Duchu, duchu, přijď mezi nás...

Dnes ráno mi můj muž vyprávěl, jak mu zničehonic v koupelně vystřelila žárovka, prorazila skleněný kryt, udělala v něm díru a žárovka dopadla na podlahu mezi střepy stínítka naprosto neporušena. Vyhodilo to pojistky, které pak nešly nahodit… Musí si na to pozvat asi nějakýho odborníka. „A to jako elektrikáře, nebo vyháněče duchů?“ zeptala jsem se s trochou nadsázky.  

Hned jsem si vzpomněla na letní tábory, kde jsme po večerce organizovali tajné duchařské seance. Seděli jsme v kroužku, svítili baterkou, ruce spojené, ani nedýchali a ten nejodvážnější z nás předříkával: „Duchu Boženy Němcové, přijď mezi nás. Duchu Boženy Němcové, jsi-li mezi námi, zablikej“ A jak jsme pak ječeli a utíkali do postelí, když baterka skutečně zablikala. Můj dětský, ale velmi racionální mozek podobné situace vyhodnotil jako běžnou technickou závadu, či cizí zavinění. Existence duchů byla sice lákavá, ale zcela nereálná!

A tak šel čas.

Uběhlo  10-15 let a život mi přinesl další klíčovou duchařskou vzpomínku. Jedna moje kamarádka si našla nového přítele. Nadšeně mi o něm vyprávěla. A jen tak mmch. se zmínila, že ve volném čase odvádí duchy. Vyvalila jsem oči, zaklepala si na čelo, a v duchu si řekla něco ve smyslu: „Holka, ty máš fakt na ty chlapy smůlu.“  Představila jsem si skvadru z tenkrát oblíbeného filmu Krotitelé duchů a pomyslela jsem si něco o totálním magorovi.

A uběhlo dalších 10-15 let.

Můj nevěřící Tomáš už nebyl po bouračce na D1 tak úplně nevěřící. A pomalu se mu startovali jeho senzibilní schopnosti. A přišlo období, kdy zase začal chřadnout, něco ho trápilo. A tentokrát se mi už i svěřil: „Bojím se v baru. Po zavíračce tam vždycky někdo je.“ – „Jak to myslíš, že tam někdo je? Jako že se tam někdo schová na záchodě?“ – „Né, někdo stojí za mnou, když počítám peníze, ale když se otočím, tak tam nikdo není.  Někdo chodí po terase, nakukuje na mě přes sklo atd… A je jich tam moc. Celý zástup. To nejsou lidi. To je jako kdyby…“ Nedořekl.  Když celý dosavadní život něčemu věříte, teda spíš nevěříte, a najednou zjišťujete, že všechno je jinak, ego bojuje a nechce to jen tak přijmout. Možná tenhle boj ega, byl pro Tomáše ještě horší než samotný strach z duchů.

A já mu chtěla pomoct. Jako vždy. Tak jsem zasedla k počítači a projela to googlem. Objednala doporučenou knihu „Chlapec, který viděl pravdu“  (o klukovi, který žil v Anglii někdy před více než 100 lety, viděl duchy, auru a podobné věci a nikdo mu to nevěřil). Vyhodilo mi to i několik novodobých „ghost busters“ a já si vzpomněla na „magora“ od kamarádky. Nerozešla se s ním. Naopak, vzali se a mají spolu děti. Je to fajn chlap. O duchách s námi od té doby už nikdy nemluvili. (Ono je potřeba vždycky přefiltrovat, co komu kdy můžete říct. To jenom já to tady vykecávám úplně všem ;-) Tomáš sebral odvahu a i přesto (nebo právě proto), že se mu tenkrát vysmíval, zvedl telefon a požádal ho o pomoc.

Společně bar vyčistili. Dostali jsme i praktické rady, jak se zbylými duchy komunikovat. Že se jich nemusíme bát, že je můžeme i využít. A tak jsme se s nimi zdravili, když jsme přicházeli. A když jsem odcházeli,  popřáli jsme jim pěknou noc. Řekli jim, že teď už je to tu jenom jejich a ať nám to tu pěkně hlídají, že zítra zase přijdem.

Tomáš od té doby vidí duchy běžně. Viděl mého dědečka, když se noc před svým pohřbem, přišel s námi rozloučit. Seděl na svém oblíbeném místě v čele stolu a usmíval se. Viděl svoji mámu, která ho přišla na něco důležitého upozornit. Viděl cizí paní v klobouku v koupelně na dovolené…  Já mu to věřila, ale nechávala mu to. Tyhle nadpřirozenosti jsou prostě jeho parketa. Já neumím rozhoupat ani to přiblblý kyvadlo (a to dokáže snad 99% lidí)

No a pak zas uběhla nějaká doba (nebylo to teda 10 let, ale tak 1-2 roky)

Já byla zrovna v té fázi, kdy se mi zhroutil svět po rozchodu s milencem.  (Mmch. rozešel se se mnou přesně v den 25. výročí úmrtí mého táty. Krásná symbolika – já ho prostě ty 4 měsíce měla, abych dosytila ten obrovský deficit chybějící otcovské lásky.)  Víc o tom píšu tady. Neměla jsem tenkrát nikoho, kdo by při mně stál, kdo by mě nesoudil, podržel, rozuměl mi. Teda, myslela jsem si to. No a v téhle době, nám začal v ložnici blikat lustr. I přes znatelný pokrok v postoji k duchům, můj mozek vyhodnotil situaci obdobně jako na dětském táboře: „To bude asi odraz světel z projíždějících aut“ (ono to sice blikalo, i když žádné auto nejelo – lehce jsem to zkoumala, ale tak nějak jsem to nechala plavat)

Až když jsme byli na návštěvě u zmiňované kamarádky a její manžel „vyháněč duchů“ se zeptal na duchy v baru. „V baru dobrý, ale doma nám teď začal blikat lustr“ řekl na to Tomáš. A já zase vyvalila oči. Do té doby mě vůbec, ale vůbec nenapadlo, že by blikající lustr mohl mít souvislost s duchy. „To bude někdo z rodiny“ na to manžel-vyháněč. „Já si to taky myslím“ řekl můj manžel. A já jen zírala. No fakt mi to do té doby nedocvaklo. Ale najednou jsem věděla. Večer před spaním jsem se lustru zeptala. A on mi odpovídal. Blikal na souhlas, “mlčel“ na nesouhlas. To není možný!! To je můj taťka! Přišel, aby mě podpořil. Abych věděla, že nejsem sama. Že vždycky budu mít někoho, o koho se můžu opřít. Že to zvládnu! (I kdyby to on nebyl – i kdyby to byla vada na elektrickým rozvodu – mně to tenkrát obrovsky pomohlo!!)

Povídala jsem si s ním každý večer. Až jednoho dne prostě zmizel. Už nebyl potřeba.

Ještě bylo vtipný: Standa měl v tu dobu takovou hračku, plyšového medvěda, který po zmáčknutí někde na bříšku, řekl něco nesrozumitelnou angličtinou. A tenhle medvídek se jedné noci z ničeho nic sám začal spouštět. Ač byl někde zahrabaný mezi hračkami, nikdo se ho nedotýkal. Složitě jsme ho vždycky museli najít a vypnout. Manžel se divil, co se to děje a já tak provinile: „Víš, já jsem se včera večer taťky zeptala, jestli umí i něco jiného než jen blikat lustrem“ J

Takže komunikace s duchy už patří mezi mé běžné činnosti. Před 14 dny v Arnoštově na semináři Intuitivní astrologie jsme spali na zámečku ve věži. A tam jich bylo! Dokonce to byli takový exhibouši, že se nechali předvést i nevěřícím kolegyním. Naše děti běžně říkají, že máme doma dědečka, a ten nám bliká lustrem. No asi nebudem úplně normální rodina. Jestli si teď ťukáte na čelo, tak já vás naprosto, ale naprosto chápu. Ale bacha, abyste mi za 10-15 let nevolali o pomoc ;-)

Kdo bude chtít, tomu na pomoc přispěchám klidně hned – jakýkoli problém pomůžu vyřešit pomocí mých kabelkových konstelací.

Když je ten článek tak moc o manželovi - tak mu taky udělám reklamu - jeho terapeutické služby najdete zde: http://regrese-strop.webnode.cz/

KARMA není jen průtokový ohřívač...

Karma – to slovo tak různě slýcháme ve všelijakých souvislostech. Ale co to ta karma vlastně je?

Jsou to „boží mlýny“, „boží trest“, „zákon příčiny a následku“…? Spousta lidí vnímá karmu negativně a dost lidí se na ni i vymlouvá…

Ale to není trest – Bůh přece netrestá. Bůh jen otvírá oči. Karma je výborná věc k pochopení souvislostí.

Když jsme měli bar, pozorovala jsem sotva zletilé chlapce s holou hlavou, v bombrech a kanadách, jak házejí do juke-boxu a nechávají si zahrát staré Orlíky. Říkala jsem si: „Chlapci, chlapci, vždyť vy jste nebyli ještě ani na světě, když to ten Landa nazpíval, co vám to může dávat…?“ Podle zákona karmy se tihle kluci v příštím životě s největší pravděpodobností narodí s černou kůží. Aby pochopili… Poznali druhou stránku. Trochu jsem se škodolibě usmívala, trošku mi jich bylo líto. Ale je to tak. A není to trest. Je to otvírání očí…

Je to takový bumerang – kdo zabil, bude zabit. Kdo byl zabit, v minulosti zabil. To samé s okradením. Nebo s čímkoli jiným. Takže se nemusíme bát, zbytečně se strachovat… Jestli jsem v minulosti nezabila (neokradla), tak teď taky nebudu zabita (nebo okradena). Pokud jsem zabila (okradla), tak zabita (okradena) prostě budu. Ale nic s tím neudělám. Sebevětší ochrana a zabezpečení mi nepomůže… Víte, jak to bylo v pohádce O Šípkové Růžence?

Růžence bylo předpovězeno, že se píchne o trn. A i když ji její rodiče všemožně hlídali, dali odstranit všechno, co píchá, stejně ji neuhlídali… Takže prosím vás, co se má stát, stane se. A všechen strach je naprosto zbytečný.

Ale karma se netýká jen minulých životů, ona v dnešní době funguje velice rychle.

Často dětem říkám: „Proč mu to děláš? Jak by ses asi cítil/a ty, kdyby to někdo udělal tobě?“ – Zřejmě jsou to plané řeči. Nepochopíš, jak se druhý cítí, dokud si to neprožiješ sám.

Mám skvělý příklad z našeho života. Šli jsme takhle s Kamčou  a Standou pro Julču do školky. Jdeme kolem školního hřiště. A na tom hřišti se válelo asi 10 míčů a nikde nikdo. Kamča se dívala na ty míče a říká: „Kdybych přelezla ten plot, mohla bych klidně ty míče ukrást“ – Začala jsem jí vysvětlovat, že ano, že ty míče by se tam asi neměly takhle bez dozoru válet, ale že i když se nachází někde něco málo zabezpečené, že si to přece nemůžeme vzít. Že nám to nepatří. Že těm dětem by to chybělo. Musely by koupit nové míče. Stálo by je to nějaké komplikace, peníze… No, jak by ses asi cítila ty, kdyby ti někdo vzal něco, co je tvoje? – Pokývala hlavou, ale zřejmě úplně nechápala. A tak ji život přinesl tuto zkušenost: Vyzvedli jsme Julču, a než jí začnou Skauti, máme asi půl hoďky čas, tak jsme zašli na hřiště. Chvilku si pohráli, následně odevzdali Julču na Skautech a zrovna přemýšleli, jestli půjdem nakupovat, nebo si sednout do kavárny… Když v tom mi zvoní telefon. Neznámá paní se představila a zeptala se, jestli nehledáme aktovku. Žádnou jsme nehledali, ale zběžným pohledem na místa, kde se obvykle aktovka nachází – tj. na Kamčiny záda a do přihrádky pod kočárem – jsem s hrůzou zjistila, že nám opravdu chybí! Zůstala na hřišti! Místo na nákup, nebo do kavárny, jsme běželi zpátky na hřiště. Paní nálezkyně nám předává aktovku se slovy: „Asi tam

