Deníček takové normální ženské...

čtvrtek 19. února 2015

Z deníku zoufalé matky

Uuuuuuuuuuuuuuuááááááááááááááááá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Deníčku můj, ty to sneseš. Chce se mi brečet, křičet… 
Odnesly to děti L Tak, že v Norsku by mi je nadobro sebrali.

Už týden jsou nemocní. Všechny tři. A já už taky. No, bylo by to idylický: všichni čtyři zachumlaní pod peřinou sledující pohádku. Ale oni jsou nemocní postupně a v různých poměrech! Takže pořád je tu někdo, s kým musím „spoluležet“, s kým musím provozovat domácí školu a koho musím vyzvedávat z kroužků, s kým jezdit po doktorech, komu utírat nos, zadek a převlíkat 3x za noc znečištěné pyžamo… Do toho vařit, uklízet, starat se o zábavu, aby jen nečučely pořád na telku…

Asi je to normální, ale my matky abnormálně zdravých dětí na tohle vůbec nejsme zvyklý!!

Dneska jsem nenastartovala auto. Nechala jsem přes noc běžet rádio.  Běžně rádio nepouštím, ale včera jsem měla potřebu přehlušit křičící a hádající se děti.

Včera jsem měla jít poprvé „do práce“ – a nějak to nevyšlo L

Zítra mám jet na školení – s celou rodinou na pracovně-relaxační víkend na Vysočině – nejede mi auto a rodina je nemocná.  A já tam musím! A i s mým (velkým) autem (mám si tam převzít několik velkých beden)

Absolutně nejde nic plánovat. Všechno se boří a točí jenom kolem aktuálního zdravotního stavu mých dětí a ten je navíc absolutně nepředvídatelný.

A manžel si někde medituje ve tmě!!  Před týdnem, když jsem ho tam „vypravovala“, jsem ho obdivovala a vzhlížela k němu za to, do čeho se rozhodl jít. Dneska se na něj dívám, jako kdyby si válel šunky někde na pláži.

Ale jsem ráda, že tam je. Nemůžu zvednout telefon a rozbrečet se, že to nezvládám, nebo mu vynadat za to, že se někde fláká. Prostě si to musím vyřešit sama a nést si ten díl odpovědnosti. Ok. Chceš se rozvést? Tak si to vychutnej se vším všudy. Tak nějak...

Tak dobrá, podívejme se na to zase z jiného úhlu: To je ale „náhoda“, že se tu včera zrovna stavil brácha před odjezdem na hory a nechal tu zaparkované auto se slovy: „Nechávám ti tu i klíče a techničák, kdyby něco…“ V duchu jsem sice odpověděla: „to ani nemusíš, já mám auto funkční“ -  A dneska jak se hodilo!!

Takže jsem vděčná za tyhle  „náhody
Jsem vděčná za sousedy, kteří mi ochotně pomohli s nabíjením baterky (snad bude do zítra ok)
Jsem vděčná za Kamču, která, když viděla, jak jsem zoufalá, tak naprosto sama uvařila dnešní oběd.
Jsem vděčná za postel s peřinou a za to, že jsem se v nich mohla tento týden „válet“ víc než obvykle.
Jsem vděčná za všechny překážky, které když překonám, tak vyrostu.
Jsem vděčná, že máme jen chřipku (nebo co to je) a né nic horšího.
Přijímám život se vším všudy.

A sluníčko svítí…  A já to dám!!

O vděčnosti si můžete přečíst i tento článek: Všechno ostatní je bonus

www.evastropova.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat