Deníček takové normální ženské...

čtvrtek 25. února 2016

Paní, co našla Luckyho 2

Po minulém článku mi přišlo, že píšu už nějak moc vážně. Že by to chtělo trochu odlehčit. A jak to tak bývá, hned na to mi FB připomněl vzpomínku z loňska, o které jsem si už tenkrát řekla, že stojí za zaznamenání. Tak plním resty a jdu na to:

Lucky je pes mého muže. Je to „džek ras teriér“ – jak napsala Julča do domácího úkolu. Manžel si ho pořídil, jako náhradu za nás, když jsem sbalila děti a těch pár plně naložených aut (viz článek) a odstěhovala se k mamince. Potom teda usoudil, že 1 štěně není úplně plnohodnotná náhrada za 1 ženu a 3 děti, tak si ještě pořídil prase. Nicméně v tomto období „nově získané svobody“, vychovával svého psa v podobném duchu. Lucky takřka neznal vodítko, mohl si běhat, kam chtěl a vždycky se dříve či později vrátil.  Někomu může tento způsob výchovy vadit, já nesoudím, jen tam vidím symboliku s životní situací páníčka.

No a vloni touhle dobou se Tomáš rozhodl (po předchozí terapii u mě – se musím zase zpropágnout ;-), že zkusí pobyt ve tmě. Chce si zkusit být jen sám se sebou. No a nebude přece jezdit někam na Moravu do speciálních hotelů či jeskyní. Vždyť se to dá uskutečnit i jinak. Stačí, když všechno zařídí tak, aby se okolní svět bez něj na týden obešel, a může se jen tak zabarikádovat doma, zatemnit okna, vypnout mobil, počítač a prostě strávit pár dní v izolaci.

Všechno zařídil. O prase se mu postará jeden známý, co ho měl už na starosti přes Vánoce.  A co se psem? Já jsem odmítla. Mamka psy zrovna v lásce nemá,  nesmí k nám ani během hodinové návštěvy, natož na týden. Zahrada není dobře oplocená a Lucky prostě zdrhá a já ho tu nebudu každý den někde nahánět. Náš společný kamarád Luboš, který je vždy připraven pomoci, se nabídl, že může být u něj. Akorát bydlí ve městě, v bytě, chodí do práce, byl by tam chudák sám… „Ale víš co? Mám jednoho kamaráda, ten má nedaleko Kralup dům s velkým pozemkem, má i vlastního psa, třeba by mu nevadilo, kdyby měl na týden psy dva?“ nabídl Luboš a klaplo to. Lubošův kamarád Pepa si Luckyho vzal do opatrování.

Abych s tím neměla žádné starosti, Tomáš domluvil, že kdyby byl s Luckym nějaký problém, bude se Pepa obracet na Luboše. Na mě se budou obracet, až v případě nouze. Takže, když mi za pár dní zazvonil mobil a Luboš říká: „Hele, Efko, Lucky…“, věděla jsem, že je to fakt průšvih. „…Lucky zdrhnul.„  - To se dalo čekat.  „Už 2 dny je ztracený!“ - A sakra. No jo, nechtěli mě obtěžovat dřív.  „Luboši, nedělej si s tím hlavu, pokud se ztratí, je to prostě jen součást Tomášovy lekce. Ale já věřím, že se najde“

Jako správná marketérka vím, že daleko účinnější, než chodit po lese a pískat (což dělal Luboš ty předchozí 2 dny), je napsat na FB. Fotka malého štěněte s nápisem „ztratil se pes, pomozte nám ho najít“, se sdílela geometrickou řadou.

A tak hned druhý den mi zazvonil mobil znovu (s neznámým číslem na displeji) a paní se hned ptá: „Postrádáte psa? Syn v noci jednoho našel „ – a přímo před naším (teda manželovým) domem. Tak to bude on! Sláva! Paní jsem moc děkovala!  - No jo! Ale telefon jsem vyřizovala a zrovna druhou rukou skládala do auta děti, všichni převlečení v masopustním kostýmech jsme jeli za kamarádkou do Roztok na jejich vyhlášený masopust.  V tu chvíli jsem si představila, jak tam funíme do kopce, v té zimě, s 3 ukňučenýma dětma, v davu lidí a do toho ještě pes! Pes, který neposlouchá, a já k němu ani nemám vodítko. Tak to ne!! A to já si zas masopust zkazit nenechám! A tak jsem paní zalhala: „Víte, já jsem teď  mimo. Nevadilo by vám, kdybych se pro psa zastavila až navečer?“ Paní to nevadilo.  Uložila jsem si její číslo jako „Paní, co našla Luckyho“

A vyrazili jsme.

Jé, a já bych té paní měla za toho psa něco dát?!!  přemýšlím v autě. Ještěže mám ten kostým Červené Karkulky, v košíku mám lahev vína a vlastnoručně smažené koblihy. Musím držet děti zkrátka, aby je všechny nesežraly. To bude dobrá odměna.

Zkoušela jsem zavolat Lubošovi, abych mu řekla tu šťastnou novinu. Je nedostupnej. No jo, on říkal, že bude o víkendu v Jizerkách běhat nějakej orienťák. Na Pepu číslo nemám.

Masopust byl úžasnej. Skvělý masky, program, spousta lidí, uvolněná atmosféra, vtipný hlášky,
dobrý jídlo a pití… Akorát ty moje děti by nemusely pořád tak kňourat. Telefon! Luboš volá! Špatně slyším, má tam v horách nějakej slabej signál a tady vyhrává hudba, šplhá po mě Standa, že ho bolí nožičky, a drzé opice mi v nestřežené chvíli kradou z košíčku koblihy pro nálezkyni. Nicméně se nakonec domluvíme. Luboš mi pak volá ještě jednou, že zařídil, že Luckyho vyzvedne Pepa. Přeposílám mu číslo na „Paní, co našla Luckyho“ a mám o statost míň. 
Děti dostaly povolení sníst koblihy. Paní pak koupím dodatečně bonboniéru a zavezu jí to tam v pondělí.

S Lubošem a Pepou jsme se pak dohodli, že po zbytek týdne si vezme Luckyho k sobě Luboš do bytu. Pro jistotu. Odtud snad už nezdrhne.

Druhý den se mi přes FB ozval nějaký kluk. Byl to ten skutečný nálezce. Syn „paní, co našla Luckyho“ vlastně mi tak nějak slušně sdělil, že bonboniéru a víno si mám strčit někam. Že on si svého činu cení na 500,-. Ok. Však já to manželovi naúčtuju!

Druhý den se setkáváme a já platím „výkupné“. Pán, asi aby řeč nestála, povídá: „Tak co pejsek? Jak se má? …A poznal vás?“ No, nějak se mi nechtělo líčit mu celou situaci: že to není můj pes, ale mého manžela.  Že spolu nežijem. Že manžel není doma. Teda je doma. Ale jen nekomunikuje s okolním světem. A nemá o ztrátě svého psa vůbec tušení. A že ho hlídal kamarád kamaráda. A že teď ho má zas jiný kamarád. A že já jsem ho vlastně vůbec neviděla. Já s ním vlastně nemám nic společnýho. Já jen sdílím na FB a platím výkupné… No a tak jsem jen neurčitě zamumlala, že všechno v pořádku a z peněženky vytáhla slíbenou pětistovku. Trochu mě ta otázka: „Poznal vás?“  zarazila a tak jsem hned volala Lubošovi, že se musím jít na Luckyho podívat, jestli je to skutečně Lucky. Ač jsem netušila, jestli bych to vůbec poznala. Oni ty JRT jsou všichni stejní.  Luboš to samozřejmě nezvedal. Zavolal o pár hodin později, a to už jsem byla dávno doma. Nechtěla jsem ho stresovat, tak jsem řekla,že jsem zrovna měla čas, tak jsem se chtěla zastavit za Luckym. Ale že jinak je vše ok. Zkoušela jsem přesvědčit a sebe samu, že to ten kluk řekl, jen tak, aby něco řekl, že to určitě bude náš Lucky. Vždyť se našel před Tomášovým domem. Sám našel cestu.

Já pak měla ten týden takový náročný – nemocný děti, rozbitý auto (viz článek), tak jsem pochybnosti o Luckyho  identitě pustila k vodě.

Jenže za pár dní mi zase zvoní telefon s neznámým číslem. „Tady Obecní úřad Kamenný Přívoz. Máme tu vašeho psa. Přijeďte si pro něj“  A sakra! – „Né, to není možné!“ – „No, ztratil se vám Jack Russel?“ – „To ano, ztratil, ale už se našel!“ Zase jsem si nebyla jistá, jestli nezdrhnul i Lubošovi. Ale to by mi snad už řekl, ne? Nechtěla jsem na sobě dát znát pochybnosti, tak jsem dělala, že pes je normálně tady vedle mě, ale oni mě nenechali: „ A jste si jistá, že je to ten váš? Ten tady naprosto odpovídá fotografii. Stejné fleky. Stejné stáří. Bez obojku, neočkovaný…“ Tak to už mě lámali, to přesně souhlasí. To odpovídá manželově svobodné výchově. „No jo, ale kde vůbec je Kamenný Přívoz? “  –„No dyť to je hned vedle Lešan!“ divili se, že to neznám. Ale já zas nechtěla prozradit, že se pes sice ztratil z Lešan, ale já to tam zas až tak neznám, protože bydlím někde trochu jinde. Ukončila jsem to, že tenhle pes určitě není náš, protože my toho svého už máme. Ale pro jistotu jsem číslo uložila: „Paní, co našla Luckyho 2“

Jestli jsem já tomu cigánovi zaplatila pětikilo za úplně jinýho psa?? A co by na tom OÚ s tím naším udělali? Třeba by ho dali do útulku a tam si ho pak můžem vyzvednout… Nemocné děti a rozbité auto mi bránily v návštěvě Luboše. Jeho jsem nechtěla stresovat otázkou: „Luboši, vypadá ten pes opravdu jako Lucky?“ Ale Luboš ho taky zná (skoro tolik co já) a navíc už nějaké psy měl, tak ten by snad poznal, kdyby to byl jiný pes…

Ale přesto: První co bylo, když jsem šla manžela „probudit“ bylo: „Už jsi mluvil s Lubošem?“ – „Jj, mluvil. Nechá si Luckyho ještě na víkend“ (Měli jsme jet na pracovně-relaxační pobyt do hotelu) A já na to skoro zoufale: „A viděls ho?“ – „Né, neviděl. Měl bych ho vidět?“ – „Tomáši, já ti to pak cestou všechno povyprávím, teď jen jeď k Lubošovi a přesvědč se, jestli to je skutečně Lucky“ Moc  nechápal, ale udělal, co jsem chtěla. A byl to skutečně on!!  A na pracovně-relaxační pobyt do hotelu jel s námi. A já, i když jsem byla zvědavá na Tomášovy zážitky ze tmy, jsem skoro celou cestu líčila tuhle historku.


A až s velkým odstupem jsem zjistila, že Kamenný Přívoz je sice u Lešan, ale u nějakých úplně jiných, někde na Sázavě. Až takhle daleko se dostal můj FB příspěvek (U nás je Kamenný Most – s tím jsem si to spletla) Kdybych se tenkrát pořádně mrkla do mapy… 


Žádné komentáře:

Okomentovat