bude něco chybět, viděla jsem, jak se v ní přehrabují „naši tmavší spoluobčané“.“ Chyběl jen penál. Úplně nový penál! Minulý týden jsme ho kupovali, protože se ten starý rozpadl. Ten penál úplně stačil, aby si Kamča vyzkoušela, jaké to je být okradena a zároveň nám nenadělal tolik škody a starostí, jako kdyby se ztratila celá aktovka se vším učením, čipem na oběd a veškerýma školníma potřebama. To byla fakt rychlá karma. Ani nebylo potřeba něco ukrást, stačilo jen pomyslet. Takhle to funguje, slouží to k pochopení. Prožít si situaci z obou stran.

V době mých partnerských „karambolů“, jsem si to takhle prožívala. Jak jsem psala v Proč jsme se rozešli: Chtěla jsem opustit svého manžela kvůli jinému. Manželovi se zhroutil svět, ztratil smysl života, chtěl to řešit sebevraždou, měl před sebou jen „černo“… Abych opravdu pořádně pochopila, co jsem mu způsobila, musela jsem si to za pár měsíců prožít taky – na vlastní kůži. Opustil mě ten, kvůli kterému jsem chtěla opustit já, taky se mi zhroutil svět, ztratila jsem smysl a i o té sebevraždě jako jediném řešením jsem chvilku přemýšlela. Tenkrát jsem pochopila. Ale to nebyl jediný případ. Tenkrát jsem byla součástí velkého partnerského mnohoúhelníku (to nebyl obyčejný trojúhelník ;-) – a já si zakoušela všechno z různých úhlů. (Manžel si našel na chvilku přítelkyni, tak jsem si zkoušela i tuhle roli – a aby i on pochopil, to co pochopit nemohl „jak mi to ten můj kamarád mohl udělat“ – tak si to prostě vyzkoušel, jaké to je „udělat to kamarádovi“ atd. atd. – Těch příkladů by bylo moc…) Prostě jsem měla pocit, jako když hraju v nějaké divadelní hře – jsem princezna a najednou rejža řekne: „Stop! Teď si vyměňte role: Ty budeš teď ta služka“. A já jsem teda teď služka a najednou další: „Stop! Teď budeš ten odmítnutý princ“. A my jedeme pořád dokola ten malý kousek divadelní hry a já pokaždé hraju někoho jiného. Úžasná zkušenost!

Když jsem tohle moje zjištění popisovala svému muži, on najednou vykřikl: „Aháááá, takže já už teď nemusím pít!“ Nechápavě jsem na něj hleděla a on začal vysvětlovat: "Když jsem byl malý, tak můj táta pil, vyhodili ho kvůli tomu z práce, máma od něj odešla… a on pil pořád. A já to nechápal. Nechápal jsem, proč to dělá… Teď jsem si to vyzkoušel. Jsem ve stejné situaci. Jenom proto, abych ho mohl pochopit…“

Takže lidi, nikdy neříkejte nikdy. Odříkaného chleba… V momentě, kdy si jen pomyslíte: „jak někdo může udělat tohle…“ Já vám zaručuju, že to brzy pochopíte. A jak to nejlépe pochopíte? Prostě se vám to stane. Budete stejní jako ti, na které teď koukáte skrz prsty. Takže bacha na to. Ta karma dneska opravdu funguje velmi rychle. Už to není záležitost jiných životů.

Moje průvodkyně a učitelka Eva Marvánová mi při terapiích, kdy jsem každý měsíc řešila jeden „bonbónek“ za druhým, říkala: „A nechceš být taky terapeutka? Základem dobrého terapeuta je prožít si toho co nejvíc ze všech úhlů. Potom totiž klienty chápeš a nesoudíš“ Tenkrát jsem řekla, že terapeutka teda rozhodně být nechci.  A znáte to: člověk míní, život mění. Události se vyvinuly trochu jinak.

Kdybyste měli potřebu se na svůj problém podívat z výšky, případně i z jiných úhlů, očima ostatních účastníků („být na chvilku tou služkou, nebo tím odmítnutým princem"), ozvěte se mi, mrknem na to - pomocí mé nové náhledové lehce terapeutické metody Kabelkových konstelací.
(tel. 604 144 927, http://evastropova.cz/, e-mail:eva.stropova@gmail.com)

Mějte se krásně

efka

Proč jsme se rozešli?

To je otázka!! Většinou na ni odpovídám pokrčením ramen, případně něčím ve smyslu: „To je těžký“. Spousta lidí ji ani taktně nevysloví.

Tak jsem se rozhodla to už konečně nějak sepsat – pro sebe i pro ostatní. A přispět tím i do projektu Můj rozchod (naoplátku - Dáša Kožinová  a spol. mi svým webinářem  „Vědomý rozchod“ pomohly v těžkém rozhodování)

Proč jsme se teda rozešli?  Protože jsme to tak cítili. Protože to bylo potřeba. Protože už jsme si předali to, co jsme si předat měli, a teď je potřeba jít dál. Odpoutat se. Naučit se žít na svou pěst. Bez závislosti jeden na druhým…

Tahle odpověď většinu lidí neuspokojí, naopak je rozladí. Nechápou to. „Přece máte 3 děti! Přece máte nějakou zodpovědnost! Nemůžete se jen tak rozejít!“ Zdá se jim tohle naše rozhodnutí sobecký, nerozumný…  Připadá jim, že jsme se zbláznili. Mají potřebu se v tom šťourat, chtějí to vysvětlit pořádně… A my se jen usmíváme a krčíme rameny, nevíme, co k tomu říct víc.

Někdy si říkám, jak by bylo jednoduchý říct: „Protože chlastal“ a Tomáš by zas řekl: „Protože mi byla nevěrná“.  Tohle jsou dostatečně společensky uznatelné důvody k rozchodu. Všichni by jen chápavě pokývali hlavou, soucitně poplácali po zádech, či objali a na nic víc se neptali. Bylo by to jasný. Takhle jednoduchý by to bylo. A ani bychom nelhali. Ale já to takhle říkat nechci. Nechci hledat viníka a oběť.

My… (nebo dobře, budu mluvit spíš jen za sebe:) Já už to mám jinak – já jsem se s Tomášem nerozešla, protože chlastal. Ale pochopila jsem, že to bylo obráceně, on chlastal (a já si našla jinýho) právě proto, abychom se rozešli. Už jsme spolu být neměli.  Nebo aspoň né v takovém vztahu, v jakém jsme byli. A pořád to nedokázali pochopit. Tak jsme si museli začít dělat ošklivé věci, dokud nám to nedošlo.

Vlastně jsem naše manželství považovala za šťastné (no takové normální). Splnili jsme si společně náš sen (otevřeli bar), podnikali spolu, byla jsem za něj vděčná, bez něj bych to nedokázala, úžasně jsme se doplňovali; zplodili 3 krásné děti, zařídili si byt, prožili spoustu krásného i těžkého, co nás stmelilo…

No tak se občas opil, no! No tak jsme se občas pohádali! No tak jsem občas brečela do polštáře. Občas cítila ohromný vztek a beznaděj. Občas demonstrativně balila kufry… Ale to k tomu tak nějak patří, ne? Jednou jsem si ho vybrala za partnera, vdala se za něj, porodila mu děti. Tak přece k sobě patříme – navždy.

A pak se znenadání v mém životě objevil člověk, který mi převrátil život vzhůru nohama. Vlastně se mi nejdřív vůbec nelíbil, ale něco mě k němu pořád divně přitahovalo. Do té doby pro mě byla nevěra něco nemyslitelného, neomluvitelného.  Nechápala jsem, co a proč se mi to děje. Bránila jsem se tomu. Až jsem neměla sílu odolávat... Prožila jsem pár měsíců plných adrenalinu na roztočeném kolotoči, ze kterého nešlo seskočit a všechno kolem se jen míhalo…

