Deníček takové normální ženské...

pátek 7. srpna 2015

Jak jsem chodila přes střepy


Od tý doby, co píšu blog, nemůžu nikomu nic vyprávět.  Všichni už to četli. A nebo řeknou: „Napiš o tom, já si to pak přečtu“ Tak dobře, tak já o tom napišu:

„Hele, ženo, v Třebušíně na slavnostech s náma letos zase počítaj. Tak popřemýšlej, co tam budem prodávat“ oznámil mi můj muž (jako že ten bývalý – ale v občance ho pořád mám)

Vloni jsme měli na slavnostech stánek s kávou. Letos už je tam přihlášený jiný konkurenční prodejce, tak to chce něco jinýho. Ale co? Do langošů se mi nechce. Tak upeču koláče? Nebo nějaké bramborové placky? A co třeba frappé a mojito? Má být horko… Nějak jsem to zazdila, měla jsem dost starostí s koncem školního roku a balením holek na tábor.

A taky se seběhlo všechno to ohledně změny mé profesníkariéry (viz článek Intuice). A v tom přišel Tomáš s návrhem: „Kašlu na gastro. Uděláme si ezo-stánek. Ty tam představíš ty svoje slavné kabelkovékonstelace, já regresi, vezmem s sebou i Petru (Tomášovu novou přítelkyni – pozn. autora), ta může dělat masáže a reflexku. Můžem vykládat karty, prodávat bylinné čaje… A víš co? My teď byli na jedné takové akci a chodili jsme tam po střepech. To byla bomba! Třeba by to šlo udělat i tam“

Tak jo. Vytvořila jsem si nějaké letáčky, plakátky a psychicky jsem se připravovala na to, že jsem opět hozena do vody. A že třeba se ke mně i někdo objedná. Někdo úplně cizí…

Tomáš mezitím v práci poctivě sbíral prázdné lahve.

Nadešel den D. 

Náš stánek budil pozornost. Nejdřív takovou ostýchavou – lidé z bezpečné vzdálenosti sledovali, cože to tu je divnýho  mezi těma všema klobásama a bubble-tea. Postupně se přibližovali. Až v jednu chvíli se tvořily i fronty.

Nikoho ale nezajímali konstelace, regrese, nebo taroty. Střepy byly největší lákadlo.


Já se přiznám, že jsem byla tak konsternovaná a nervózní z té mojí prezentace, že jsem vůbec nestihla  zaujmout stanovisko k mé vlastní chůzi po střepech. Dívala jsem se na to čistě jako organizátorka, nikoli jako potenciální klientka. Tomáš si to tam chystal a mě jakoby se to netýkalo. Neměla jsem ani strach, ani jsem se netěšila, ani jsem si neřekla „to nikdy“, nebo „jasně, že to dám“ – Fakt nic. Vůbec jsem o tom nepřemýšlela.

Když byl náš stánek připraven, šla jsem obhlídnout ty okolní. Právě jsem se vracela s kávou od konkurence (mmch. pán vůbec netušil, co to je „lungo“ !!!!) a trdelníkem. A vidím první statečnou slečnu, která dělá poslední krok na střepech. Oči ji září! Celá září!! Září jako někdo, kdo překonal obrovský strach. Kdo překonal sám sebe. Kdo dokázal něco, o čem si ještě před malou chvilkou myslel, že je to takřka nemožné. O tohle na střepech jde.

Navnaděna zářící slečnou, jsem si to musela jít taky zkusit. Umlčuji svoji zbrklou nedočkavou vnitřní osobu, která by to nejradši přeběhla hned  bez nějakých instruktážních keců. A pozorně poslouchám Petru a Tomáše, kteří mi předávají své zkušenosti: Takže, zavřít oči (není to nutné, ale líp se koncentruje). Strach je na místě, ale přetransformuj ho na pokoru a respekt.  Nakroč zvysoka (jo, to bude asi ta zenová chůze, co jsme si o ní říkali na Škole intuice), došlápni zlehka. Prozkoumej nohou terén, „vyfoť si ho“: Je bezpečný? Pokud ne, malinko nohou zavrť, uveleb se, najdi si to svoje bezpečné místo. Máš ho? Tak až teď přenes váhu. A jdem na druhou…

Pokorně jsem poslouchala instrukce a pomalinku udělala své 2 krůčky přes střepy. Dokázala jsem překonat strach a umístit na střepy svou pravou i levou nohu. „Tak to by mohlo stačit, ne?“ Naznačovala jsem, že udělám úkrok stranou. Že jsem si to jako zkusila, jako dobrý teda, ale už to teda umím, tak to by mohlo stačit, ne??? Petra se na mě usmála: „Jestli chceš tak slez, ale je to škoda nepřejít to celý“ lhostejně pokrčila rameny. Jo, tohle na mě platí. Zase jsem zavřela oči, zhluboka se nadechla, pomalilinku zvedla nohu a jala se jí z výšky bezpečně umisťovat. A já to dala!!! Dala jsem to celý!!! Zářila jsem úplně stejně jako ta slečna přede mnou!!!

