Úhly pohledu

Tenhle článek mám rozepsaný už několik týdnů a pořád mi ho něco kazí. Pořád se objevují nové skutečnosti (úhly pohledu?), které mi ničí pointu a narušují plánovaný obsah. Vznikla z toho zase taková slátanina L A já tu  slátaninu buď otisknu, nebo hodím do koše… Volím áčko

Chtěla jsem psát o tom, jak je důležité podívat se na věc i z jiného úhlu. Je to můj slogan ke

kabelkovým konstelacím: „Pomůžu vám podívat se na váš problém z jiného úhlu“.  

A v tom se mi ozvala jedna dobrá kamarádka a taktně mě upozornila na né moc šťastně zvolenou kombinaci tohoto sloganu a mé fotografie, kde je na první pohled zřejmé, že mi nefungují správně obě oči.  „Vždyť to zní jako černý humor! Předělej to! Odradí ti to zákazníky…“ radila mi. Nepředělala jsem to. Tohle jsem prostě já – ve své nedokonalosti.  (Vím, všichni jsme dokonalí! Zrovna takoví, jací jsme. Stačí to jen přijmout a já se snažím „to přijmout“) A ten slogan přesně vystihuje to, co kabelkovky dělají, ten taky nejde nahradit.  Ale brouček pochybníček začal hlodat: Můžu já jen s jedním funkčním okem vůbec nabízet druhým, že jim pomůžu podívat se na věci z jiného úhlu?  Jsem k tomu kompetentní?

Posouzení nechám na vás…  Těsně předtím, než se mi ta kamarádka ozvala, jsem si řekla, že to moje oko je takový čarodějnický symbol – místo bradavice na nose ;-)

Pak se ozvala klientka. Předtím jsme se osobně neznaly. Vybrala si mě sama – i přesto jaký mám slogan a fotku na úvodní straně.  Teda v tomhle příběhu je hlavně důležitý ten slogan. Přišla totiž s problémem:  Před nedávnem zašla k jiné kolegyni-terapeutce a ta jí poradila podívat se na svého potenciálního  nápadníka z jiného úhlu. Ona někde v sobě přepla vypínač a najednou se do „nic moc motajícího se kolem“ chlapa zamilovala, vdala se za něj a zplodili spolu dítě. Dítě je v bříšku a v klientce se někde uvnitř vypínač přepl do původní polohy a přestal fungovat. Najednou zírá, co se to těch pár měsíců dělo, jak je to možné?? Poslechla terapeutku, podívala se z jiného úhlu a zkazila si život? Žije a čeká dítě s někým, koho by si za normálních okolností vůbec nevybrala!  Na terapeutku je naštvaná: „Jak něco takového vůbec může lidem radit??“  Na sebe je naštvaná, že ji poslechla. A za mnou se přišla poradit, co s tím.  Za mnou??!! Která má ve sloganu to samé?? Trochu jsem se uvnitř usmívala tomu paradoxu a trochu jsem se děsila. Zase jsem dostala zpětnou vazbu a pro mě jiný úhel pohledu. A zas jsem měla o čem přemýšlet a možná zase i pochybovat…

A jak jsem tak o tom přemýšlela, napadlo mě vyměnit výraz „jiný úhel“ za „nadhled“ , nebo aspoň „širší úhel“ . Došlo mi, že je důležité nejen se podívat „odjinud“, ale zároveň nezapomenout ten pohled původní. Prozkoumat objekt ze všech stran a vědomě se rozhodnout, kterou polohu si zvolím.

(V případě výše zmíněné klientky si myslím, že to tak zařídila příroda – že ona prostě měla ten starý úhel  na čas zapomenout, aby se mohlo narodit právě tohle dítě – a nebo je to možná všechno jinak – smysl se vyjeví třeba později)

A o čemže jsem to vlastně chtěla původně psát?

Zaujal mě tenhle obrázek. Realita v různých úhlech. Dávám ho příkladem i svým dětem, když se hádají o to, kdo má pravdu. Jeden vidí čtverec, druhý vidí kruh a přitom se oba dívají na ten samý předmět. Můžou se do krve hádat, kdo má pravdu. Nedohodnou se, pokud se na předmět nepodívají z nadhledu.

Taky jsem se dřív do krve hádala za svoji pravdu. Měla jsem potřebu lidi kolem sebe přesvědčovat. Neměla chuť si ani vyslechnout jiný názor. Moje pravda byla nad vše. Vůbec jsem netušila, jak je přínosné občas se na věci podívat jinýma očima. Vyslechnout si jiný názor. Jak je to obohacující.

Vzpomínám si na několik příkladů. Třeba když jsem čekala Kamču a s holkama Prosincovkama jsme probíraly těhotenské přípravy. Tenkrát jedna maminka (která dokonce čekala dvojčata) napsala, že přemýšlí o tom, že bude používat látkové pleny. Psal se rok 2005 moderní látkovky tu teprve začínaly a já měla v sobě zakořeněný porevoluční pohled, kdy papírové plínky přinesly velkou úlevu všem maminkám. Nemusely prát (dokonce vyvařovat!!), sušit a žehlit a skládat… Tady se asi někdo zbláznil, že by se chtěl dobrovolně do tohohle kolotoče vracet a ještě s dvojčaty! Nějak tak jsem jí to napsala. A ťukala si na čelo. Znala jsem totiž jen jeden úhel pohledu. Jenom kolečko. A vyvařování plen jsem si samozřejmě představovala na sporáku ve velkém hrnci s obří vařečkou :-D

No netrvalo ani týden a já dostala šanci se podívat i z druhé strany (na čtvereček) Setkala jsem se osobně s jinou budoucí maminkou a ta z tašky vytáhla moderní látkovou plínu. Byla krásná. Ukázala mi, jak funguje. Asi si taky v duchu ťukala na čelo, když mi vysvětlovala, že plíny se vyvářejí tak, že se na pračce zmáčkne  příslušný knoflík. Pověděla mi i o tom, kolik nevyprodukuju odpadu a ušetřím ropy, když budu používat látkovky, místo papírovek. A to už mě měla. Moje ekologické srdce zaplesalo a já se stala propagátorkou látkovek. Všechny 3 děti jsem v nich odchovala. V duchu jsem se omlouvala kamarádce s dvojčaty  za ten můj výlev. A snažila jsem se přesvědčit všechny kolečkáře, že čtvereček je fakt lepší. Ten nadhled mi tenkrát ale asi ještě chyběl – válec jsem neviděla.

Další příklad je z nedávné minulosti. Týká se těch čísílek, co kazí estetiku jídelního lístku. Dívala jsem se na problematiku z pohledu kolečka a sdílela názory mých „gastronomických“ přátel: „Kraviny. Buzerace z Bruselu. Je to k ničemu. Jen nám to přidělává práci“ A pak jsem zas měla možnost podívat se „ze čtverečku“: Ve škole jsme se učili o nemocech střev, např. o celiakii. Povídali si a spolužačka, která trpí nejen nesnášenlivostí lepku, ale i kravského mléka, vyprávěla o tom, jak je pro ni těžké se najíst třeba v restauraci. Paní profesorka se zeptala, jestli pomáhá to nové opatření s těmi symboly. A ona se rozzářila: „Jo, to byl opravdu dobrý nápad. To pomáhá moc!“ A já jen vyvalila oči. To nařízení, které všichni moji gastronomičtí známí tak shazují? A ono někomu pomáhá? A moc?? Tohle už vidím z nadhledu. Vidím pohled restauratérů, vidím pohled alergiků. Vidím celý válec!

Snažím se vždycky prozkoumat co nejvíc úhlů a podívat se zhora. Na všechno. Není to tak těžké, stačí jen být otevřený novému, vnímat, dívat se a poslouchat. A nestát si tvrdohlavě za svým starým názorem (i my Berani to dokážem, když chcem ;-)

Ve škole jsme měli také mj. přednášku o bioetice, kterou vyučovala skvělá žena (bývalá nemocniční kaplanka) a ta také dávala důraz na úhly pohledu. Povídali jsme si a pouštěli nějaké dokumenty o různých bioetických tématech a snažili jsme se na věc dívat z co nejvíce úhlů:  z pohledu pacienta, lékaře, příbuzných (pozůstalých), ale i  třeba z pohledu pojišťoven a farmaceutických firem. Pochopit problém jako celek. (Vzpomněla jsem si u toho na příhodu s panem primářem  pří plánování Staníkova porodu. Tam se mi povedlo podívat se na věc očima pana primáře, ale i naopak – myslím, že se pan primář dokázal podívat zase mýma očima – viz můj článek)

Tenhle způsob výuky se mi moc zamlouval. Přeju si, aby se takto učilo na všech školách. Tak jako my jsme se dívali na bioetické problémy z mnoha úhlů. Nehodnotili, který je ten správný. Jen se snažili pochopit a zamyslet. Bylo by fajn, kdyby se i naše děti se neučily nazpaměť jen jeden pohled, který někdo označil jako jediný správný.  Ale zkoušely nahlížet pod pokličku a povídat si o tom, hledat nová  řešení (i když třeba nebudou ideální). Ale učily se tím přemýšlet a vytvářet si své vlastní postoje a názory.

Vlastně když jsem tenkrát odcházela od manžela a měla vůči svým dětem velký pocit viny, že jim ničím jejich zázemí, stabilitu a pocit bezpečí. A těch pozitiv pro ně v jejich nové situaci moc neviděla. Pomohl mi už dříve zmiňovaný webinář o rozchodech, kde Stáňa Mrázková vypráví o výhodách, které dětem rozvedené manželství přináší. Ty výhody spočívají právě v tom, že se už od mala učí dívat se ze 2 úhlů. Vidí, že u maminky se něco dělá jinak než u tatínka. Že maminka má na věc takový názor, tatínek jiný. Mají možnost díky pobytu ve 2 rozdílných domácnostech zjistit, že se stejná věc dá dělat několika způsoby, mají možnost vidět i dopady, samy si to zpracovat, porovnat…  A pro svůj budoucí život si z každého přístupu vybrat to nejlepší. Nemusí jen tupě kopírovat jeden model. Mají možnost se už v dětství samovolně naučit to, co já jsem horko těžko přijímala v dospělosti ;-)

(Tím samozřejmě nechci nikoho navádět, aby se rozváděl. Nebo říkat, že děti rozvedených rodičů jsou na tom líp. Prostě jen, že kromě spousty nevýhod to má i nějakou výhodu ;-)

Pokud jste dočetli až sem, můžete si se mnou i trochu zavzpomínat... O úhlech pohledu se zmiňuju  i v jiných článcích:

Klekla mi simka 

Luxusní snídaně 

Karma není jen průtokový ohřívač 

Z deníku zoufalé matky 

atd.

