Bouračka

„O čem budu psát teď, po všech těch porodech?" honilo se mi hlavou. Ale nechala jsem to být, ono to nějak dopadne. Počkám, až mě zas políbí nějaká múza... Včera večer jsem se vracela z chalupy. Byla tma a hustě pršelo, po dálnici jsem jela max. 90km/h. Kašlala jsem na moje vlastní ego, které upozorňovalo, že mě předjíždějí i kamiony a autobusy. Na zadních sedačkách jsem vezla to nejcennější, co mám a vpředu na mostě nápis: „Někdo se závodníkem narodí, někdo umírá“ a já najednou věděla, co je teď na řadě.  O čem mám psát:

Je to 4 roky zpátky. Po přečtení knížky od Z. Jordánové Souvislosti jsem začala odhalovat a zamýšlet se nad tím, co se mi v životě děje a proč. Na co mě to má upozornit, před čím varovat, kam navést. Přemýšlet nad synchronicitou a různými „náhodilostmi“.

Také jsem se učila řídit. Okolnosti mě donutily oprášit téměř 15 let nepoužívaný řidičák. I s tímto mi pomohla Z. Jordánová a její knížka Já řídím, která se mi „náhodou“ či „omylem“ („řízením osudu“?) dostala do ruky. Pomohla mi překonat strach a taky mi dala zvláštní pohled na řízení. Zdeňka zde přirovnává řízení auta k řízení života. Prostě někdo řídí a někdo se veze. A já se vozila – odjakživa. Můj muž zas od 18 let jen řídil.

Až do této chvíle. Abych se „vyjezdila“, začala jsem řídit já, pořád. Najednou se ocitl v úplně neznámé situaci. Otočili jsme si role. Po 10 letech předal „kormidlo“ své ženě a sám se vezl.

Bylo to v době, kdy jsme začali podnikat. Podnikali jsme už 4 měsíce, já pořád řídila a náš bar pořád nevydělával. Zrovna jsme byli ve fázi, kdy jsme do něj nacpali úplně všechny peníze, na zaplacení nájmu na další kvartál jsme vymetli všechny dobře schované rezervy a do obálek s nápisem „Kamilce od babiček“  a „Julince od babiček“ jsme vložili „dlužní úpisy“, na účtě byla 0 (můj rodičák přesně pokrýval náklady na byt). Takhle blbě jsme na tom ještě nikdy nebyli.

Já pořád věřila v obrat, čekala jsem ho každou chvíli. Ale Tomáš už to bral jako osobní prohru. Začal se chovat divně, nebyla s ním řeč, odsekával mi, nebo mi vůbec neodpovídal. Hlídala jsem si, co řeknu, aby ho to nepopudilo a nevedlo to zas k nějaké hádce. Pak mě začal obviňovat, že s ním manipuluju, že je všechno podle mě, že on nemá právo na svůj názor, že nemůže být nic podle něho… Jenom jsem zírala! Vůbec mi to tak nepřipadalo. Naopak! Bývala jsem taková, ale on byl první, kdo mě naučil dělat kompromisy, ustupovat… A pak mi to docvaklo! Ta situace přesně odpovídala tomu, co se psalo v knize Já řídím. On teď neřídil, řídila jsem já! Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale neposlouchal mě, nevěřil, opovrhoval tím, co jsem četla, co jsem žila, opovrhoval vším, co bylo mezi nebem a zemí.

Jednoho dne se mi svěřil, že má občas sebevražedné myšlenky. Lekla jsem se a chtěla mu pomoct, ale odmítl ji, nechtěl se mi svěřit, nechtěl ode mě nic… Tak jsme tak žili vedle sebe, radši jsem na něj ani nemluvila, abych předešla konfliktům. Kšefty pořád nic, žádné zlepšení na obzoru…

Moje teta z Moravy nás pozvala na oslavu 50. narozenin. Rozhodli jsme se, že to je důvod k tomu, abychom poprvé na víkend zavřeli a užili si ho i jinak než pracovně. Pátek jsme ale obětovat nechtěli. Tak jsme naše děti poslali jako předvoj s babičkou a strejdou. A my jsme ještě páteční den strávili v práci, večer pršelo a moc hostů (opět) nepřišlo – ještě míň než jiné dny. (Klidně jsme mohli zavřít) No nic, před půlnocí jsme nasedli do auta. Byla tma, pršelo, dlouhá cesta před námi, já byla unavená, tak jsem s radostí po dlouhé době pustila k volantu manžela.

