Je vagína sprosté slovo?

„Evi, já nevím, jestli tu tvoji událost o té vagině můžu dál sdílet“ řekla s provinilým výrazem Livie, když jsme po koncertě zašly „na jedno“.  „Jak to?“ – „No, chodí mi takový různý divný reakce – polovina lidí si myslí, že to je dobrý vtípek a druhá polovina je pohoršena, na co že je to zvu“ Pak se usmála a  spiklenecky zamrkala: „Víš co, napíšeme o tom článek!“ – „Tak jo!“ Přišlo mi to jako bláznivý, nicméně vůbec né špatný nápad. Vylovila jsem z kabelky papír a tužku. Objednaly jsme si další pivo, ať nám to líp píše. A mezi záchvaty smíchu jsme nastřídačku každá napsala asi 4 řádky. Které dohromady vůbec  nedávaly smysl. Pak jsme udělaly pár selfíček, nahrály rozhovor, o tom jak se nám píše článek o vagíně, zasdílely na nejrůznější sociální sítě. Chichotaly se a domýšlely, kdo všechno to uvidí (táta - paní učitelka mých dětí… trumfovaly se, kdo na tom bude hůř J Na uskutečnění ankety mezi kolemsedícími na téma: „Je vagína sprosté slovo?“ jsme naštěstí nedostaly dost odvahy.

Článek zůstal nedopsán. Ale téma mi viselo v hlavě. Myslela jsem si, že v dnešní době, kdy se na mě valí z internetu nabídky na vaginální mapování, cyklické ženy veřejně diskutují nad jednotlivými fázemi menstruačního cyklu, se nikdo nad tématem přednášky pohoršovat nebude. Ale je fakt, že jedna kamarádka mi napsala, že na účast na podobné přednášce nemá dost odvahy. Jeden cizí muž se v diskusi pod příspěvkem domníval, že hlavní náplní semináře, bude pomlouvání chlapů.

Takže ten článek je asi fakt potřeba. Budu to muset celé nějak objasnit…  Ale já vlastně nevím, co přesně bude obsahem přednášky. Já ji sice spolupořádám, ale ještě jsem se jí neúčastnila.  Cca před rokem, kdy Vendy poprvé na toto téma přednášela  u nich v Antakaraně, jsem věděla jistě, že ji chci slyšet. Téma se mi líbilo moc. A Vendy je úžasná vypravěčka. Vtipná, se svým vlastním svérázným humorem, proloženým ostravským dialektem. Vždycky, když vyprávěla historky ze svého života, všichni jsme padali smíchy ze žídlí.  Jsem si jistá, že ani vaginální přednáška nebude vážná, či snad dokonce nudná.

Měla jsem na výběr: sednout na pendolino a udělat si výlet na sever Moravy, a nebo dovézt horu k Mohamedovi. Věřím, že na výlet ještě dojde, v Ostravě jsem byla jen jednou jako malé dítě a docela ráda bych se tam podívala znovu. A stejně tak věřím, že se v Praze najde dost „potřebných“, kterým Vendina přednáška bude ku prospěchu.

Prosím vás, každopádně se ničeho nebojte, nebudem se tam vůbec svlékat, nebudem se tam ošahávat, ani si vzájemně ukazovat svá intimní místa. Nebudete se muset ani představovat a veřejně sdělovat, proč jste přišly a jaký máte vztah ke své vagině. Normálně budete sedět v příjemné kavárně, popíjet dobrou kávu, a poslouchat Vendy, jak vám vypráví svůj příbeh, jak vás učí mít se ráda, a dává vám návod, jak skrze komunikaci se svou vagínou, můžete objevit a následně rozpustit staré křivdy. Kdo najde odvahu, může sdílet i své zkušenosti, příběhy, nebo se na cokoli Vendy zeptat.

Kdo nebude pospíchat domů, může si pak ještě po Vendině přednášce poslechnout o mých kabelkových konstelacích.

Takže, odvážné čtenářky, pište si do diáře: pátek  10. června, 17h, kavárna Kafíčko 33, Zborovská 38, Praha 5. Místa jsou omezena, takže si je raději co nejdříve rezervujte na tel.:  777 150 100

A nakonec troška bulváru: Vagina Livie Kuchařové (Děkujeme Livii, že v rámci propagační akce naší přednášky propůjčila obrázek své vagíny :-D

P.S. Na mou úvodní řečnickou otázku nakonec odpověděla sama Vendy svým článkem: Konec hodných holčiček v Čechách aneb vagína není sprosté slovo 

Duchu, duchu, přijď mezi nás...

Dnes ráno mi můj muž vyprávěl, jak mu zničehonic v koupelně vystřelila žárovka, prorazila skleněný kryt, udělala v něm díru a žárovka dopadla na podlahu mezi střepy stínítka naprosto neporušena. Vyhodilo to pojistky, které pak nešly nahodit… Musí si na to pozvat asi nějakýho odborníka. „A to jako elektrikáře, nebo vyháněče duchů?“ zeptala jsem se s trochou nadsázky.  

Hned jsem si vzpomněla na letní tábory, kde jsme po večerce organizovali tajné duchařské seance. Seděli jsme v kroužku, svítili baterkou, ruce spojené, ani nedýchali a ten nejodvážnější z nás předříkával: „Duchu Boženy Němcové, přijď mezi nás. Duchu Boženy Němcové, jsi-li mezi námi, zablikej“ A jak jsme pak ječeli a utíkali do postelí, když baterka skutečně zablikala. Můj dětský, ale velmi racionální mozek podobné situace vyhodnotil jako běžnou technickou závadu, či cizí zavinění. Existence duchů byla sice lákavá, ale zcela nereálná!

A tak šel čas.

Uběhlo  10-15 let a život mi přinesl další klíčovou duchařskou vzpomínku. Jedna moje kamarádka si našla nového přítele. Nadšeně mi o něm vyprávěla. A jen tak mmch. se zmínila, že ve volném čase odvádí duchy. Vyvalila jsem oči, zaklepala si na čelo, a v duchu si řekla něco ve smyslu: „Holka, ty máš fakt na ty chlapy smůlu.“  Představila jsem si skvadru z tenkrát oblíbeného filmu Krotitelé duchů a pomyslela jsem si něco o totálním magorovi.

A uběhlo dalších 10-15 let.

Můj nevěřící Tomáš už nebyl po bouračce na D1 tak úplně nevěřící. A pomalu se mu startovali jeho senzibilní schopnosti. A přišlo období, kdy zase začal chřadnout, něco ho trápilo. A tentokrát se mi už i svěřil: „Bojím se v baru. Po zavíračce tam vždycky někdo je.“ – „Jak to myslíš, že tam někdo je? Jako že se tam někdo schová na záchodě?“ – „Né, někdo stojí za mnou, když počítám peníze, ale když se otočím, tak tam nikdo není.  Někdo chodí po terase, nakukuje na mě přes sklo atd… A je jich tam moc. Celý zástup. To nejsou lidi. To je jako kdyby…“ Nedořekl.  Když celý dosavadní život něčemu věříte, teda spíš nevěříte, a najednou zjišťujete, že všechno je jinak, ego bojuje a nechce to jen tak přijmout. Možná tenhle boj ega, byl pro Tomáše ještě horší než samotný strach z duchů.

A já mu chtěla pomoct. Jako vždy. Tak jsem zasedla k počítači a projela to googlem. Objednala doporučenou knihu „Chlapec, který viděl pravdu“  (o klukovi, který žil v Anglii někdy před více než 100 lety, viděl duchy, auru a podobné věci a nikdo mu to nevěřil). Vyhodilo mi to i několik novodobých „ghost busters“ a já si vzpomněla na „magora“ od kamarádky. Nerozešla se s ním. Naopak, vzali se a mají spolu děti. Je to fajn chlap. O duchách s námi od té doby už nikdy nemluvili. (Ono je potřeba vždycky přefiltrovat, co komu kdy můžete říct. To jenom já to tady vykecávám úplně všem ;-) Tomáš sebral odvahu a i přesto (nebo právě proto), že se mu tenkrát vysmíval, zvedl telefon a požádal ho o pomoc.

Společně bar vyčistili. Dostali jsme i praktické rady, jak se zbylými duchy komunikovat. Že se jich nemusíme bát, že je můžeme i využít. A tak jsme se s nimi zdravili, když jsme přicházeli. A když jsem odcházeli,  popřáli jsme jim pěknou noc. Řekli jim, že teď už je to tu jenom jejich a ať nám to tu pěkně hlídají, že zítra zase přijdem.

Tomáš od té doby vidí duchy běžně. Viděl mého dědečka, když se noc před svým pohřbem, přišel s námi rozloučit. Seděl na svém oblíbeném místě v čele stolu a usmíval se. Viděl svoji mámu, která ho přišla na něco důležitého upozornit. Viděl cizí paní v klobouku v koupelně na dovolené…  Já mu to věřila, ale nechávala mu to. Tyhle nadpřirozenosti jsou prostě jeho parketa. Já neumím rozhoupat ani to přiblblý kyvadlo (a to dokáže snad 99% lidí)

No a pak zas uběhla nějaká doba (nebylo to teda 10 let, ale tak 1-2 roky)

Já byla zrovna v té fázi, kdy se mi zhroutil svět po rozchodu s milencem.  (Mmch. rozešel se se mnou přesně v den 25. výročí úmrtí mého táty. Krásná symbolika – já ho prostě ty 4 měsíce měla, abych dosytila ten obrovský deficit chybějící otcovské lásky.)  Víc o tom píšu tady. Neměla jsem tenkrát nikoho, kdo by při mně stál, kdo by mě nesoudil, podržel, rozuměl mi. Teda, myslela jsem si to. No a v téhle době, nám začal v ložnici blikat lustr. I přes znatelný pokrok v postoji k duchům, můj mozek vyhodnotil situaci obdobně jako na dětském táboře: „To bude asi odraz světel z projíždějících aut“ (ono to sice blikalo, i když žádné auto nejelo – lehce jsem to zkoumala, ale tak nějak jsem to nechala plavat)

Až když jsme byli na návštěvě u zmiňované kamarádky a její manžel „vyháněč duchů“ se zeptal na duchy v baru. „V baru dobrý, ale doma nám teď začal blikat lustr“ řekl na to Tomáš. A já zase vyvalila oči. Do té doby mě vůbec, ale vůbec nenapadlo, že by blikající lustr mohl mít souvislost s duchy. „To bude někdo z rodiny“ na to manžel-vyháněč. „Já si to taky myslím“ řekl můj manžel. A já jen zírala. No fakt mi to do té doby nedocvaklo. Ale najednou jsem věděla. Večer před spaním jsem se lustru zeptala. A on mi odpovídal. Blikal na souhlas, “mlčel“ na nesouhlas. To není možný!! To je můj taťka! Přišel, aby mě podpořil. Abych věděla, že nejsem sama. Že vždycky budu mít někoho, o koho se můžu opřít. Že to zvládnu! (I kdyby to on nebyl – i kdyby to byla vada na elektrickým rozvodu – mně to tenkrát obrovsky pomohlo!!)

Povídala jsem si s ním každý večer. Až jednoho dne prostě zmizel. Už nebyl potřeba.

Ještě bylo vtipný: Standa měl v tu dobu takovou hračku, plyšového medvěda, který po zmáčknutí někde na bříšku, řekl něco nesrozumitelnou angličtinou. A tenhle medvídek se jedné noci z ničeho nic sám začal spouštět. Ač byl někde zahrabaný mezi hračkami, nikdo se ho nedotýkal. Složitě jsme ho vždycky museli najít a vypnout. Manžel se divil, co se to děje a já tak provinile: „Víš, já jsem se včera večer taťky zeptala, jestli umí i něco jiného než jen blikat lustrem“ J

Takže komunikace s duchy už patří mezi mé běžné činnosti. Před 14 dny v Arnoštově na semináři Intuitivní astrologie jsme spali na zámečku ve věži. A tam jich bylo! Dokonce to byli takový exhibouši, že se nechali předvést i nevěřícím kolegyním. Naše děti běžně říkají, že máme doma dědečka, a ten nám bliká lustrem. No asi nebudem úplně normální rodina. Jestli si teď ťukáte na čelo, tak já vás naprosto, ale naprosto chápu. Ale bacha, abyste mi za 10-15 let nevolali o pomoc ;-)

Kdo bude chtít, tomu na pomoc přispěchám klidně hned – jakýkoli problém pomůžu vyřešit pomocí mých kabelkových konstelací.

Když je ten článek tak moc o manželovi - tak mu taky udělám reklamu - jeho terapeutické služby najdete zde: http://regrese-strop.webnode.cz/

Intuice

Možná bych měla spíš psát o imigrantech, to je teď takové moderní téma. Ale necítím se k tomu dost kompetentní. A Mileně dlužím pořád tu intuici. Tak, Milu, začala jsem to psát pro tebe, a ono je to spíš pro mě...

„Evi, nenapíšeš o té Škole intuice něco na blog?“ zapípala mi zpráva na FB ještě ten večer po návratu ze Šumavy, kde jsem se s některými spolužačkami školili a rozvíjeli svou intuici (píšu měkké i, protože jsme tam měli i jednoho muže ;-)

Ty totálně nabité 4 dny, kdy jsme se i 10h denně učili, vstřebávali a zažívali, poznávali…, se asi do jednoho článku shrnout nedají. Bylo to náročné. Ale tak příjemné! Báječná parta lidí, zkušená moudrá lektorka Marci, krásná příroda šumavské samoty, nádherné počasí. A těch 10h učení denně – to vůbec nebylo tak, jak to znáte z opravdové školy: myšlenkami bůhvíkde, silou vůle posouváte ručičky na hodinkách a těšíte se, až zazvoní. Marci to má zmáklé. Je vidět, že tuhle Školu provozuje už skoro 20 let. Skvěle vyvážený program, kde se střídá teoretický výklad, praktická cvičení, předávání životních mouder, společné rozbory, sdílení s ostatními, a když už jsme hodně unavení, tak i zábavné hry, které ovšem patří k tématu. To jen taková malá reklamička na úvod.

Po návratu se mě mnozí „zvědavci“ ptali, co to vlastně je ta intuice. „To je takovýto, jak ti to řekne,

abys nenastupovala do toho letadla. Ty teda nenastoupíš a to letadlo pak spadne. To je vono?“ Já myslím, že to je taky intuice. Ale že je to jen ta nejhornější špička ledovce. Intuice má totiž daleko širší použití. Můžete ji využívat každodenně, při běžných činnostech i důležitých rozhodnutích.

Ono to nejde moc popsat. Je to takové nenápadné bliknutí myšlenky. V normálních případech se hned ozve mozek a tohle „bliknutí“ zaplaší. Kdo už ale ví, tak si ho všimne, tím ho zvědomí. A klidně až o něco později se dostaví „aha-efekt“, kdy člověku dojde, jaký to předchozí bliknutí mělo smysl. Asi to vysvětluju trochu složitě, co?

Přihodím příklad, který se mi stal zrovna cestou na tento seminář:

Přišlo mi neekonomické a neekologické, abysme na Šumavu jeli každý zvlášť svým autem. Tak jsem se domluvila se spolužačkou Mirkou a jejím manželem, kteří jeli ze Severních Čech takřka okolo, aby mě vyzvedli u nás doma. Dlouze jsem jim vysvětlila cestu a poprosila, aby mi dali vědět, až vyjedou. Odhadla jsem, že by u nás mohli být cca v 11h. Tak jsem v 10h30 naložila do auta Staníčka a vezla ho do vedlejší vesnice k mamce do práce na hlídání. Cestou mi utkvěl zrak na protijedoucím autě a v hlavě mi blikla myšlenka: „Jé, já ani nevím, jaké oni mají auto! Co když se minem!“ Rozum to hned začal řešit: „Neminem, mají přijet až za půl hoďky. No a kdyby, tak mají mobil, zavolají. No ale to spíš budou volat, že se někde ztratili“ Ještě jsem to ani nedomyslela a zvoní mobil a rozum na to: „Dyť to říkám, ztratili se!“ – No, neztratili! Čekají před barákem. A já přesně věděla, jaké auto tam bude stát. To, na kterém mi utkvěl zrak a napadla ona myšlenka. A bylo to tak! Vystoupila jsem z auta a volala na ně: „Já už jsem připravená, intuici mám nastartovanou J“ a vyprávěla tenhle „divný“ zážitek. Takhle intuice pracuje ve zcela běžných situacích (nejen při těch životunebezpečných)

Intuice je totiž nelineární, neempirický proces sbírání a interpretace informací pro odpovědi na naše otázky. Toť oficiální definice. Když nám ji Marci přečetla, tak jsme se smáli. Pak nám vyprávěla příběh, jak jednou vedla rozhovor v rádiu a paní moderátorka se pořád dokola ptala, co je to ta intuice a pořád to nemohla pochopit. A když Marci už z nouze odříkala tuhle definici, paní moderátorka se rozzářila a úplně vážně bez špetky sarkasmu či ironie říká: „Už to konečně chápu!!“

Cestou na seminář se nám stal ještě jeden zvláštní zážitek. Nevím teda, jestli souvisí s intuicí, nebo je to jen ukázka správné synchronicity.

Prostě tak vjíždíme do Českých Budějovic a Mirka najednou začne zjišťovat a počítat, jak to je ještě daleko, v kolik že tam máme být a dojde k závěru, že to nemůžem stihnout (Udělali jsem si takový italský piknik na benzínce a nějak se zdrželi). Odpovídám: „Neboj, to stihnem, tip ťop, ale stihnem!  No a když ne, tak se nic neděje. Asi jsme tam prostě neměli na ten začátek být“ Neuběhlo ani 10 minut a ozval se nějaký divný zvuk, a neustával. Lukáš zastavuje a jde obhlídnout auto. Vrací se s vážným výrazem ve tváři: „Upad nám vejfuk“ – Aha. Co teď? Hledáme vhodný servis. Nejdřív v docházkové vzdálenosti, pak nám nezbývá než popojet o něco dál i s výfukem drhnoucím o zem.  Když konečně najdem, řeknou, že opraví, ale až tak v 19h, dřív nemají čas. A sakra. Tak to přijdem o celé dnešní vyučování L. Jsme smutní, rozčarovaní, Lukáš zřejmě cítí vinu a zodpovědnost i za nás, za ztracenou výuku. A já si uvědomuju, co jsem pronesla nahlas chvilku předtím, než se nám to stalo: „No a když ne, tak se nic neděje. Asi jsme tam být neměli“ Jak bylo důležité, abych tohle řekla nahlas! A pak si na to následně vzpomněla!! Usmívám se. Asi to má nějaký smysl. Máme nečekaných 

cca 5h volného času na periferii ČB. Tak co s tím? K Mekáči prý ne. Tak do támhletoho obchodního centra? V ČB v Globusu jsem ještě nikdy nebyla!! Poznávám nová místa – skvělé!! Koupíme si zmrzku a ovocný fresh. Super, už jsme zabili 20minut. Tak ještě 4,5h… A co kdybychom šli do hračkářství, koupili si tam nějakou společenskou hru (nejlépe nějakou po které už dlouho toužíme) a pak si sedli do nějaké kavárny a tu hru si zahráli??!! No tak to byl naprosto úžasný nápad!! (Lukášův?). Dlouze si prohlížíme hračky v hračkářství, studujeme pravidla her, povídáme si s prodavačkami a vybíráme. Máme čas. Spoustu času!! Užíváme si to! Kupujem a přesouváme se do kavárny. Rozbalujem a studujem pravidla. A zvoní telefon… Sakra, oni už to mají opravené. Takhle brzy?? Vždyť jsme si vůbec nestihli zahrát… ;-) Přijeli jsme o pouhé 3h později, možná ani ne. Co se dělo v úvodu, proč jsme se toho zrovna my neměli účastnit, na to jsem zatím nepřišla.

Hned po našem opožděném příjezdu, přivítání a představení jsme si dělali takový testík. Vraceli jsme se do dětství a zapisovali 3 vzpomínky. Pak je rozebírali. Mělo nám vyjít naše současné hlavní téma k řešení. Rozebíráme moje 3 vzpomínky. „No a jaké je teda tvoje téma?“ ptá se Marci. – „Bezpečí? Láska?“ odpovídám nejistě. – „Ano, Láska!“ Smutně pokývám.

