Změna je život

Takové obyčejné staré rčení. Ale jak to s tou změnou doopravdy máme? Znamená pro nás změna radost, nebo spíš strach?

Navážu ještě na minulý článek o intuici. Na Škole intuice jsme si říkali mnoho možností, jak intuici posílit. A dělat změny byla jedna z nich. Já už dneska nemám ze změn takový strach jako dřív. Vidím v nich výzvu. Mám radost z nového, z překonaného. Cítím, jak s každou provedenou změnou rostu. Překonaný strach mi přináší radost.

Tahle změna v mém postoji ke změnám nastala asi v momentě, kdy jsem dokázala udělat úplně tu největší změnu v mém životě – odejít od manžela.

Vzpomínám na život předtím. Jak jsem konzervativně lpěla nejen na hmotných věcech, ale i na postojích, názorech. Bylo pro mě takřka potupné změnit názor. Bylo to jako bych veřejně přiznala, že jsem neměla pravdu. Copak se člověk nemůže vyvíjet? Copak nesbírá zkušenosti? Nerozšiřuje si obzory? Není nic divného na tom se změnit – změnit názor, postoj.

Vzpomínám si, jak jsem jednou neměla chuť jít k volbám. Bylo to mé úplně první „áčko“. Prostě

jsem to tak cítila, že ti pánové v nabídce mi nějak nemají co nabídnout. Že chodit tam je tentokrát jen ztráta energie. Můj manžel to nechápal. Říkal: „Ty???!! Ty, která jsi vždycky lobbovala za to, že chodit k volbám je občanská povinnost. Že jiným způsobem tu nic změnit nemůžem. Že tuhle šanci prostě musíme využít…“ Připomínal mi mé staré postoje. A já bojovala uvnitř. Cítila jsem to dnes jinak, ale styděla jsem se za to, že jsem se změnila. Že si neumím stát za svým. Že jsem nějak asi selhala, nebo co? Bylo mi nepříjemné přiznat veřejně změnu.

Nebo ještě jedna totální prkotina mně k tomu napadá: Tenkrát kdysi, když jsem fakt ještě lpěla na těch rituálech. Každé ráno dělala to samé, pořád ve stejném pořadí. Přišlo mi dokonce, že kdyby neočekávaně nastala sama od sebe nějaká změna, že by to určitě bylo nějaké špatné znamení –

pokažený den… A já takhle v rámci těch mých rituálů jsem se každé ráno cestou do práce zastavila v jedné konkrétní pekárně a kupovala si tam makový rohlíček. Každý den!! Každý den to samé!! Je to vůbec možné? Paní prodavačka už mě znala, takže jsem nemusela ani nic říct a už se na mě usmívala a podávala obvyklý makový rohlíček. Po nějaké době mi to začalo být nepříjemné. Ale neměla jsem odvahu říct: „Ne, dneska si dám něco jiného!“ Asi jsem čekala: „Co to? Jaktože dneska změna?“ a já bych nevěděla, co na to říct. Prostě změna, jen tak… Víte, jak jsem to tenkrát vyřešila? Musím se tomu dneska smát. Naštěstí po cestě byla i jiná pekárna – tak jsem začala chodit tam a místo makového rohlíčku si začala každé ráno kupovat skořicové kolečko!! Fakt!! Od skořicového kolečka mě asi zachránila až mateřská… Vidíte, jak těžké pro mě tenkrát bylo udělat změnu. Nebo teda, ani né udělat (to jsem nakonec udělala), ale postavit se za ni. Obhájit si ji. Přitom to vůbec není nutné. Změna je přece tak přirozená.

Když jsem začínala řídit. Měla jsem naučených pár tras, po kterých jsem jezdila. Hroutila jsem se pokaždé, když jsem měla jet někam do neznáma. Bála jsem se nového. Dneska jsou to pro mě výzvy: jet do nového města, zabočit do neznámé ulice, natankovat na „cizí“ benzínce, zaparkovat někde, kde jsem ještě neparkovala… Není to teda ještě pro mě tak  jednoduché. Jasně, že ty osvědčené věci jsou prostě jistota, je to jednodušší. Ale ten pocit, když to zvládnu, rozšířím si obzory, překonám se, zkusím něco jiného.

Někde jsem četla, že by měl člověk každý den navštívit nějaké nové místo. A že k tomu ani není potřeba cestovat. Všimli jste si, jak pořád chodíte tou navyklou osvědčenou trasou? Podívejte se, kolik je jiných možností. Kolik je tu uliček, ve kterých jste ještě nikdy nebyli. Kolik laviček, na které jste si ještě nikdy nesedli. Kolik je tu obchůdků, kolem nichž třeba i každý den chodíte, ale dovnitř jste zatím nikdy nenakoukli. Proč? O nic nejde. Zkuste si dát podobné předsevzetí. A když to třeba některý den nevyjde s novým místem. Zkuste aspoň něco udělat jinak.  Nějak nečekaně.

Vyprávěla jsem o tom jedné mojí kamarádce. Šly jsme zrovna na oběd do naší oblíbené restaurace. Tak jsme to aspoň vzaly úplně novou neprozkoumanou cestou. V restauraci si místo obvyklé polévky tentokrát daly dezert. Přehodily si příbor (a bavily se tím, jak nám to nejde). A odpoledne mi pak ještě jako dovršení přišla SMS: „Evi, bořím standardy. Vlezla jsem do vany hned, jak jsem přišla z práce. Asi poprvé v životě!“ Cítila jsem z ní radost a nadšení.

Každopádně se obrňte proti nechápavým pohledům či dokonce řečem vašich blízkých. „Co že se to stalo?“, „Vždyť ty jsi nikdy…“. Stačí si připravit odpověď: „Prostě, jen tak“, případně „Pojď to taky zkusit“ J

Někteří nemají odvahu jít rovnou do „bláznivých“ změn. Zkuste teda aspoň každý den něco přemístit, něco vyměnit, vyhodit. Prostě rozhýbat.  Změny tu nejsou jen pro posílení intuice, pro získání nových zkušeností a pohledů, ale i pro rozhýbání zatu(c)hlé energie.

Budu ráda, když mi napíšete (můžete mailem, nebo v diskusi pod článkem), jak to máte se změnami  vy. K jakým změnám vás můj  článek namotivoval. A nebo třeba jen, jak velkou radost vám udělala úplně malinká změnička. (Já jsem např. jednou měla obrovskou radost jen z toho, že jsem si vyměnila nefunkční přívěsek u klíčů za nový)

 A mimochodem – za pár dní odjíždíme na „prosinčatovou dovču“ na úplně nové místo. Po pár letech stagnace v „ideálním“ Kácově  „inovativci“ přehlasovali „konzervativce“, zahodili jsme jistotu vyzkoušeného a pojedeme do nejistoty nového… Tak se moc těším a jsem zvědavá, co nám nové místo přinese.

Navštivte i mé profesní stránky http://eva-stropova.webnode.cz/