Nejdřív jsem si opět myslela, že jednou to stačilo a nemám potřebu to znovu opakovat. Ale pak jsem se překonala a přešla to později ještě jednou. No a pak už jsem chodila jako mazák – sem a tam. Když zrovna bylo volno, byla jsem modelka k přilákání dalších zájemců.

A přilákalo se jich hodně. Někdo to dal. Někdo se neodvážil Musím říct, že odvážnější byly ženy. A úplně nejodvážnější děti (ty totiž ještě nemají tolik těch strachů a zábran)

Když přišly první děti – 2 asi 12leté holky a chtěly to zkusit. Tak jsem vyvalila oči: Co s tím? Tahle varianta mě vůbec nenapadla. Nikde jsme neměli žádnou cedulku zbavující nás zodpovědnosti. Nedávali jsme lidem podepsat prohlášení, že jdou na své vlastní nebezpečí. Zeptala jsem se holek, kde mají rodiče, a dostala odpověd, že doma, ony tu jsou na táboře. No ještě ke všemu! Zachránil mě Petřin syn, který je zhruba tak stejně starý a který prohlásil, že by si to taky rád zkusil. Jo, dobrý nápad – otestujem to nejdřív na vlastních. Přešel. No tak, holky, zkuste si to taky. Daly to. Se stejným efektem. Se stejnou září a radostí. Tak dobrá, i děti můžou.

A tak jsem na střepy pustili i našeho 3,5letého Staníčka. A tam ten efekt byl ještě úžasnější. Standa úžasně kopíroval náš soustředěný obličej (je ve věku, kdy naprosto skvěle kopíruje, co vidí kolem sebe), ale přešel to s naprostou jistotou a lehkostí. On se totiž vůbec nebál. On netušil, že jde po něčem nebezpečným. Že by se klidně mohl i zranit. On viděl svoji maminku a svého tatínka a spoustu dalších lidí, kteří po tom normálně chodí. Pravda, trochu se zpočátku bojí, ale nikomu se nic nestalo… Takže i Standa chodil po střepech sem a tam…

Dobrý byl i postřeh, jak lidi překonají svůj strach, sami sebe,  a najednou do té jejich radosti, euforie se nacpe ego. A začne tohle všechno zpochybňovat. Nejčastější reakce po přejití byla: „No jo, střepy – to nic není. To takhle uhlíky – to bych nedala“ (a že ještě před chvilkou takhle mluvila o střepech, to už zapomněla). A nebo druhá nejčastější reakce: „Ale to nejsou opravdické střepy, že jo?“

Takže  prosím vás byly to opravdové střepy. Byly to střepy, které ještě před pár hodinami byly lahvemi. A normálně jsme je tam náhodně vysypali. Vůbec jsme je neotáčeli jeden po druhým tím ostrým dolů (jak si někteří snad mysleli). Ale když už jsem i já sama (taky už se vzbudilo mé pochybovačné a shazující ego) začala přemýšlet nad tím, jestli ty střepy nejsou nějaké tupé, když tolik lidí přešlo a nikomu se nic nestalo, tak jsem dostala důkaz o opaku:

Přišla slečna. Už tam byla odpoledne. Zvládla to a odešla stejně zářící jako ostatní, co to přešli. Ale teď  přišla posilněna alkoholem a v doprovodu asi 5-6 kamarádů a kamarádek. Přišla s takovým tím: „Tak teď mrkejte, co já dokážu“ Odpoledne už to zvládla a alkohol mění myšlení a hodnoty, takže tam teď scházela ta pokora, ten respekt. No přešla to. Na pohodu. S úsměvem jako modelka. Ostatní ji s otevřenými ústy obdivovali. Ale ejhle, chtěla se obout a z obou chodidel ji tekla krev. Byla pořezaná. A ani o tom nevěděla. Dobrá lekce. Pro všechny. Byl to signál sbalit stánek a vypadnout (né, nebojte, slečnu jsme ošetřili). Vypadnout kvůli tomu, že těch posilněných alkoholem začalo nějak přibývat.

Bylo to super. Tak příště třeba ty uhlíky…



Žádné komentáře:

Okomentovat