Po přestávce tu máme další „oživení“. Marci má pro nás nachystané lístečky s tématy. Vždy 2 stejné do páru. Spočítá nás, odpočítá témata, zamíchá a my si losujem. Přečtem si a máme hledat svého „andílka“ , který si vylosoval stejné téma. Po celý seminář budem tvořit dvojici a pracovat spolu. Brala jsem to jen jako nevinnou hru, abychom si spravedlivě vytvořili dvojice. Jen do té doby, než jsem si přečetla téma, které jsem si vylosovala. Stálo tam „Láska“ J To je ale náhoda! (Před lety jsem nechápala, na jakém principu funguje vykládání karet – tak prosím vás, přesně na tomhle – prostě si vždycky přitáhnem to, co k nám patří)

Kromě tohoto mého hlavního tématu (Lásky) jsem si během semináře našla a otevřela i další témata (mj. malá víra v sebe, v mé schopnosti, neschopnost přijímat, ohodnotit se) A protože moje intuice byla ze semináře nastartovaná, tak jsem po návratu jen zírala, jaké mi život přihrává „náhody“ a příležitosti k vyřešení těchto bolavých míst.

Tak ty nevěříš svým schopnostem a dovednostem? Neumíš přijímat? Neumíš se ohodnotit? Tak jo. Dostaneš příležitost se tohle všechno naučit. Když ti to nešlo po dobrým, když ses to nechtěla naučit v době klidu a stability, tak přitvrdíme. Sebereme ti tvůj jistý příjem - výživné na děti od manžela a zrušíme ti Liftago a zrušíme ti i tvoje kancelářské místo. A teď si poraď se 3 malými dětmi… 

Byla jsem na dně. Proklínala jsem červen. Vloni touhle dobou jsem každý večer brečela do polštáře, tak těžké bylo opustit všechny jistoty a vykročit do neznáma. Rok jsem dostala na zotavenou, a když už jsem konečně pravdivě a upřímně mohla říkat, že se mám dobře. Tak dostanu další pecku? Teda, dostanu další šanci zase posílit a posunout se dál. Takhle tomu říkáme my naivní optimisti.

Je čas nebýt na manželovi závislá ani finančně a je čas vzít trochu víc vážně to tvoje alternativní vzdělávání. V gastromonii se uživit umíš, v kanceláři taky. Ale na co navštěvuješ a investuješ do všech těch seminářů a kurzů? Není už čas, aby se ti to začlo vracet? Proč si myslíš, že ještě nemůžeš? Že toho pořád umíš málo? Vždycky tu bude někdo vzdělanější. Každý jednou začínal. Mezi přáteli jsi vyhledávaná. Radí se s tebou. Chtějí znát tvůj názor. Chtějí tvůj rozbor. Oni ti věří. Proč by ti neměli věřit i cizí? A proč neřekneš přátelům: Ok. Poradím ti. V pondělí v 15h mám čas a bude to za 300,-?

- To přece nejde!! -  A proč ne?

Moje nastartovaná intuice a zvláštní náhody mě vedou tímhle směrem. Bojím se. Je to pro mě těžké. Radši bych šla klidně zase někam za bar, nebo i účetnictví můžu dělat. Ale to bych nerostla, nepřekonávala sama sebe. Takže: moje zbrusu nové webovky jsou zde. Budu ráda, když se na ně mrknete, pomůžete mi "vychytat mouchy" a následně budete šířit dál mezi své přátele i nepřátele. 

Já čekám na první oficiální klienty. A jestli vám řeknu, že mi za to nemusíte nic dávat, že to za to přece nestálo, tak jsem srab!!

Volejte: 604 144 927

Pište: eva.stropova@gmail.com
http: evastropova.cz

Chci dělat to, co dělat chci, a né to, co bych dělat měla

Beru za krásnou kovanou kliku těžkých dveří v kamenném rámu. Vcházím do rozlehlé hodovní síně. Dlouhý stůl se prohýbá pod mísami plnými jídla. Je tu spousta lidí. V čele sedí on, můj muž, hradní pán. Cpe se masem. Starý, tlustý, omastek mu stéká po bradě. Cítím k němu téměř odpor. Jsem jeho žena. Možná, kdybych se narodila v chudé chaloupce, mohla bych jít za touhou svého srdce.  Tady to  ale chodí jinak  – sňatek nemá nic společného  s láskou, je to obchodní smlouva. Nic víc.

Tam v rohu stojí. Toho miluju. Rytíř. Můj poddaný. Slíbila jsem víc, než jsem mohla splnit. Zradila jsem ho. Zavřel se ve svém smutku. Stýkáme se tajně dál. Ale je tam cítit ta beznaděj bezvýchodné situace. Nikdy nebudem spolu. I když pod srdcem nosím jeho dítě. Můj muž to tuší. Nemám chuť žít tenhle život dál. Při porodu umírám. Za trest! Potrestala jsem se smrtí… a nebo zbaběle utíkám…

„A co si z tohoto života odnášíš za ponaučení do toho současného? Co je tu stejné? Co se máš učit? Z čeho poučit?“ přerušila mé vyprávění Venda – průvodkyně mým prvním výletem do minula.

Oči mám plné slz – vidím tu podobnost: „Můžu si dělat, co chci! Nemusím poslouchat ostatní! A být za to trestána… Můžu jít za svým srdcem. Dělat co chci já, a né to, co po mně chtějí druzí. Nemusím se nikomu zavděčovat a ničemu obětovat“

Nevím, jak to máte vy. Ale já to fakt dělala. Nejenom v tom středověku, ale i teď – v tomto životě! Vyrostla jsem jako hodná holčička, co se snažila dělat radost druhým. Co toužila být přijímaná. Měla strach z jakékoli kritiky či jen náznaku nepřijetí. Bála jsem se někoho rozzlobit. Dokonce jsem se bála říct i obyčejné „ne“ – takové jednoduché slovo. Tento můj strach měl opravdu fatální dopad – ale o tom zatím psát nechci.

Svoji hodnotu jsem hledala v ostatních, v jejich přijetí, v jejich pozornosti, v jejich vděku… Nevěděla jsem, že je na tom něco špatného. Dlouho jsem tak žila – pro ostatní. I když ono to nebylo pro ostatní, jejich prostřednictvím jsem získávala hodnotu. Falešnou hodnotu. Prostě jsem se neměla ráda taková jaká jsem. Jen tak. Bez zásluh.

Teď se učím mít se ráda taková, jaká jsem. Být sama sebou. A dělat věci, které dělat chci, a né ty, které bych dělat měla. Tak, jak jsem to pochopila při výletu do středověku.

Prvním krokem bylo naučit se vůbec rozpoznat, co chci já, a co dělám pro jiné. Co je srdce a co rozum. Co chci opravdu já a co dělám, abych se někomu zavděčila, zalíbila nebo aby se na mě ti ostatní nezlobili. A pak taky – celý život jsem byla vedena, že pomáhat jiným se má, že nemám být přece sobecká. A tak jsem hledala hranici – ta hranice byla děsně tenká. Tady se mám ráda a dělám věci pro sebe, ale jen malinko vedle už jsem sobecká  a bezohledná. Tady se zavděčuju a tady už jsem zneužívána. Dalo mi velkou práci udržet se v té teňounké lince.

Dneska je mi velkým pomocníkem má intuice, poslouchám své pocity. „Šla jsem po niti“ zpátky ve svých vzpomínkách a všímala si zážitků, kdy jsem v minulosti udělala něco pro jiné a neměla z toho dobrý pocit:

První vzpomínka mě dovedla na jedno z prvních rande s mým mužem. Tenkrát mě přemluvil, ať ještě nejezdím domů –byl to poslední spoj a já věděla, že když si ho nechám ujet, bude se mi domů těžko dostávat. Ale udělala jsem to pro něj – i když jsem to já chtěla jinak – brzo ráno jsem vstávala do práce, do postele jsem se dostala fakt pozdě, poté co jsme obvolali pár známých, jsem nakonec vysypala obsah peněženky taxikáři. Nestálo to za to. Už tenkrát jsem si uvědomila, že byla chyba neposlechnout sama sebe, ale nijak jsem se z toho nepoučila.

Další vzpomínka mě dovedla k mamčiným návštěvám v Kralupech. Měla jsem malou Kamilku, byla krátce na mateřské a bydleli jsme docela daleko od centra, mamka tvrdila, že ji bolí nohy a že se k nám nepovleče. Takže pokaždé, když jela do Kralup (něco si zařídit), zavolala, že jede, a já běžela! Možná to tak ani nemyslela, třeba to bylo tak: „Jedu do Kralup, nejsi náhodou někde ve městě? Nechceš se se mnou potkat?“ Ale já to chápala takhle: „Mamka přijede, ony ji bolí ty nohy, nemůže k nám přijít. A ráda by viděla vnučku. Tak to já musím přiběhnout!“ Mamka většinou volala až z autobusu, takže jsem na to přiběhnutí měla asi 15 min. Takže jsem okamžitě změnila směr a plány a utíkala k nádraží. A pak se divila: mamka totiž nepřijela za mnou a Kamilkou (my byly jen taková přidaná hodnota) – ona si obíhala svoje nákupy, úřady… a já běhala s kočárem za ní.  Pak jí zamávala a zklamaně se blížila k domovu. A příště zase znovu. Vždyť je to moje povinnost, když ta babička má ty bolavé nohy…

Až jednou – došlo mi to u popelnic! :-) 

Zase telefon: „Jedu do Kralup“ – vzbudila jsem a oblíkla Kamču, ještě rychle nakojila a utíkám na nádraží. Venku prší, ale fakt hodně. Doběhla jsem k nejbližšímu úkrytu – byl to přístřešek na popelnice - a tam se schovala. Stála tam schoulená na tom nedůstojném místě a přemýšlela jsem nad tím, co to dělám a proč? Zvedla jsem telefon a zavolala, že prší, že nepřijdu. „Jasný“ řekla mamka. NIC SE NESTALO!! Ale moje výčitky byly vyváženy deštěm. Kdyby tak moc nepršelo, určitě bych to nesvedla…

Vzpomínky na tyhle zážitky mi pomohly si vůbec uvědomit, že vlastně dělám něco, co úplně tak dělat nechci. A dělám to, abych se zavděčila. A  taky možná i to, že když to neudělám, že se zas tolik nestane. Ale ještě pořád jsem se bála to (ne)udělat…

Až po prožití té v úvodu zmiňované regrese jsem věděla, že už fakt musím něco změnit… 

A tahle událost byla další stěžejní bod:

Bylo to v době, kdy už to mezi námi s manželem moc neklapalo. Měla jsem odjet strávit společný víkend  s dětmi a několika dalšími rodinami. Moc jsem se tam těšila. Manžel měl zůstat doma (resp. v práci). Všechno jsem zabalila, nakoupila zásoby, napekla buchty, nastudovala cestu, naskládala do auta všechny děti a vyrazila. Protože cesta vedle přes Mělník, zastavili jsme se za manželem v baru – rozloučit se, ještě něco naložit… Manžel měl pro mě „překvapení“ -  zařídil si to, našel si za sebe záskok, může jet s námi! – Ale já nechtěla!! Já se těšila, že si to užiju sama s dětmi a s ostatními. Věděla jsem, jak to s manželem dopadne. Jako vždycky… Prostě blbě. Už už jsem chtěla spadnout typicky do pozice oběti. Nafouknout pusu, udělat místo v autě a víkend s ním přetrpět. Ale najednou v mé hlavě zablikala kontrolka – „Dělat, to co chci, a né to, co bych měla!“ No a co, že se manžel naštve. No a co, že si to zařídil. Ale to jáááá si tenhle víkend zorganizovala, všechno připravila. On se mě nezeptal předem. Není to můj problém. Já si tenhle víkend prostě užiju! - Zhluboka jsem se nadechla, slzy mi začaly stékat po tváři, hlas se klepal, ale já to řekla! Řekla jsem, že nechci, aby jel s námi. -  A on to pochopil! Zase to bylo stejné jako u těch popelnic: NIC SE NESTALO.  Teda stalo: Už to umím! Umím dělat to, co chci dělat, a né to, co bych měla. Vidím ten rozdíl a jdu si za tím. Učím se mít se ráda. Já sama sebe. Kašlu na to, co si o mně myslí ostatní.

 Teda – snažím se… Ten návyk je tak silný… Sem tam ještě nějakou tu upomínkovou „facku“ dostanu…

Zvu vás i na mé profesní stránky: www.evastropova.cz