Deníček takové normální ženské...

čtvrtek 17. prosince 2015

Vánoce, Vánoce přicházejí...

„Jsem pro zrušení letošních Vánoc. Přidá se někdo?“ napsal minulý týden můj manžel na svoji zeď na FB. Pod statusem se to začalo hemžit nejrůznějšími názory na Vánoce. A mě to přimělo k zamyšlení.

No, vůbec se manželovi nedivím. Byla jsem to totiž já, kdo rozhodl, že letošní Vánoce strávíme u nás doma, resp. doma u mojí maminky. Což prakticky znamená, že po 2 letech pohodových svobodných Vánoc se vracíme k Vánocům tradičním.

I mě lehce zamrazilo, když se mi vybavily „dřívější“ Vánoce. Shon, zmatek, stres... Nakupovat, balit, uklízet, vařit, péct, zdobit, chystat… Prostě makat, makat, aby bylo všechno dokonalé, všechno se stihlo a všechno se upínalo jen k tomu „zlatému hřebu“ Vánoc – tj. Štědrovečerní večeři a stromku zasypanému hromadou dárků. Večeře se chystala takřka celý den. Několik chodů. Jenom řízky se smažily víc než hodinu a stejnou dobu obalovaly – kuřecí, vepřové, kapr, pro děti krabí tyčky (co vůbec nejsou z kraba – ale z nějakých oslazených obarvených zbytků), vinná klobása, obří mísa salátu – no aspoň se pak nemusí 3 dny vařit!

K zasypanému stromku dárky máme taky rodinnou tradici – už 20 let si pravidelně před Vánoci říkáme: „Letos ty Vánoce pojmeme trochu skromněji“ – ta věta je takové okřídlené klišé, protože pak u stromku vždycky s úsměvem dodáme: „A zase se to nepovedlo“ S radostí, že se i letos máme dobře.

Kvůli rozbalování takového množství dárků jsme většinou ani nestihli začátek nové štědrovečerní pohádky. No a, o konec jsme totiž přišli většinou taky, jak jsme znaveni po několikadenním maratonu u ní postupně pousínali.

S přibývajícími dětmi a zaplňujícím se pokojíčkem miliony nesmyslů a taky s otvírající se myslí a uznáváním jiných hodnot jsme se před 2 lety s manželem rozhodli říct opravdové DOST! Řekli jsme si a mysleli to vážně: „Letos ty Vánoce pojmeme opravdu trochu skromněji – a úplně jinak“

Samozřejmě, že jsme nakupovali vánoční dárky (i když trochu míň a taky se snažili jich dost vyrobit sami, nebo alespoň nakoupit jinde než v supermarketech). I cukroví jsem pekla. Ale tak nějak v klídku. Co stihnu, stihnu. Nestresuju se, že nemám tohle a tohle.

Pár dní před Štědrým dnem už jsme se přesunuli na chalupu v Českém Středohoří. Nebyl sice sníh. Ale oheň praskal v kamnech, nehrála televize… Rozhodli jsme se, že přípravy na Vánoce budou v klidu, budem je dělat společně jako hru, bez stresu. A výsledkem není dokonalost. Budem si užívat už tu činnost. Tu sounáležitost u příprav.

A budem bořit tradice, které nemají smysl a zachovávat ty, které smysl mají. Třeba takový kapr s bramborovým salátem. Kde ten se vzal? Ví to někdo? Proč ho zrovna jíme na Vánoce?

Vlastně mi to připomnělo jednu příhodu z knihy od L.Gounelle: Den, kdy jsem se naučil žít: Tam se totiž píše, jak nějaká paní pekla masovou roládu, než ji dala do pekáče, tak odkrojila obě patičky a pak ji teprve dala péct. Kdosi se jí zeptal, proč to dělá? Ona odpověděla, že je to v receptu. Ten kdosi se ptal, ale znovu: „Ale jaký to má smysl?“ – „Já nevím. Prostě je to tam napsaný. Ten recept mám od mojí matky a ta od své – vždycky se to tak dělalo…“ Ale „kdosi“ nedal pokoj, rýpal tak dlouho, až dotyčná zvedla telefon a zavolala své matce. Matka odpověděla stejně: „Je to v receptu. Vždycky se to tak dělalo. Nevím, proč. Prostě to tak je!“ – „Zavolej babičce“ řekl ten „kdosi“. A tak zavolala: „Babi, když peču tu roládu podle receptu od tebe, proč mám odkrajovat ty patičky?“ – „No, to samozřejmě nemusíš, pokud se ti to vejde do pekáče. Já měla moc malý pekáč, mně se to tam nikdy nevešlo“

Tak takhle někdy vznikají tradice… Držíme se nepotřebného jen z nějaké divné úcty a vlastně ani nevíme proč…

No tak teda ten kapr a bramborový salát. Ke kaprům o Vánocích mám specifický postoj.  Je mi jich líto, co musí prožít kvůli naší „tradici“. Dětem nechutná a já ho vlastně jím jen proto, že se o Vánocích prostě jí. Je to tak daný. Někdo nám to tak nalinkoval. Dětem nechutná ani bramborový salát. Takže vlastně jim nechutná nic z celé té slavné nejslavnější večeře. Je nutné, aby jedly něco, co jim nechutná, jen proto, že se to tak prostě dělá??

 A tak jsme se jich prostě zeptali, co by rádi jedli o Vánocích. Odhlasovali si brokolicovou polívku a penne se smetanou a brokolicí – vánoční brokolicové menu J My s Tomášem jsme se rozhodli zkusit opravdovou vánoční tradici – tj. houbového kubu. Nikdy předtím jsme ho ani jeden z nás nejen nevařili, ale ani nikdy nejedli. Byl vynikající! A jako dezert jablíčka z naší zahrádky.

Stromeček jsme našli pohozený v lese. Někdo ho uřízl a až pak si všiml, že mu sem tam chybí větev. Že je to takový mrzáček. A tak ho zahodil. My ho našli a vzali ho domů. Jedno odpoledne jsme si celá rodina sedli k jednomu stolu a za zvuku koled tvořili z barevných papírů a přírodnin ozdoby. Pohozený stromeček jsme ozdobili jen vlastnoručně vyrobenými ozdobami.  A jaký byl krásný. I bez světýlek.

Společně jsme také zadělali těsto a upletli vánočku. Předpřipravili štědrovečerní menu. V klidu. V takovém klidu jsem ještě nikdy předtím štědrovečerní večeři nechystala.

Poprvé v životě jsem také šla o Štědrém dni do lesa – ozdobit stromeček zvířátkům mrkvičkami a jablíčky. Nikdy předtím jsme na takové věci kvůli chystání neměli čas.

Odpoledne jsme chtěli zajít do kostela na mši. Některé dítě chtělo, některé nechtělo. Dospělí chtěli oba. Co s tím? Rozhodli jsme se je nenutit. Nic není povinné. Vysvětlili výhody, nevýhody, dopady a bezpečnostní pravidla. A vyrazili do kostela jen s nejstarší Kamčou. Šestiletá Julča hlídala doma tříletého Standu. (Nebojte, kostel sousedí s naší chalupou  - dostali povel: „Kdyby něco, přiběhněte“) No, přiběhli. Teda nejdřív přiběhl náš Lucky (jack rusell), pan farář ho hned hbitě zařadil do kázání – naštěstí pozitivně. Poté – asi v polovině mše – se rozrazily dveře znovu a tam stála Julie za ruku Staníčka jen v punčocháčích. No, tak jsme se trošku postarali o vzrůšo na poklidné vsi J

A pak už nás čekal ten „zlatý hřeb“. Pod stromečkem mělo každé dítě pouhé 3 skromné dárky. Holky už by to asi neskously, ale Staníčkovy dárky byly převážně recyklované – tj. poděděné po holkách či Tomášovi. Ale světe, div se: Žádné zklamání se nekonalo. (Možná to bylo tím, že moc dobře věděly, že je zítra a pozítří čekají další „Vánoce“ a další dárky u babiček…) Nicméně ty 3 naše dárky si skvěle užily. Rozhodně neskončily odhozené v koutě.

Místo vánoční pohádky jsme pak společně tvořili a hráli společenské hry. Prostě jsme si to užili. Spolu. A o to o Vánocích především jde. Teda, myslím já.

A když jsou ty Vánoce svátky splněných přání, tak když děti zatoužily opékat buřty, tak jsme prostě opékali… No a co, že se to o Vánocích nedělá. (doporučuju můj článek Změna je život)

A já myslím, že to letos nebude tak hrozné. Co, Tomáši? Ono to vlastně nikdy nebylo hrozné, i ty konzumní Vánoce vždycky měly své kouzlo. Stačí si to trochu přenastavit, změnit úhel pohledu

Na závěr přidám pár praktických tipů, co se u nás v rodině o Vánocích osvědčilo:
  •          Píšeme Ježíškovi i my dospělí. Píšeme mu mailem. A ani to neskrýváme před dětmi. V adresátech jsou naši nejbližší. Prostě si řekneme, co by nám udělalo radost. Od té doby, co spolu už nesdílíme společnou domácnost a nevidíme se denně, tak prostě nevíme, co udělá radost, co chybí atd.
  •           Pokud jsou v rodině děti, které ještě neumí číst, používáme na dárky místo jmenovek fotografie. Děti tak můžou rozdávat dárky úplně samy, aniž by jim je někdo musel předčítat.


Všem mým čtenářům a čtenářkám přeju především klidné Vánoce bez stresu.
Těším se na Vás i v příštím roce :-)

S láskou Vaše Efka
www.evastropova.cz – navštivte i mé profesní stránky



Žádné komentáře:

Okomentovat