pondělí 27. dubna 2015

Moje kamarádky Prosincovky

Blíží se takové zvláštní výročí v mém životě. Před 10 lety touto dobou jsem byla na začátku svého prvního těhotenství. Všechno to pro mě bylo nové, byla to velká zodpovědnost: Co jíst? Čím si mazat břicho? Jaký kočárek vybrat? Jedna moje kolegyně s o pár měsíců větším břichem mi tenkrát poradila: „Zaregistruj se na www.rodina.cz, když zadáš termín porodu, každý den ti přijde na mail zpráva s informacemi, jak miminko roste, co máš dělat a tak.“ Tak jsem se teda zaregistrovala. Hned v prvním mailu jsem si všimla pod textem odkazu „Popovídejte si s maminkami se stejným termínem porodu“. Řekla jsem si: „Proč ne?“ a klikla. Netušila jsem, co tento klik způsobí. Ocitla jsem se v diskusi, kde jsme s několika cizími budoucími maminkami ukrytými pod nickem a ikonkou řešily ranní nevolnosti, vybíraly postýlky, kočárky a autosedačky, ukazovaly si fotky z ultrazvuku. Na podobné diskusi už jsem probírala o pár měsíců dřív ubrouskovou techniku a další domácí výtvarné tvoření. Vlastně jsem od toho nic víc než sdílení, rady a pokec nečekala. Ale ono se to vyvinulo nepředstavitelným způsobem…


Po pár týdnech jsme si naplánovaly živé setkání v pizzerii nedaleko mé kanceláře. Pro velký úspěch  jsme později setkání několikrát zopakovaly. Náš stůl vždycky budil pozornost – cca 12 žen a všechny se stejně velkým břichem. „To byla 
tenkrát párty“ smály jsme se zvědavým pohledům.  Už  jsme nebyly noname ikonky, už jsme věděly, koho si pod jednotlivými nicky představit. Teda aspoň u některých. Setkaly jsme se jen my Pražandy. V diskusi nás bylo skoro 60, z celé ČR, i ze Slovenska, ale i Češky žijící v zahraničí. Některé jsme čekaly své první dítě, některým už doma děti křepčily. Už dávno jsme neřešily jen dudlíky, plíny a porodnice. Povídaly jsme si o sobě, svých starostech a radostech, o práci, manželech atd. Stávaly se z nás virtuální kamarádky.


Pak nadešel měsíc M – začaly jsem postupně rodit, držely si palce a v tabulce odškrtávaly, kdo už to má za sebou a na koho to ještě čeká. Vítaly na svět miminka, dělily se o fotky a psaly si gratulace.


Ještě v šestinedělí jsme naplánovaly náš první srazík s miminky. A za měsíc další, a další… To už nešlo v pizzerii, ale vždycky jedna z nás poskytla azyl u ní doma. Plánovaly společné procházky, výlety.





Až někdy někdo přišel na nápad: „A co takhle společná dovolená?“ Zkusily jsme to. Nebylo to jednoduché. Je nás moc, z různých koutů ČR, z různých sociálních skupin. Najít objekt, který by vyhovoval všem (nebo aspoň většině), nebylo úplně snadné. Někdy se diskuse i docela vyostřila. Nicméně dovolená se povedla a stala se z ní tradice. Jezdíme každoročně. A stále se rozrůstáme. Účastníků naší dovči je cca 100. Našim“prosinčátkům“ stále přibývají další sourozenci. K odvážným tatínkům, kteří s námi jezdí od začátku, se postupně přidávají i ti méně odvážní. Sem tam se objeví i nějakáta babička, teta či strejda. A protekčně přibereme i kamarádku s podobně starými dětmi. 









 „Prosinčatová dovolená“ je zlatým hřebem každých prázdnin (no, možná i celého roku ;-). Máme vymakaný program – „celotáborovou“ hru, karneval, cestu za pokladem, noční bojovku, olympiádu, diskotéku, táborák, výlety, večerní sedánky pro rodiče (Když se zadaří, dáme k ránu i čurling ;-). Andru-babička uvaří krupicovou kaši v mega hrnci asi z 20 litrů mléka, pan Di jako „šéf na grilu“ se stará o naše chuťové buňky, my zase táhnem s sebou jako nezbytnost pípu a sud, Terezka vyrobí medaile, nechají se natisknout trička s logem, diplomy… Prostě každý přiloží ruku k dílu. My i naše děti máme tu nejskvělejší bandu, jakou si umíme představit.





No a protože letní dovča nám nestačila, jezdí se každoročně i na zimní lyžovačku, podzimní relaxační víkend v lázních (jen pro maminky).  A na přelomu listopadu a prosince děláme našim oslavenečkům mega narozeninovou párty! Na jedné oslavě se pozvaný kouzelník zeptal: „Děti, kdo z vás má narozeniny?“ – no a nějak nemohl pochopit, že se přihlásili všichni :-D






Internetová diskuse nám sice už nějak upadá. Důležitá společná témata ubyla a na nedůležité tlachání nějak nezbývá čas. Ale my se máme. Už navždycky! Jsme tu pro sebe. Podržíme se, pomůžeme…

Tenkrát, když jsem před 10 lety klikala na odkaz na diskusi na www.rodina.cz, nikdy mě nenapadlo, že tímto kliknutím získám tak úžasnou velikánskou „rodinu“, spoustu kamarádek a kamarádů pro sebe i pro děti. Já je prostě všechny miluju (lesbicko-valentýnská pozn. autora ;-)


P.S. Vlastně je mi smutno po těch holkách, které tak postupně odpadaly a už nejsou součástí našeho „zdravého jádra“. Nechcete se u příležitosti 10. výročí objevit a jenom napsat, že žijete a jak se máte? A nebo… rovnou přijet na mejdan! A na letní dovče máme ještě pár volných chatiček ;-)

1 komentář:

  1. moc krásné.. přeji ať vám setkávání vydrží ještě hodně let

    OdpovědětVymazat