Z deníku zoufalé matky

Uuuuuuuuuuuuuuuááááááááááááááááá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Deníčku můj, ty to sneseš. Chce se mi brečet, křičet… 

Odnesly to děti L Tak, že v Norsku by mi je nadobro sebrali.

Už týden jsou nemocní. Všechny tři. A já už taky. No, bylo by to idylický: všichni čtyři zachumlaní pod peřinou sledující pohádku. Ale oni jsou nemocní postupně a v různých poměrech! Takže pořád je tu někdo, s kým musím „spoluležet“, s kým musím provozovat domácí školu a koho musím vyzvedávat z kroužků, s kým jezdit po doktorech, komu utírat nos, zadek a převlíkat 3x za noc znečištěné pyžamo… Do toho vařit, uklízet, starat se o zábavu, aby jen nečučely pořád na telku…

Asi je to normální, ale my matky abnormálně zdravých dětí na tohle vůbec nejsme zvyklý!!

Dneska jsem nenastartovala auto. Nechala jsem přes noc běžet rádio.  Běžně rádio nepouštím, ale včera jsem měla potřebu přehlušit křičící a hádající se děti.

Včera jsem měla jít poprvé „do práce“ – a nějak to nevyšlo L

Zítra mám jet na školení – s celou rodinou na pracovně-relaxační víkend na Vysočině – nejede mi auto a rodina je nemocná.  A já tam musím! A i s mým (velkým) autem (mám si tam převzít několik velkých beden)

Absolutně nejde nic plánovat. Všechno se boří a točí jenom kolem aktuálního zdravotního stavu mých dětí a ten je navíc absolutně nepředvídatelný.

A manžel si někde medituje ve tmě!!  Před týdnem, když jsem ho tam „vypravovala“, jsem ho obdivovala a vzhlížela k němu za to, do čeho se rozhodl jít. Dneska se na něj dívám, jako kdyby si válel šunky někde na pláži.

Ale jsem ráda, že tam je. Nemůžu zvednout telefon a rozbrečet se, že to nezvládám, nebo mu vynadat za to, že se někde fláká. Prostě si to musím vyřešit sama a nést si ten díl odpovědnosti. Ok. Chceš se rozvést? Tak si to vychutnej se vším všudy. Tak nějak...

Tak dobrá, podívejme se na to zase z jiného úhlu: To je ale „náhoda“, že se tu včera zrovna stavil brácha před odjezdem na hory a nechal tu zaparkované auto se slovy: „Nechávám ti tu i klíče a techničák, kdyby něco…“ V duchu jsem sice odpověděla: „to ani nemusíš, já mám auto funkční“ -  A dneska jak se hodilo!!

Takže jsem vděčná za tyhle  „náhody“

Jsem vděčná za sousedy, kteří mi ochotně pomohli s nabíjením baterky (snad bude do zítra ok)

Jsem vděčná za Kamču, která, když viděla, jak jsem zoufalá, tak naprosto sama uvařila dnešní oběd.

Jsem vděčná za postel s peřinou a za to, že jsem se v nich mohla tento týden „válet“ víc než obvykle.

Jsem vděčná za všechny překážky, které když překonám, tak vyrostu.

Jsem vděčná, že máme jen chřipku (nebo co to je) a né nic horšího.

Přijímám život se vším všudy.

A sluníčko svítí…  A já to dám!!

O vděčnosti si můžete přečíst i tento článek: Všechno ostatní je bonus

www.evastropova.cz

O smrti a umírání

V mém okolí se teď vyskytuje zajímavý fenomén: Ti, co se dávno či nedávno zbavili televize, si ji teď honem opatřují. Může za to seriál Brána smrti, který vysílají ve čtvrtek večer na ČT2. (Ba ne – je to nadsázka – telka není potřeba, dá se to zkouknout i na netu ;-) Nicméně, mě tohle téma vedlo k zamyšlení, jak se měnil a vyvíjel můj vztah ke smrti:

Jsem takový zvláštní kříženec katolického a komunistického přístupu. Takže pohádku „O dušičce, co se dostane po smrti do nebe“ jsem slýchala od dětství, ale měla ji zařazenou hned vedle té O Červené Karkulce. Nevysmívala jsem se jí, jen mě prostě nikdy nenapadlo to brát vážně.

Smrt do mého života tvrdě zasáhla dost brzo: Když mi bylo 9 let, zemřel mi tatínek. Takže přemýšlení o smrti – co je zač, proč přišla, jak se s ní dá bojovat a smířit – jsem v  té době věnovala hodně času.

Tenkrát jsem tatínka považovala za zbabělce, zrádce. To já!! Já bych se nedala!! Já bych s tou smrtí bojovala a zatočila! Nade mnou by neměla šanci!! Ten boj jsem si nepředstavovala „mečem proti kose“, ale fakt racionálně: Asi jako když po proflámované noci sedíte ve škole na nudné přednášce, zavírají se vám oči, chce se vám spát… (nebo poslední kilometry jízdy do Chorvatska), prostě ty víčka a ta hlava nesmí spadnout, musíte zmobilizovat všechny síly a zůstat bdělí.  A takhle jsem si představovala smrt – boj se spánkem (na věky). Prostě za každou cenu neusnout, protože jinak je KONEC!

Já jsem Beran, Mars, bojovník, rytíř, já musím bojovat a vyhrávat, nikdy se nevzdát. Teprve po letech jsem pochopila, že taťka po těch pár letech intenzivního boje s rakovinou, po všech těch radio a chemoterapiích, už měl na ten zasloužený odpočinek právo. (Už jsem si to s ním snad vyříkala – dluhy jsme si splatili ;-)

Ale tenhle přístup: „smrt = spánek na vždy - konečná“ mi zůstal na dlouho.

Až teprve před pár lety jsem začala slýchat takové jakoby nic pronesené a zároveň tak samozřejmé narážky na „minulé životy“ - a z mnoha různých zdrojů nezávisle na sobě. I v různých knížkách, co jsem četla, to psali, tak jakoby nic. Žádné vysvětlování, jen prostě fakt.

Nenápadně jsem se na to zeptala svojí ségry, co si o tom myslí. Její odpověď mě překvapila. Moje (dnes tak materialistická) sestra mi minulé životy nejen nevyvrátila, ale tak samozřejmě odkývala a dokonce mi začala vyprávět o tom, jak ona sama si na tak 2-3 předchozí vzpomíná. Nechápala jsem, mrkala očima a zapomínala zavřít pusu. Stejně opatrně jsem se na to zeptala jedné kamarádky a dostala podobnou odpověď jako od ségry.

Nechápala jsem, co jsem dělala těch 30 let?  Jaktože o tom všichni ví a já ne? Proč mi to nikdy nikdo neřekl? Proč se o tom neučí ve škole? Proč mi to neřekli doma? Co to je za zvláštní tajemství, že se předává jen zasvěceným? Jaktože teď o tom píší ve všech knihách a předtím ne? To se ke mně ty správné knihy nedostaly, nebo jsem to tam jen neviděla?

Probuzení?

Najednou se ke mně informace samy dostávaly. Hltala jsem je. Všechno pro mě bylo nové. Ale všechno do sebe zapadalo, všechno znělo tak logicky. Uvěřila jsem na reinkarnaci, uvěřila jsem na Nebe, uvěřila na Boha, uvěřila na Osud, na spřízněné duše, které se opakovaně setkávají, na úkol, který tu máme vykonat či se naučit…

V té době jsem měla možnost se se smrtí setkat tváří v tvář. Je to popsáno v příběhu Bouračka. Dostali jsme smyk a točili se dokolečka na D1 mezi jedoucím kamionem a svodidly. Tenkrát jsem si myslela, že tam zemřem. Čekala jsem, kdy tomu kamionu vjedem pod kola a on nás tam rozmasakruje. Jestli už teď, nebo až při příští otočce. Ale já se smrtí vůbec nebojovala, jak jsem si plánovala v dětství. Naopak. Bylo mi úplně jedno, že tu po nás zbydou sirotci. Já byla připravená, neuvěřitelně klidná, pokorná, smířená. Přesně tak, jak to píšou v těch knížkách. Když jsme přežili, byla jsem vděčná za život. Ale smrti už se nebojím. Není zlá, není špatná. Spíš naopak. Je to přerod, transformace.

Od té doby jsem se i díky regresím, ale i konstelacím podívala do spousty jiných životů. Byla jsem chudá i bohatá, žena i muž, krásná i ošklivá, zemřela jsem mladá i stará, přirozeně i násilně… Opakovaně se setkávala se svými bližními v různých rolích.

Pozemský život přirovnávám k chození do práce (nebo školy): jeden život na Zemi je jako jeden den v práci, pak si jdeme „domů“ odpočinout, a druhý den zas nanovo. Kde jsme včera skončili, tam dnes začínáme. Když jsme se včera flákali, dnes to musíme dohnat. Když jsme včera něco zkazili, dnes je potřeba to napravit. Když jsme se včera pohádali s kolegou, je nutné se dnes usmířit. Když utečem o hoďku dřív od rozdělané práce, ona tam na nás do zítra počká, jen tak se jí nevyhneme…

Svým dětem otevřeně říkám, že si nás za rodiče vybraly, že si sami vybraly, kde chtějí žít, jakého chtějí být pohlaví, i jak se chtějí jmenovat… Že se známe už dlouho. Že až zemřeme, tak se zase setkáme, ať už v Nebi, nebo pak v dalším životě. Že příště si budou zas moci vybrat, že můžeme a nemusíme být zase spolu. Zase můžu být jejich maminka (ale to by byla trochu nuda, ne?) – co kdybychom si to příště otočili? Tak jóó! Domluveno.

Díky tomu ani oni nemají strach ze smrti.  - Uvidíme, co na jejich teorie řeknou pančelky ve škole.

Ale díky tomuto poznání i já jsem se na své děti začala dívat jinak.  Jak můžu vychovávat, poučovat někoho, kdo třeba ještě před pár lety byl vysokoškolský profesor, moudrá zkušená stařenka, nebo cokoli jiného? Co kdybych poslouchala radši já je? Oni si ještě pamatují. Nemohla bych se já od nich něco přiučit, dozvědět?

Tak co? Není to trochu kontroverzní pro vás, co teprve otvíráte oči? Každopádně, stejně tak jako jsem  psala v zamyšlení o Mikuláši: Tohle je moje teorie – tak jak to mám já teď. Objektivní pravdu my tady nezjistíme.  Prostě opět jen námět k zamyšlení, k otevření očí a přijetí jiného úhlu pohledu.

K zamyšlení vám sem ještě přihodím tento text, který koloval na FB. Moc se mi líbil, tak jsem si ho uložila. Bohužel neznám autora, takže zveřejňuju nelegálně bez jeho svolení  (ale bez zlého úmyslu):

Rozhovor dvojčat v děloze:

 - Věříš v život po porodu? 

- Určitě, něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak. 

- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat? 

- To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou. 

- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá a jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šnůra. Něco ti řeknu, život po porodu je vyloučený- pupeční šnůra je už teď moc krátká. 

- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme zvyklí. Tunel, na jeho konci světlo... 

- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí - a vůbec, život není než velká stísněnost v temnotě. 

- No, já přesně nevím jak to tam bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará. 

- Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být? 

- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom nebyli. 

- Tomu nevěřím. Žádnou mámu jsme nikdy neviděli, takže je jasné, že žádná není. 

- Ale někdy, když se ztišíme, můžeme ji zaslechnout, jak k nám promlouvá. Víš, já si myslím, že opravdový život nás čeká až potom...

Navštivte i mé profesní stránky http://eva-stropova.webnode.cz/

Proč jsme se rozešli?

To je otázka!! Většinou na ni odpovídám pokrčením ramen, případně něčím ve smyslu: „To je těžký“. Spousta lidí ji ani taktně nevysloví.

Tak jsem se rozhodla to už konečně nějak sepsat – pro sebe i pro ostatní. A přispět tím i do projektu Můj rozchod (naoplátku - Dáša Kožinová  a spol. mi svým webinářem  „Vědomý rozchod“ pomohly v těžkém rozhodování)

Proč jsme se teda rozešli?  Protože jsme to tak cítili. Protože to bylo potřeba. Protože už jsme si předali to, co jsme si předat měli, a teď je potřeba jít dál. Odpoutat se. Naučit se žít na svou pěst. Bez závislosti jeden na druhým…

Tahle odpověď většinu lidí neuspokojí, naopak je rozladí. Nechápou to. „Přece máte 3 děti! Přece máte nějakou zodpovědnost! Nemůžete se jen tak rozejít!“ Zdá se jim tohle naše rozhodnutí sobecký, nerozumný…  Připadá jim, že jsme se zbláznili. Mají potřebu se v tom šťourat, chtějí to vysvětlit pořádně… A my se jen usmíváme a krčíme rameny, nevíme, co k tomu říct víc.

Někdy si říkám, jak by bylo jednoduchý říct: „Protože chlastal“ a Tomáš by zas řekl: „Protože mi byla nevěrná“.  Tohle jsou dostatečně společensky uznatelné důvody k rozchodu. Všichni by jen chápavě pokývali hlavou, soucitně poplácali po zádech, či objali a na nic víc se neptali. Bylo by to jasný. Takhle jednoduchý by to bylo. A ani bychom nelhali. Ale já to takhle říkat nechci. Nechci hledat viníka a oběť.

My… (nebo dobře, budu mluvit spíš jen za sebe:) Já už to mám jinak – já jsem se s Tomášem nerozešla, protože chlastal. Ale pochopila jsem, že to bylo obráceně, on chlastal (a já si našla jinýho) právě proto, abychom se rozešli. Už jsme spolu být neměli.  Nebo aspoň né v takovém vztahu, v jakém jsme byli. A pořád to nedokázali pochopit. Tak jsme si museli začít dělat ošklivé věci, dokud nám to nedošlo.

Vlastně jsem naše manželství považovala za šťastné (no takové normální). Splnili jsme si společně náš sen (otevřeli bar), podnikali spolu, byla jsem za něj vděčná, bez něj bych to nedokázala, úžasně jsme se doplňovali; zplodili 3 krásné děti, zařídili si byt, prožili spoustu krásného i těžkého, co nás stmelilo…

No tak se občas opil, no! No tak jsme se občas pohádali! No tak jsem občas brečela do polštáře. Občas cítila ohromný vztek a beznaděj. Občas demonstrativně balila kufry… Ale to k tomu tak nějak patří, ne? Jednou jsem si ho vybrala za partnera, vdala se za něj, porodila mu děti. Tak přece k sobě patříme – navždy.

A pak se znenadání v mém životě objevil člověk, který mi převrátil život vzhůru nohama. Vlastně se mi nejdřív vůbec nelíbil, ale něco mě k němu pořád divně přitahovalo. Do té doby pro mě byla nevěra něco nemyslitelného, neomluvitelného.  Nechápala jsem, co a proč se mi to děje. Bránila jsem se tomu. Až jsem neměla sílu odolávat... Prožila jsem pár měsíců plných adrenalinu na roztočeném kolotoči, ze kterého nešlo seskočit a všechno kolem se jen míhalo…

Dneska vím, že přišel, aby mi otevřel oči. Ukázal mi „jinej level“, že to, co žiju teď, není jediná možnost, že když budu chtít, může být všechno jinak. Naučil mě milovat (ač jsem si myslela, že to umím), naučil mě komunikovat (ač jsem si myslela, že to umím), naučil mě sdílet a naučil mě spoléhat sama na sebe (to když pak zas, jak se objevil, tak zmizel)

Nebylo to jednoduchý období. Žila jsem v zakletém království a čekala na prince, co mě vysvobodí. Po pár měsících štěstí, naděje a čekání to dopadlo tak, jak to v takových případech většinou dopadá: Přišel  – ale  bez koně a bez zbroje a řekl: „ Sorry, Zlatovlásko,  já tě zachraňovat nebudu. Dám přednost sám sobě. Zachráním sebe. Vrátím se ke své ženě a svým dětem“

Zhroutil se mi svět.  Zažila jsem na vlastní kůži to, co zažíval o pár měsíců dřív můj manžel, když jsem mu řekla, že od něj chci odejít.

Ztratila jsem smysl, cíl, naději…

Nesla jsem vinu za zničenou rodinu a neměla nikoho, s kým bych to mohla sdílet, o kom bych si myslela, že by to mohl pochopit… (a to je mmch. důvod, proč dnes své příběhy sdílím)

Ztratila jsem i sebeúctu, sebevědomí, sebelásku. Pořád jsem hledala, kde jsem udělala chybu. Proč jsem ta špatná, ta horší. Moc dobře jsem věděla, že to tak je v pořádku. Že je to pro mě lekce, která mě má posunout. Ale to ego!!

Po roce trápení jsem vyhledala odbornou pomoc. Začala jsem chodit pravidelně na terapie. Pomalu jsem začala chápat, proč se mi tohle všechno děje, začala jsem chápat i ostatní zúčastněné – manžela, milence, mamku, které jsem zazlívala, že mě tenkrát nechápala a dostatečně nepodpořila… Začala jsem se vymaňovat z pozice oběti a stavět se zas na vlastní nohy.

Nicméně cestu zpátky k manželovi jako plnohodnotnému partnerovi jsem už nenašla. Během té doby se střídala období, kdy jsme spolu jakž takž vycházeli, žili vedle sebe a raději se míjeli a ignorovali, období kdy jsme se nemohli vystát. Bydleli spolu kvůli dětem a kvůli tomu, že to tak je ekonomicky výhodnější – jako spolubydlící. Má to takhle budoucnost? A jak je to nejlepší pro děti? Bylo mi jasný, že nemůžu zbaběle utéct od problému. Že kdybych tenkrát utekla, tak bych si později našla jiného partnera se stejným problémem.  Takže jsem řešila, pracovala na sobě a na našem vztahu (pod vedením mé osobní průvodkyně Evy Marvánové).

Odcházela jsem ve fázi, kdy už jsem před ničím neutíkala. Už se mi nikam nechtělo...

Jedna moje část se držela „jistot“, bála se vzdát svého komfortu, začínat znovu… Vždyť on už ani nepije, už se ani nehádáme, jsme kamarádi, sdílíme, povídáme si, pomáháme si… Vždyť takhle můžem spolu bydlet, není potřeba nic měnit.

Vždycky, když jsem si tohle řekla, přišla „facka“: drsná hádka kvůli nějaké totální prkotině, nebo se manžel zapomněl v hospodě… Prostě přišla připomínka, že takhle to nechat nemůžu, že změna je opravdu potřeba. Že je to nutné pro můj vývoj. Že já musím překonat sama sebe a vykročit do neznáma. Z jistoty (kde sice nejsem šťastná, ale vím, co mě čeká), do absolutní nejistoty. Opravdu to bylo jako odhodlat se skočit bungee jumping.

Lano bylo pevné – žiju! Ještě je to moc čerstvé, nemám dostatečný odstup, abych mohla hodnotit. Nicméně ničeho nelituju. Vítám každou zkušenost. Snažím se žít přítomností. Neohlížet se dozadu a neplánovat dopředu.

A zasloužím si být šťastná a vy všichni také <3

Navštivte i mé profesní stránky http://www.evastropova.cz/

Mikuláš

„Tak co, jak se těší váš Kája?“ zaslechla jsem ráno v sámošce kus rozhovoru. Paní prodavačka se ptala paní přede mnou s natěšeným úsměvem. Až po chvíli mi došlo, na co se to ptá. A v duchu jsem vyděšeně vykřikla: „Těší??!!“ Vzpomněla jsem si na naši Julču, která se mě vloni už od půlky listopadu s obavami každý den ptala, jestli už dnes bude „čertí noc“. V jejích očích byl vidět opravdový strach. I když jsem ji každý den ujišťovala, že dnes ne a navíc, že se vůbec bát nemusí. Že si ji žádní čerti neodnesou, i kdyby zlobila sebevíc. Já ji prostě nedám.  A žádní čerti neexistují. Nevěřila mi. Síla slov paní učitelek ze školky byla asi silnější. Proboha, proč si musejí takhle pomáhat?? (Děti pak lépe uklízí, lépe jí, lépe…. , stačí je trochu postrašit. A čerti fakt fungujou i na ty největší zlobivce!)

Zjišťuju, že mi tenhle zvyk, který si zřejmě vymyslela církev, aby pěstovala ve svých ovečkách strach a poslušnost už od dětství, vadí rok od roku čím dál víc. Na církev mám pifku, mám s ní nějaké nevyřízené účty. Vadí mi poslušnost, manipulace a vyvolávání strachu, pocitu viny atd.

Vloni mě kamarádka pozvala na Mikuláše do kostela. „Bude taková zábavná dětská mše s nadílkou.“ říkala.  - „Proč ne? Děti poznají zas něco jiného.“ Byla to hrůza. Pro mě. Tam se totiž strašilo jinak. Né čertem, ale Bohem!

Věřím v Boha. Ale v Boha-Lásku. Boha, co miluje, co nesoudí, nehodnotí, netrestá, rozevírá svou náruč pro každého stejně. Tak jako každá matka miluje stejně své děti, bez rozdílu a bez podmínek.

K nám (našim dětem) Mikuláš nechodí. Nikdy u nás nebyl a nikdy snad ani nepřijde. Teda chodí – stejným způsobem jako Ježíšek – jde okolo a nechá dětem balíček sladkostí (i s kouskem uhlí). Ale bez celé té „komedie“ okolo. Nejdřív to bylo proto, že jsem nechtěla přítomností cizího nebezpečného vetřelce narušovat dětem jejich zónu klidu a bezpečí. Tak jsme chodili na takovéty společné akce v mateřských centrech, pořádali Mikuláše u nás v baru, nebo jsme se domluvili s některým Mikulášem na ulici (na neutrální zóně). A rozhodně děti čertem nestrašili.

Ale dneska mi vadí už jen otázka: „Jestlipak jsi byl/a celý rok hodný/á?“ – Proboha, co to je? Co to znamená „hodný“? Poslušný? Zavděčit seostatním? Dělat to, co se líbí jiným? Být přijímán? Tzn. Nebýt sám sebou? Vy si myslíte, že děti zlobí schválně? Aby nás naštvaly? A co my dospělí? My jsme byli celý rok hodní? Jak by se nám líbilo se někde takhle zpovídat a nechat hodnotit?

A co děti odpoví na tu otázku? Mají jinou možnost, než vystrašeně přikývnout? Co by se stalo, kdyby před hrozivě vypadajícím čertem klepajícím hláskem řekly: „No, někdy jsem i zlobil/a“. To by musel být hodně osvícený čert, aby řekl: „To nevadí, občas zlobí přece každý“ Takže vlastně nutíme děti lhát. Nic jiného jim totiž nezbývá.

