Ale musím začít pěkně
popořádku (zeširoka):
Když jsem byla těhotná poprvé, bylo to pro mě všechno nové a
já chtěla mít všechno ošéfované co nejlépe. A protože manžel mé sestry je
gynekolog-porodník, chtěla jsem, aby mé první dítě na svět přivedl právě on.
Co na tom, že jeho pracoviště je od mého bydliště vzdáleno 300km. Ale je to
porodnice, kde jsem se narodila já, mí sourozenci, rodiče a vůbec skoro celá
naše rodina. Takže čert vem vzdálenost. Prostě se 14 dní před termínem sbalím,
odstěhuju se k ségře a porodím v Kyjově! Kamilka byla jiného názoru,
narodila se o 4 týdny dřív (na Mělníku).
Ale protože poporodní péče a především chování personálu se
mi až tak nelíbilo, když jsem byla za pár let těhotná znovu, chtěla jsem opět
rodit na Moravě u svého švagra. Tentokrát to mám ošéfovaný líp – přestěhuju se
už měsíc!!! před termínem.
Naposledy jsem navštívila svého gynekologa, přebrala od něj
veškerou dokumentaci, popřál mi šťastnou cestu a bezproblémový porod. A ještě
před odjezdem na Moravu jsme s manželem naplánovali poslední společný
víkend – v Krkonoších v penzionu mé spolužačky. Byl to pěkný relax:
příjemné procházky na zdravém horském vzduchu, výborné jídlo, milá společnost…
V sobotu navíc přijela i další naše spolužačka, která shodou okolností
čekala také Julinku a ve stejný termín! Takže jsme porovnaly břicha, radosti,
starosti a zkušenosti. A když jsem jí šla zamávat, letěl kolem čáp! Smály jsme
se a volaly, že je tu moc brzo, že nám ještě pár týdnů do porodu schází…
Šla jsem si na chvilku odpočinout do našeho pokoje, lehla
jsem si a najednou cítím nějaké „křup“ Tvl!!
Mně snad praskla voda! Vždyť jsem teprve ve 34. týdnu!!?? Co teď?! Místo paniky
se mi chtělo smát. Přišlo mi to strašně absurdní, rodit na dovolené a navíc zas
pokažený plán s Moravou… A protože můj první porod byl opravdu rychlý
(1,5h od prasknutí vody doma v obýváku až po narození Kamilky v mělnické
porodnici), musela jsem jednat rychle:
Přivolala manžela, objasnila situaci, ten vzal Kamču a pár jejích věcí a
šel vysvětlit situaci Nikole a poprosit ji o pohlídání a postarání se o naši
starší dceru po dobu naší nepřítomnosti. Já jsem mezitím naházela pár
nezbytných věcí do igelitky. Zároveň jsme se všemi seběhnuvšími začali řešit,
kam pojedem. V okolí je porodnic několik (Vrchlabí, Trutnov, Jilemnice), v žádné
z nich ale nejsou zařízeni na porod nedonošených dětí. Nejlepší by bylo
jet rovnou do Hradce, ale z časových důvodů jsme to zavrhli. Vyhrál
Trutnov.
Protože se trošku zabývám astrologií a vím, že místo
narození hraje v horoskopu svou roli. Přemýšlela jsem cestou nad tím, jak
jsme naší dceři během těchto 10 zběsilých minut naplánovali její osud. Rozhodli
za ni. Jak jsem se mýlila…
Z myšlenek mě vytrhlo skřípání brzd a blikající majáček
před námi – Jánskými Lázněmi jsme projeli 100km/h rychlostí. Takže plácačka a obligátní: „Pane řidiči…“
Manžel vyskočil z auta a: „Vím, vím, jel jsem rychle. Spěcháme. Žena rodí“
A zase naskočil do auta nečekaje na reakci. Pan příslušník nakoukl do okýnka,
očima přeměřil mé břicho a vyveden z míry začal koktat: „ No… tak… se tu
zastavte, až pojedete zpátky…“ Manžel zařadil, šlápl na plyn… A mě se chtělo
zase smát (V duchu jsem si to zakazovala: Co se směješ! To je vážná situace! Smát
se můžeš, až všechno dobře dopadne!)
V Trutnově nás přivítali větou: „Tady se rodí až od 36. týdne.
Vás převezeme!“ Moji stále dokolečka opakovanou větu: „Rodím rychle“ všichni
ignorovali.
Takže pan doktor, místo aby se věnoval mému rození, zasedl k telefonu:
„Haló, Hradec? Máte plno? Aha…“…, „Haló, Pardubice?“… „V Pardubicích by
vás vzali, ale nemají sanitku s personálem, a my taky ne :-(“ …“Haló, Jaroměř?“ …“Jóooo, v Jaroměři mají sanitku. Máme
vyhráno!“ Takže z Jaroměře přijede sanitka, v Trutnově mě naloží a
odveze do Pardubic. Hmm… Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že mé druhé
dítě se narodí v polích. Pak že jsem za něj rozhodla místo narození!
Houby!
Píchli mi injekci, co zastavuje porod a začali řešit, jestli mám zaplatit 30, 60
nebo 90,- Kč. Čekali jsme na sanitku.
Moje zeměpisné znalosti východních Čech nejsou zas až tak
úžasné, takže až později doma jsem si na mapě našla trasu: Jaroměř – Trutnov –
Pardubice a zjistila, že je to víc než 100km!
Možná to moje vyprávění zní trošku děsivě a beznadějně. Mně
se ale opravdu pořád chtělo smát – pro mě to byla totální fraška – komedie!
(Asi jsem věřila, že všechno bude v pořádku, neměla jsem strach) A ještě
víc se mi chtělo smát, když konečně dorazila sanitka. Pán ze sanitky ke mně
přistoupil, podal mi ruku, položil asi 5 otázek, obrátil se k doktorovi „telefonní
ústředně“ a suše mu oznámil: „Paní nikam nevezu. Nejsem zařízen na porod v terénu.
Nashledanou!“ – „Počkejte, počkejte… To mi dáte písemně!“ - „Klidně“ Tak to už jsem málem fakt vyprskla
smíchy.
„No nic, odpojte ji, porodíme tady“ A tak se naše Julča
narodila v Trutnově! – Ale já to za ni nerozhodla! To ona sama! Možností měla spousty :-D
Tenhle zážitek mě naučil, že věci se prostě dějí správně a
samy, že někdy je prostě ovlivnit nemůžeme. Zvlášť když se týkají někoho jiného.
Že sice můžeš svými přáními ovlivňovat svůj život, ale jen ten svůj. Nad osudem
jiných lidí (i když jsou to tvoje děti) moc nemáš.
No a třetí dítě už jsme ani na Moravě nezkoušeli. Mmch. Díky předchozím
dvěma porodům už jsem věděla, jak to nechci a mohla si ten třetí užít tak, jak
chci! Ale to už je jiný příběh – klidný, plný „kouzel“ a splněných přání a o
tom třeba zas jindy... ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat