Deníček takové normální ženské...

sobota 18. října 2014

Nejdřív práce, potom zábava!

„Nejdřív práce, potom zábava!“ křikla rozzlobeně babička na moje děti, když už je nebavilo pomáhat nám na zahradě a odběhly si (s maminčiným požehnáním) zaskákat na trampošce.

Musela jsem se ozvat, zastat se dětí a s mamkou si dost ostře vyměnit názory (až mě to pak mrzelo:-( )


Proč mě ta věta tak vytočila? Zpětně jsem se nad tím zamýšlela:
„Sakra, proč předáváme dětem tenhle nesmyslnej model?! Proč musíme oddělovat práci od zábavy? Proč nemůže být práce zábavou?“
Nemyslela to zle, jen předává dál, co sama slýchala od svých rodičů a prarodičů. Věří tomu, že to tak je.  Neví, že to může být i jinak…

Těchhle nesmyslných vzorců máme z dětství plnou hlavu a oni pak řídí náš život. Trvá dlouho, než je objevíme, následně změníme či odstraníme. Já jsem zrovna v té fázi – dělám si inventuru v hlavě. Vím, kolik je za tím práce. A tak si dávám pozor, co říkám svým dětem (i co jim říkají ostatní)
Věřím, že práce může být zábava. Nebo dokonce smysl života. Že se můžeme živit svým koníčkem. Tím, co nás baví, co nás naplňuje… A tohle chci předat svým dětem. A to nejen teorii. Já to chci i žít. Jít jim příkladem.

Jo, kdysi jsem seděla v kanceláři Po-Pá 8-17 u počítače a telefonu. Měla tu „jistou práci“ se smlouvou na dobu neurčitou!! a pravidelným stálým platem a na vánoce prémie, dárek a vánoční večírek. Odseděla jsem si to tam. Nebavilo mě to, nenaplňovalo, ale byla to ta „jistota“ – zachránila mě mateřská (teda, ta mě tenkrát taky nebavila a frustrovala – dnes už si ji užívám jinak ;-) a následné podnikání.

Rozjíždění  baru, to bylo ono!! Zjistila jsem, že je možné práci milovat! Milovala jsem úplně všechno (teda kromě vytírání záchodů a počítání daňového přiznání). Milovala jsem všechny hosty!! (I toho kluka, na kterýho jsem musela zavolat policajty, i toho, co nám nablil pod stůl, i toho, co ukrad bílou kouli z kulečníku, i toho, co zdrhnul bez placení…) Bylo úžasné potkávat tolik různých lidí, poznávat jejich osudy, sdílet s nimi radosti, starosti… (A jestli ze mě jednou bude nějakýten terapeut, tak tuhle lekci – práci za barem – beru jako velmi dobrý základ)

Další věc, kterou mě bar (nebo podnikání obecně) naučil, je odhození hranic. Vysmát se té „jistotě“ se smlouvou a stálým platem. Je absurdní, jak se toho spousta lidí drží jako klíště! Ano, mají své jisté, ale kromě těch vánočních prémií, nikdy nemůžou mít víc!! (pokud nevyhrajou ve sportce – kterou ani nesází – jak sami říkají) V podnikání můžeš být na nule, či v mínusu (taky jsme tím prošli), ale pak můžeš mít tolik, o čem se ti ani nesnilo. Kolik vyděláváš, záleží jen na tobě! A to nejen na píli a odhodlání, ale především na tom, co máš v hlavě. Jak myslíš, kde máš hranice…
Vlastně stačilo odbourat pár dalších programů (které mi byly vloženy ale až v dospělosti), že je krize, že lidi nemaj peníze, že budou radši sedět doma, že konkurence je škodlivá, že poctivě se nejde uživit (třeba bez výherních automatů) atd.


Děkuju za tyhle lekce!

Pak jsem si šla užívat tu třetí mateřskou – bylo mi jasné, že takhle dál už to se 3 dětmi nepůjde. Bylo třeba se poohlédnout po něčem jiném – Jeden společný plán (sen) s manželem tu byl – já z něj ale zbaběle vycouvala na poslední chvíli. Asi to tak mělo být. Nelituju toho. Ale o tom teď psát nechci.

Tak kam budou směřovat mé kroky?

Ideální práce se dá docela snadno najít. Stačí si ujasnit, co chceš dělat, s jakou pracovní dobou, jak daleko jsi ochotný/á dojíždět, kolik si za to představuješ peněz, nebo můžeš jít i dál: jakého chceš šéfa, kolegy… atd. No, ale pak musíš věřit, že taková práce existuje a že si ji zasloužíš atd. (Viz můj článek o přáních) Pokud to tak máš, začnou ti samy chodit nabídky…

Já vím jistě, že už nikdy nechci sedět v kanceláři Po-Pá 8-17, chci pracovat z domu, nebo případně i vyjíždět pryč, ale sama si určovat kdy a na jak dlouho, chci být svým pánem… ale CO budu dělat?

Někde jsem četla, že ideální práce je ta, kterou můžeš dělat i zadarmo. Co já bych tak mohla dělat zadarmo? Vždyť vím!!! Když jsem byla na té frustrující první mateřské dostala jsem „vysvobozující“ nabídku: pracovat pro místní mateřské centrum – zadarmo!! Dělala jsem jim propagaci a spravovala webovky. Strašně ráda, moc mě to bavilo, přinášelo naplnění, nepotřebovala jsem za to žádnou finanční odměnu. Ty zkušenosti se mi navíc hodily později při propagaci baru. A když jsem pak byla na třetí mateřské a měla najednou spoustu času, dělala jsem stejně tak zadarmo propagaci jedné místní restauraci, které jsem moc fandila (pan majitel výborně vařil, ale nikdo tam nechodil, tak jsem to musela vzít do svých rukou ;-). Tak to je ono! Propagace, marketing, nejlépe ten internetový – to mě baví a to můžu dělat i zadarmo!

A tak mi přišlo do cesty Liftago! Nejdřív bylo ještě tajemné. Trvalo mi, než mi došlo, že to je to ono – „práce snů“. Musela jsem zažít takový zvláštní den: Odřela jsem na autě pravý bok. Ale opakovaně! Nejdřív málem. V momentě, kdy si oddychnu, že je vše ok, tak si ho odřu opravdu. A za chvilku na mě zas auto troubí zprava – a já ho neviděla!!! Pak něco večer hledám na počítači – a zas to nevidím!! To není možné - co je to za zvláštní náhody? Pořád něco nevidím! Co znamená pravý bok? Mužský princip? Práce? - Aha! Ta pracovní příležitost – kam jsem se zaregistrovala, ale nechala to plavat!! Ještě ten den jsem to zasdílela na FB, oslovila osobně pár lidí, o kterých jsem si myslela, že by je to mohlo bavit a mohlo jim to jít a pro můj tým by byli přínosem. A ono fakt! Neskutečně se to rozjelo! Velice se mi líbí myšlenka Martina Hausenblase, zamilovala jsem se do něj jako do člověka. Úžasná práce sdílet jeho myšlenky, jeho vize, pomáhat měnit svět. Naprosto s ním souhlasím, moc mu fandím… A vydělávám jen na tom, že propaguju jeho myšlenky a momentálně jeho první produkt Liftago Taxi. Pokud vás to zajímá, přečtěte si víc tady.

Liftago se navíc stalo mou srdeční záležitostí i jinak. Přišlo mi do cesty v době, kdy jsem se rozcházela s manželem a dostala se do bezvýchodné situace: Jak sebe a děti uživím s tím nejnižším rodičákem? Kdybych šla někam pracovat, musím zaplatit hlídání pro Standu a moc mi toho nezbyde. Ukázalo mi, že řešení existuje! Že můžu pracovat doma, jak jsem si plánovala, a ty hranice výdělku přece neexistují… (Né, že by mi tolik už vydělávalo, já tam vidím tu perspektivu spíš do budoucnosti – ale ukázalo mi cestu, dalo naději…) Sehrálo svou úžasnou roli.

No a pak se objevila přírodní medicína. Četla jsem někde rozhovor s Helenou Houdovou. Říkala, že vystudovala  přírodní medicínu v USA. A já vyvalila oči: “ Škola přírodní medicíny!! To je ono!! To přesně chci!! Škoda jen, že něco podobného není i u nás… Jak vím, že není u nás??!!“ Sedla jsem k počítači a dala do googlu „škola přírodní medicíny“ a našla!!! A věděla, že to je ono. Bylo to vloni na podzim, skoro rok jsem čekala. Ale dneska… Dneska jsem se dočkala!! Mám za sebou první den ve škole  a jsem nadšená. Vím, že jdu správně. Sice nevím, kam jdu, jak to celé dopadne,  ale vím, že jdu správně. Asi jako když hledáte po fáborkách poklad – vidím vždy jen ten nejbližší fáborek a ten mi dává jistotu, že jdu správným směrem. A je mi jedno, co bude na konci, já si užívám tu cestu!! 

Děkuju

P.S. Zpětně z odkazu zjišťuju, že to, co vystudovala Helena Houdová, není přírodní medicína, ale léčivá strava - nicméně můj mozek si to tenkrát přebral jinak... ;-)






Žádné komentáře:

Okomentovat