Je mi 36 let  a doteď, když slyším řinkot řetězů, tak se mi sevře srdce. Jinak jsem si myslela, že žádné další vážné následky z každoročních návštěv čerta a Mikuláše u nás doma naštěstí nemám. Tento týden jsem si o svém postoji k této tradici povídala s jedním kamarádem. A najednou se mi vybavila vzpomínka z doby, kdy mi bylo 4,5 roku – a dost živá a rezonující. Bydleli jsme na vesnici, tam byl vždycky jen 1 čert s Mikulášem a obcházeli celou ves, dům po domu s celým průvodem dětí. Pamatuji se, jaký jsem měla pokaždé strašný strach, když se řinčení řetězů a zvonění zvonců začalo přibližovat. Tenkrát jsem plakala, bála se, seděla na zemi, záda přitisklá ke dveřím. Odhodlaná je sem nepustit. Nevyšlo to. Ale já to zvládla! Klepajícím hlasem, se slzama stékajícíma po tváři jsem odříkala básničku a dostala balíček. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla, že mě čerti neodnesli. Druhý den ve školce jsme si o tom povídali, jak jsme to kdo zvládnul.  A protože jsem na sebe byla opravdu hrdá, že jsem dokázala překonat tak obrovský strach, tak jsem se také zařadila mezi ty, co to zvládli dobře.  V tom se ozval chlapeček, jehož starší brácha dělal Mikuláše a který měl možnost včera nakouknout do našeho domova a vidět celou situaci svýma očima. A před všema dětma tenkrát řekl, že lžu, že jsem to nezvládla a všem popsal, jak jsem se bála, brečela a nechtěla Mikuláše pustit dovnitř.  Cítila jsem nespravedlnost, hanbu a ponížení.

Dodnes cítím tu velkou úlevu, když se nám některý rok podařilo přemluvit mamku, aby k nám Mikuláš nepřišel (aby nám jen nechal balíček za oknem, až půjde okolo) Když nám vyhověla, měla jsem obrovskou radost (možná větší než z celého toho balíčku)

Takže já to svým dětem dělám taky tak. Možná jednou ony napíší blog, že trpí tím, že u nás doma nikdy nebyl Mikuláš… Kdo ví ;-)

Ale já to prostě cítím jako správné.  I když můj postoj se vyvíjel a vyvíjet bude, i já to třeba za rok, dva, pět, deset budu mít jinak.

Dneska si prostě v souvislosti s Mikulášem vždycky vybavím vystrašené dětské oči a pobavený smích dospělých. Oni se baví dětským strachem??!! A to zřejmě úplně v pořádku není!

P.S. Pokud to máte jinak, nic se neděje. Univerzální pravda neexistuje. Článek vystihuje jen můj názor (ke dnešnímu dni). Nemusíte mít výčitky, jen třeba námět k zamyšlení...

Navštivte i mé profesní stránky: http://www.evastropova.cz/

O náhodách a zhmotňování

„Náhoda neexistuje“ tuhle větu jsem najednou slýchávala stále častěji a ze všech stran. Bylo to v době mého otvírání očí, probouzení, začátku cesty, objevení, že ten život je úplně o něčem jiným, než jsem si myslela… Dobrá, takže neexistuje. Správně se tomu říká „synchronicita“ neboli „boží načasování“ Všechno má svůj důvod, proč a kdy se to stane. Bůh/vesmír (nebo prostě „to ono“, co nás tu má na starosti) je tak vynalézavý, že to tak neuvěřitelně narafičí, že náš mozek to prostě nebere jinak než:  „To byla taková zvláštní neuvěřitelná náhoda“ – kroutíme nechápavě hlavou.

Píšu to, protože se mi poslední dobou pár takových neuvěřitelných synchronicit v životě objevilo.

Ještě odbočím k tomu zhmotňování:

Kdysi jsem nakupovala boty tímto způsobem: Blíží se zima, potřebuju zimní boty. O polední přestávce jsem oběhla 2-3 obuvi, v každé vyzkoušela tak 10 bot, v hlavě si udělala žebříček. Druhý den jsem zase polední přestávku strávila obíháním obuví, zkoušením bot a rozmýšlením, které z nich jsou ty „nej“, po týdnu už jsem měla tak 3 favority, do kolečka si je zkoušela a čekala, jestli třeba některé zlevní, nebo naopak vyprodají, aby mi pomohli se rozhodnout. Impuls ke konečnému nákupu pak dal většinou až první sníh.

A jak to dělám dnes? Rozhodnu se pořídit si nové boty. Pár dní chodím po ulici a dívám se lidem na nohy. Sleduju při tom novinky, módní trendy a to, co se mi líbí a co rozhodně ne. Ujasním si, co potřebuju (podpatek, eleganci nebo pohodlí, nebo snad obojí?, barva, materiál a taky cena) Nevím, jak přesně mají boty vypadat, ale mám jasno  v tom, co mají splňovat. Pak vejdu do jakékoli obuvi, projdu mezi regálama a první boty, které splňují to, co jsem si „objednala“, beru. Protože to jsou oni! A kdyby tam náhodou nebyly, tak nezoufám. Je mi jasný, že na mě tentokrát čeká bonus. Tak za týden se objeví kamarádka, která si koupila boty, měla je 2x na sobě a nějak se v nich necítí a dá mi je výhodně! Nebo prostě něco podobného….

Takhle nakupuju všechno. Mmch. dobrý tip pro vás teď v době nakupování vánočních dárků.

Takže letos v létě jsem kupovala novou pračku. Dala jsem si dohromady požadavky, cenu, vybrala ji. Akorát jsem nějak zapomněla na to, že poštovné/dopravné u takové pračky není 69,- ale i 10x tolik. Takže díky ceně za dopravu jsem cenový požadavek přešvihla o 500,- . No nic – pračka se mi líbí, chci ji, s dopravou zdarma ji nikde nenabízí, tak ji prostě vezmu. Kašlu na 500,-. Objednala jsem ji. Po chvilce telefon: „Tady internetový obchod XY, paní Štropová, prosím vás, nezaplatila jste už tu pračku?“ – „Zatím ne, akorát se na to chystám“ – „To je dobře! My na ni máme tento týden akci. Nestihli jsme to ještě vyvěsit na internet. Prosím vás, odečtěte si od ceny 500,-„  Nechápavě jsem poděkovala a po zavěšení telefonu dostala záchvat smíchu.

Tohle bych ani nezveřejňovala, kdyby se mi teď na podzim nestalo něco podobného:

Chtěla jsem Kamče k narozeninám koupit kolo. Už ho má dlouho slíbené. Její staré kolo už je dávno Julči a ona nemá na čem jezdit.  Dala jsem zas dohromady požadavky, cenu jsem určila na 3500,- a řekla jsem si, že bych chtěla, aby kolo bylo už smontované, seřízené, abych s tím už neměla žádné starosti. – tohle jsem si „nastřílela jen tak od boku“, bez znalosti trhu.

Takže když jsem týden před narozeninami začala obhlížet terén, byla jsem nemile překvapena. Ceny kol v cykloprodejnách začínaly od 6tis (vyjímečně se dalo sehnat za 5 L - No, ono ani na tom internetu… Našla jsem za 3500,-  asi 3 druhy. Z nich mým dalším požadavkům vyhovovalo jen 1 – nějaké no name z Číny. Ale v recenzích psali, že má velmi dobrý poměr mezi kvalitou a cenou. Tak co? 6tis za kolo fakt dát nemůžu. Kamča není stejně žádná zdatná cyklistka, bude na něm jezdit jen kolem baráku, času nemám nazbyt, takže objednávám. Ale ouha! Kolo je vyprodané, nejen v tomto e-shopu, ale i ve všech ostatních. „Proboha, proč se mi to takhle komplikuje??!!“ nenápadně jsem pokukovala vzhůru. „Tak nic. Klid, nic se neděje. Začneme znovu“ – vynulovala jsem prohlížeč a zadala požadavek znovu – „to ne, to ne, to je drahý, to nemaj, to se mi nelíbí…“ Klikla jsem sem, pak tam, pak zas někam a najednou jsem se ocitla na stránkách e-shopu s českými koly (netušila jsem, že se v ČR ještě kola vyrábí) a tam bylo! Přesně ono a stálo 2999,-  Super cena, krásné, české, tradiční… (bez štangle). Akorát bude holt poštou. Ale to neva! Mám radost. Já si s tím poradím, případně někam sjedu, kde mi ho seřídí, pomůžou smontovat… Tak jsem objednala. Druhý den telefon: „Paní Štropová, my pojedeme v tomto týdnu okolo vás, my to kolo nebudeme posílat poštou, my vám ho osobně přivezeme – už smontované, seřízené.“ Zalapala jsem po dechu. Jak okolo?? Já bydlím v takové malé vesničce, tady ani nikdo nemůže jet okolo?? Nahlas jsem poděkovala – paní v telefonu, potichu pak tam nahoru. A zase se smála. Je tohle možný??

Vlastně to má společnýho jmenovatele: Vím, co chci. Když to pak vypadá, že nedostanu přesně to, že to bude mít nějakou „malou vadu na kráse“, tak mávnu rukou, nelpím, poděkuju i za to trochu jiné – nedokonalé.  A v tu ránu dostanu všechno „na stříbrném podnose“ J

Minulý týden jsem zažila další neskutečnou „náhodu“ (synchronicitu ;-):

Kamča potřebovala na divadelní představení jako rekvizitu starou aktovku –nejlépe takovoutu jako jsme nosili my v 80. letech.  No ještě před ½ rokem byla „uskladněna“ ve sklepě. V záchvatu mého čištění prostoru jsem ji vyhodila. (viz můj článek o úklidu a stěhování) Poprvé jsem pocítila lítost nad vyhozeným. Že by to křečkování přece k něčemu bylo…? Ne! Všeho je hojnost. Vždyť máme FB. Stačí napsat: „Neválí se doma někomu náhodou stará aktovka?“ – ozvala se paní. Prý má po synovi, klidně mi ji daruje. Ač jsem v inzerátu napsala, že to musí být aktovka jako aktovka, né žádný moderní batoh. Paní přinesla „aktovku“ ve stejném stylu jako mají obě naše holky. Šťouchla jsem do Kamily, která se začala nafukovat a otvírat pusu. Poděkovala jsem, vyměnila za pytlík bonbonů. Slušně vysvětlila, že takovouhle jsme si úplně nepředstavovaly, ale to nevadí, když neseženeme žádnou lepší, bude dobrá. Paní byla ráda, že ještě někomu poslouží, že ji nemusí házet do kontejneru. V autě jsem si to od Kamči schytala – že to bylo úplně zbytečný, to už si rovnou může vzít tu svojí… Vysvětlila jsem jí, že se nic neděje, že aktovku můžem klidně vyhodit a shánět znovu. O bonbony jsme snad nezchudli… Zatím jsem ji nevyhodila, nechala ležet na chodbě. Druhý den na dramaťák jiná maminka přinesla 1 starou aktovku navíc, takže zbyla i pro Kamču (bez mého přičinění). No a největší perlička: Přišli jsme domů a Kamile se rozbila ta její normální školní taška – ruplo zapínání. Jak jsem byla ráda, že mám tu „nechtěnou“ aktovku vyměněnou za pytlík bonbonů, že nemusí jít zítra do školy s igelitkou a já na rychlo shánět (a platit) novou!! Min. do vánoc může mít tuhle a pak se třeba Ježíšek postará…

A tak bych mohla pokračovat… Chtěla jsem těch příkladů napsat víc, ale asi už bych se zbytečně opakovala.

Vzpomněla jsem si, jak jsem tenkrát před lety četla tu již jinde zmiňovanou knížku Souvislosti od Z. Jordánové. Tam takové příběhy jsou. Tenkrát se mi strašně líbila. Akorát jsem si říkala: „Ty příběhy jsou samozřejmě upravený, základ je pravdivý, ale ty detaily jsou vyextrémovaný. Já to chápu, musí to mít příběh, pointu, musí to ty lidi chytit, musí to na těch příkladech pochopit… Takhle se to stát nemohlo, to je jasný“ Dneska vím, že mohlo. Protože můj život je plný neuvěřitelných příběhů...

Jsou to náhody? Splněná přání? Je to běžná věc? Stává se vám to taky? Možná, že až když jsem to přestala svádět na náhodu a začala objevovat a obdivovat božskou dokonalost a preciznost, začaly se takové věci v mém životě množit. A nebo tu byly vždy, jen jsem jim nepřikládala takovou váhu…

Přeji vám krásný neuspěchaný advent

P.S Navštivte i mé profesní stránky: www.evastropova.cz
/

Luxusní snídaně

Jen takové krátké ranní zamyšlení:

Každé ráno vodím holky na zastávku k autobusu, zamávám jim, cestou zpátky koupím v našem venkovském obchůdku housky ke snídani a hned domů – takže na sebe hodím jen tak něco domácího… 

Dneska ale autobus nejel, čekaly jsme 20 min a nic L Prý je někde nějaká velká bouračka, uzavřená silnice… ten dnes nepojede. Ok. Tak jdem pro auto. Vzala jsem jen doklady, klíče – převlíkat se nebudu, na to není čas. Holky jen vyhodím před školou a zas pojedu zpátky. 

Kralupy zasekaný jako blázen, popojíždíme v koloně, na křižovatce ke škole dopravní kolaps, semafor je tu úplně na nic, nespolupracuje s "uzavírkovým" semaforem o 50m dál. Situace jak na Balkáně, platí právo drzejšího a většího. Odbočit vlevo je nemožné… Je 7:59. Vzdávám to. Prasácky přejíždím do jiného pruhu a jedu rovně. Odbočím o ulici dál. Zaparkuju na zákazu – vždyť jen vyhodím holky a zas jedu. Ale bacha – ta situace na silnici je fakt drsná, přechod pro chodce zrušený. Lepší bude, když je do školy osobně odvedu, když už jsem tu. Nejsme samy, kdo jde pozdě do školy. Vidím utíkat dalších min. 10 dětí. 

Cestou zpátky k autu vidím, že uprostřed inkriminované křižovatky bliká modrý majáček – auta stojí na všechny 4 strany, kam jen dohlídneš. A sakra! Jiná cesta domů, než přes tuhle křižovatku nevede :-( Co teď? Uvědomuju si, jak jsem se včera radovala ze života, jak mi všechno vychází, všechno je úžasný. A teď tohle? To mám za trest, nebo co? Tak co? Můžu sednout do auta, zařadit se do kolony a popojíždět v ní. A litovat se, jak jsem to včera zakřikla a jak se všechno otočilo. A nebo můžu jít do kavárny na snídani a tam v klidu počkat, až se situace uklidní. 

Tak jo. V kavárně jsem teda lehce znejistila, když mi došlo, že mám na sobě domácí tepláky, a z mikiny si nenápadně obírám zbytky bodláků – no a co!!! Objednala jsem si kávu s mlékem a croissant – moji oblíbenou francouzskou snídani, kterou si ale dopřávám jen velmi velmi vzácně. Vytáhla z kabelky knihu a dopřála si luxusních 20 minut. Dopravní situace se během té doby opravdu uklidnila, křižovatka (alespoň v mém směru) se stala běžně průjezdnou. A já se radovala, jak mi pořád všechno vychází a občas dostanu ještě takovýhle nečekaný bonus. :-)

Všechno je jen o úhlu pohledu (Y)

Lepší dvakrát vyhořet...

Ufff!! To byl týden!!!

Tak jsem si tak myslela, jak mám to materiálno a lpění už vyřešeno. Když jsem v létě dokázala sbalit uzlíček těch nejnutnějších věcí (tím myslím těch pár plně naložených aut) a odstěhovat se se 3 dětmi do mého starého dětského pokojíčku k mamince.

Moc se tam toho nevešlo.  A navíc předtím, než jsme se nastěhovali, jsme si z něj udělali sklad zařízení z baru (byl až po strop naplněn skleničkami, talíři, ledničkami, ubrusy, popelníky, reklamními předměty a bůhvíčím ještě). Takže jsem nejdřív vyklízela. (a abych to měla kam přestěhovat, tak jsem ještě předtím musela vyklidit kus sklepa) – krámy, krámy… spousta… všude…

Takže od manžela si stěhuju jen to, co opravdu potřebuju. Nic navíc!! Dokázala jsem toho spoustu vyhodit. Spoustu oželet.  No jo, ono to bylo docela snadný. Když jsem věděla, že když budu potřebovat něco jinýho, tak prostě zvednu telefon a přijedu si to vyzvednout. Až jednou oznámil manžel mně: „Stěhuju se. Jestli z bytu ještě něco chceš, tak si pro to přijeď do konce měsíce, zbytek vyhazuju“ A sakra! Ale vždyť já ani nic nechci. Akorát děti tam mají sezónní věci (zimní bundy, boty), spoustu hraček. Já už nic důležitýho. Tak jsem si pro to přijela a ejhle: Jé, tady mám plnou skříň výtvarných potřeb – ještě z bezdětného období – tenkrát jsem pořád něco tvořila, zkoušela různé techniky (ubrousky, malování na textil, sklo, mozaika, svíčky, odlitky, aranžování…) – v tom je peněz, to by byla škoda vyhodit, třeba se k tomu zas vrátím… To beru. No jo, fotky a knížky a… tenhle hrnec nechceš? Tak já si ho vezmu. A spoustu dalších kravinek, o jejichž existenci už jsem ani nevěděla, ale jejich nalezení mi najednou nedovolilo je vyhodit…

Týden!! jsme intenzivně vyklízeli, třídili, balili, vyhazovali a odváželi.

Při lovení zapadlých hraček pod vanou a za pračkou jsem nostalgicky vzpomínala, že je to přesně 10 let, co jsme se do tohohle bytu nastěhovali a já v koupelně pustila z uzdy svou kreativitu a malovala na zeď vlny, spárovala dlaždičky modrou spárovačkou, natírala… To jsem se ještě při vzpomínkách usmívala.

Pak jsem přešla do kuchyně – moje kuchyň snů – každou poličku jsem tu promýšlela, malovala na milimetrový papír, studovala ergonomická doporučení, objížděla truhláře, který mi splní moje přání, vybírala ty nejlepší spotřebiče, kombinovala barvy… Tohle teď opouštím? To už nikdy nebude moje? Slzám se už ubránit nešlo.

Sakra – proč tak lpíme na věcech? Tahle kuchyň mě zabrzdila už jednou (když jsme chtěli s manželem koupit starý penzion na vesnici v severních Čechách a přestěhovat se tam), v červenci jsem ji opustila a teď když ji po 4 měsících „přijedu navštívit“ tak mě zas takhle rozbrečí!!?? Co to je? Ale tentokrát tam hrály asi větší roli ty vzpomínky, ten kus života, ta spousta vložené energie, než jen to, že se bez ní neobejdu. To už vím, že jo.

Ty bedny a tašky plné věcí, které jsem každý den odvážela a zaskládávala jimi náš 3x4m velký pokojíček – ty jsou teda fakt horší!! Co s nimi?

Před pár lety začala moje sestra rekonstruovat dům po dědovi a babičce – ale to je mega velký dům (7 místností, hospodářská stavení, obrovská zahrada…) – pustila se do toho, všechno vyklidila a vyhodila – zbytek rodiny se na ni díval skrz prsty – zdědila barák a teď ještě neuctivě všechno vyhodila! Neviděli jsme za tím tu spoustu práce, to že to asi nebylo lehké všechno to vyhodit a předtím všechno důkladně přetřídit – to vyhazování nebylo nepromyšlené (rodinné poklady zachránila a dobře uskladnila – fotky, dokumenty, kroje, obrazy, babiččin notýsek s recepty…atd.).

 I já tohle ocenila až s odstupem času. Opět bylo potřeba mnohé pochopit, změnit úhly pohledu a přístup k životu.

Uznat výhody vyčištěného takřka prázdného bytu/komory/garáže, oproti narvávanému k prasknutí vším možným, co by se jednou mohlo k něčemu hodit. Většinou to dopadne tak, že když zrovna tu věc potřebuju, tak si ani nevzpomenu, že ji někde mám schovanou. A nebo si vzpomenu, akorát už si nevzpomenu na jaké místo přesně jsem ji uložila. A přehrabovat se v tomhle všem??!! Tak radši jdu a koupím to nové. (A pak ji najdu – náhodou – až když je pozdě :-D

Když věříme v hojnost vesmíru, tak víme, že správná věc se k nám dostane v ten pravý čas. Úplně nečekaným způsobem. Tím schraňováním věcí pro případ nouze akorát ukazujem, že mu nevěříme: „Jojo, je to možný, že to tak je, ale jistota je jistota, radši to budu mít pod kontrolou“

Navíc prázdné skladovací prostory můžem využít k úplně něčemu jinému (co třeba k tvoření, sušení bylinek…). Nikde se netvoří „bloky“, které zasekávají proudící energii, úklidu je míň, takže víc času... A teprve když se zbavíme starého, může přijít nové - v životě, i v materiálnu.

Tohle všechno tu sepisuju nejspíš pro sebe, abych si ujasnila co se všemi těmi krabicemi. (Asi se nevyplatí je ani všechny vybalovat, co?)

K tomuto tématu doporučuju knihu Karen Kingstonové: Zbavte se nepořádku s feng šuej. Mj. tam můžete zjistit souvislost vašeho nepořádku v bytě s nepořádkem ve vašem životě. A fakt to sedí! 

V našem bytě byl (od jisté doby) největší nepořádek v dětském pokoji. Ať jsme dělali, co jsme dělali, nešlo se ho zbavit. Motivovali děti po dobrém, nutili po zlém, sama jsem se vrhla do generálního úklidu…, stejně za pár dní bylo zase všechno zpátky. Totální pocit frustrace. Podle bagua mřížky používané ve feng šuej, se pokoj nachází v zóně „Partnerství a vztahy“. A v pokojíčku byl ještě Kamilky psací stůl. Tak ten byl opravdu neukliditelný (navíc se na něj nesmělo šáhnout, protože byl její). Přes několik vrstev vystavených výrobků, různých tvořících materiálů a jiných serepetiček, se nedal používat. A úkoly se na něm snad ani nikdy nepsaly. No a tenhle stůl se nachází opět v zóně „Partnerství a vztahy“ Tak ani nemůžu křičet a nadávat dětem, když vím, že dokud si neuděláme s manželem pořádek ve vztahu, tak chudáci děti si ani nemají, kde hrát a psát úkoly :-D Ledaže bysme jim pokojíček přestěhovali do jiné zóny :-D (Což se vlastně stěhováním stalo)

A ještě musím přihodit jeden zajímavý poznatek z našeho stěhování/vyklízení: Většina sousedů ani nezaregistrovala, že já už tam pár měsíců nebydlím. Ale teď to vyklízení, každodenní nošení věcí do auta, už zaregistrovali a začali se ptát: „Vy se stěhujete? A kam? Někam daleko?...“ Nechtělo se nám každému na potkání vysvětlovat, že se stěhujem každý jinam, že já vlastně už odstěhovaná jsem atd. Tak jsme odpovídali tak nějak neurčitě. Jeden soused dokonce prohodil: „Vy se máte“. A já si vzpomněla, jak se cca před rokem stěhovali sousedi z vedlejšího bytu. Taky jsem jim možná řekla: „Vy se máte“. V duchu jsem si říkala: „Tak už i Štěpánkovi se stěhují a my pořád tvrdnem v téhle králíkárně :-(" Lehce jsem jim záviděla.

V neděli odstěhovali poslední skříňku a v pondělí u jejich dveří zvonil exekutor. Jojo, většinou jsou věci jinak, než je na první pohled zřejmé.

***

To nevadí, že ta úvaha nemá hlavu a patu? Úvod, stať a závěr? Mně tohle ve škole nikdy moc nešlo. Já to jednou vypiluju. Slibuju! Tohle jsou prostě sepsané volně plynoucí myšlenky, které se mi honily hlavou ten týden intenzivního vyklízení ;-)

Vyhazování zdar!