V Praze u Muzea se na palubce zničehonic rozsvítila kontrolka zatažené ruční brzdy. Jak jsem se zmínila, díky Z. Jordánové, jsem si podobných věcí všímala a přemýšlela nad nimi. Co mi to má ukázat? Jakou to má symboliku? Brzda = brzdi! Tvar kontrolky: vykřičník v trojúhelníku = pozor! Dej si pozor!  Manžel jel opravdu rychle, na to jaké bylo počasí. „Tomáši, zpomal. Jeď opatrně!“ – Zase mě neslyšel, neposlouchal, nechtěl slyšet, nevěří žádné symbolice, jsou to kecy, jede opatrně, má to pod kontrolou… Ok :-(

Dojeli jsme až na 21. km D1. Tam jsme dostali smyk (aquaplaning). Naše auto se stalo neovladatelným. Ve vysoké rychlosti jsme narazili do svodidel, auto se začalo točit dokolečka. Z jedné strany byla svodidla, z druhé strany jedoucí kamion. Čekala jsem, kdy mu vjedem pod kola, jestli teď, a nebo až při další otáčce. Byla jsem připravena zemřít. Opravdu zajímavá zkušenost. Vůbec jsem nemyslela na svoje děti, které by tu zůstaly jako sirotci. Vůbec jsem nehledala mobil, pro případ, že bysme to přecejenom přežili, abych mohla ihned zavolat záchranku. Vůbec jsem nebyla vystresovaná, necítila žádnou paniku. Byla jsem neuvěřitelně klidná, se vším smířená, připravená… Jen jsem čekala na to „teď“. Takže vůbec netuším technické detaily: jak dlouho jsme se točili, jakým směrem, kolikrát jsme narazili do svodidel, jestli jsme měnili směr točení, jak se měnil počet jízdních pruhů, co ten kamion vedle…

…Ale najednou jsme se dotočili a byli živí!!!! Viděla jsem naše strážné anděly, jak si utírají pot z čela :-) Z auta byl vrak, ale nám se nic, vůbec nic, nestalo!!!

Zajeli jsme ke krajnici a manžel šel posbírat kousky našeho auta rozeseté po vozovce. Vrátil se, zhroutil se za volant a začal brečet. Já brečela taky. Najednou z něj vypadlo: „Na tom místě, kde jsme poprvé narazili do svodidel, je křížek, pomníček kluka, který se narodil ve stejný den jako já (jen jiný rok) a když se zabil, tak mu bylo tolik, co teď mně... Ono mi to chtělo říct: „Tohle sis přál?“ Néé, tohle nechci! Bylo to varování!“ – Každé přání se splní. Ale před některými se život zeptá, tak jako počítač: „Opravdu si přejete tento soubor vymazat?“

Teta oslavila 50 bez nás. Zavřeno v baru zůstalo. A my jsme víkend probrečeli, ale našli si čas i na takové obyčejné věci – procházky do přírody, a taky už jsme dlouho (sami bez dětí) nezašli „na jedno“ – užívali si každičkou chvíli a radovali se z maličkostí. Neřešili jsme materiálno a existenční problém, tohle všechno zkusili ještě odložit, tenhle víkend byl ve znamení vděčnosti, pokory a přítomného okamžiku.

Až pak vytanula otázka: Co teď? Na účtě nula, ve skříni mezi prádlem, ani pod matrací už žádné rezervy nezbyly, předpokládaná cena opravy auta byla vyčíslena na 60tis (pokud se neobjeví nějaké další skryté závady), auto k podnikání je nezbytné. Podnikání nemůžeme ukončit, protože nájemní smlouva byla sepsána tak, že nelze vypovědět dříve než za 1 rok… Vypadalo to jako neřešitelná situace :-(

Ale jak jsme byli v té euforii "vděčnosti za život", tak jsme se z takové „prkotiny“ nehroutili. Však ono to nějak půjde.

Najednou jsme zjistili, že do baru můžem jezdit i vlakem (ty 2 přestupy nejsou zas až taková trága), dodavatelé jsou schopni nám zboží přivézt (je to malinko dražší, ale za benzín jsme dali víc), a po šichtě se sice domů už nedopravíme, ale spát se dá i v baru na rozkládacím gauči a domů jet ranním vlakem. Takže i bez auta to jde. A v ten moment se ozvala ségra, že jí stojí v garáži 1 nepoužívané auto (že na něj platí povinné ručení, aby si mohla dát náklady do daní, ale vůbec ho nepoužívá a bude moc ráda, když někomu poslouží a nebude jen chátrat) No a tak jsme dostali auto!

A to je právě ono! Řešení každé situace, každého problému existuje, i když ho nevidíte. Všechno se vyřeší, dokonce líp, než si dokážete představit. Stačí jen důvěřovat, nemít všechno nutně pod kontrolou, otevřít se všem možnostem, odhodit hranice... Nebojte se, „vesmír“ vás v tom nenechá, postará se o vás. Vždycky budete mít to, co potřebujete. Všeho je dost pro všechny.

Nevím, jestli tohle bylo to dno, od kterého bylo potřeba se odrazit, abych tohle všechno pochopila. Po materiální stránce určitě – zanedlouho nastal v podnikání obrat k lepšímu.

Vztah s manželem se tímhle zážitkem také spravil a stmelil (aspoň na nějaký čas). V jeho životě sehrála tato příhoda asi ještě větší roli: „Nevěřící Tomáš uvěřil“ – ale to si pak přečtěte, až to sepíše sám (už na tom pracuje ;-) …několik týdnů :-)

 Vaše Efka