Dneska vím, že přišel, aby mi otevřel oči. Ukázal mi „jinej level“, že to, co žiju teď, není jediná možnost, že když budu chtít, může být všechno jinak. Naučil mě milovat (ač jsem si myslela, že to umím), naučil mě komunikovat (ač jsem si myslela, že to umím), naučil mě sdílet a naučil mě spoléhat sama na sebe (to když pak zas, jak se objevil, tak zmizel)

Nebylo to jednoduchý období. Žila jsem v zakletém království a čekala na prince, co mě vysvobodí. Po pár měsících štěstí, naděje a čekání to dopadlo tak, jak to v takových případech většinou dopadá: Přišel  – ale  bez koně a bez zbroje a řekl: „ Sorry, Zlatovlásko,  já tě zachraňovat nebudu. Dám přednost sám sobě. Zachráním sebe. Vrátím se ke své ženě a svým dětem“

Zhroutil se mi svět.  Zažila jsem na vlastní kůži to, co zažíval o pár měsíců dřív můj manžel, když jsem mu řekla, že od něj chci odejít.

Ztratila jsem smysl, cíl, naději…

Nesla jsem vinu za zničenou rodinu a neměla nikoho, s kým bych to mohla sdílet, o kom bych si myslela, že by to mohl pochopit… (a to je mmch. důvod, proč dnes své příběhy sdílím)

Ztratila jsem i sebeúctu, sebevědomí, sebelásku. Pořád jsem hledala, kde jsem udělala chybu. Proč jsem ta špatná, ta horší. Moc dobře jsem věděla, že to tak je v pořádku. Že je to pro mě lekce, která mě má posunout. Ale to ego!!

Po roce trápení jsem vyhledala odbornou pomoc. Začala jsem chodit pravidelně na terapie. Pomalu jsem začala chápat, proč se mi tohle všechno děje, začala jsem chápat i ostatní zúčastněné – manžela, milence, mamku, které jsem zazlívala, že mě tenkrát nechápala a dostatečně nepodpořila… Začala jsem se vymaňovat z pozice oběti a stavět se zas na vlastní nohy.

Nicméně cestu zpátky k manželovi jako plnohodnotnému partnerovi jsem už nenašla. Během té doby se střídala období, kdy jsme spolu jakž takž vycházeli, žili vedle sebe a raději se míjeli a ignorovali, období kdy jsme se nemohli vystát. Bydleli spolu kvůli dětem a kvůli tomu, že to tak je ekonomicky výhodnější – jako spolubydlící. Má to takhle budoucnost? A jak je to nejlepší pro děti? Bylo mi jasný, že nemůžu zbaběle utéct od problému. Že kdybych tenkrát utekla, tak bych si později našla jiného partnera se stejným problémem.  Takže jsem řešila, pracovala na sobě a na našem vztahu (pod vedením mé osobní průvodkyně Evy Marvánové).

Odcházela jsem ve fázi, kdy už jsem před ničím neutíkala. Už se mi nikam nechtělo...

Jedna moje část se držela „jistot“, bála se vzdát svého komfortu, začínat znovu… Vždyť on už ani nepije, už se ani nehádáme, jsme kamarádi, sdílíme, povídáme si, pomáháme si… Vždyť takhle můžem spolu bydlet, není potřeba nic měnit.

Vždycky, když jsem si tohle řekla, přišla „facka“: drsná hádka kvůli nějaké totální prkotině, nebo se manžel zapomněl v hospodě… Prostě přišla připomínka, že takhle to nechat nemůžu, že změna je opravdu potřeba. Že je to nutné pro můj vývoj. Že já musím překonat sama sebe a vykročit do neznáma. Z jistoty (kde sice nejsem šťastná, ale vím, co mě čeká), do absolutní nejistoty. Opravdu to bylo jako odhodlat se skočit bungee jumping.

Lano bylo pevné – žiju! Ještě je to moc čerstvé, nemám dostatečný odstup, abych mohla hodnotit. Nicméně ničeho nelituju. Vítám každou zkušenost. Snažím se žít přítomností. Neohlížet se dozadu a neplánovat dopředu.

A zasloužím si být šťastná a vy všichni také <3

Navštivte i mé profesní stránky http://www.evastropova.cz/