O mých kabelkových konstelacích se dozvíte víc tady

Marmelády s příběhem

Tak už finišujem. Skleničky opět došly. Ovoce už pomalu taky. Malujem etikety a ze starého povlečení vystřihujem kolečka. Lepíme, gumičkujem, skládáme do krabic. Taková malá manufaktura… A čímže to celé prázdniny žijem?

Hanku znám necelý rok. Je to moje spolužačka z Přírodní medicíny. Vlastně jsme spolu promluvily jen párkrát, ale ta holka mě baví. Kromě zájmu o přírodní medicínu a barvy vlasů, máme i další společné znaky např. obě píšeme blog a obě rády pomáháme. I když proti Hance jsem fakt máslo. Když se poprvé zmínila o charitativní akci, kterou na konci prázdnin spolupořádá, Sunday Music Jamu a jeho nové doprovodné akci Džem festu, bylo mi jasné, že do toho jdu! Vařit marmelády a pak je prodávat a část výtěžku z prodeje věnovat na léčbu holčičky s Rettovým syndromem. Nahlas jsem sice řekla něco ve smyslu „Uvidíme. Ještě podle toho, jaká bude úroda a jak budu mít čas a jestli se ty marmelády vůbec povedou…“ Ale stačilo jen převyprávět to doma a bylo jasné, že z tohohle už nevycouvám. Kamilka miluje nejen vaření, vyrábění a různé tvoření, ale hlavně prodávání na trhu. 

Ukázala jsem holkám fotky malé Zuzky (na jejíž léčbu výtěžek poputuje), vygooglily jsme si něco o její nemoci a povídaly si tak obecně o nemocných dětech, o šancích na uzdravení, o jejich rodičích o začlenění do společnosti a jejich úkolech a smyslu jejich života…  I tahle stránka celé akce je pro holky důležitá. Příběh Zuzky si můžete přečíst zde.

Další fáze spočívala v tom přesvědčit mamku, že opravdu není potřeba jahody přihnojovat Kristalonem a obsypávat záhonky jedem na slimáky. Když mám prodávat marmelády, tak chci, aby ovoce v nich bylo chemií nedotčené. Povedlo se. Nejen přesvědčit. Ale i sklidit. Nehnojené a sdílené se slimáky a stejně jich bylo tolik, že jsem je ani nestíhala sbírat. První várka jahodové se povedla. Ale tehdy mi došlo, že na Džem festu bude asi velká konkurence, že tam těch stánků s marmeládami bude moc. Budou tam prodávat zřejmě zkušené džemařky. Já sice už nějaký ten rok vařím, a prý i dobře (říkají kamarádi). Ale za mistra se nepovažuju. Chce to nějaký nápad. Něčím se odlišit. Tak co třeba do další várky přihodit pár snítek máty? Zkusila jsem a ono to chutnalo výborně. Tak, že první várka se snědla a porozdávala během pár dní. Takže kromě klasických jednodruhových jsem pouštěla uzdu fantazii a u našeho stánku najdete např. i malinu s mátou, broskev s jablkem a levandulí, meruňku s mrkví, nebo mix rajčat, broskví a jablek atd.

Každý rok vařím marmelády. Ale vždycky tak pár a až jako poslední možnost zpracovnání ovoce. Letos to bylo jiné. Vařila jsem pořád a ze všeho. Vařila jsem dokonce i na dovolené u ségry. Sklidila jsem její zahradu. A hodila jsem řeč i s její sousedkou, povyprávěla jsem jí o Džem festu. A ona mi dovolila očesat jejich ostružiny (jako její příspěvek pro Zuzku) a taky mi pomohla posbírat špendlíky se slovy: „Moje babička vždycky říkávala, že nejlepší marmeláda je ze špendlíků, tak tu určitě uvař!“ Normálně mě k tomu donutila! Uvařila jsem. Můžete přijít posoudit, zda babička nelhala.

Marmelád máme asi 20 druhů. Vypotřebovala jsem všechny skleničky, které jsem měla doma já i všichni v mém okolí. Zase mi tu pomohl FB, stačilo napsat prosbu na zeď a ochotné kamarádky střádaly a nosily.

S holkama jsme vymyslely design skleniček. Před tištěnými etiketami jsme daly přednost ručně psaným a malovaným. Tak poslední dny píšem, malujem a finišujem.

Taky jsme se domluvily, že ¼ naší tržby (nikoli zisku) věnujeme na Zuzčinu léčbu.

Hance jsem slíbila, že udělám akci propagaci. Chtěla jsem ji dělat „postaru“, jak jsem zvyklá. Rozhazovat sítě po netu a přihazovat ji na různé weby do kalendářů akcí atd. Ale zjistila jsem, že jsem o prázdninách nějaká neflexibilní. Když jsem měla čas, neměla jsem podklady. Když jsem měla podklady, tak jsem zas byla na dovče a následně v časovým presu (dohánění restů, nefungující počítač, moje nemoc, holek nečekaný dřívější návrat z propršeného tábora…) Až jsem si řekla, kašlu na staré způsoby propagace, udělám lepší. Napíšu článek. Napíšu příběh o marmeládách s příběhem.

Tak je tu!

Srdečně Vás všechny zvu tuto neděli tj. 30.8.2015 do pražské Stromovky do areálu Tiskárny na Vzduchu (mmch. já ještě vůbec netuším, kde to je – ani jak a kudy tam mám vjet s těma blikačkama – jak jsem dostala v instrukcích pro prodejce – tak kdyby někdo chtěl poradit holce z vesnice… ;-)

Takže v neděli tam – vy tam nejezděte s blikačkama – vy radši tramvají. Dopoledne (9-12) je Džem fest. Budou se tam prodávat domácí kvalitní marmelády, ale i jiné domácí výrobky (např. sirupy, medy, sýry, pečivo atd.) Vstupné je dobrovolné. Kromě sbírky na Zuzčinu léčbu chce tahle akce upozornit i na to, že díky naší úžasné legislativě a byrokracii, se vlastně tyto výrobky ani legálně nemůžou distribuovat.

No a od 12h začíná Sunday Music Jam – multižánrový hudební festival. Zahraje spousta skvělých kapel. Line-up najdete zde. Připraveny jsou i tvořivé dílničky pro děti. Bohaté občerstvení, včetně raw food.

Já s holčičkama tam budeme co nejdýl to půjde. Ráda uvidím všechny, které jsem týdny, měsíce i roky neviděla. Jestli nemáte program na poslední prázdninovou neděli, doražte. Věřím, že tohle bude super den! Moje 2 pomocnice hravě obslouží náš stánek, i kdyby se tvořily velké fronty, a já budu mít čas si s vámi popovídat. Tak neváhejte a doražte zamlsat, nakoupit, zapařit, pokecat a pomoci. Skvěle zakončit letošní prázdniny. (A možná pak tradičně každé další ;-)

A i vy, co se osobně neznáme, přijďte se na nás podívat, podpořit nejen Zuzku, ale i naše celoprázdninové úsilí!

Děkujeme!!

Efka & Co.

P.S. Marmeládový den jsme si užily náramně. A protože jsme neprodaly zdaleka všechno, rozhodla jsem se, že zbylé marmelády budu dál nabízet (k osobnímu vyzvednutí v Kralupech, či po domluvě i na jiných místech) a stále platí, že 1/4 ceny poputuje na Zuzčinu léčbu. Takže vybírejte, objednávejte. Ať vám chutnají. 

AKTUÁLNÍ NABÍDKA:

JAHODA S MÁTOU
JOSTA + JABLKO (3:1) - josta je kříženec černého rybízu a angreštu
MERUŇKA + MRKEV (3:1)
MERUŇKA + JABLKO (2:1)
BROSKEV
BROSKEV S LIMETOU
RAJČE + BROSKEV + JABLKO (2:1:1)

Můžete si také zakoupit sušené bylinky, které jsem letos vlastnoručně s láskou sbírala a sušila. Cena 25 - 30,- Kč dle druhu

Můj dekorační pytlík proti chřipce a nachlazení nemá potřebné atesty a skutečně nemůže konkurovat paralenům a koldrexům. Takže je jen na vás, co s ním uděláte... ;-) Uvnitř najdete směs bylin: květ lípy, květ černého bezu, plod šípku, hluchavku, dobromysl, meduňku a list jitrocele.

Jak jsem chodila přes střepy

Od tý doby, co píšu blog, nemůžu nikomu nic vyprávět.  Všichni už to četli. A nebo řeknou: „Napiš o tom, já si to pak přečtu“ Tak dobře, tak já o tom napišu:

„Hele, ženo, v Třebušíně na slavnostech s náma letos zase počítaj. Tak popřemýšlej, co tam budem prodávat“ oznámil mi můj muž (jako že ten bývalý – ale v občance ho pořád mám)

Vloni jsme měli na slavnostech stánek s kávou. Letos už je tam přihlášený jiný konkurenční prodejce, tak to chce něco jinýho. Ale co? Do langošů se mi nechce. Tak upeču koláče? Nebo nějaké bramborové placky? A co třeba frappé a mojito? Má být horko… Nějak jsem to zazdila, měla jsem dost starostí s koncem školního roku a balením holek na tábor.

A taky se seběhlo všechno to ohledně změny mé profesníkariéry (viz článek Intuice). A v tom přišel Tomáš s návrhem: „Kašlu na gastro. Uděláme si ezo-stánek. Ty tam představíš ty svoje slavné kabelkovékonstelace, já regresi, vezmem s sebou i Petru (Tomášovu novou přítelkyni – pozn. autora), ta může dělat masáže a reflexku. Můžem vykládat karty, prodávat bylinné čaje… A víš co? My teď byli na jedné takové akci a chodili jsme tam po střepech. To byla bomba! Třeba by to šlo udělat i tam“

Tak jo. Vytvořila jsem si nějaké letáčky, plakátky a psychicky jsem se připravovala na to, že jsem opět hozena do vody. A že třeba se ke mně i někdo objedná. Někdo úplně cizí…

Tomáš mezitím v práci poctivě sbíral prázdné lahve.

Nadešel den D. 

Náš stánek budil pozornost. Nejdřív takovou ostýchavou – lidé z bezpečné vzdálenosti sledovali, cože to tu je divnýho  mezi těma všema klobásama a bubble-tea. Postupně se přibližovali. Až v jednu chvíli se tvořily i fronty.

Nikoho ale nezajímali konstelace, regrese, nebo taroty. Střepy byly největší lákadlo.

Já se přiznám, že jsem byla tak konsternovaná a nervózní z té mojí prezentace, že jsem vůbec nestihla  zaujmout stanovisko k mé vlastní chůzi po střepech. Dívala jsem se na to čistě jako organizátorka, nikoli jako potenciální klientka. Tomáš si to tam chystal a mě jakoby se to netýkalo. Neměla jsem ani strach, ani jsem se netěšila, ani jsem si neřekla „to nikdy“, nebo „jasně, že to dám“ – Fakt nic. Vůbec jsem o tom nepřemýšlela.

Když byl náš stánek připraven, šla jsem obhlídnout ty okolní. Právě jsem se vracela s kávou od konkurence (mmch. pán vůbec netušil, co to je „lungo“ !!!!) a trdelníkem. A vidím první statečnou slečnu, která dělá poslední krok na střepech. Oči ji září! Celá září!! Září jako někdo, kdo překonal obrovský strach. Kdo překonal sám sebe. Kdo dokázal něco, o čem si ještě před malou chvilkou myslel, že je to takřka nemožné. O tohle na střepech jde.

Navnaděna zářící slečnou, jsem si to musela jít taky zkusit. Umlčuji svoji zbrklou nedočkavou vnitřní osobu, která by to nejradši přeběhla hned  bez nějakých instruktážních keců. A pozorně poslouchám Petru a Tomáše, kteří mi předávají své zkušenosti: Takže, zavřít oči (není to nutné, ale líp se koncentruje). Strach je na místě, ale přetransformuj ho na pokoru a respekt.  Nakroč zvysoka (jo, to bude asi ta zenová chůze, co jsme si o ní říkali na Škole intuice), došlápni zlehka. Prozkoumej nohou terén, „vyfoť si ho“: Je bezpečný? Pokud ne, malinko nohou zavrť, uveleb se, najdi si to svoje bezpečné místo. Máš ho? Tak až teď přenes váhu. A jdem na druhou…

Pokorně jsem poslouchala instrukce a pomalinku udělala své 2 krůčky přes střepy. Dokázala jsem překonat strach a umístit na střepy svou pravou i levou nohu. „Tak to by mohlo stačit, ne?“ Naznačovala jsem, že udělám úkrok stranou. Že jsem si to jako zkusila, jako dobrý teda, ale už to teda umím, tak to by mohlo stačit, ne??? Petra se na mě usmála: „Jestli chceš tak slez, ale je to škoda nepřejít to celý“ lhostejně pokrčila rameny. Jo, tohle na mě platí. Zase jsem zavřela oči, zhluboka se nadechla, pomalilinku zvedla nohu a jala se jí z výšky bezpečně umisťovat. A já to dala!!! Dala jsem to celý!!! Zářila jsem úplně stejně jako ta slečna přede mnou!!!

Nejdřív jsem si opět myslela, že jednou to stačilo a nemám potřebu to znovu opakovat. Ale pak jsem se překonala a přešla to později ještě jednou. No a pak už jsem chodila jako mazák – sem a tam. Když zrovna bylo volno, byla jsem modelka k přilákání dalších zájemců.

A přilákalo se jich hodně. Někdo to dal. Někdo se neodvážil Musím říct, že odvážnější byly ženy. A úplně nejodvážnější děti (ty totiž ještě nemají tolik těch strachů a zábran)

Když přišly první děti – 2 asi 12leté holky a chtěly to zkusit. Tak jsem vyvalila oči: Co s tím? Tahle varianta mě vůbec nenapadla. Nikde jsme neměli žádnou cedulku zbavující nás zodpovědnosti. Nedávali jsme lidem podepsat prohlášení, že jdou na své vlastní nebezpečí. Zeptala jsem se holek, kde mají rodiče, a dostala odpověd, že doma, ony tu jsou na táboře. No ještě ke všemu! Zachránil mě Petřin syn, který je zhruba tak stejně starý a který prohlásil, že by si to taky rád zkusil. Jo, dobrý nápad – otestujem to nejdřív na vlastních. Přešel. No tak, holky, zkuste si to taky. Daly to. Se stejným efektem. Se stejnou září a radostí. Tak dobrá, i děti můžou.

A tak jsem na střepy pustili i našeho 3,5letého Staníčka. A tam ten efekt byl ještě úžasnější. Standa úžasně kopíroval náš soustředěný obličej (je ve věku, kdy naprosto skvěle kopíruje, co vidí kolem sebe), ale přešel to s naprostou jistotou a lehkostí. On se totiž vůbec nebál. On netušil, že jde po něčem nebezpečným. Že by se klidně mohl i zranit. On viděl svoji maminku a svého tatínka a spoustu dalších lidí, kteří po tom normálně chodí. Pravda, trochu se zpočátku bojí, ale nikomu se nic nestalo… Takže i Standa chodil po střepech sem a tam…

Dobrý byl i postřeh, jak lidi překonají svůj strach, sami sebe,  a najednou do té jejich radosti, euforie se nacpe ego. A začne tohle všechno zpochybňovat. Nejčastější reakce po přejití byla: „No jo, střepy – to nic není. To takhle uhlíky – to bych nedala“ (a že ještě před chvilkou takhle mluvila o střepech, to už zapomněla). A nebo druhá nejčastější reakce: „Ale to nejsou opravdické střepy, že jo?“

Takže  prosím vás byly to opravdové střepy. Byly to střepy, které ještě před pár hodinami byly lahvemi. A normálně jsme je tam náhodně vysypali. Vůbec jsme je neotáčeli jeden po druhým tím ostrým dolů (jak si někteří snad mysleli). Ale když už jsem i já sama (taky už se vzbudilo mé pochybovačné a shazující ego) začala přemýšlet nad tím, jestli ty střepy nejsou nějaké tupé, když tolik lidí přešlo a nikomu se nic nestalo, tak jsem dostala důkaz o opaku:

Přišla slečna. Už tam byla odpoledne. Zvládla to a odešla stejně zářící jako ostatní, co to přešli. Ale teď  přišla posilněna alkoholem a v doprovodu asi 5-6 kamarádů a kamarádek. Přišla s takovým tím: „Tak teď mrkejte, co já dokážu“ Odpoledne už to zvládla a alkohol mění myšlení a hodnoty, takže tam teď scházela ta pokora, ten respekt. No přešla to. Na pohodu. S úsměvem jako modelka. Ostatní ji s otevřenými ústy obdivovali. Ale ejhle, chtěla se obout a z obou chodidel ji tekla krev. Byla pořezaná. A ani o tom nevěděla. Dobrá lekce. Pro všechny. Byl to signál sbalit stánek a vypadnout (né, nebojte, slečnu jsme ošetřili). Vypadnout kvůli tomu, že těch posilněných alkoholem začalo nějak přibývat.

Bylo to super. Tak příště třeba ty uhlíky…

Intuice

Možná bych měla spíš psát o imigrantech, to je teď takové moderní téma. Ale necítím se k tomu dost kompetentní. A Mileně dlužím pořád tu intuici. Tak, Milu, začala jsem to psát pro tebe, a ono je to spíš pro mě...

„Evi, nenapíšeš o té Škole intuice něco na blog?“ zapípala mi zpráva na FB ještě ten večer po návratu ze Šumavy, kde jsem se s některými spolužačkami školili a rozvíjeli svou intuici (píšu měkké i, protože jsme tam měli i jednoho muže ;-)

Ty totálně nabité 4 dny, kdy jsme se i 10h denně učili, vstřebávali a zažívali, poznávali…, se asi do jednoho článku shrnout nedají. Bylo to náročné. Ale tak příjemné! Báječná parta lidí, zkušená moudrá lektorka Marci, krásná příroda šumavské samoty, nádherné počasí. A těch 10h učení denně – to vůbec nebylo tak, jak to znáte z opravdové školy: myšlenkami bůhvíkde, silou vůle posouváte ručičky na hodinkách a těšíte se, až zazvoní. Marci to má zmáklé. Je vidět, že tuhle Školu provozuje už skoro 20 let. Skvěle vyvážený program, kde se střídá teoretický výklad, praktická cvičení, předávání životních mouder, společné rozbory, sdílení s ostatními, a když už jsme hodně unavení, tak i zábavné hry, které ovšem patří k tématu. To jen taková malá reklamička na úvod.

Po návratu se mě mnozí „zvědavci“ ptali, co to vlastně je ta intuice. „To je takovýto, jak ti to řekne,

abys nenastupovala do toho letadla. Ty teda nenastoupíš a to letadlo pak spadne. To je vono?“ Já myslím, že to je taky intuice. Ale že je to jen ta nejhornější špička ledovce. Intuice má totiž daleko širší použití. Můžete ji využívat každodenně, při běžných činnostech i důležitých rozhodnutích.

Ono to nejde moc popsat. Je to takové nenápadné bliknutí myšlenky. V normálních případech se hned ozve mozek a tohle „bliknutí“ zaplaší. Kdo už ale ví, tak si ho všimne, tím ho zvědomí. A klidně až o něco později se dostaví „aha-efekt“, kdy člověku dojde, jaký to předchozí bliknutí mělo smysl. Asi to vysvětluju trochu složitě, co?

Přihodím příklad, který se mi stal zrovna cestou na tento seminář:

Přišlo mi neekonomické a neekologické, abysme na Šumavu jeli každý zvlášť svým autem. Tak jsem se domluvila se spolužačkou Mirkou a jejím manželem, kteří jeli ze Severních Čech takřka okolo, aby mě vyzvedli u nás doma. Dlouze jsem jim vysvětlila cestu a poprosila, aby mi dali vědět, až vyjedou. Odhadla jsem, že by u nás mohli být cca v 11h. Tak jsem v 10h30 naložila do auta Staníčka a vezla ho do vedlejší vesnice k mamce do práce na hlídání. Cestou mi utkvěl zrak na protijedoucím autě a v hlavě mi blikla myšlenka: „Jé, já ani nevím, jaké oni mají auto! Co když se minem!“ Rozum to hned začal řešit: „Neminem, mají přijet až za půl hoďky. No a kdyby, tak mají mobil, zavolají. No ale to spíš budou volat, že se někde ztratili“ Ještě jsem to ani nedomyslela a zvoní mobil a rozum na to: „Dyť to říkám, ztratili se!“ – No, neztratili! Čekají před barákem. A já přesně věděla, jaké auto tam bude stát. To, na kterém mi utkvěl zrak a napadla ona myšlenka. A bylo to tak! Vystoupila jsem z auta a volala na ně: „Já už jsem připravená, intuici mám nastartovanou J“ a vyprávěla tenhle „divný“ zážitek. Takhle intuice pracuje ve zcela běžných situacích (nejen při těch životunebezpečných)

Intuice je totiž nelineární, neempirický proces sbírání a interpretace informací pro odpovědi na naše otázky. Toť oficiální definice. Když nám ji Marci přečetla, tak jsme se smáli. Pak nám vyprávěla příběh, jak jednou vedla rozhovor v rádiu a paní moderátorka se pořád dokola ptala, co je to ta intuice a pořád to nemohla pochopit. A když Marci už z nouze odříkala tuhle definici, paní moderátorka se rozzářila a úplně vážně bez špetky sarkasmu či ironie říká: „Už to konečně chápu!!“

Cestou na seminář se nám stal ještě jeden zvláštní zážitek. Nevím teda, jestli souvisí s intuicí, nebo je to jen ukázka správné synchronicity.

