Deníček takové normální ženské...

neděle 14. září 2014

Staníkův porodní příběh

Po Julčině porodním příběhu, mám prý sepsat i ten Standův, tak já to zkusím… Ráda bych ho věnovala Ivaně Königsmarkové (zkušené porodní asistence, propagátorce  přirozených porodů, která v současné době čelí obvinění z těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti – jeden z mnoha porodů, u kterých asistovala prostě nevyšel L) v projektu Příběhy pro Ivanu.

Ráda bych takto vyjádřila, že stojím na její straně. Nikdy jsem sice neplánovala žádný porod doma, naopak si zpočátku ťukala na čelo, když některá moje kamarádka o něčem podobném přemýšlela…  Ale člověk se tak nějak vyvíjí, nakukuje pod pokličku, mění úhly pohledu… K porodu doma jsem zatím odvahu nesebrala, ale díky dvěma předchozím porodům už jsem věděla, jak to nechci, a to je nejlepší předpoklad k tomu, srovnat si v hlavě, jak to chci.

Každopádně jsem zastánkyně svobodné volby místa porodu a mediální kampaň vedená proti porodům doma a záměrná dezinformovanost, vyvolávání strachu a taky nenávisti (vůči těm, co tak „lehkovážně hazardují s životem nevinného miminka“) mi silně připomíná totalitní protizápadní agitku.

Stejně tak jako totalitním politikům, tak i těm současným, se prostě hodí vychovávat tupé stádo – a k tomu patří i to, že si někdo lehne v porodnici, nechá si píchnout epidurál a zcela se odevzdá do rukou lékařů. A pak maximálně, když se něco stane, tak křičí a podává žaloby. Politici se bojí toho, že se tu přemnoží lidé, kteří se nebojí převzít zodpovědnost za svůj život. Proto tak hlasitě „honí čarodějnice“ - křičí a ukazují prstem a zakazují (pod záminkou, že to myslí dobře)…

Nechci v žádném případě znevažovat nebo nějak snižovat ty maminky, které se porodu bojí a chtějí vědomě předat zodpovědnost lékařům a rozhodly se, co nejvíc snížit bolest a využít výdobytky dnešní doby, je to jejich volba, mají na ni právo. Ale stejně tak ty ženy, které se rozhodly toto všechno nevyužít a  zcela důvěřovat vlastnímu tělu a svému miminku, by měly mít právo zase na toto.

Během posledních několika málo let se mi zcela změnil pohled na život. Nemusíte se mnou souhlasit, ale já to tak mám. Věřím, že miminka si své rodiče vybírají. Že přicházíme na svět, abychom se tu něco naučili, dávali a dostávali lekce, co nás posunou. Vím, že žádné náhody neexistují, že se stane právě to, co se stát má. Že tomu nijak nezabráníme. Takže pokud má miminko zemřít, tak prostě zemře – a je jedno, jestli v porodnici, doma, nebo v autě cestou z porodnice… (ono si dokonce takový osud vybralo, mělo si něco odžít, možná tím něco naučit své rodiče, mělo to tak být…). Takže nějaká procenta pravděpodobnosti a „kdyby“ pro mě fakt nemají smysl.

Také jsem se naučila dívat na svět z různých úhlů, nejen z toho svého. Zkuste se vžít do miminka: Vznikne a vyrůstá v maminčině bříšku, žije tam dlouhých 9 měsíců, je tam tma, teplo, voda, takový pravidelný rámus (maminčino tlučící srdce a pohybující se střeva), taky občas slyší mámin hlas, houpe se to, když chodí… - tohle je pro miminko známé prostředí, tady žije. Pak se najednou stane něco divného: divné tlaky se miminko snaží vypudit z „domova“ někam ven, velmi úzkým tunelem, moc to nejde… (porod z pohledu dítěte můžeme třeba přirovnat k smrti z pohledu našeho – naprosto netušíme, do čeho jdeme) Co se to děje? A venku je sucho, světlo, ruch, zima… Miminko nechápe, kde je, proč tu je... Jediná jistota je známý zvuk matčina srdce, její vůně a příp. její hlas. Proto se miminko přikládá po porodu na břicho či k prsu, aby se uklidnilo: „Neboj, jsem tu pořád s tebou“.  A jak se asi cítí miminko, které hned po porodu chytne sestřička a honem ho odnese do inkubátoru!!?? Vezmou mu i tu poslední jistotu (mámu!) To se stalo při obou mých předchozích porodech. Kamilka se narodila ve 36+0 (přesně v den, kdy už nebyla dle tabulek zaškatulkovaná jako nedonošená), ale stejně mi ji sebrali, nenechali ani ty 2h na porodním sále. Já vlastně nevím ani proč? Asi proto, že se „to tak dělá“ L

