úterý 13. ledna 2015

Proč jsme se rozešli?

To je otázka!! Většinou na ni odpovídám pokrčením ramen, případně něčím ve smyslu: „To je těžký“. Spousta lidí ji ani taktně nevysloví.

Tak jsem se rozhodla to už konečně nějak sepsat – pro sebe i pro ostatní. A přispět tím i do projektu Můj rozchod (naoplátku - Dáša Kožinová  a spol. mi svým webinářem  „Vědomý rozchod“ pomohly v těžkém rozhodování)

Proč jsme se teda rozešli?  Protože jsme to tak cítili. Protože to bylo potřeba. Protože už jsme si předali to, co jsme si předat měli, a teď je potřeba jít dál. Odpoutat se. Naučit se žít na svou pěst. Bez závislosti jeden na druhým…

Tahle odpověď většinu lidí neuspokojí, naopak je rozladí. Nechápou to. „Přece máte 3 děti! Přece máte nějakou zodpovědnost! Nemůžete se jen tak rozejít!“ Zdá se jim tohle naše rozhodnutí sobecký, nerozumný…  Připadá jim, že jsme se zbláznili. Mají potřebu se v tom šťourat, chtějí to vysvětlit pořádně… A my se jen usmíváme a krčíme rameny, nevíme, co k tomu říct víc.

Někdy si říkám, jak by bylo jednoduchý říct: „Protože chlastal“ a Tomáš by zas řekl: „Protože mi byla nevěrná“.  Tohle jsou dostatečně společensky uznatelné důvody k rozchodu. Všichni by jen chápavě pokývali hlavou, soucitně poplácali po zádech, či objali a na nic víc se neptali. Bylo by to jasný. Takhle jednoduchý by to bylo. A ani bychom nelhali. Ale já to takhle říkat nechci. Nechci hledat viníka a oběť.

My… (nebo dobře, budu mluvit spíš jen za sebe:) Já už to mám jinak – já jsem se s Tomášem nerozešla, protože chlastal. Ale pochopila jsem, že to bylo obráceně, on chlastal (a já si našla jinýho) právě proto, abychom se rozešli. Už jsme spolu být neměli.  Nebo aspoň né v takovém vztahu, v jakém jsme byli. A pořád to nedokázali pochopit. Tak jsme si museli začít dělat ošklivé věci, dokud nám to nedošlo.

Vlastně jsem naše manželství považovala za šťastné (no takové normální). Splnili jsme si společně náš sen (otevřeli bar), podnikali spolu, byla jsem za něj vděčná, bez něj bych to nedokázala, úžasně jsme se doplňovali; zplodili 3 krásné děti, zařídili si byt, prožili spoustu krásného i těžkého, co nás stmelilo…

No tak se občas opil, no! No tak jsme se občas pohádali! No tak jsem občas brečela do polštáře. Občas cítila ohromný vztek a beznaděj. Občas demonstrativně balila kufry… Ale to k tomu tak nějak patří, ne? Jednou jsem si ho vybrala za partnera, vdala se za něj, porodila mu děti. Tak přece k sobě patříme – navždy.

A pak se znenadání v mém životě objevil člověk, který mi převrátil život vzhůru nohama. Vlastně se mi nejdřív vůbec nelíbil, ale něco mě k němu pořád divně přitahovalo. Do té doby pro mě byla nevěra něco nemyslitelného, neomluvitelného.  Nechápala jsem, co a proč se mi to děje. Bránila jsem se tomu. Až jsem neměla sílu odolávat... Prožila jsem pár měsíců plných adrenalinu na roztočeném kolotoči, ze kterého nešlo seskočit a všechno kolem se jen míhalo…

Dneska vím, že přišel, aby mi otevřel oči. Ukázal mi „jinej level“, že to, co žiju teď, není jediná možnost, že když budu chtít, může být všechno jinak. Naučil mě milovat (ač jsem si myslela, že to umím), naučil mě komunikovat (ač jsem si myslela, že to umím), naučil mě sdílet a naučil mě spoléhat sama na sebe (to když pak zas, jak se objevil, tak zmizel)

Nebylo to jednoduchý období. Žila jsem v zakletém království a čekala na prince, co mě vysvobodí. Po pár měsících štěstí, naděje a čekání to dopadlo tak, jak to v takových případech většinou dopadá: Přišel  – ale  bez koně a bez zbroje a řekl: „ Sorry, Zlatovlásko,  já tě zachraňovat nebudu. Dám přednost sám sobě. Zachráním sebe. Vrátím se ke své ženě a svým dětem“

Zhroutil se mi svět.  Zažila jsem na vlastní kůži to, co zažíval o pár měsíců dřív můj manžel, když jsem mu řekla, že od něj chci odejít.

Ztratila jsem smysl, cíl, naději…


Nesla jsem vinu za zničenou rodinu a neměla nikoho, s kým bych to mohla sdílet, o kom bych si myslela, že by to mohl pochopit… (a to je mmch. důvod, proč dnes své příběhy sdílím)

Ztratila jsem i sebeúctu, sebevědomí, sebelásku. Pořád jsem hledala, kde jsem udělala chybu. Proč jsem ta špatná, ta horší. Moc dobře jsem věděla, že to tak je v pořádku. Že je to pro mě lekce, která mě má posunout. Ale to ego!!

Po roce trápení jsem vyhledala odbornou pomoc. Začala jsem chodit pravidelně na terapie. Pomalu jsem začala chápat, proč se mi tohle všechno děje, začala jsem chápat i ostatní zúčastněné – manžela, milence, mamku, které jsem zazlívala, že mě tenkrát nechápala a dostatečně nepodpořila… Začala jsem se vymaňovat z pozice oběti a stavět se zas na vlastní nohy.

Nicméně cestu zpátky k manželovi jako plnohodnotnému partnerovi jsem už nenašla. Během té doby se střídala období, kdy jsme spolu jakž takž vycházeli, žili vedle sebe a raději se míjeli a ignorovali, období kdy jsme se nemohli vystát. Bydleli spolu kvůli dětem a kvůli tomu, že to tak je ekonomicky výhodnější – jako spolubydlící. Má to takhle budoucnost? A jak je to nejlepší pro děti? Bylo mi jasný, že nemůžu zbaběle utéct od problému. Že kdybych tenkrát utekla, tak bych si později našla jiného partnera se stejným problémem.  Takže jsem řešila, pracovala na sobě a na našem vztahu (pod vedením mé osobní průvodkyně Evy Marvánové).

Odcházela jsem ve fázi, kdy už jsem před ničím neutíkala. Už se mi nikam nechtělo...

Jedna moje část se držela „jistot“, bála se vzdát svého komfortu, začínat znovu… Vždyť on už ani nepije, už se ani nehádáme, jsme kamarádi, sdílíme, povídáme si, pomáháme si… Vždyť takhle můžem spolu bydlet, není potřeba nic měnit.

Vždycky, když jsem si tohle řekla, přišla „facka“: drsná hádka kvůli nějaké totální prkotině, nebo se manžel zapomněl v hospodě… Prostě přišla připomínka, že takhle to nechat nemůžu, že změna je opravdu potřeba. Že je to nutné pro můj vývoj. Že já musím překonat sama sebe a vykročit do neznáma. Z jistoty (kde sice nejsem šťastná, ale vím, co mě čeká), do absolutní nejistoty. Opravdu to bylo jako odhodlat se skočit bungee jumping.

Lano bylo pevné – žiju! Ještě je to moc čerstvé, nemám dostatečný odstup, abych mohla hodnotit. Nicméně ničeho nelituju. Vítám každou zkušenost. Snažím se žít přítomností. Neohlížet se dozadu a neplánovat dopředu.