Prostě tak vjíždíme do Českých Budějovic a Mirka najednou začne zjišťovat a počítat, jak to je ještě daleko, v kolik že tam máme být a dojde k závěru, že to nemůžem stihnout (Udělali jsem si takový italský piknik na benzínce a nějak se zdrželi). Odpovídám: „Neboj, to stihnem, tip ťop, ale stihnem!  No a když ne, tak se nic neděje. Asi jsme tam prostě neměli na ten začátek být“ Neuběhlo ani 10 minut a ozval se nějaký divný zvuk, a neustával. Lukáš zastavuje a jde obhlídnout auto. Vrací se s vážným výrazem ve tváři: „Upad nám vejfuk“ – Aha. Co teď? Hledáme vhodný servis. Nejdřív v docházkové vzdálenosti, pak nám nezbývá než popojet o něco dál i s výfukem drhnoucím o zem.  Když konečně najdem, řeknou, že opraví, ale až tak v 19h, dřív nemají čas. A sakra. Tak to přijdem o celé dnešní vyučování L. Jsme smutní, rozčarovaní, Lukáš zřejmě cítí vinu a zodpovědnost i za nás, za ztracenou výuku. A já si uvědomuju, co jsem pronesla nahlas chvilku předtím, než se nám to stalo: „No a když ne, tak se nic neděje. Asi jsme tam být neměli“ Jak bylo důležité, abych tohle řekla nahlas! A pak si na to následně vzpomněla!! Usmívám se. Asi to má nějaký smysl. Máme nečekaných 

cca 5h volného času na periferii ČB. Tak co s tím? K Mekáči prý ne. Tak do támhletoho obchodního centra? V ČB v Globusu jsem ještě nikdy nebyla!! Poznávám nová místa – skvělé!! Koupíme si zmrzku a ovocný fresh. Super, už jsme zabili 20minut. Tak ještě 4,5h… A co kdybychom šli do hračkářství, koupili si tam nějakou společenskou hru (nejlépe nějakou po které už dlouho toužíme) a pak si sedli do nějaké kavárny a tu hru si zahráli??!! No tak to byl naprosto úžasný nápad!! (Lukášův?). Dlouze si prohlížíme hračky v hračkářství, studujeme pravidla her, povídáme si s prodavačkami a vybíráme. Máme čas. Spoustu času!! Užíváme si to! Kupujem a přesouváme se do kavárny. Rozbalujem a studujem pravidla. A zvoní telefon… Sakra, oni už to mají opravené. Takhle brzy?? Vždyť jsme si vůbec nestihli zahrát… ;-) Přijeli jsme o pouhé 3h později, možná ani ne. Co se dělo v úvodu, proč jsme se toho zrovna my neměli účastnit, na to jsem zatím nepřišla.

Hned po našem opožděném příjezdu, přivítání a představení jsme si dělali takový testík. Vraceli jsme se do dětství a zapisovali 3 vzpomínky. Pak je rozebírali. Mělo nám vyjít naše současné hlavní téma k řešení. Rozebíráme moje 3 vzpomínky. „No a jaké je teda tvoje téma?“ ptá se Marci. – „Bezpečí? Láska?“ odpovídám nejistě. – „Ano, Láska!“ Smutně pokývám.

Po přestávce tu máme další „oživení“. Marci má pro nás nachystané lístečky s tématy. Vždy 2 stejné do páru. Spočítá nás, odpočítá témata, zamíchá a my si losujem. Přečtem si a máme hledat svého „andílka“ , který si vylosoval stejné téma. Po celý seminář budem tvořit dvojici a pracovat spolu. Brala jsem to jen jako nevinnou hru, abychom si spravedlivě vytvořili dvojice. Jen do té doby, než jsem si přečetla téma, které jsem si vylosovala. Stálo tam „Láska“ J To je ale náhoda! (Před lety jsem nechápala, na jakém principu funguje vykládání karet – tak prosím vás, přesně na tomhle – prostě si vždycky přitáhnem to, co k nám patří)

Kromě tohoto mého hlavního tématu (Lásky) jsem si během semináře našla a otevřela i další témata (mj. malá víra v sebe, v mé schopnosti, neschopnost přijímat, ohodnotit se) A protože moje intuice byla ze semináře nastartovaná, tak jsem po návratu jen zírala, jaké mi život přihrává „náhody“ a příležitosti k vyřešení těchto bolavých míst.

Tak ty nevěříš svým schopnostem a dovednostem? Neumíš přijímat? Neumíš se ohodnotit? Tak jo. Dostaneš příležitost se tohle všechno naučit. Když ti to nešlo po dobrým, když ses to nechtěla naučit v době klidu a stability, tak přitvrdíme. Sebereme ti tvůj jistý příjem - výživné na děti od manžela a zrušíme ti Liftago a zrušíme ti i tvoje kancelářské místo. A teď si poraď se 3 malými dětmi… 

Byla jsem na dně. Proklínala jsem červen. Vloni touhle dobou jsem každý večer brečela do polštáře, tak těžké bylo opustit všechny jistoty a vykročit do neznáma. Rok jsem dostala na zotavenou, a když už jsem konečně pravdivě a upřímně mohla říkat, že se mám dobře. Tak dostanu další pecku? Teda, dostanu další šanci zase posílit a posunout se dál. Takhle tomu říkáme my naivní optimisti.

Je čas nebýt na manželovi závislá ani finančně a je čas vzít trochu víc vážně to tvoje alternativní vzdělávání. V gastromonii se uživit umíš, v kanceláři taky. Ale na co navštěvuješ a investuješ do všech těch seminářů a kurzů? Není už čas, aby se ti to začlo vracet? Proč si myslíš, že ještě nemůžeš? Že toho pořád umíš málo? Vždycky tu bude někdo vzdělanější. Každý jednou začínal. Mezi přáteli jsi vyhledávaná. Radí se s tebou. Chtějí znát tvůj názor. Chtějí tvůj rozbor. Oni ti věří. Proč by ti neměli věřit i cizí? A proč neřekneš přátelům: Ok. Poradím ti. V pondělí v 15h mám čas a bude to za 300,-?

- To přece nejde!! -  A proč ne?

Moje nastartovaná intuice a zvláštní náhody mě vedou tímhle směrem. Bojím se. Je to pro mě těžké. Radši bych šla klidně zase někam za bar, nebo i účetnictví můžu dělat. Ale to bych nerostla, nepřekonávala sama sebe. Takže: moje zbrusu nové webovky jsou zde. Budu ráda, když se na ně mrknete, pomůžete mi "vychytat mouchy" a následně budete šířit dál mezi své přátele i nepřátele. 

Já čekám na první oficiální klienty. A jestli vám řeknu, že mi za to nemusíte nic dávat, že to za to přece nestálo, tak jsem srab!!

Volejte: 604 144 927

Pište: eva.stropova@gmail.com
http: evastropova.cz

Já a regrese

Můj manžel se začal zabývat hlubinnou regresní terapií, já jsem byla takovým jeho "pokusným králíkem", a tak jsem sepsala, jak to mám s regresí já:

S regresní terapií jsem se prvně setkala před několika lety. Četla jsem knihu, kde terapeutka vypráví příběhy ze své praxe. Ty příběhy mě ohromily. Toužila jsem uskutečnit taky takový „výlet do minulosti“ a něco podobného prožít – ze zvědavosti a také z „vědeckého hlediska“ – zjistit, jak je to možné? Přijít tomu „na kloub“. Uměle jsem si vytvářela problémy, které bych si mohla pomocí regrese řešit a díky nim se podívat do minulosti. Asi se nedivíte, že to tenkrát nevyšlo…

Znovu jsem se s regresí setkala v situaci, kdy jsem byla takřka „na dně“, měla jsem pocit, že se motám v kruhu a nevím, kudy z něho ven, nemám směr a cíl a možná ani smysl života, všechno se mi hroutilo a problémy se objevovaly na všech frontách. Věděla jsem, že na tohle už sama nestačím. Když se objevila možnost zkusit regresi, kývla jsem. Jen jsem nevěděla, který z těch mých mnoha problémů, je ten stěžejní, na který se podíváme. Byla to těžká volba, a když jsem konečně jeden upřednostnila, moje podvědomí  mělo jiný názor a vedlo mě jiným směrem ;-)

Před vstupem do podvědomí jsem se rozbrečela, strašně jsem se bála otevřít dveře a vstoupit (můj strach vykročit do neznáma), ale dokázala jsem to.

Na základě přečtených příběhů z knížek jsem si představovala, že uvidím odehrávající se filmový příběh – nejlépe barevný a zvukový. Ale nic takového se nekonalo. Neviděla jsem nic a trvalo mi docela dlouho, než jsem identifikovala, kde jsem. Místo barevného filmu jsem viděla max. starou ošuntělou fotku – černobílou a dost rozmazanou. Zato jsem „věděla“. Na každou terapeutovu otázku jsem ihned znala odpověď. A také jsem měla dost silné tělesné prožitky – cítila jsem bolest, horečku, rostoucí těhotenské břicho, dusila se, dost autenticky rodila, mávala „křídly“ jako symbol svobody… atd.

Regresí jsem od té doby prošla několik. Tuto metodu (stejně tak jako systemické konstelace) mohu opravdu upřímně doporučit všem, kteří potřebují k řešení svých problémů pomocnou ruku. Tyto metody vám dají nadhled, můžete najít příčinu vašich problémů, pomohou vám odpustit a celý problém tak „rozpustit“.

V Tomášově metodě se mi moc líbí prvek „měnění minulosti“: Nejdřív si prožiju příběh se svými dopady, které si nesu s sebou až do přítomnosti (a které mi vadí – také pro to jsem tu a řeším si to).  A pak se vracíme o kousek zpátky, děláme malou změnu „ve scénáři“ (v mém případě je to většinou zaměnit vzdor/truc za lásku, odpustit křivdy, otevřít to zabarikádované srdce, které se chrání proti dalšími zásahu,  a rozevřít ruce k objetí a smíření) – takhle jednoduchá změna (v myšlení) a příběh se pak odehrává diametrálně jinak a končí happyendem jak z pohádky ;-)

Není žádný předem daný osud, na který si můžeme stěžovat, všechno máme ve svých rukou (teda v hlavách). V regresi je to jednoduché pochopit a změnit, v realitě už je to těžší, ale snažím se. Učím se otvírat srdce (milovat), odpouštět a nestavět se pořád do role oběti. Jde to pomalu, ale jde to.

I vám přeji hodně štěstí na vaší cestě a opravdu se nestyďte přizvat si průvodce, když se na to sami necítíte

E.

P.S. Pokud nevíte, co si pod pojmem "regrese" máte představit - tady jsem popsala malý (ale důležitý) kousek z jedné mojí terapie: http://regrese-strop.webnode.cz/news/kousek-z-jedne-terapie-odpusteni-sobe/

A článek o mém vztahu ke smrti: http://evastropova.blogspot.cz/2015/01/o-smrti-umirani.html

Informace o mojí terapeutické činnosti: www.evastropova.cz