www.evastropova.cz

O smrti a umírání

V mém okolí se teď vyskytuje zajímavý fenomén: Ti, co se dávno či nedávno zbavili televize, si ji teď honem opatřují. Může za to seriál Brána smrti, který vysílají ve čtvrtek večer na ČT2. (Ba ne – je to nadsázka – telka není potřeba, dá se to zkouknout i na netu ;-) Nicméně, mě tohle téma vedlo k zamyšlení, jak se měnil a vyvíjel můj vztah ke smrti:

Jsem takový zvláštní kříženec katolického a komunistického přístupu. Takže pohádku „O dušičce, co se dostane po smrti do nebe“ jsem slýchala od dětství, ale měla ji zařazenou hned vedle té O Červené Karkulce. Nevysmívala jsem se jí, jen mě prostě nikdy nenapadlo to brát vážně.

Smrt do mého života tvrdě zasáhla dost brzo: Když mi bylo 9 let, zemřel mi tatínek. Takže přemýšlení o smrti – co je zač, proč přišla, jak se s ní dá bojovat a smířit – jsem v  té době věnovala hodně času.

Tenkrát jsem tatínka považovala za zbabělce, zrádce. To já!! Já bych se nedala!! Já bych s tou smrtí bojovala a zatočila! Nade mnou by neměla šanci!! Ten boj jsem si nepředstavovala „mečem proti kose“, ale fakt racionálně: Asi jako když po proflámované noci sedíte ve škole na nudné přednášce, zavírají se vám oči, chce se vám spát… (nebo poslední kilometry jízdy do Chorvatska), prostě ty víčka a ta hlava nesmí spadnout, musíte zmobilizovat všechny síly a zůstat bdělí.  A takhle jsem si představovala smrt – boj se spánkem (na věky). Prostě za každou cenu neusnout, protože jinak je KONEC!

Já jsem Beran, Mars, bojovník, rytíř, já musím bojovat a vyhrávat, nikdy se nevzdát. Teprve po letech jsem pochopila, že taťka po těch pár letech intenzivního boje s rakovinou, po všech těch radio a chemoterapiích, už měl na ten zasloužený odpočinek právo. (Už jsem si to s ním snad vyříkala – dluhy jsme si splatili ;-)

Ale tenhle přístup: „smrt = spánek na vždy - konečná“ mi zůstal na dlouho.

Až teprve před pár lety jsem začala slýchat takové jakoby nic pronesené a zároveň tak samozřejmé narážky na „minulé životy“ - a z mnoha různých zdrojů nezávisle na sobě. I v různých knížkách, co jsem četla, to psali, tak jakoby nic. Žádné vysvětlování, jen prostě fakt.

Nenápadně jsem se na to zeptala svojí ségry, co si o tom myslí. Její odpověď mě překvapila. Moje (dnes tak materialistická) sestra mi minulé životy nejen nevyvrátila, ale tak samozřejmě odkývala a dokonce mi začala vyprávět o tom, jak ona sama si na tak 2-3 předchozí vzpomíná. Nechápala jsem, mrkala očima a zapomínala zavřít pusu. Stejně opatrně jsem se na to zeptala jedné kamarádky a dostala podobnou odpověď jako od ségry.

Nechápala jsem, co jsem dělala těch 30 let?  Jaktože o tom všichni ví a já ne? Proč mi to nikdy nikdo neřekl? Proč se o tom neučí ve škole? Proč mi to neřekli doma? Co to je za zvláštní tajemství, že se předává jen zasvěceným? Jaktože teď o tom píší ve všech knihách a předtím ne? To se ke mně ty správné knihy nedostaly, nebo jsem to tam jen neviděla?

Probuzení?

Najednou se ke mně informace samy dostávaly. Hltala jsem je. Všechno pro mě bylo nové. Ale všechno do sebe zapadalo, všechno znělo tak logicky. Uvěřila jsem na reinkarnaci, uvěřila jsem na Nebe, uvěřila na Boha, uvěřila na Osud, na spřízněné duše, které se opakovaně setkávají, na úkol, který tu máme vykonat či se naučit…

V té době jsem měla možnost se se smrtí setkat tváří v tvář. Je to popsáno v příběhu Bouračka. Dostali jsme smyk a točili se dokolečka na D1 mezi jedoucím kamionem a svodidly. Tenkrát jsem si myslela, že tam zemřem. Čekala jsem, kdy tomu kamionu vjedem pod kola a on nás tam rozmasakruje. Jestli už teď, nebo až při příští otočce. Ale já se smrtí vůbec nebojovala, jak jsem si plánovala v dětství. Naopak. Bylo mi úplně jedno, že tu po nás zbydou sirotci. Já byla připravená, neuvěřitelně klidná, pokorná, smířená. Přesně tak, jak to píšou v těch knížkách. Když jsme přežili, byla jsem vděčná za život. Ale smrti už se nebojím. Není zlá, není špatná. Spíš naopak. Je to přerod, transformace.

Od té doby jsem se i díky regresím, ale i konstelacím podívala do spousty jiných životů. Byla jsem chudá i bohatá, žena i muž, krásná i ošklivá, zemřela jsem mladá i stará, přirozeně i násilně… Opakovaně se setkávala se svými bližními v různých rolích.

Pozemský život přirovnávám k chození do práce (nebo školy): jeden život na Zemi je jako jeden den v práci, pak si jdeme „domů“ odpočinout, a druhý den zas nanovo. Kde jsme včera skončili, tam dnes začínáme. Když jsme se včera flákali, dnes to musíme dohnat. Když jsme včera něco zkazili, dnes je potřeba to napravit. Když jsme se včera pohádali s kolegou, je nutné se dnes usmířit. Když utečem o hoďku dřív od rozdělané práce, ona tam na nás do zítra počká, jen tak se jí nevyhneme…

Svým dětem otevřeně říkám, že si nás za rodiče vybraly, že si sami vybraly, kde chtějí žít, jakého chtějí být pohlaví, i jak se chtějí jmenovat… Že se známe už dlouho. Že až zemřeme, tak se zase setkáme, ať už v Nebi, nebo pak v dalším životě. Že příště si budou zas moci vybrat, že můžeme a nemusíme být zase spolu. Zase můžu být jejich maminka (ale to by byla trochu nuda, ne?) – co kdybychom si to příště otočili? Tak jóó! Domluveno.

Díky tomu ani oni nemají strach ze smrti.  - Uvidíme, co na jejich teorie řeknou pančelky ve škole.

Ale díky tomuto poznání i já jsem se na své děti začala dívat jinak.  Jak můžu vychovávat, poučovat někoho, kdo třeba ještě před pár lety byl vysokoškolský profesor, moudrá zkušená stařenka, nebo cokoli jiného? Co kdybych poslouchala radši já je? Oni si ještě pamatují. Nemohla bych se já od nich něco přiučit, dozvědět?

Tak co? Není to trochu kontroverzní pro vás, co teprve otvíráte oči? Každopádně, stejně tak jako jsem  psala v zamyšlení o Mikuláši: Tohle je moje teorie – tak jak to mám já teď. Objektivní pravdu my tady nezjistíme.  Prostě opět jen námět k zamyšlení, k otevření očí a přijetí jiného úhlu pohledu.

K zamyšlení vám sem ještě přihodím tento text, který koloval na FB. Moc se mi líbil, tak jsem si ho uložila. Bohužel neznám autora, takže zveřejňuju nelegálně bez jeho svolení  (ale bez zlého úmyslu):

Rozhovor dvojčat v děloze:

 - Věříš v život po porodu? 

- Určitě, něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak. 

- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat? 

- To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou. 

- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá a jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šnůra. Něco ti řeknu, život po porodu je vyloučený- pupeční šnůra je už teď moc krátká. 

- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme zvyklí. Tunel, na jeho konci světlo... 

- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí - a vůbec, život není než velká stísněnost v temnotě. 

- No, já přesně nevím jak to tam bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará. 

- Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být? 

- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom nebyli. 

- Tomu nevěřím. Žádnou mámu jsme nikdy neviděli, takže je jasné, že žádná není. 

- Ale někdy, když se ztišíme, můžeme ji zaslechnout, jak k nám promlouvá. Víš, já si myslím, že opravdový život nás čeká až potom...

Navštivte i mé profesní stránky http://eva-stropova.webnode.cz/