A zasloužím si být šťastná a vy všichni také <3



Navštivte i mé profesní stránky http://www.evastropova.cz/

19 komentářů:

  1. Ty jo! Díky za "sdílení". I když mi to asi jentak nepřestane být líto, bytostně ti rozumím. A držím palce. Mám vás všechny moc ráda! Fany

    OdpovědětVymazat
  2. Jedním dechem jsem přečetl, prožívám cosi podobného ,zatím se léčím časem ,ale vím že bez činů to nepůjde! Přeji hodně štěstí a odvahy k Tvým činům.

    OdpovědětVymazat
  3. Opravdu se není čím chlubit. Nelíbí se mi to. Petr

    OdpovědětVymazat
  4. Petře, <3. Další věc, kterou mě tahle "epizoda" naučila, je nehodnotit a nesoudit (sebe, ani jiné). Vzít si z toho vždycky tu skutečnost, která se mnou rezonuje, a na tu se zaměřit a "vyléčit" si ji. Pokud ti u ostatních něco vadí, je to jen projekce vlastního stínu. Můžeš mít třeba pocit, že ti všichni ubližují, ale to ty se díváš na svět přes filtr. Napadl mě takový vtip: "Jak pomocí vody vznikne světlo? - Umyješ okna" - Umyj si okna a svět bude hned světlejší ;-) <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já tě přece nesoudím, to mi nepřísluší. Přijde mi, že si to tak nějak zpětně ospravedlňuješ. Jistě, že vždycky si můžu cokoliv vysvětlit stylem - ne, to není moje chyba, neudělal jsem to špatně, neublížil jsem nikomu, to tak přece muselo být, za to já nemůžu, určitě je to k něčemu dobré. To mi připomíná, když jsem snad před 20 lety mluvil s jednou známou a ona vyprávěla, jak někam spěchala autem, řídila jako prase, dělala myšky... a jak prý si to ti ostatní řidiči zasloužili... Takže jak jsem napsal, nelíbí se mi to, nesouhlasím s tím. Souhlasím s názorem tady dole, pokud si někdo pořídí tři děti, je to prostě velký závazek. Bylo to jejich svobodné rozhodnutí, nikdo je do toho nenutil, a děti by neměly trpět za to, že si jeden z rodičů odskočil bokem a chce se posouvat někam dál. Petr

      Vymazat
    2. Ahoj, děkuju za upřesnění.
      Já úplně respektuju tvůj pohled. Dokonce si uvědomuju, že kdybych tohle četla já o někom jiném před pár lety, tak bych se k tomu stavěla hodně podobně.
      To nebylo žádné lehkovážné rozhodnutí s horkou hlavou - opravdu to trvalo několik let, kdy jsem si prožívala všechno možné, různé pohledy (ublížila jsem a bylo mi ublíženo, opustila jsem a byla opuštěna - prostě podle zákona duality a ta karma v mém případě fungovala i dost rychle)
      Jsem docela racionální člověk, zvyklý mít všechno pod kontrolou, ale v tomhle období jsem si připadala jako v Kafkových románech - prostě se mi to dělo - byla jsem smýkána životem...
      Pracovně jsme tomu říkali "telenovela" - protože to by prostě nikdo ani takhle nemohl vymyslet.
      Snažila jsem se to napsat stručně a tak, abych žádné zúčastněné straně neublížila. Tak tam nejsou obsažené všechny skutečnosti. A hlavně jsem to nepsala pro mou obhajobu, proto tam v tomhle směru ty fakta chybí. Smyslem toho zveřejnění je opravdu sdílení s lidmi, které jsou v podobné situaci. A já věřím (i podle ohlasů), že tuhle funkci to splňuje. Mohla bych ti to tu vysvětlit víc, ale to už by právě to ospravedlňování bylo - a na to tady není úplně prostor. Můžem se třeba sejít na kafe a popovídat si o našich různých pohledech, nebo to zkusím vysvětlit v dalším článku...
      Ohledně dětí - taky - bylo to strašně těžký. Opět odkazuju na ten webinář. Shrnuto: Je pro děti lepší, když žijí v rádoby úplné rodině, kde si maminka neváží sama sebe, kde chybí láska, kde jsou oba rodiče nešťastní a frustrovaní a jsou spolu jen "kvůli dětem"? Nebo je lepší, když mají sebevědomé šťastné rodiče, kteří spolu výborně vycházejí, akorát spolu nebydlí?
      Nic není černobílé. Každý má svůj úhel pohledu, svoje zkušenosti, svoje stíny... Já jsem se naučila poslouchat svou intuici a následovat ji. Prostě jdu po fáborkách. A i kdybych díky nim obkroužila nějaký okruh a vrátila se zpátky, tak toho nelituju. Nebyl to promarněný čas. Ta cesta mě něco naučila.

      Vymazat
  5. Rozhodnutí mít tři děti, to už člověk kvůli těm malým dát musí a musejí oba najít společnou cestu....i s jedním z rozvedených rodičů je pak stálý boj:-(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jj - tohle bylo na tom rozhodnutí opravdu nejtěžší - ublížit co nejmíň dětem. V tom mi pomohl právě ten v úvodu zmiňovaný webinář. Opravdu doporučuju zhlédnout těm, co řeší něco podobného...
      (Té vaší poslední větě moc nerozumím)

      Vymazat
  6. Ahoj Evo, narazil jsem na tvůj blog náhodou, ale nedá mi to, abych nereagoval, svým způsobem ti rozumím, protože jsem v obdobné situaci, s tím rozdílem, že jsem muž, mám také tři děti, bohužel jsem byl konfrontován se stejnou situací ze strany své matky a také její kamarádky, obě měly tři děti a rozvedli se ve středním věku..takže mě rozvod rodičů již nijak emociálně nezasáhl.. už jsem měl vlastní rodinu.. ale proč to vlastně píšu.. jde o to, že bych chtěl upozornit všechny ženy, které se budou takto potencionálně rozhodovat, z pozice muže..jde o to, že tahle pozice je pro muže hodně náročná,(neříkám, že není stejně tak náročná pro ženy)ale, když máte tři děti, které jsou od sebe max 3roky, tak v podstatě nemáte žádný volný čas pro sebe, nebo pro partnerský život.. přijdete z práce a musíte zastoupit manželku,(o tom žádná v práci jsem přeci odpočíval), která je právě na pokraji sil...takhle asi nebudu psát žádné romány,ale chci říct, že není žádný div, že dojde ke krizi mezi partnery, když mají 3 malé děti, protože zkrátka na sebe nemají čas.. a pokud nejsou tak osvícení, tak si ho moc neudělají...samozřejmě po letech vztahu.. je jen myšlenka na cokoliv s někým jiným energizující..ale pak člověk zjistí, že jeho rodina, je nenahraditelná, a stojí za to překousnout úskalí.. a krev není voda..a rodina by měla zústat po hromadě.. ať se děje, co se děje.. vše se člověku vrátí v pozdějších časech... a proto vydtžte a pokud to jen jde, tak zachovejte rodiny..nakonec zjistíte, že jste jen blbnuli a potřebovali jste si dokázat, že o vás ještě někdo stojí a dodat si sebevědomí..(to mluvím z vlastní zkušenosti) ale ta pravá láska je u vás doma, u vašeho živoního partnera..a toho nesmíte opustit, protože vám věří a strašně byste ho ranili.. a to by nebylo dobré... howg domluvil jsem :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za tenhle pohled :-)

      Vymazat
    2. Souhlasím s komentářem nade mnou. Mám také tři malé děti, prošla jsem necim podobným, jako mimochodem hodně mých přátel. Jsem rada, že jsem nakonec tu energii věnovala změně pohledu na otce svých deti. Jsem ráda, že naše rodina zůstala zachována, že zůstala dětem. Vše, co tu píšete, považuji za ospravedlnění :) Je to logické, taky jsem to dělala. Jít dal, sama v sobě, být svobodná, dokážu, jak jsem zjistila, i bez rozbiti rodiny. Jasně, že někdy to jinak nejde. Ale pokud spolu rodiče tak dobře vychází, jak píšete, pak mi prijde fakt zbytečně rodinu ničit. Irena

      Vymazat
    3. Dobrý den Ireno, děkuji za váš pohled. Jsem ráda, že ve vašem případě se to obešlo bez ničení rodiny. Já - i 3 roky poté - si pořád za svým rozhodnutím stojím. Jsem ráda, že jsem to tenkrát dokázala. (Každé boty jsou jiné a zkušenosti nepřenosné) Mějte se krásně, ať vám to dál šlape ;-)

      Vymazat
    4. Díky za reakci, Evi. Každopádně oceňuji, že jste šla z kůží na trh. Souhlasím, každý má své boty. Ať jste šťastná !:) Irena

      Vymazat
    5. Já jsem zastáncem toho, že rodina se za každou cenu držet pohromadě nemusí a už vůbec ne kvůli dětem. Věřte mi, že děti velmi dobře intuitivně vycítí, když se ze vztahu rodičů vytratí láska a nastoupí nějaká povinnost. Já se rozváděla když bylo mým dcerám 6 a 10 let s člověkem, se kterým jsem byla od svých 15 do 33 let. Do našeho vztahu vstoupila také nevěra. Také z mojí strany. Došlo k tomu dva roky po narození první dcery, kdy se mnou manžel v podstatě odmítal od porodu intimně žít. Zůstalo mi pár kilo po porodu nahoře, žádné drama, ale při mojí menší postavě samozřejmě viditelných a on to prostě nedával. Prý jsem ho přestala přitahovat. Snažila jsem se vydržet dlouho. Mělo to být jen vyléčení sebevědomí. Někdo mě opět začal vnímat jako ženu se vším všudy. Jenže ze vztahu s mým mužem tak odešla i láska. I když jsem s ním tehdy ještě zůstala, rozhodli jsme se to zachránit a být spolu dál. Měli jsme druhou dceru, ale manžel už se ke mě nikdy nechoval stejně. Ztratil ke mě úctu, nedokázal odpustit a nechat minulost za námi a jít dál. Takže náš vztah zemřel na nedostatek lásky a pochopení. On by se mnou přesto zůstával. I když mě v té finální fázi v podstatě nenáviděl. Ale já s mužem, který mě urážel, ponižoval a měl ke mě nulovou úctu zůstat nemohla. Takže přišel rozvod, kterého jsem nikdy nelitovala a dodnes (8 let poté) nelituju. Potkala jsem úžasného člověka, který mě provází mým životem už 6 let a jsem nejspokojenější, co jsem kdy byla. A moje dcery jsou za stávající stav věcí také rády. Takže ne, rodina se za každou cenu držet nemusí a ani nemá.

      Vymazat
  7. Evi souhlasím s tebou sebevědomí a šťastný rodič je lepší než nešťastný rodič bez sebeucty. Moje maminka měla 3 děti 3 roky od sebe. Do mých 15-ti let žila s mužem, který ji dostal do existenční krize a na pokraj jak fyzických tak psychickych sil byl to můj otec. Vyléčený gambler a nenapravitelný alkoholik.
    Nechtěla od něj odejít a presne jako ty měla strach, že to sama se třemi dětmi nezvládne, ale světe div se. Po rozvodu žila sice už jen 4 roky (umřela v 38) ale žila na plno, my už byli celkem samostatni. Je jednoduché soudit ostatní! Ale přeci když nejsem šťastný nejsou šťastné ani ty děti. Jsem čerstvě maminkou a už teď když je mi smutno moje dcera to vnímá a pláče se mnou. A ještě bych chtěla dodat, že jsou krize a krize v partnerských vztazích. Někdy se pohádate kvůli nádobí a to se jen vyčistí vzduch a někdy to není nádobí, ale čas odejit. Ať je to žena nebo muž myslím, že těžké to mají v takovou chvíli oba. A Evi ty máš prostě "koule" na to, to napsat na rovinu a to je dobře. Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Leni, tys to taky moc krásně napsala. Děkuju. Držím ti palce, ať se ti v životě daří. <3 Pozdravuj doma, snad se ještě někdy taky uvidíme... ;-)

      Vymazat
  8. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat