Ufff!! To byl týden!!!
Tak jsem si tak myslela, jak mám to materiálno a lpění už
vyřešeno. Když jsem v létě dokázala sbalit uzlíček těch nejnutnějších věcí
(tím myslím těch pár plně naložených aut) a odstěhovat se se 3 dětmi do mého
starého dětského pokojíčku k mamince.
Moc se tam toho nevešlo.
A navíc předtím, než jsme se nastěhovali, jsme si z něj udělali
sklad zařízení z baru (byl až po strop naplněn skleničkami, talíři,
ledničkami, ubrusy, popelníky, reklamními předměty a bůhvíčím ještě). Takže
jsem nejdřív vyklízela. (a abych to měla kam přestěhovat, tak jsem ještě
předtím musela vyklidit kus sklepa) – krámy, krámy… spousta… všude…
Takže od manžela si stěhuju jen to, co opravdu potřebuju.
Nic navíc!! Dokázala jsem toho spoustu vyhodit. Spoustu oželet. No jo, ono to bylo docela snadný. Když jsem
věděla, že když budu potřebovat něco jinýho, tak prostě zvednu telefon a
přijedu si to vyzvednout. Až jednou oznámil manžel mně: „Stěhuju se. Jestli z bytu
ještě něco chceš, tak si pro to přijeď do konce měsíce, zbytek vyhazuju“ A
sakra! Ale vždyť já ani nic nechci. Akorát děti tam mají sezónní věci (zimní
bundy, boty), spoustu hraček. Já už nic důležitýho. Tak jsem si pro to přijela
a ejhle: Jé, tady mám plnou skříň výtvarných potřeb – ještě z bezdětného období
– tenkrát jsem pořád něco tvořila, zkoušela různé techniky (ubrousky, malování
na textil, sklo, mozaika, svíčky, odlitky, aranžování…) – v tom je peněz,
to by byla škoda vyhodit, třeba se k tomu zas vrátím… To beru. No jo,
fotky a knížky a… tenhle hrnec nechceš? Tak já si ho vezmu. A spoustu dalších
kravinek, o jejichž existenci už jsem ani nevěděla, ale jejich nalezení mi
najednou nedovolilo je vyhodit…
Týden!! jsme intenzivně vyklízeli, třídili, balili,
vyhazovali a odváželi.
Při lovení zapadlých hraček pod vanou a za pračkou jsem
nostalgicky vzpomínala, že je to přesně 10 let, co jsme se do tohohle bytu
nastěhovali a já v koupelně pustila z uzdy svou kreativitu a malovala
na zeď vlny, spárovala dlaždičky modrou spárovačkou, natírala… To jsem se ještě
při vzpomínkách usmívala.
Pak jsem přešla do kuchyně – moje kuchyň snů – každou poličku
jsem tu promýšlela, malovala na milimetrový papír, studovala ergonomická
doporučení, objížděla truhláře, který mi splní moje přání, vybírala ty nejlepší
spotřebiče, kombinovala barvy… Tohle teď opouštím? To už nikdy nebude moje?
Slzám se už ubránit nešlo.
Sakra – proč tak lpíme na věcech? Tahle kuchyň mě zabrzdila
už jednou (když jsme chtěli s manželem koupit starý penzion na vesnici v severních
Čechách a přestěhovat se tam), v červenci jsem ji opustila a teď když ji
po 4 měsících „přijedu navštívit“ tak mě zas takhle rozbrečí!!?? Co to je? Ale
tentokrát tam hrály asi větší roli ty vzpomínky, ten kus života, ta spousta
vložené energie, než jen to, že se bez ní neobejdu. To už vím, že jo.
Ty bedny a tašky plné věcí, které jsem každý den odvážela a
zaskládávala jimi náš 3x4m velký pokojíček – ty jsou teda fakt horší!! Co s nimi?
Před pár lety začala moje sestra rekonstruovat dům po dědovi
a babičce – ale to je mega velký dům (7 místností, hospodářská stavení,
obrovská zahrada…) – pustila se do toho, všechno vyklidila a vyhodila – zbytek rodiny
se na ni díval skrz prsty – zdědila barák a teď ještě neuctivě všechno
vyhodila! Neviděli jsme za tím tu spoustu práce, to že to asi nebylo lehké
všechno to vyhodit a předtím všechno důkladně přetřídit – to vyhazování nebylo
nepromyšlené (rodinné poklady zachránila a dobře uskladnila – fotky, dokumenty,
kroje, obrazy, babiččin notýsek s recepty…atd.).
I já tohle ocenila až s odstupem času. Opět bylo potřeba mnohé pochopit, změnit úhly pohledu a
přístup k životu.
Uznat výhody vyčištěného takřka prázdného bytu/komory/garáže,
oproti narvávanému k prasknutí vším možným, co by se jednou mohlo k něčemu
hodit. Většinou to dopadne tak, že když zrovna tu věc potřebuju, tak si ani
nevzpomenu, že ji někde mám schovanou. A nebo si vzpomenu, akorát už si
nevzpomenu na jaké místo přesně jsem ji uložila. A přehrabovat se v tomhle
všem??!! Tak radši jdu a koupím to nové. (A pak ji najdu – náhodou – až když je
pozdě :-D
Když věříme v hojnost vesmíru, tak víme, že správná věc
se k nám dostane v ten pravý čas. Úplně nečekaným způsobem. Tím
schraňováním věcí pro případ nouze akorát ukazujem, že mu nevěříme: „Jojo, je
to možný, že to tak je, ale jistota je jistota, radši to budu mít pod kontrolou“
Navíc prázdné skladovací prostory můžem využít k úplně něčemu
jinému (co třeba k tvoření, sušení bylinek…). Nikde se netvoří „bloky“,
které zasekávají proudící energii, úklidu je míň, takže víc času... A teprve když se zbavíme starého, může přijít nové - v životě, i v materiálnu.
Tohle všechno tu sepisuju nejspíš pro sebe, abych si
ujasnila co se všemi těmi krabicemi. (Asi se nevyplatí je ani všechny
vybalovat, co?)
K tomuto tématu doporučuju knihu Karen Kingstonové: Zbavte se nepořádku s feng šuej. Mj. tam můžete zjistit souvislost vašeho
nepořádku v bytě s nepořádkem ve vašem životě. A fakt to sedí!
V našem bytě byl (od jisté doby) největší nepořádek v dětském
pokoji. Ať jsme dělali, co jsme dělali, nešlo se ho zbavit. Motivovali děti po
dobrém, nutili po zlém, sama jsem se vrhla do generálního úklidu…, stejně za pár dní
bylo zase všechno zpátky. Totální pocit frustrace. Podle bagua mřížky používané
ve feng šuej, se pokoj nachází v zóně „Partnerství a vztahy“. A v pokojíčku
byl ještě Kamilky psací stůl. Tak ten byl opravdu neukliditelný (navíc se na
něj nesmělo šáhnout, protože byl její). Přes několik vrstev vystavených
výrobků, různých tvořících materiálů a jiných serepetiček, se nedal používat. A
úkoly se na něm snad ani nikdy nepsaly. No a tenhle stůl se nachází opět v zóně
„Partnerství a vztahy“ Tak ani nemůžu křičet a nadávat dětem, když vím, že
dokud si neuděláme s manželem pořádek ve vztahu, tak chudáci děti si ani
nemají, kde hrát a psát úkoly :-D Ledaže bysme jim pokojíček přestěhovali do
jiné zóny :-D (Což se vlastně stěhováním stalo)
A ještě musím přihodit jeden zajímavý poznatek z našeho
stěhování/vyklízení: Většina sousedů ani nezaregistrovala, že já už tam pár
měsíců nebydlím. Ale teď to vyklízení, každodenní nošení věcí do auta, už
zaregistrovali a začali se ptát: „Vy se stěhujete? A kam? Někam daleko?...“ Nechtělo
se nám každému na potkání vysvětlovat, že se stěhujem každý jinam, že já
vlastně už odstěhovaná jsem atd. Tak jsme odpovídali tak nějak neurčitě. Jeden
soused dokonce prohodil: „Vy se máte“. A já si vzpomněla, jak se cca před rokem
stěhovali sousedi z vedlejšího bytu. Taky jsem jim možná řekla: „Vy se
máte“. V duchu jsem si říkala: „Tak už i Štěpánkovi se stěhují a my pořád
tvrdnem v téhle králíkárně :-(" Lehce jsem jim záviděla.
V neděli odstěhovali poslední skříňku a v pondělí u
jejich dveří zvonil exekutor. Jojo, většinou jsou věci jinak, než je na první
pohled zřejmé.
***
To nevadí, že ta úvaha nemá hlavu a patu? Úvod, stať a
závěr? Mně tohle ve škole nikdy moc nešlo. Já to jednou vypiluju. Slibuju! Tohle jsou
prostě sepsané volně plynoucí myšlenky, které se mi honily hlavou ten týden
intenzivního vyklízení ;-)
Vyhazování zdar!
Žádné komentáře:
Okomentovat