Julča se narodila ve 34+3, a ač měla stejnou porodní hmotnost jako Kamča, apgar-score 10-10-10, byla prostě nedonošená, tak v inkubátoru strávila téměř  14 dní (byla dokonce převezena i do jiné nemocnice – beze mě) – já jen bezmocně přihlížela, jak mě mele zdravotnická a tabulková mašinérie a nemohla nic dělat… L

Takže když jsem byla těhotná potřetí, nenechala jsem nic náhodě. Spojila se s kamarádkou, která měla za sebou několik přirozených porodů, zkušenost s porodem doma, i v porodnici. A společně jsme začaly vypracovávat porodní plán „na míru“ – srovnávala jsem si priority, co chci určitě, co jsem ochotná oželet, co určitě nechci a sepisovala. Celé jsem to měla zaměřené na to, že je pravděpodobné, že se opět miminko narodí dřív. Chtěla jsem nějak vysvětlit lékařům, že já mám prostě „kouzelné tělo“, které dokáže vypěstovat miminko rychleji, že mi k tomu stačí o měsíc míň, než jiným. Ale miminko je v pořádku. Že nechci, aby mělo speciální nedonošeneckou péči, jen proto, že v břiše strávilo o pár týdnů míň, než jiná miminka. Chtěla bych, aby k mému nedonošenečkovi (pokud bude zdravý!!) přistupovali jako k donošenému. Kromě toho jsem samozřejmě chtěla přirozený porod, nechtěla jsem žádné urychlující (či zastavující) injekce, nechtěla jsem umělé vyprázdnění (tělo je chytré, umí se v tomto případě přece vyprázdnit samo), nechtěla jsem ani píchnutí vody,  či zbytečné nastřihnutí (pokud to nebude nevyhnutelné a budu s tím souhlasit). Chtěla jsem, aby se mnou konzultovali všechno, co se mnou chtějí dělat (žádné „někdo přijde, něco mi píchne a zas odejde a neřekne ani „bú“ – jak se mi to stalo při minulých porodech, nebo: „Vy jste mě nastřihli? Proč? Proč jste mi to neřekli? Nezeptali se, jestli s tím souhlasím?“ – odpověď: „Prvorodičky nastřiháváme vždy“ atd. atd)

Vybrala jsem si porodnici na  Mělníku, mám ji nejblíž, rodila jsem tam Kamču, tenkrát jsem nebyla moc spokojená (hlavně s poporodní péčí, s nedůstojným chováním k maminkám), ale prý se tam toho od té doby hodně změnilo, jsou přístupní přirozenému porodu a může se tam rodit už od 34. týdne. Všechno jsem si zjistila, a to nejen z webu (tam se totiž vždycky hodně přikrášluje), ale i od jiných maminek, co tam rodily nedávno a při Dnu otevřených dveří jsem si nenechala zacpat pusu „krásným novým porodním sálem“, ale pěkně jsem se na všechno zeptala, na každé „co kdyby“. (a nad krásným novým porodním sálem jsem si jen povzdychla: „když já rodím tak rychle, že si tuhle místnost ani neužiju. Škoda L)

12.12. v 1h ráno mi praskla voda (byla jsem zrovna 34+3 přesně jako jsem rodila Julču). Manžel zrovna jel z práce, tak cestou naložil babičku (aby pohlídala holky), doma naložil mě a jeli jsme. V autě začaly lehké kontrakce. (Probíhá to jako vždy)

Ale přijeli jsme tam a nic. Kontrakce začaly slábnout, plodová voda netekla… (byla jsem zvyklá, že teče a to dost, tak mě ani nenapadlo přivézt vložku na analýzu) Plodový vak dle UTZ neporušen. Prý jsou 3 možnosti: a) jsem se počůrala (prý to je klidně možné a není se za co stydět) b) plodový vak praskl jen malinko někde nahoře (proto už voda neteče. Ale je tam díra.  A kvůli riziku infekce je nutné, aby se do 24h dítě narodilo) c) byl plodový vak dvojitý a praskla jen vnější vrstva a vyteklo trochu vody, co bylo mezi.

A protože kontrakce slábly, nic nenasvědčovalo začínajícímu porodu, chtěli poslat manžela domů a mě dát na normální pokoj. Protože opravdu rodím rychle a tušila jsem, že jakmile manžel dojede domů, tak zas pojede zpátky. Tak jsem přemluvila sestřičky: „Pokud máte volný porodní pokoj a pokud to nějak někomu nebude vadit, mohli bysme s manželem tady zůstat spolu?“ – Nebyl problém. Takže první splněné přání: Užila jsem si ten nový pěkný porodní pokoj. Až do 6h ráno jsem ležela na porodním lehátku a manžel pospával v křesle. Nic se nedělo. Tak jsem si po celou dobu vizualizovala svůj porod. Naplánovala jsem si, že tu potkám nějakého osvíceného neonatologa, který mi splní moje požadavky a já si konečně užiju porod, tak jak chci, i přesto že rodím předčasně.



V 6h ráno poslali manžela domů a mě na nemocniční pokoj. Celý den se nic nedělo, ležela jsem a luštila sudoku. Trošku ve mně hlodalo svědomí: „Proč jsem tu vložku vyhodila? Třeba jsem se fakt jenom počůrala. A teď kvůli tomu mi úplně zbytečně vyvolají porod ve 34. týdnu!! L Jsem fakt blbka!“

Odpoledne si mě zavolal do své kanceláře pan primář-neonatolog. Mladý sympaťák. Na stole ležel můj porodní plán, s jeho poznámkami, různě podtrhaný zvýrazňovačem. Začal vážně – představil se a začal mi předříkávat svůj profesní životopis, abych věděla, s kým mám tu čest. (Vůbec mě to nezajímalo a chtěla ho už utnout) Řekla jsem já nějaký ten úvod: „o mém kouzelném těle, co umí vypěstovat zdravé dítě o pár týdnů dřív, než ostatní“ – to zas utnul on mě: „Musím vás informovat, že je mou povinností informovat sociální odbor, případně i policii, pokud budete odmítat pro své dítě lékařskou péči“ – „Já neodmítám pro své dítě lékařskou péči, já odmítám jen zbytečnou preventivní lékařskou péči“ Chvilku jsme se dohadovali, ukazovali jeden druhému, jak to máme. On mi povídal, o jeho zodpovědnosti, o nutnosti předvídat a zasáhnout dopředu. A já o své důvěře ve vlastní tělo a své dítě, o tom, že maminčino bříško je pro dítě ten nejlepší inkubátor a sjednocení dechu dítěte s matčiným lepší než hadička s kyslíkem. Tak jsme si povídali. Připomínalo mi to obchodní jednání, kdy každý hájí svoje zájmy a snaží se dohodnout obchod (ale nemyslím to špatně, po předchozích zkušenostech, kdy se mnou lékařský personál jednal „z výšky“, kdy jsem neměla právo se nějak vyjádřit, tak tady jsme jako obchodní partneři byli s panem primářem na stejné úrovni) – Najednou já chápala jeho a zřejmě on chápal i mě. S odstupem času ho vidím jako anděla, který tam byl kvůli mně vyslán ;-) (asi za půl roku jsem ho doporučovala jiné kamarádce a prý nikdo takový tam nepracovalJ) Dohodli jsme se: „Za jistých okolností jsem schopen všechny vaše požadavky akceptovat“ – „Co jsou ty „jisté okolnosti“?“ – „Že bude dítě zdravé, bude mít přijatelnou porodní váhu, a budu u toho já osobně!“ Měla jsem chuť ho obejmout! Loučili jsme se jako kamarádi, spiklenci.

Tak kvůli tomuhle jsem měla ten zdvojený obal, který mi prasknul 24h předem, abych mohla uskutečnit tuhle „obchodní schůzku“ – to mi došlo až zpětně. Zatím jsem pořád řešila, co se mnou bude, když porod nezačíná. Ale na to, jak mi vyhrožovali, že musím porodit kvůli infekci do 24h, se mnou žádné plány neměli. Ono totiž samo…

Přesně po 24h – tj. 13.12. někdy po půlnoci se mi rozjely kontrakce, ale vlastně to nebyly kontrakce do břicha, ale silné křížové bolesti. Ale jaké!. Šla jsem o nich říct sestřičce, ale ta právě dokončila půlnoční obhlídku a vlezla do postele, takže se jí nechtělo vstávat a odbyla mě. Já zavolala manželovi, že už. A prodýchávala, obmotaná kolem trubky od topení. Když ani po půlhodině nikdo nepřišel, šla jsem vzbudit sestřičku znovu a razantněji. To už volal manžel, že je u dveří, že ho nechtějí pustit dovnitř se slovy: „tady nikdo nerodí“ a že mu je fakt venku zima (asi -10 stupňů). Tak to už jsem sestřičku zburcovala a přesunula se na „můj“ minulé noci vyzkoušený porodní pokoj. Svlékla jsem se do naha a s balonem si zalezla do sprchy. Bolesti byly šílené, ale pořád mi nepraskla ta voda. (obal byl pěkně pevný, nabízené píchnutí jsem ale odmítla). Ulevovala jsem si teplou sprchou a měněním polohy. Když už byla bolest neúnosná (rodila jsem celý ten obrovský naplněný plodový vak), začala jsem jednat. Dřepla jsem si a ze všech sil zatlačila, ozvala se rána a po místnosti se rozstříkl gejzír vody. Manžel utíkal pro personál a už to frčelo. Pomohli mi na porodní lehátko a tam jsem během chviličky porodila našeho Staníka. A neskutečné se stalo skutečností. Ač nebyl přítomen pan primář, dostala jsem Staníka na břicho, ještě špinavého, spojeného pupečníkem se mnou, nechali dotepat pupečník, pak ho manžel přestřihl, porodila jsem placentu, celou dobu se Staníčkem na břiše. A fakt normálně lezl! Dolezl mi k prsu a sám se přisál a regulerně pil. Změřili, zvážili a umyli ho až po těch 2 hodinách a všechno v naší přítomnosti!! A zbytek noci strávil se mnou v posteli. Neskutečné. Narodil se 34+4 – jako Julča. A naprosto odlišný postoj. (Julču naložili do sanitky a odvezli o 50 km jinam a já ji viděla až za 2 dny, a pak 14 dní si ji vytahovala ze skleněného akvárka jen každé 3h na kojení)

Říkala jsem si, jak se to tu za těch pár let změnilo, i přístup personálu je jiný. O všem mě informovali, vysvětlili mi, proč mi to chtějí dát a čekali na můj souhlas. To je fakt změna! Druhý den jsem dostala spolubydlící – k té přišli, něco jí píchli a zas odešli, neřekli ani „bú“ – aha, to už jsem někdy zažila. Tak že by měl takovou moc ten porodní plán?! (a ta schůzka s panem primářem?) – Prostě v porovnání s mou spolubydlící-prvorodičkou jsem si připadala, jako když to tam mám „podplacený“ (akorát v té obálce místo peněz byl porodní plán) – takže nepodceňujte porodní plány, srovnejte si, jak to chcete a stůjte si za svým, někdy je to těžké, ale stojí to za to!

P.S. Zpětně bych tento příběh chtěla věnovat ještě jednomu člověku - a to panu primáři MUDr. Jiřímu Havránkovi - to je totiž on, který se ke mně choval tak (pro české zdravotnictví) nestandartně a kterému jsem vděčná, že jsem si mohla prožít krásný porod. Tento článek jsem napsala pouhých pár hodin předtím, než se v médiích objevila kauza "Psychicky nemocný primář týral děti". Připadá mi, že tato kauza ukazuje to samé, co v případě Ivany Königsmarkové - obrovskou manipulující sílu médií a lynčující dav, který jen tupě přebírá informace, aniž by si je nějak ověřil, přebral, podíval se na ně i z jiného úhlu... Pokud se chcete podívat na tento případ i jinak a vyslechnout druhou stranu, zde je FB-stránka

1 komentář:

  1. Ono to má ještě takovou zajímavou dohru: Dnes jsem zjistila, že ten pan primář-anděl, který mi věřil a umožnil, že se k mému synovi, ač nedonošenému, nechovali podle tabulek a skutečně ho brali jako zdravé donošené dítě (porod, následná péče, odchod domů...), tak je tento: http://www.novinky.cz/domaci/347825-maniodepresivni-primar-havranek-odchazel-z-klatov-s-potvrzenim-ze-muze-nadale-lecit.html - přesto mu budu navždy vděčná za splněné (nesplnitelné) přání a držím mu palce, aby nad svou nemocí zvítězil <3 (jsem ráda, že jsem tento příběh stihla napsat dřív, než si přečíst články v novinách...)

    OdpovědětVymazat